Invazi v Normandii podporovali ze vzduchu i českoslovenští piloti

Stíhači, kteří ještě před invazí útočili na pozemní cíle, se v prvních dnech po vylodění zapojili do vzdušných soubojů. Piloti bombardovacích letadel zase střežili moře, aby se k invazní flotile nedostali německé ponorky.

Historie největší vyloďovací operace, jíž se zúčastnilo 170 000 vojáků, které přepravovaly čtyři tisíce lodí, je dobře známá. Samotnému vylodění, které Němci nečekali, předcházely velké vzdušné výsadky, jež měly za úkol zajistit mosty u budoucího předmostí. Ze vzduchu operaci kryly tisíce letadel. Byla mezi nimi i ta pilotovaná československými letci.

„Letecké podpory invazní operace se zúčastnilo skutečně celé československé letectvo ve Velké Británii, všechny čtyři perutě, tři stíhací a jedna bombardovací,“ řekl v podcastu Novinek Historie Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Stíhači působili v rámci 134. československého křídla, jež bylo součástí 2. taktické vzdušné armády.

„Pokud jde o československé stíhací křídlo neboli wing, tak to existovalo už od května 1942, kdy se tři československé stíhací perutě 310, 312, 313 daly dohromady v Exeteru pod velením štábního kapitána Aloise Vašátka, velkého esa z bitvy o Francii. V listopadu 1943 křídlu velel major František Doležal a ten pak předal velení štábního kapitánovi Tomáši Vybíralovi. Oba byli veteráni bitev o Francii a o Británii, velmi úspěšní, byla to stíhací esa.“ Své nové jméno 134. (Czechoslovac) (Fighter) wing dostala jednotka 12. května.

Do invaze se českoslovenští letci zapojili od prvního dne. „Všechny letouny spojeneckého expedičního letectva byly 4. a 5. června improvizovaně narychlo přemalovány černými a bílými pruhy na trupu a na křídlech, aby nedošlo k záměně s nepřátelskými letouny. Samozřejmě se to týkalo i československých spitfirů,“ uvedl Rajlich.

„Ráno za svítání 6. června 1944 stálo na polním letišti Appledram v jižní Anglii 36 spitfirů československého stíhacího wingu a čekalo na rozkaz k prvnímu bojovému letu na podporu operace Overlord. Československý stíhací wing 6. června podnikl celkem čtyři hlídkové lety nad tím invazním předmostí. Většinou na britském úseku. Absolvoval 144 bojových letů a s protivníkem se nesetkal,“ řekl Rajlich. A dodal: „Pamětníci, kteří tehdy sloužili u wingu, mi vyprávěli, že kvůli tomu, že se vzdušný protivník neobjevoval, byl rozkaz létat co nejníže nad invazními plážemi a zvedat morálku pěchotě, která se vyloďovala a valila se do francouzského vnitrozemí. Klika byla, že 6. června nebyl nikdo z československých letců sestřelen a i ztráty v následujících dnech se omezily na poměrně přijatelnou míru.“

Německé letectvo nebylo 6. června příliš aktivní, i když Rajlich vyvrátil tradované tvrzení, že ten den vzlétli jen dva němečtí piloti: „Určitě nebyli ani prvními, ani jedinými německými piloty, kteří se snažili o útok na invazní síly. Už kolem páté hodiny ráno došlo asi k pěti sestřelů bombardovacích lancasterů, které pumami změkčovaly německou obranu. Němci nahlásili asi 24 sestřelů.“

Němci vylodění 6. června nečekali. „Moře bylo příliš rozbouřené a Němci neměli aktuální meteorologické zprávy z Atlantiku. Ty říkaly, že se rozbouřené moře uklidní a vylodění bude možné. Tuto informaci Němci neměli, proto se nechali do určité míry ukolébat,“ řekl Rajlich.

