Hugo Schenk: Vrah služek a sňatkový podvodník

Hugo Schenk, který se narodil roku 1849 v Těšíně v rodině státního rady Viléma Schenka, absolvoval nižší gymnázium a později dělostřeleckou školu. Podle vyprávění známých už „v dětství nestál za nic. Chytával ptáky, vypichoval jim oči a pouštěl je opět do vzduchu. Kočky házíval na rozžhavené pláty sporáku a radoval se z útrap ubohých zvířat.“ Po škole sloužil u 71. pěšího pluku. Byl tajnůstkářský a lhavý.

Ani v dospělosti se nezměnil. Už jako jednadvacetiletého jej pro podvody v prosinci 1870 odsoudili k pětiletému žaláři na Mírově, ale po dvou letech jej propustili. Následně se živil jako uhlíř, hadrář, obchodní příručí. To ho pochopitelně neuspokojovalo. Hledal příjemnější způsob, jak se obohatit. Před lidmi vystupoval jako ředitel továrny či emigrantský polský šlechtic.

V roce 1881 si začal dávat do novin seznamovací inzeráty. Vydával se v nich za světaznalého inženýra. Na jisté Terezii Bergrové vylákal 1800 zlatých. Nezabil ji, „pouze“ utekl s penězi.

V září téhož roku jej chytili a odsoudili na dva roky těžkého žaláře. Trest si odbyl ve Steinu a právě tam se seznámil s Karlem Schlossarkem, zlodějem a zámečníkem. Hugo mu navrhl, že by se po propuštění mohli dát dohromady, a to i s Hugovým bratrem Karlem, bývalým kancelářským sluhou u západní dráhy císařovny Alžběty, nyní nezaměstnaným.

Po propuštění v březnu 1883 začal Hugo kout plány. První obětí se měl stát mlynářský chasník František Podpěra.

Podpěra si dal ve Vídni do novin inzerát, že má zájem o místo skladníka v nějakém moučném obchodě a je ochoten zaplatit kauci 500 zlatých. Hned se mu ozvali Schlossarek a Hugo s tím, že takové místo mají v parním mlýně ve Šternberku na Moravě. Schlossarek se nabídl, že jej v neděli 3. dubna 1883 „do místa“ doprovodí.

Ráno toho dne vyjeli, Hugo jel ve druhém vagonu, aby jej Podpěra neviděl. Celou cestu Schlossarek Podpěru napájel. Vystoupili už v Rohatci, protože Schlossarek tvrdil, že si tam musí s někým promluvit. Zavedl Podpěru do lesa, kde mu přiložil ke krku revolver. Poté ho třikrát střelil do prsou, ruky a břicha.

Ale statný mlynářský, zvyklý nosit těžké pytle s moukou, se nedal. Vytáhl nůž a bránil se.

Schenk bojující dvojici pouze zdálky pozoroval, kamarádovi se vůbec pomoci nesnažil. Zraněný Schlossarek nakonec utekl a postřeleného Podpěru nechal ležet na místě. Naštěstí mlynářského našel včas hajný a díky lékaři se z ran „vylízal“ a svědčil proti zločincům u soudu. Pobodaný Schlossarek raději nešel ani k doktorovi. Hugo mu rány sám ošetřil. Po Podpěrovi přišly na řadu služebné – vdavekchtivé dívky.

Pondělí 21. května 1883 mělo být pro vídeňskou služku Josefínu Tymalovou šťastným dnem. Před časem se totiž seznámila na inzerát s pohledným oknírovaným inženýrem Hugem Schenkem a se svým milým měla jet na výlet. Čtyřiatřicetiletý nápadník ji už pár týdnů vyváděl na procházky, psal jí milostné dopisy a daroval jí skleněné perly.

Nadějný vztah vyvrcholil tím, že Hugo požádal Josefínu o ruku. Neopomněl se ovšem zeptat, jaké bude mít věno. Dívka mu sdělila, že přinese do domácnosti 400 zlatých, ale už nedodala, že 200 z nich je půjčených od tety. Hugo Josefíně navrhl, aby opustila službu, vzala si své peníze a šperky a odstěhovala se k němu.

