Hrdiny předvánočního výsadku v roce 1944 zachránila v mrazech čokoláda

Za úkol mají mimo jiné najít a zajistit místa pro seskok dalších paravýsadků a shoz výzbroje pro domácí odboj.

Místo mýtiny na Hlinecku v oblasti Žákovy hory byli totiž oba muži vysazeni někde zcela jinde. Pernický se z mapy marně snažil vyčíst polohu. Nad ránem se vydali k blízké vsi. Pozorně poslouchali, jestli tamní lidé mluví česky, nebo německy. Zaslechli rodný jazyk. „Je to dobré, nejsme v Sudetech,“ oddychl si. Jedné ženy se zeptal, kudy se dostane na nádraží. „Jděte do Sedlce,“ poradila mu. Pernický konečně získal záchytný bod. Vrátil se zpět k Musilovi s horečně těkal očima po mapě. Když Sedlec našel, zjistil, že jsou nedaleko Kutné Hory. Tedy asi 80 kilometrů vzdušnou čarou od Studnic u Nového Města na Moravě, kde měli z britské centrály určenu základní záchytnou adresu ke spojení s odbojem. Oba muže prakticky bez zásoby jídla tak má čekat několik celonočních pochodů zasněženou těžko průchodnou krajinou Železných hor.

Vraťme se ale na úplný začátek příběhu. Dvoučlenný výsadek Tungsten byl sestaven čs. londýnským ministerstvem národní obrany v rámci Zvláštní skupiny D. Velitelem byl určen Rudolf Pernický, rodák z Krhové u Valašského Meziříčí. Ten z Němci obsazených českých zemí utekl v červnu 1939 do Polska, aby za hranicemi mohl bojovat proti nacistům. Po krátkém působení v cizinecké legii vstoupil do čs. zahraniční armády ve Francii a po jejím pádu se dostal do Anglie. Velitelé v inteligentním, disciplinovaném a fyzicky velmi dobře disponovaném vojákovi brzy rozpoznali vůdčí vlohy. Již na přelomu let 1941 a 1942 dostal Pernický nabídku zařadit se mezi elitní paragány, kteří jsou předvybráni k plnění speciálních operací v protektorátu. Souhlasil bez váhání.

Absolvoval proto poté řadu výcviků, které zahrnovaly například kurz útočného boje, trénink metod takzvaného tichého zabíjení, práci s hořlavinami či radiovysílačkou. V celkovém hodnocení z podzimu 1942 je uvedeno: „Pracuje velmi dobře, vynikající důstojník, prvotřídní organizátor.“

Ačkoliv Pernický toužil stát se co nejdříve členem některého z výsadků mířících za plněním nebezpečných misí v rodné vlasti, jeho nadřízení mu svěřili jiný úkol – stal se instruktorem dalších čs. paragánů. A svou práci plnil znamenitě.

Po odeslání většiny výsadkových skupin do protektorátu byl Pernický na jaře 1944 konečně určen podplukovníkem Emilem Strankmüllerem k operačnímu nasazení. Vytoužená mise na domácí půdě se tak Pernickému přiblížila na dosah ruky. Skupina, jíž měl velet, dostala – jak už víme – označení Tungsten. Českoslovenští zpravodajci jí spolu s britskou tajnou službou Secret Intelligence Service jako úkol určili: „Zajištění přijímání speciálních letadel, osob i materiálu v určené oblasti.“

K 29letému Pernickému byl do výsadku přidělen 33letý rodák z Třebíče Leopold Musil, předválečnou civilní profesí policejní strážník, v Anglii působící u II. (zpravodajského) odboru Ministerstva národní obrany.

K vysazení do protektorátu mělo dojít 7. října 1944, oba vojáci už seděli v bombardéru u otvoru k seskoku, hleděli do mlhavé noci a jen čekali na pokyn. Tam někde pod nimi byl jejich domov, někdejší Československo – tehdy již déle než pět a půl roku okupované německými nacisty. Jenže rozkaz k seskoku nepřišel. Letoun se musel kvůli silné mlze vrátit do Itálie.

Právě odsud, ze základny v Bari na asi 100 kilometrů vzdálené letiště na základně Campo Casale u Brindisi, pak konečně o dva a půl měsíce později, znovu vyrazili do akce.

Počasí misi 21. prosince 1944 tentokrát zpočátku přálo, jenže nad Vídní přišla komplikace. Na jejich Handley Page Halifax Mk. II JP 242 GR-E patřící k polské 301. bombardovací peruti zaútočil německý těžký stíhač Me 110. Čtyři zadní kulomety ovládané Edwardem Walochem se snažily nepřítele zasáhnout, pilotovi Mioduchowskému se nakonec dotírající německý stroj podařilo setřást únikem do mraků. Manévrem však posádka částečně ztratila správný směr letu.