Na místě nebyli ani velitelé. „Vrchní velitel v oblasti maršál Erwin Rommel 5. června odjel do Ulmu za rodinou. Návštěvy Německa chtěl využít také k tomu, aby přesvědčil Adolfa Hitlera, aby mu dal dispoziční právo k tankovým divizím, které vůdce schválně držel spíš v týlu, protože nebyl úplně přesvědčen, kde by invaze měla proběhnout. Rommel chtěl alespoň jednu z tankových divizí přisunout do Normandie, naštěstí se mu führera nepodařilo přesvědčit. Hitler byl dokonce ještě několik dní po zahájení invaze přesvědčen o tom, že ta operace v Normandii je jenom diverzní akce,“ popsal situaci historik. Vůdce předpokládal, že se spojenci vylodí u Calais za přílivu a ne za odlivu, kdy se muselo překonat několik set metrů pláže. Vylodění za odlivu však umožnilo obejít a zlikvidovat překážky, které měly zastavit vyloďovací plavidla.

I na letecké souboje však během invaze došlo. Českoslovenští letci byli úspěšní, připomněl Rajlich: „7. června poškodili dva focke wulfy a 8. června proběhlo největší bojové střetnutí. Našemu wingu se podařilo odvrátit útok stíhacích a stíhacích bombardovacích Focke Wulfů Fw 190, které se chystaly bombardovat britskou pláž Sword. Tři sestřelili, pět jich poškodili.“

„Určitě bychom neměli zapomenout na to, že mezi zabitými německými piloty bylo jedno velké německé eso - kapitán Eugen-Ludwig Zweigart, který měl na kontě asi devětašedesát sestřelů většinou z východní fronty. Vypadá to, že ho sestřelil podporučík od 310. peruti, jeden z našich nejlepších stíhacích pilotů na spitfiru a nejúspěšnější československý stíhač za invaze Otto Smik, protože focke wulf z 8. června nebyl jedinou jeho obětí za invaze,“ řekl Rajlich. Spitfiry od všech tří československých stíhacích perutí odstartovaly 17. červa z Appledramu v 18:35 hodin. Smik v čele čtyřčlenné hlídky dostal informaci o nepřátelských letadlech jižně od Caen. První ze dvou sto devadesátek sestřelil Smik sám, druhou ve spolupráci s Františkem Vindišem.

„Ještě proběhl letecký boj 10. června, kdy tam došlo ke srážce s německým průzkumným Messerschmittem 109,“ připomněl Rajlich. Srazil se s ním Jindřich Konvička, který musel nouzově přistát na hladinu moře.

I když Luftwaffe byla oslabená, ztrátám se 134. wing nevyhnul. Muselo se také počítat s rozmary počasí. 11. června 44 se piloti vraceli z jedné hlídky a tři spitfiry havarovaly. Jeden pilot zahynul, jeden vyskočil a třetí, nadporučík František Truhlář utrpěl těžké popáleniny, když při pokusu o přistání za toho nepříznivého počasí těžce havaroval, uvedl Rajlich, „když se vraceli, neviděli letiště“. Nebe pokrývala vrstva oblaků sahající až k zemi.

„Tragické to bylo v tom, že to Truhláře potkalo už podruhé. V říjnu 1940 za bitvy o Británii, kdy sloužil jako palubní střelec bombardéru, wellington při návratu havaroval. František Truhlář jako jediný přežil za cenu strašně těžkých popálenin. Truhlář se zotavil i z druhých popálenin, když se však vrátil do Československa, tak při akrobatické exhibici nad svým rodným městem Lomnice nad Popelkou havaroval a uhořel.“

Piloti se během invaze dočkali ještě jednoho výjimečného okamžiku, když 28. června přistáli na polním letišti na osvobozené části Normandie. „To byl velký okamžik,“ uvedl Rajlich, „šestatřicet pruhovaných spitfirů přistálo na čerstvé založeném polním letišti B-10 Plumetot.“ Bylo improvizované, na pokosenou louku se položilo drátěné pletivo. Piloti vedení tam přistávaly se spitfiry, které měly podvěšené bomby.