Josefínu přesvědčovat nemusel, naivní služtička se celá třásla radostí. Netušila, jak si pomalu, ale jistě připravuje vlastní smrt. Právě 21. května navrhl Hugo Josefíně, aby si udělali pěkný výlet do Hranic na Moravě, kde uloží do záložny její šperky. Na cestu pozval také svého bratra Karla a údajného sluhu, Karla Schlossarka.

Drama mohlo začít.

V poledne se výletníci objevili v Hranicích. Schenk sdělil Josefíně, že ještě před finančními transakcemi musí navštívit jednu nedalekou vísku. A tak se všichni vypravili do blízkého lesa. Schenk měl s sebou dvě láhve těžkého vína a celou cestu dívku napájel, že „na ni šly mrákoty a byla brzy bez sebe“.

Asi za dvacet minut došli k hluboké tůni. To už byla Tymalová namol. Ani si neuvědomila, že jí přivazují k tělu kámen. Vzápětí ji hodili do vody. Uslyšeli jen žbluňknutí a výkřik: „Jesus, Maria!“

Vrazi mohli být spokojeni – tělo dívky se našlo až za šest neděl. Navíc získali peníze z vkladní knížky a zlaté hodinky. Věc ale měla dohru. Po zmizení Josefíny se po ní začala shánět její teta Kateřina Tymalová. To se i jí stalo osudným.

Kateřina, která sloužila v Českých Budějovicích, o známosti své neteře věděla. Ale to věděli i vrazi. A rozhodli se jednat. Inspirovala je i skutečnost, že pilná a svědomitá Kateřina si uspořila slušnou peněžní částku. Důležité bylo, aby vrazi vyvolali zdání, že je Josefína ještě naživu. Hugo Schenk proto napsal dopis její sestře, rovněž Kateřině: „Milá sestro! Dnes měla jsem svatbu, jsem nevýslovně šťastna a lituji, že tě teď neuvidím. Přeji ti ze srdce stejný osud.“

Mezitím vrazi požádali tetu Kateřinu, aby přijela za Schenkem do Vídně se svým majetkem, protože bohatý Hugo jí zajistí místo hospodyně na velkém statku v Pőchlarech. Ten prý zdědil. Sama Josefína u toho nebude, musí za svou známou do Krakova. Kateřina uvěřila a přijela. Na nádraží Františka Josefa ji už očekával Schenk. Zavedl ji do hotelu v Pětidomí a sdělil Kateřině, že ji zítra večer odveze do Pőchlaru. Kateřina v hotelu už pokojně spala, když Karel Schenk a Schlossarek odjeli ke statku napřed, aby na Huga a Kateřinu počkali a „uvítali“ je. Připravili velmi zvláštní uvítání.

Stáli za nádražím v noční tmě, protože Kateřina a Hugo měli přijet nočním vlakem. I to patřilo k plánu. Byla půlnoc. Deset minut poté už kráčeli tři vrazi a jedna důvěřivá mladá žena pěkně pospolu po krajnici. Najednou se na ni všichni tři vrhli, Karel Schenk a Schlossarek jí drželi ruce a Hugo Kateřině „nožem prořízl krk až k obratlům“. Nůž hodili do řeky, pak přivázali k Tymalové kámen a podle Schenka: „Šup s ní do Dunaje!“ Její kufřík s vkladní knížkou si odnesli.

Později u soudu se při výpovědi Schenk usmíval, a dokonce prohlásil cynicky: „Nevím, co ten svět chce! Ať jsou rádi, že jsem je sprostil tolika starých krabic!“ O jeho myšlenkovém světě svědčí i výpověď Schlossarka, který o Hugovi prohlásil, „že chtěl také některou z těch ženštin přivázat ke stromu, polít benzínem a zapálit“.

V průběhu vyšetřování se později prokázalo, že sestry Tymalovy nebyly jedinými oběťmi vypečené trojice. A také vyšlo najevo, jak psychotická je celá Hugova povaha.

Hugo Schenk ještě nestačil utratit peníze Kateřiny Tymalové a už se ohlížel po další možné oběti. Probíral se inzeráty a objevil kuchařku barona Buschmanna, tmavovlasou Terezii Kettrlovou. Hugo se s ní setkal, okouzlil ji a už v srpnu 1883 začal mluvit o svatbě. Předtím ji ovšem pozval na výlet do Lilienfeldu v krásné alpské krajině. Terezie milující procházky souhlasila.

