Hitlerovi při atentátech přály náhody

Účinky kilogramové trhaviny, která vybuchla necelé dva metry od Hitlerových nohou ve 12.42, znamenaly smrt pro čtyři ze čtyřiadvaceti přítomných mužů a několik dalších bylo těžce raněno. V uzavřeném prostoru betonového bunkru by však došlo ke zničujícímu nárazu tlakové vlny a obětí by bylo více, zatímco v dřevěném baráku se síla výbuchu rozptýlila - i díky všem deseti otevřeným oknům.

Sám Hitler měl obrovské štěstí, neboť vyvázl pouze s několika popáleninami, oděrkami a dočasně ochromenou pravou rukou. Kalhoty měl zcela roztrhané a visely mu v pruzích na koženém pásku jako rákosová sukénka. Těžký trám, který držel strop, jej minul o necelý metr.

Ve žluté kožené aktovce pod těžkým dubovým stolem původně měly být uloženy nálože dvě. V tom případě by nepochybně nepřežil nikdo z přítomných. Byla to nikoli první z řetězu chyb a náhod, které toho dne určily další běh dějin.

S aktovkou přišel do místnosti jednoruký a jednooký plukovník Claus hrabě Schenk von Stauffenberg, který měl jako náčelník štábu velitelství záložní armády referovat o vzniku nových divizí. Položil ji vedle Hitlera pod stůl a vzápětí sdělil maršálu Keitelovi, že potřebuje telefonovat.

Po jeho odchodu však plukovníku Brandtovi (který byl také zasvěcen do plánů na odstranění Hitlera, ale jako mnoho jiných nevěděl, že k němu má dojít právě v tento den) aktovka zřejmě trochu překážela, a proto ji nohou posunul dál pod stůl směrem k masivní podpěře. Hitlerovi a většině ostatních tím pomohl, ale sám se vystavil nejmohutnějším účinkům výbuchu a později zraněním v nemocnici podlehl.

Za více než dvanáct let, kdy stál Adolf Hitler na vrcholu moci, bylo podniknuto mnoho pokusů na jeho likvidaci. Atentát na diktátora plánovali nebo se o něj pokusili lidé činu i snílci, prominenti i bezejmenní, vojáci i civilisté, fanatici i fantasté, pastorové a profesoři, katolíci i komunisté, amatéři a dobrodruzi. Věděli, že neriskují jen vlastní život, ale i existenci a svobodu svého okolí.

Některé z nich zadržely více vlastní zábrany než Hitlerovi osobní strážci. Mnozí se odvážili jít až na nejzazší mez ani ne tak z nenávisti k tyranovi, ale spíše proto, aby váhající zbavili přísahy, za níž tkvěla tradice a svědomí, často však jen pouhý oportunismus a zbabělost.

Upozadíme-li v historické literatuře několik dobře zpracovaných pokusů skupiny německých důstojníků v letech 1938-1943, ale především ten nejznámější, Stauffenbergův, pak k jednotlivým aktérům, kteří také téměř dospěli do cíle, patřili 21letý švýcarský student teologie Maurice Bavaud, 50letý britský plukovník Noel Mason-MacFarlane a 36letý truhlář a hodinář ze Švábska Georg Elser.

Maurice Bavaud byl nejstarší ze šesti dětí a pocházel z přísně katolické rodiny v Neuchâtelu. Otec byl listonošem, matka vedla malý obchod s ovocem a zeleninou. Mladík se chtěl nejdříve stát technickým kresličem a po absolvování reálky a odborného ústavu také jako takový u jedné stavební firmy nastoupil.

Byl v těchto letech snadno ovlivnitelný a rychle se dokázal pro cokoli nadchnout. Není známo na čí popud, ale hoch s jemným obličejem se ve svých osmnácti letech rozhodl, že se nechá vyškolit k misijní službě a od podzimu 1935 se stal studentem kněžského semináře ve francouzské Bretani.

Tam se nový chovanec mimo jiné dověděl, že v Německu jsou omezovány křesťanské konfese v provádění bohoslužeb a nacistickým režimem je propagováno nové pohanství. Jeden z jeho spolužáků vyjádřil zcela otevřeně, že pouze násilné odstranění Hitlera by mohlo světu opět vrátit řád. Byl to jen teoretický apel, žádná výzva.

