Inka Bernášková: Zasnoubena se smrtí

„Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přec nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze,“ napsala domů, když ji berlínský tribunál odsoudil k trestu smrti.

V roce 1998 ji prezident ocenil medailí Za hrdinství in memoriam. Její příběh převyprávěla historička Hana Housková v nepublikovaném rukopisu Otec a dcera, který je uložen v Archivu památníku Terezín. Připomíná ho také panelová výstava Hrdinové na nádvoří Pražského hradu.

„My, příslušníci zahraničního odboje, jsme aspoň měli zbraně. Byli jsme ozbrojeni, mohli se bránit a byli jsme součástí armády. Irena Bernášková a spolu s ní všichni příslušníci domácího odboje ale neměli nic, čím by čelili německým okupantům, a stejně do toho šli. Podle mě byli větší hrdinové než my,“ řekl při křtu Irenina životopisu z pera novinářky Jany Vrzalové veterán druhé světové války brigádní generál ve výslužbě Pavel Vranský.

Narodila se 7. února 1904 v Praze jako prostřední dcera malíře Vojtěcha Preissiga. Dostala jméno Irena, ale nikdo jí neřekl jinak než Inka. Dětství prožila v americkém Bostonu, kam otec odjel za prací. Učil na tamější univerzitě a jako přesvědčený vlastenec se po vypuknutí první světové války horlivě zapojil do československého zahraničního odboje.

Drobná, ale šikovná a živá holčička rychle překonala počáteční neznalost angličtiny. Dobře se učila, vynikala v matematice, chemii i literatuře. Jak vyrůstala, tříbily se její zájmy. Hrála na citeru, housle a klavír. Vedla dívčí skautský oddíl. Skvěle plavala, jezdila na kole, lyžovala. Ve třinácti letech uměla – jak nevhodné pro mladou dámu! – řídit auto, jež jí potají půjčoval soused. Vojtěch Preissig marně divokou dceru nabádal, že musí své vášnivé srdce ovládat rozumem…

Po vzniku Československé republiky odjela spolu se starší sestrou Vojtěškou a mladší Yvonou na studia k tetě do Prahy. Inka, vášnivá tanečnice, tu poznala svého bratrance Eduarda Bernáška. Rozverný charleston, vášnivé tango, tesklivé blues… V jeho náruči a proti vůli rodiny dotancovala v jedenadvaceti letech k oltáři. Obavy z příbuzenského sňatku si nepřipouštěla. „Rozhodnuto. Dala jsem slovo,“ odpověděla stroze na rozhořčený otcův list.

Vzali se tajně a za svědka jim šel náhodný člověk z ulice. Vzápětí se Inka bez rozloučení odstěhovala od tety, kde bydlela se sestrami, do domova svého manžela – ke druhé tetě, která se stala zároveň její tchyní. Rozhněvaný otec s dcerou přerušil kontakt.

Nebyla to šťastná léta. Eda neustál silnou ženu po svém boku. Toužil ji ovládat. Nechtěl, aby chodila do práce, takže mohla jen příležitostně doma překládat. Při budování topení v novém domě jí spadl nešťastnou náhodou na pravou nohu těžký radiátor. Rozdrcené kosti prstů nikdy pořádně nesrostly. Noha zůstala deformovaná a Inka dlouho kulhala.

Bylo po tancování i po soubojích ve stolním tenisu – ten s ní manžel stejně moc nechtěl hrát, příliš často ho porážela… Nepouštěl ji ani za volant rodinného auta: „Při své odvaze by ses stokrát zabila!“ argumentoval. Chodil domů čím dál později. O to víc času měl na jistou vdovu se dvěma dětmi. K dovršení všeho Inka potratila a po těžké operaci mimoděložního těhotenství už další děti mít nemohla. Manželství se začalo rozpadat.

Když se koncem 30. let vrátil do vlasti Vojtěch Preissig, nastal pro otce a dceru čas smíření. Utvrdila ho shoda v politických názorech. Vlastenecký umělec s velkým rozhořčením nesl podpis mnichovské dohody a zabrání Sudet. Jeho dcera nastoupila při zářijové mobilizaci jako dobrovolná sestra k Červenému kříži a ošetřovala uprchlíky z obsazeného pohraničí. Zapojení do protinacistického odboje bylo pro oba logickou cestou.