B-10 bylo frontové letiště, připomněl Rajlich: „Byla tam slyšet ozvěna dělostřelecké palby z fronty, která byla vzdálená jen několik kilometrů. V noci z 28. na 29. června německé dalekonosné dělostřelectvo zasypalo plochu granáty. O život přišlo značné množství kanadských vojáků, ale naštěstí nikdo z Čechoslováků nebyl ani zraněn. Noc strávili v okopu, ne ve stanech, ale hned po ránu startovali zase podporovat britské a kanadské jednotky na frontě u Caen. Podnikli několik vzletů na lov německých nákladních vozidel, obrněných vozidel i tanků a pěchoty.“ To si vyžádalo život nováčka Jiřího Bauera, který byl sestřelen.

„Ve Francii však zůstali jen dva dny,“ řekl Rajlich, „to bylo veliké zklamání, zastihla je tam nemilá zpráva, že od 3. července je československý wing přeřazen od toho taktického letectva zpátky k strategickému letectvu Británie. Stalo se to navzdory protestům mnoha a mnoha československých letců. Těšili se na postup vpřed směrem k domovu. A teď museli učinit krok zpátky.“

Historik vysvětlil důvody: „Na to, aby byl wing neustále nasazen v taktickém letectvu ve Francii, měl nedostatečné zálohy. Umocněno to bylo tím, že v té době invaze, kdy byla bojová činnost intenzivní, mnoha pilotům skončil operační turnus. Stíhací pilot musel odlétat 200 operačních hodin a pak povinně jít na půl roku na odpočinek.“ V 313. peruti už musel působit velký počet britských a kanadských pilotů, aby měla bojový stav.

Boje se v době invaze notně lišily od časů bitvy o Británii, kdy patřili českoslovenští piloti k pověstné hrstce, jež bránila Británii proti německým náletům. Luftwaffe už byla vyčerpaná. Německo všude ustupovalo, v květnu byla prolomena Gustavova linie v Itálii a 5. června vstoupili Američané bez boje do Říma. V květnu 1944 se také stáhly německé jednotky z Krymu, odkud je vytlačil 4. ukrajinský front. Němečtí piloti se soustředili na obranu říše před útoky angloamerických bombardovacích svazů. Leteckých soubojů proto tolik nebylo, za to přibylo útoků na pozemní cíle.

„Prvními cíli bomb svrhávaných z československých spitfirů byly odpalovací rampy zbraní V-1, bezpilotních střel, které začali Němci v průběhu invaze 13. června vypalovat na jižní Anglii a především na Londýn,“ zmínil Rajlich. „Byly to takové skokanské můstky, z nichž se V-1 vypouštěly. Cíl to byl relativně malý, což znamená, že ne každá bomba trefila. Většina ramp musela být bombardována opakovaně.“

Útoky na pozemní cíle byly nebezpečné, i když Luftwaffe oslábla. „Nepřátelské protiletadlové dělostřelectvo zůstalo tvrdým protivníkem až do posledních týdnů války a také se stalo příčinou většiny bojových ztrát. Každý pamětník, který to zažil, mi říkal, že neexistovalo nic strašnější ho než palba nepřátelského flaku na atlantickém pobřeží, a to i ti, co měli zkušenosti z východní fronty,“ pokračoval historik.

Spitfiry přitom nebyly určené k útokům na pozemní cíle, připomněl Rajlich: „Spitfire byl zkonstruován jako záchytná stíhačka, u které se muselo šetřit na váze. Nebyl nijak zvlášť pancéřovaný, a to pocítil i československý stíhací wing.“