Osudným se citlivému Mauricovi stal až jiný jeho spolužák, jistý Marcel Gerbohay. Ten založil tajný spolek Compagnie du Mystére (Společnost tajemství), který nikdo nebral vážně - až teprve nacistický Lidový soud v prosinci 1939. Pod Gerbohayovým vlivem získával Bavaud přesvědčení, že právě on musí Hitlera zavraždit a tím ochránit církev před jejím pronásledovatelem.

Ve třetím studijním roce se rozhodl, že se po prázdninách již nevrátí do semináře a odjede do Německa, kde svůj záměr promění ve skutek. Vše chtěl provést na vlastní pěst. O jeho odhodlání nikdo nevěděl. Z pokladny matčina obchodu vzal 600 franků a doma zanechal 9. října 1938 dopis o dvou řádcích: „Milí rodiče, nezneklidňujte se kvůli mně. Postarám se o sebe. Maurice.“

Původně zamýšlel, že atentát provede v Berlíně. Několik dní pobýval u příbuzných v Baden-Badenu, potom odjel do Basileje, kde si koupil pistoli a náboje. V novinách si přečetl, že Hitler se zdržuje na Obersalzbergu. Odjel tedy tam.

Vydával se za novináře a v jedné kavárně v Berchtesgadenu se seznámil s majorem Deckertem, který zodpovídal za bezpečnost kancléře na jeho letním sídle. Major se nabídl, že mladíkovi pomůže, když zjistil, že jeho přáním je poznat Hitlera osobně.

Poradil mu, aby odjel do Mnichova, kde se vůdce jistě zúčastní shromáždění k výročí pokusu o státní převrat z roku 1923. Bude mít 9. listopadu šanci vidět ho zblízka a třeba se naskytne i příležitost promluvit s ním několik slov - když po tom Maurice tolik touží.

Poslední říjnový den se mladý Švýcar ubytoval v mnichovském hotelu Stadt Wien a od Úřadu pro zahraniční tisk se mu podařilo získat vstupenku na tribunu. Do výslechového protokolu později uvedl, že si ihned koupil dva balíčky patron a cvičil střelbu. U Ammerského jezera za Mnichovem si najal člun a z lodě odstřeloval papírové lodičky z takové vzdálenosti, jaká ho patrně měla v inkriminovaný den dělit od Adolfa Hitlera.

Po osmdesáti pokusech si byl jist svou rukou, svými nervy i odvahou. S velkým předstihem přišel ráno 9. listopadu na své místo na tribuně pro tisk. Jeho čestná vstupenka byla několikrát kontrolována, on však ne. Pistoli skrýval v kapse kabátu. Měl v plánu vstát ze sedadla a dostat se co nejblíže k Hitlerovi, aby svůj cíl neminul.

Konečně nastala očekávaná chvíle. Kolona s Hitlerem v čele se blížila k Bavaudovi. Průvod však nešel středem ulice, ale v mnohem větší vzdálenosti po její opačné straně. Kromě toho byl Hitler kryt pracovníky ochranky, kteří se husím pochodem pohybovali po obou stranách průvodu.

Bezprostředně před první řadou tribuny stál řetěz mužů SA a jejich vztyčené pravice dokonaly dílo zkázy - zakryly Bavaudovi výhled a zorné střelecké pole. Nebylo ani pomyšlení mezi nimi proklouznout, a tak musel v sevření zběsilého davu přihlížet, jak Hitler pomalým krokem a přesto nenapadnutelný kráčí snad dvacet metrů kolem něho.

S pocitem zklamání opustil své místo, aniž by se pokusil vystřelit. Svého plánu se však nevzdal. Znovu odjel do Berchtesgadenu. Zde a potom i na dalších místech Německa se snažil všemožnými způsoby dostat se svému cíli na dostřel. Velkým cestováním mu však došly finanční prostředky, a tak se musel vrátit do Francie, aby si opatřil peníze.

Neúspěšného atentátníka nakonec prozradila náhoda. Průvodčí ve vlaku ho odhalil jako černého pasažéra, a protože byl bez peněz, skončil v rukou železniční policie. Ta ho jako cizince předala gestapu - teprve nyní mu byly prohledány kapsy a objevena nabitá pistole se šesti náboji.