Vzala si s sebou své šperky, protože její panstvo odjelo na měsíc z Vídně a ona se bála, „že v prázdném bytě mohli by ji okrásti“. Dívka vlekla kufr a ještě psa barona Buschmanna. Oba „snoubenci“ přenocovali ve sv. Hypolitě v hotelu U císaře rakouského a v úterý 5. srpna 1883 se vypravili do hor. Hugo si vybral k poslednímu zúčtování rokli Sternleiten. Tam se s Terezií posadili, ještě stačili posvačit a vypít láhev vína.

To poslední zřejmě zavinilo, že události proběhly následujícím způsobem. Schenk totiž ukázal kuchařce revolver, prohlásil, že není nabitý, a vsunul jí jej do ruky. Pak jí přitáhl ruku ke spánku a vybídl: „Zkus si vystřelit, nic se nestane.“ Přiopilá Terezie tak učinila, „rána vyšla a ona skácela se mrtvá“. Psa Hugo utopil.

A čekala ho ještě jedna vražda – tentokrát už poslední.

Slečna Rosa Ferenczyová byla jako všechny ostatní Schenkovy ženy tmavovlasá. Pilný Hugo se s ní seznámil už v září roku 1883. Tradičně jí nabídl sňatek a ona – také tradičně – souhlasila. Bydlela v Nibelungengasse. Hugo ji přesvědčil, že má ze služby odejít, vzít si cenné věci a poté se přichystat na svatbu v Prešpurku. Na ni se vypravili 29. prosince 1883. Provázel je Schlossarek, údajný budoucí svědek při obřadu.

Jen dojeli do Prešpurku, Hugo Rose řekl, že ještě musí jít na jednu návštěvu. A nejlépe bude, když půjdou všichni tři. Nic netušící Rosa se vydala spolu se svým nekalým doprovodem na cestu podél Dunaje. A poté podle Schenka: „Došlo se až k jakémusi křoví. Šel jsem napřed. Najednou slyšel jsem ránu a Ferenczyová padla, Schlossarek uhodil ji sekerou do hlavy.“ Pravda byla taková, že Schenk se otočil, sebral Schlossarkovi sekeru a zasadil dívce ještě osm ran…

Pak ji obrali a hodili do Dunaje. V té době už po výtečnících pásla policie, která je měla už nějakou dobu jako vrahy vytipované. Zatknout je se podařilo už v lednu 1884.

Policie se dozvěděla, že 3. ledna bude Hugo Schenk, zatím úspěšně unikající spravedlnosti, spát i s bratrem ve Vídni u zámečníka Schlossarka. O týden později zatkla všechny tři. Hugo se prý celý klepal, ale brzy jej to přešlo. Když ho v cele v Theobaldově ulici fotografovali, prohlásil se smíchem: „Podám žádost k zemskému soudu, aby se prodávaly moje fotografie ve prospěch poškozených.“

Policejní rada jej pokáral, ale Hugo ho nevnímal a drze pravil: „Ferenczyovy je mi vlastně líto, bylať tak rozmila, ta ohyzda! Prosila nás tak pěkně, abychom ji nechali na živu.“ Ve vězení byl podle dobového tisku „Hugo vesel a říkal: Já užil ve světě již dosti, mohu jít“. Zároveň žádal soudní lékaře, aby mu předepsali morfium, protože nemůže v noci spát. Nevyhověli mu. Začal dokonce psát své paměti. Nikdy nespatřily světlo světa. Na proces s ním a jeho kumpány se v březnu 1884 táhly davy lidí, které Hugo ohromoval svým cynismem. Rozsudek byl jednohlasný.

Už proto, že u výslechu Schenk přiznal, že měl vyhlédnutých dalších pět obětí, které by mu vynesly až 30 000 zlatých. S touto částkou chtěl uprchnout do Ameriky s milenkou Emilií. Právě ta se stala v procesu hlavní svědkyní. Původně ji Hugo chtěl také zabít, ale ušetřil ji, protože neměla žádné peníze…

Tři obviněné odsoudili za zločiny úkladných vražd k trestu smrti provazem. Jako prvního pověsili 22. dubna 1884 Karla Schenka, poté Karla Schlossarka a nakonec Huga. Po vynesení rozsudku oznámil posledně jmenovaný, že se odvolávat nebude: „Neužiji toho práva. Trest přijímám. Jsem hotov zemřít.“ A tak se také stalo.