V březnu 1939 vpochodovaly do zbytku někdejšího Československa němečtí okupanti. To už Preissigovi spolupracovali na vydávání ilegálního časopisu V boj, které organizovali bývalí legionáři sdružení kolem policisty Josefa Škaldy. Vojtěch jako člen redakční rady maloval obálky a překládal, Inka přepisovala texty na psacím stroji a roznášela výtisky. Každé číslo šlo provokativně i na gestapo v Petschkově paláci. V létě 1939 pak dostal několik výtisků přímo státní tajemník K. H. Frank. Od té doby šlo gestapo po odbojářích na příkaz nejvyšších míst.

Už začátkem listopadu byla na udání zrádce Rudolfa Kotrbatého (odsouzen lidovým soudem a popraven na Pankráci 18. dubna 1947) zatčena většina vedoucích vydavatelů. Preissigovi vyvázli. Výroba se přesunula do Inčina bytu na Spořilově a další číslo vyšlo ještě téhož měsíce. Gestapo zabavilo tiskařské stroje, a tak Inka stránky rozmnožovala válečkem na nudle…

S výrobou časopisu pomáhala Vojtěchu Preissigovi manželka Irena, dcery s rodinami a vůbec celé široké příbuzenstvo. Nejvíc se však angažovala Inka. Sháněla prostředky i spolupracovníky. Dlouho do noci poslouchala s otcem zakázané vysílání rozhlasu a dělala si poznámky pro články. Vlastnoručně tiskla, sešívala a roznášela časopis, ruce ještě špinavé od tiskařské barvy.

„Byla-li dříve anonymní spolupracovnicí, zatlačovanou do pozadí mnoha jinými, stávala se nyní hlavním činitelem,“ vzpomínal po válce Arnošt Polavský, jeden z členů redakce.

Paralelně se „spořilovskými“ čísly se v Praze objevila „holešovická“ mutace časopisu V boj, vydávaná důstojníky z odbojové organizace Obrana národa. Když se vojáci dozvěděli, že „konkurenční“ sérii řídí žena, byli zděšeni: Ta výslech gestapa nevydrží, prozradí nás všechny! Marně však žádali, aby „paní Inka“ vydávání časopisu zastavila a podřídila se jejich velení. Vojenské rozkazy na civilistku neplatily. Nakonec se obě redakce dohodly na kompromisu: mutace se střídaly po týdnu a část obsahu měly společnou.

Od ledna 1940 byla Inka rozvedená. Doma na ni nikdo nečekal. Nemohla mít děti. A tak se s plnou vervou vrhla do boje proti okupantům. Vydávala časopis. Převáděla uprchlíky před režimem na Slovensko: ve slovácké Korytné měla babičku a dědu, dobře znala místní cestičky… Vždy se však vrátila. V domácím odboji našla smysl života.

„Do noci byla na nohou, hned v Praze, hned zase u otce, ve schůzkách, na sháňkách, v roznášce. Zasvěcována … do mnohých podrobností složitě se rozvíjejícího aparátu dostala se do svého živlu. Nikdy nelitovala námahy ani obětí. Neznala překážek. Nebezpečí ji spíš podněcovalo, než odrazovalo,“ popsal Arnošt Polavský.

V předjaří 1940 se situace vyostřila. „Vaše papíry si vyžádalo gestapo. Je nutno, abyste se více nezdržovala doma, hrozí vám zatčení. Přítel z policie,“ varoval ji anonym.

Inka přešla do ilegality. Tiskárna se přestěhovala na bezpečnější místo, zatímco ona přespávala v zimní zahradě pod otcovým ateliérem. Krásné vlasy obarvila, přidala brýle. Ven chodila jen s falešnými doklady. Po někoho byla Věra Skálová, pro jiného Vlasta Nováková, pro další paní Jičínská. Žila jako štvanec, ale V boj vycházel dál.

Gestapo jí však už dýchalo na paty. Zatkli ji 21. září 1940 v ulici Na Poříčí. Tentýž den uvěznili také jejího otce, bývalého manžela Edu, sestru Yvonu a čtyři desítky dalších spolupracovníků.

„Žhnoucí reflektor přede mnou, ze tmy přiletí kniha a tvrdší předmět. Neviditelní čerti si poroučejí další duše. Mučena nejistotou o životy svých drahých, vypovídám v žáru poznání, že mohou poručit opékání u reflektoru, mohou zakázat dýchat ranou z pistole, ale nemohou zakázat boj národa o bytí a nebytí a nemohou vynutit zradu,“ napsala v prvním motáku z Pankráce.