Posléze se našly i další stopy a Maurice Bavaud se nakonec přiznal. Při výslechu podrobně popsal celé své snažení o atentát. Proces s vyloučením veřejnosti proběhl 18. prosince 1939. Švýcarský student teologie byl „pro pokus o vraždu vůdce“ odsouzen Lidovým soudem k absolutnímu trestu a 13. května 1940 popraven gilotinou.

V dopise na rozloučenou rodičům napsal: „Zachoval jsem si chladnou hlavu a zachovám si ji až do šesti ráno, do okamžiku, kdy bude sťata.“

V době, kdy seděl Bavaud ve vězení, připravoval pro Adolfa Hitlera jedno zcela zvláštní narozeninové představení tehdejší britský vojenský atašé v Německu, plukovník Noel Mason-MacFarlane. Chtěl 20. dubna 1939 Hitlera na čestné tribuně během oslavy jeho padesátin nechat zavraždit nebo dokonce zastřelit sám.

Tento plukovník nastoupil do diplomatické funkce v Berlíně v roce 1936 a pozorně sledoval politiku nacistů. Často zasílal do Londýna varování, že Hitler si s válkou nejen zahrává, ale že ji opravdu rozpoutat chce - dokud má Německo náskok ve zbrojení.

Navíc znal postoj některých německých generálů k Hitlerovi. Svému příteli (berlínskému dopisovateli listu The Times) otevřeně řekl, že světové válce může zabránit pouze Hitlerova násilná smrt. Dodal, že vrchní velení wehrmachtu diktátora nesnáší a jeho smrti by využilo k likvidaci nacistického systému.

O tom, co a jak chtěl vojenský atašé provést a jak energicky se v Londýně zavraždění Hitlera dožadoval, se v jeho pozůstalosti zachoval podrobný návrh, s nímž se obrátil na ministerstvo zahraničí. Dodnes je uložen v londýnském Imperial War Museum.

„Můj byt byl sotva sto metrů vzdálen od tribuny, používané při všech Hitlerových oslavách,“ psal Mason-MacFarlane a pokračoval: „Nezbytný byl pouze dobrý střelec a rychlopalná zbraň s dalekohledem a tlumičem. Z jednoho místa na odpočívadle schodiště by bylo možné vystřelit otevřeným oknem mé koupelny, vzdáleným asi devět metrů. Hluk vojenských kapel a jásání davů by přehlušilo výstřel. Celý plán byl propracován do všech detailů, ale z pochopitelných důvodů nikoli písemně...“

Odpověď, kterou plukovník na svou žádost z ministerstva dostal, vešla ve známost po jeho smrti, tedy za dalších 17 let. Plán byl odmítnut s odůvodněním, že takový útok by byl „nesportovní“.

Shodou okolností ve stejných dnech, kdy nešťastný Bavaud s pistolí v kapse neúspěšně pronásledoval při listopadových oslavách Hitlera, přijíždí do Mnichova nenápadný muž jménem Georg Elser, aby zjistil, jak by tu bylo možné téhož Hitlera zlikvidovat.

Prohlédl si všechna místa, kde se hnědé divadlo odehrávalo, a došel k závěru, že tím nejlepším bude sál Měšťanské pivnice, v němž se každoročně scházeli staří nacističtí bojovníci spolu s Hitlerem a ostatními pohlaváry třetí říše k tradiční oslavě.

Kdo byl Georg Elser? Pocházel z jednoduchých poměrů a byl nejstarší z pěti sourozenců. Otec často pil a někdy potom zbil matku, na níž byl dospívající chlapec zvláště závislý. V důsledku života s násilnickým otcem se v něm vyvinul hluboký smysl pro spravedlnost.

V mládí byl určitou dobu členem komunistické organizace Svaz rudých frontových bojovníků i komunistickým voličem, ale ideologickým komunistou nebyl. Politické diskuse ho nezajímaly. Netoužil měnit názory druhých, ale přizpůsobit se novému nacistickému režimu tvrdošíjně odmítal.

Jak se stalo, že se z nepřizpůsobivce proměnil v atentátníka? O jeho motivech se svět dověděl až dlouho po válce, kdy byly zpřístupněny jeho výslechové protokoly.