Po několika dalších desítkách minut byl letoun konečně nad protektorátem. Jako první měla seskočit nedaleko Kroměříže výsadková skupina Embassy, kterou tvořili rotný Karol Mladý (radiotelegrafista), četař Ján Grajzel (druhý telegrafista) a četař Jozef Haríň (šifrant). To se sice povedlo, ovšem vinou ztráty přesného kurzu a nabraného zpoždění o zhruba 30 kilometrů dál oproti původnímu místu určení, na Prostějovsku. Tungsten seskočil o sedm minut později, což znamenalo další desítky kilometrů letu navíc oproti plánu. Kromě vychýlení z určené trasy způsobeném manévrováním před pronásledujícím německým stíhačem nad Vídní byla na vině i mlha a zřejmě také chyby polské posádky. „Máme býti vysazeni osm minut po Embassy, jsme ale vysazeni teprve 15 minut po ní,“ napsal posléze Pernický do hlášení, které je dochováno ve vojenském archivu.

Právě tento několikaminutový rozdíl v čase výsadků způsobí fatální odchýlení se od místa, kam měli Pernický s Musilem seskočit. Proto se ocitli u Kutné Hory, takřka 100 kilometrů pěšky od obce Studnice, kde měli určenu záchytnou adresu.

Když autor tohoto textu s Rudolfem Pernickým hovořil v roce 2005, k prvotním pocitům po seskoku se ve vzpomínkách vrátil lakonicky: „Byl to šok, nezbývalo nic jiného než na místo určení dojít pěšky.“ Zásadní komplikací byl nedostatek potravin. Riskovat odhalení tím, že by si zašli nakoupit do nějaké vesnice, by byl velký hazard, byť protektorátními penězi oba vojáci samozřejmě byli vybaveni. Záchranou se tak nakonec stala – čokoláda. Té si Pernický zabalil celý jeden kilogram.

„Jsme velmi slabě zásobeni jídlem. Na celý pochod máme pouze jednu 24hodinovou dávku dehydrované stravy, 1 kg čokolády a půl kg salámu. Jíme dvakrát denně, a to před vyražením k pochodu a ráno při skončení,“ konstatoval Pernický v operačním hlášení.

Cesta nakonec trvala 10 dní. Aby je někdo nezahlédl, pochodovali lesními pěšinami jen v noci. V mrazu, vysoké vrstvě sněhu, v častých mlhách. Na zádech měl každý 25 kilogramů výstroje. Omrzlí a na hraně fyzického zhroucení se každý úsek z nakonec téměř stokilometrové trasy zdál nekonečným. Byl to boj o život.

Během pochodu oba muži „oslavili“ své poslední válečné Vánoce. Pernický bude později vzpomínat, že pro něj byly paradoxně ty nejhezčí, protože měl radost, že je konečně zpátky ve vlasti, a navíc s operačním posláním.

Do Studnic, kde měli udanou záchytnou adresu, došli oba parašutisté ráno 29. prosince 1944. Nejprve našli statek, který se měl podle popisu nacházet u zdejšího skokanského můstku, a poté Pernický nechal Leopolda Musila v lese hlídat vybavení a sám se vydal na dvůr. Hledal Cyrila Musila, bývalého lyžařského reprezentanta, účastníka zimních olympijských her 1936. Právě on – stejné příjmení s Pernického parťákem z výsadku Leopoldem Musilem je čistě náhodné – patřil se svou ženou Růženou ke statečným podporovatelům hned několika parašutistických výsadků.

Pernický nejprve potkal Růženu Musilovou. Hned za ní se objevil i její muž Cyril – s jednou rukou zasunutou v kapse, v níž měl pistoli. Pernický pronesl domluvené heslo „Zimě zdar!“, načež mu odpovědí bylo: „Proboha, vy vypadáte!“. Společně se pak na lyžích vydali do lesa pro Leopolda Musila a vybavení, které střežil. Manželé poté připravili „chlapcům z Londýna“ pokoj v patře statku, kde se mohli konečně v teple vyspat a začít léčit omrzliny.

Prvního lednového dne posledního roku války začali Pernický s Musilem naplno pracovat na plnění svých úkolů. Podařilo se jim zahladit spory mezi členy některých výsadkových skupin s představiteli domácího odboje, předat výsadku Calcium nové krystaly pro radiovysílačku, najít vhodné lokality pro seskok dalších paraskupin a dopadové plochy pro shozy materiálu z letadel. K navádění letounů na vybraná místa využívali známý radiomaják Eureka.