Riziko útoků na pozemní cíle potvrzují čísla. Československý stíhací wing utrpěl větší ztráty při operacích před invazí než během ní. Rajlich zmínil následky velké operace z 21. května, kdy spojenecké letectvo útočilo na pozemní cíle v západní Evropě jako předehru: „Napadlo mosty, vlaky, prostě všechno, co mohlo mít nějaký význam pro případné přesuny posil, proti invazním předmostí. A právě 21. května německá protiletecké obrana sestřelila hned čtyři československé spitfiry a mnoho dalších bylo poškozeno. Tak tomu bylo skoro při všech ofenzivních operacích před invazí. Pokud nebyl nikdo sestřelen, tak se vždycky někdo vracel s nějak pochroumaným strojem a byl rád, že ho dotáhnul do jižní Anglie.“

Náletů muselo být provedeno hodně v širokém pásu podél pobřeží: „Útoky nemohly směřovat jenom do budoucí invazní oblasti. Němci věděli, že se invaze připravuje, to nešlo skrýt, náznaků byla spousta, ale spojenecké letectvo udržovalo až do poslední chvíle německou stranu v dojmu, že vylodění bude provedeno tam, kde se to nejvíc nabízelo, tedy v oblasti Calais, kde je Lamanšský průliv nejužší a odkud vedla nejkratší cesta do Německa. Naprostá většina útoků na pozemní cíle před invazí směřovala na cíle severně od Seiny.“

Důležitou roli hráli i příslušníci 311. bombardovací perutě, kteří prováděli dlouhé hlídkové lety, aby invazní flotilu nemohla napadnout žádná německá loď nebo ponorka. „Myslím, že tři sta jedenáctka plnila možná ještě důležitější úkol. Měla se podílet na operaci Cork, tedy špunt. Měla hlídkovat a uzavřít Lamanšský průliv zleva i zprava, aby se tam nedostala německá plavidla,“ domnívá se Rajlich. A vysvětluje proč: „Bylo naprosto klíčové udržet neustálý proud těch válečných i dopravních lodí mezi jižní Anglií a Normandií, protože spojenecká invazní vojska si s sebou musela přivézt všechno, nejenom vojáky, výzbroj a munici, ale i palivo. Neustálý přísun nesměl být rušen německými ponorkami ani hladinových plavidly. V polovině června je tam skutečně Němci poslali.“

Čechoslováci pomohli německé pokusy zastavit, vyzdvihl historik: „Osádka podporučíka Jana Velly nejenomže úspěšně detekovala jednu německou ponorku, ale pak ji i úspěšně zlikvidovala ve spolupráci s dvěma britskými hladinových loděmi.“ Za útok z 24. června byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem DFC.

Stíhací piloti však v bojích pokračovali i po přeřazení od taktického letectva. „Neznamenalo to konec operační činnosti. Byli staženi ke strategickému letectvu a jejich úkolem, který jim zůstal až do konce války, byly opět dálkové doprovody stále větších bombardovacích svazů, které napadaly cíle ve Francii, v Belgii, v Nizozemsku a později také v Německu,“ řekl Rajlich.

Zapojili se i do bojů s V-1: „Několik V-1 se jim podařilo sestřelit. Spitfire Mk. IX byl zhruba stejně rychlý jako V-1. Pokud byl ve slušné taktické pozici, dokázal ji zlikvidovat palbou kanonů. Byla to nebezpečná hra, protože musel pálit z dostatečné vzdálenosti, aby mu V-1 nebouchla do obličeje, což se mnoha spojeneckým pilotům stalo osudným. Znova bych chtěl vyzdvihnout osobnost Oty Smika. Přestože hlídkování proti V-1 byla pro československé letce vedlejší činnost, tak 8. července 1944 při jediné hlídce dokázal zlikvidovat kanonovou palbou tři V-1, což je pro nováčka, pokud jde o potírání V-1, naprosto fenomenální.“

Smik však nebyl jediný pilot, který uspěl proti V-1. „Do nočního potírání V-1 byly nasazeny i československé posádky mosquit, sloužící u 68. noční stíhací perutě. Nejúspěšnější československý dvoumotorový noční stíhač Miloslav Mansfeld sestřelil v noci dvě V-1 a tím uzavřel svoje velmi bohaté válečné skóre.“