„Po sudetské krizi na podzim 1938 se v dělnictvu podle mých zjištění všeobecně počítalo s válkou,“ řekl Elser na gestapu v listopadu 1939.

„Také jsem se domníval, že kvůli sudetské krizi dojde k válce. Byl jsem již minulého roku touto dobou přesvědčen, že Hitler u mnichovské dohody nezůstane, že Německo vznese ještě další požadavky vůči jiným zemím a že válka je nevyhnutelná. Mnou zjištěná pozorování vedla k závěru, že poměry v Německu lze změnit pouze odstraněním momentálního vedení. Chtěl jsem svým činem také zabránit většímu krveprolití.“

Myšlenka odstranit Hitlera se stala cílem Elserova života a vše tomu podřídil. K činu se rozhodl sám, s nikým se neradil a nikoho do svého plánu nezasvětil.

Začal navštěvovat sál, důkladně si jej prohlížel a nalezl nejvhodnější místo, kam umístit třaskavinu. Na rozdíl od svého listopadového předchůdce Bavauda byl Elser nápaditým kutilem. Bez cizího návodu spočítal potřebné množství trhaviny a s velkou technickou vynalézavostí vyřešil všechny problémy. Mezi 5. srpnem až 6. listopadem 1939 strávil v sále pivnice pětatřicet nocí sisyfovské práce, než byl se vším hotov.

Důvtipný časový mechanismus s třídenním chodem vyvolal 8. listopadu 1939 přesně v plánovaných 21.20 detonaci ve sloupku za řečnickou tribunou. Výbuch zabil osm lidí a dalších šedesát těžce zranil. Hitler však mezi oběťmi nebyl. Neočekávaně ukončil svůj projev o dvacet minut dříve než jindy, neposeděl se svými nejbližšími a již sedm minut po deváté opustil sál. O třináct minut dříve, než Elserova bomba mohla změnit dějiny.

Vůdce pospíchal do Berlína. Původně měl letět letadlem, ale jeho šéfpilot varoval před špatným počasím. Hitler proto nařídil připojení zvláštního vagónu k večernímu expresu, který s ním vyjel ve 21.31 z Mnichova. Později - podle svědectví jeho adjutanta Belowa - prý žertoval, že mu život zachránil meteorolog.

Elser byl večer 8. listopadu 1939 zadržen na německo-švýcarské hranici. Pod tíhou důkazů a po vytrvalém bití se v noci na 15. listopadu doznal. Tvrdil, že jednal zcela sám. Ačkoli mu Hitler a jeho okolí nevěřili (nacisté ho podezřívali ze spolupráce s britskou tajnou službou či s exilovou Černou frontou), šéf zvláštní vyšetřovací komise Arthur Nebe byl jiného názoru.

V prosinci 1939 svému důvěrníkovi Hansi-Berndovi Giseviovi napsal: „Víš, jak to s Elserem skutečně je? Tento muž miluje prosté lidi; vášnivými větami mi sdělil, že války pro masy všech zemí znamenají hlad, bídu a smrt miliónů. Nejde o ,pacifistu’ v obvyklém slova smyslu. Uvažuje zcela primitivně; Hitler je válka, a když bude ten člověk pryč, pak bude mír.“

Osamělý pachatel Georg Elser byl jako „zvláštní vězeň“ umístěn do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a v únoru 1945 převezen do Dachau. Tam byl na přímý rozkaz Himmlera 9. dubna 1945 zavražděn.

Je nepravděpodobné, že by k Elserovým uším za dráty koncentračního tábora pronikly jakékoli zvěsti o spiknutí různorodé opozice, jejíž ústřední postavou se nakonec stal plukovník Stauffenberg, nebo o jeho neúspěšném pokusu 20. července 1944.

Stauffenbergův atentát ztroskotal před 74 lety jen o pověstný chloupek, ale spiklenci neprohráli proto, že Hitler vyvázl. Porazila je váhavost a nerozhodnost generálů, kteří měli zahájit operaci Valkýra. Smrt Adolfa Hitlera měla být rozhodujícím faktorem pro zdar státního převratu.

V takovém případě mohla druhá světová válka skončit třeba i o rok dříve. Mohly být zachráněny milióny životů a zabráněno mnohé zkáze. Také celý poválečný vývoj by se zřejmě utvářel jinak.

Kdyby však v historii samozřejmě neplatí…