„Tvrdá česká palice nevydala ani sten. Ani když ji v dalším kole sbíral za vlasy ze země a otloukal kruhovitě o zeď. Konečně bezradné pokrčení ramen ustoupivšího dobyvatele. Ač s oteklým okem, porouchaným ušním bubínkem a oteklými tvářemi, zaznamenala jsem to s potěšením mnohonásobným,“ popsala výslech v Petschkově paláci. Dokonce si zaveršovala: „Sem tam nějaká ta facka / gestapáckého klacka, / ta mně vadit nemůže. / Radost mám jen z jeho zlosti, / když neřeknu mu dosti, / že víc zvědět nemůže.“

V pekle gestapáckých výslechů strávila tři dny. Ten poslední se pokusila o sebevraždu. Jed nosila pro všechny případy u sebe, zašitý v lemu sukně. „Vyprašovala jsem si uválenou sukni, vytáhla z ní prášek do kapesníku, zastavovala krev z nosu kapesníkem a vsunula prášek do pusy. Za chvíli, dle instrukcí, druhý. Volala jsem smrt… Cítila jsem se teď silnou. Jazyk mi otékal a měla jsem radost. Za chvíli, přes všechny vaše zámky a stráže uniknu vám pod rukou!“ cituje její vzpomínky Hana Housková ve studii Otec a dcera.

Místo smrtícího jedu však lékárnice prodala odbojářce analgetikum. Chtěla zachránit mladý život? Bála se postihu? To se Inka nikdy nedozvěděla. „Jed“, který jí dával morální sílu a jistotu, že má osud ve svých rukou, však selhal. A brutální výslechy pokračovaly. Z krásné, něžné dívky zbyla fyzická troska. Ale nezlomili ji.

Veškerou vinu vzala na sebe, prozradila jen jména mrtvých nebo uvězněných. „Táta si u mě v kuchyni míchal barvy. O výrobu ilegálního časopisu se nezajímal. Já jsem psala, sama obstarala stroje, tiskla,“ tvrdila pořád dokola. Řadě lidí tak zachránila život.

Obžalovací spis vinil „tvrdošíjnou lhářku“ Bernáškovou z „fanatické vůle vyvolat v českém národě naději na zřízení jeho samostatnosti“. Jako hlavu odbojové organizace ji berlínský lidový soud odsoudil k trestu smrti. Ani to Irenu nezlomilo.

V dopise rodině s krutou ironií líčí, jak se zdokonaluje v němčině, aby obstála v příjemné zábavě s německými červy, kteří budou hodovat na jejím těle… „K hodům je předepsán úbor: černá říza, kterou dostanu jako ‚svatební dar‘,“ píše s černým humorem. Za ním se však skrývá spousta lásky. „Jak vás mám plně přesvědčit, že opravdu není můj osud tak děsný? Nebo k pláči? Zvesela, jen zvesela! Jako Vaše Irena. Každý mrak jednou vyprší, sluníčko slzy osuší,“ utěšuje své milované.

Díky Inčině sebeobětování vyvázli ostatní lacino. Otce odsoudili k necelým třem rokům káznice, bývalého manžela ke dvěma rokům a třem měsícům. Nacisté však rodinu ze spárů už nepustili. Vojtěch Preissig zemřel na tyfus v roce 1944 v koncentračním táboře Dachau. Eduard Bernášek byl v témže roce umučen v koncentračním táboře Buchenwald. Maminka Irena Bernášková živořila dva roky v káznici za moták, který poslala dceři do vězení.

Nic z toho se už Inka – naštěstí – nedozvěděla. „Drazí! (I Eda) Tož nadešel můj čas a nevěřili byste, že jdu klidně… Líbám a objímám Vás všechny, každého z vás… jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude 5 hod. ráno. Vaše milující Irena,“ rozloučila se v posledním dopisu. Většinu z něj cenzura začernila.

Na svou svatbu se smrtí šla Inka hrdě. Její poslední slova před popravou zněla: „A Československá republika přece bude!“ Sťali jí hlavu gilotinou 26. srpna 1942 v berlínské věznici Plötzensee. Tělo předali Anatomicko-biologickému institutu Berlínské univerzity k pokusným pitvám.

Měsíc po smrti přišel rodině poslední dopis s jejími věcmi z vězení. V záložce černého kostýmu našli moták se dvěma citáty. Prvním byla slova Julia Zeyera: „Spoutanému hrdost sluší jen.“ Druhý byl výrok Plútarchův: „Jak zůstane člověk svobodný? Když pohrdá smrtí!“