Muži z Tungstenu během svého operačního nasazení několikrát změnili místo úkrytu. V březnu 1945 přemístili svoji základnu z Radošínské Svratky do nedaleké obce Jámy. Právě odsud Pernický s Musilem připravovali opakované pokusy o přijetí výsadku Bauxite a podpůrného materiálu pro skupinu Platinum. V té souvislosti došlo i ke zmatečné přestřelce s německými vojáky, kteří se náhodou střetli s několika nepříliš zkušenými odbojáři, již Tungstenu pomáhali.

„Vypukla panika, ti kluci běželi na nás, Němci po nich stříleli. Hvízdalo to nad námi. Vidím, jak na nás běží pět lidí, a nevím, o koho jde. Sten Gun, který jsem nosil pod krátkým hubertusem na speciálních kšírách, abych jej mohl bez pažby hned opřít o břicho, jsem měl připraven ke střelbě. Kluci naštěstí uhnuli stranou,“ citoval Pernického historik Jindřich Marek.

V posledních dnech před koncem války byl Pernický jmenován okresním vojenským velitelem v Novém Městě na Moravě. Povinnosti spojené s válkou pro něj skončily 17. května 1945, když dorazil na Hlavní štáb v Praze, kde se přihlásil u svého někdejšího velitele, plukovníka Karla Palečka. Ten jej objal a přivítal slovy: „Vítám tě, jsi jeden z mála našich instruktorů, který přežil.“ Pernický se poté stal příslušníkem II. oddělení Hlavního štábu. Následně vystudoval Vysokou školu válečnou, stihl se také oženit.

Jenže jeho pracovnímu a hlavně rodinnému štěstí dopřál osud jen tři roky. Na podzim roku 1948 se tento hrdina z výsadku Tungsten dostal do soukolí zločinné komunistické justice. V listopadu 1948 byl zatčen a čtyři měsíce později odsouzen ve vykonstruovaném procesu z 20 letům těžkého žaláře.

To jeho spolubojovník Leopold Musil podle zjištění historika Jiřího Plachého vstoupil do KSČ, pracoval ve službách Sboru národní bezpečnosti (SNB) a následně na čas stanul v čele nově zřízeného výcvikového střediska pro příslušníky SNB v západočeském Doupově. Ač pod drobnohledem svých „politicky uvědomělých“ podřízených, školu úspěšně vybudoval. Nakonec však stejně ve své funkci z politických důvodů skončil a zjara roku 1950 byl propuštěn ze služebního poměru. Živil se jako technik-projektant, zemřel na podzim 1997.

Dva měsíce po zinscenovaném procesu se Pernického manželce Kamile narodil syn Rudolf. Místo jeho výchovy odsouzený hrdina postupně prošel řadou komunistických lágrů, včetně uranového pekla na Jáchymovsku či v Leopoldově. Poslední roky svého věznění Pernický pracoval v táboře Bytíz na Příbramsku, kde se v roce 1960 dočkal všeobecné amnestie politických vězňů. Ovšem ani potom neměl od komunistů klid, do práce musel nastoupit jako dělník v cihelně v Libčicích u Prahy. Těžká dřina, časté úrazy a opakovaně přechozené angíny mu ubíraly síly. Dva roky poté mohl konečně změnit zaměstnání, pracoval v drogerii či jako referent autodopravy.

V roce 1969 pomáhal při rehabilitaci obětí vykonstruovaných politických procesů. O rok později, v 55 letech, odešel do důchodu, ovšem několik let si ještě přivydělával jako topič.

Plné rehabilitace se Rudolf Pernický dočkal až v roce 1990, stal se také prvním předsedou Konfederace politických vězňů. „Doufal jsem, že po obnově demokracie po listopadu 1989 se dočkám nějaké morální satisfakce, že komunističtí zločinci budou potrestáni. Nestalo se tak a bojím se, že už k tomu ani nedojde. Podle mého názoru k tomu už ani není dostatečná vůle. Většině těchto zločinců to asi už projde,“ trpce konstatoval při rozhovoru s autorem tohoto textu na podzim roku 2005.

O státním svátku 28. října roku 2005 se Rudolfu Pernickému splnil jeho poslední sen. Z rukou prezidenta Václava Klause převzal nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva I. třídy. Krátce předtím 90letému válečnému hrdinovi museli v pražské Ústřední vojenské nemocnici amputovat levou nohu nad kolenem. Šlo mimo jiné o důsledek omrzlin z šest desítek let starého pochodu zasněženou krajinou okupované země, a také mnohaleté dřiny a ponižování v komunistických uranových lágrech. Nedlouho po svém vyznamenání však generál Pernický 21. prosince 2005 zemřel. Symbolicky, na den přesně 61 let od seskoku nad protektorátem.