Historik: Srpen 1968 byl pro armádu morální ránou

Jak se projevilo pražské jaro v tehdejší Československé lidové armádě?

Situace byla složitá. Na počátku roku 1968 byl v armádě obrovský skandál, když zběhl na Západ generál Jan Šejna. Nejenže byl v armádě člověk tak nízkých kvalit, ale on se snažil získat podporu prezidentu Antonínovi Novotnému v armádě a údajně se měl pokusit o převrat. Další spojenec Novotného, generál Janko, hrdina z východní fronty, v důsledku tohoto skandálu spáchal sebevraždu. Odstoupil ministr národní obrany Bohumír Lomský.

To vše vyvolalo o armádě negativní dojem. Ve společnosti měla armáda pověst konzervativní instituce, která stojí za Novotným a není schopná změn. Ale na jaře 1968 se to začalo měnit, střediskem změn se stala Vojenská politická akademie, kde byla řada akademicky vzdělaných vojáků, byť jistě kovaných soudruhů, ale ti se o určité změny pokoušeli.

O demokratizaci nebo emancipaci na sovětském velení?

Vojáci nechtěli ani tak měnit vnitřní život v armádě, ten jim vyhovoval, ale chtěli se emancipovat od sovětského velení, protože vnímali, že role, jakou má armáda i náš stát hrát v případném střetu se Západem, je proti zájmům československého státu i jeho obyvatel. Protože v konfliktu by došlo k obrovským ztrátám na životech a zničení celé naší země. V akademii dokonce vzniklo memorandum pod názvem Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství. Ve známém dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti se o tom pak psalo jako o kontrarevolučním aktu.

Jaký vliv měli tehdy Sověti na velení armády?

Zásadní. Naše armáda byla součástí plánů Varšavské smlouvy, které se připravovaly v Moskvě, a všechny důležité velící pozice i při přípravě plánů měli jen Sověti. Čechoslováci i další spojenci fungovali pouze jako styční důstojníci, kteří naplňovali plány v jednotlivých armádách.

Samotná invaze 21. srpna 1968 byla šokem pro celou společnost. Tušili vojáci, že se na nás spojenci chystají?

Sověti se snažili pro ně nepříznivou situaci v Československu několikrát zvrátit. Pokoušeli se zastrašit vnitřního nepřítele a povzbudit „zdravé“ komunistické síly. Jednou z takových akcí bylo cvičení Šumava. To cvičení bylo nepřipravené a úkoly vznikaly přímo na místě. Sověti se netajili tím, že se jim nechce odjet, a donutit je k odjezdu se podařilo až v červenci. Armáda to vnímala, a proto to překvapení pro řadu vojáků nebylo.

Ale samotný 21. srpen překvapením byl, protože všichni se do poslední chvíle utěšovali, že k tak tvrdému opatření nedojde. Když v noci na 21. srpna začala přijíždět do země vojska, tak ministra národní obrany Martina Dzúra – který byl do té doby vnímán jako reformní, ale poté se stal velkým normalizátorem a oporou Sovětů – navštívili sovětští generálové. Ti mu oznámili, že přijíždějí vojska, a přiměli ho k tomu – poté co ho dezinformovali, že o příchodu vojsk vedení státu ví –, aby vydal rozkaz. V něm bylo, aby nikdo proti přijíždějícím jednotkám nevystupoval, nestřílel a ani nevycházel z kasáren, ale naopak jim pomáhal.

Armáda je hierarchický systém, a když nejvyšší velitel vydá takový rozkaz, tak je nepředstavitelné, že by nižší velitelé vydali rozkaz bojovat.

Jak to, že o přípravě invaze nevěděla ani vojenská rozvědka?

Vojenská rozvědka pracuje proti nepříteli, ale ne proti spojencům. Ale kdyby se rozvědka snažila získávat informace, tak by se to Sověti dozvěděli a byl by to projev nedůvěry a další důkaz o tom, že tu je skutečně kontrarevoluce. Signálů bylo víc, například na naši ambasádu v Budapešti kdosi telefonoval, že co nevidět mají čekat obsazení.

Jak vojáci na posádkách přijali Dzúrův rozkaz?

Přiměřeně. Nikdo si nedovolil zahájit otevřený boj. Byla vyhlášena pohotovost. V některých útvarech byly rozdány zbraně, někde vyvezli zbraně, munici a další zásoby do lesa. Leckde připravovali obranu, kdyby se chtěli Sověti dostat do kasáren, tak byli připraveni se bránit.

Pomáhali někde intervenčním vojskům?

Většinou ne. Vojáci základní služby byli jednoznačně proti, ale někde jim na vyslovený příkaz pomohli. A i někteří důstojníci byli povolnější pomáhat.

A Dzúr svůj rozkaz nekonzultoval s vládou?

On byl informován, že o tom vedení země ví, a ten rozkaz měl svou logiku. Ale nelze si představovat, že lidé měli v takové krizové chvíli jeden názor, který si pak udrželi. Ví se, že Dzúr se v dalších dnech omlouval prezidentu Svobodovi za to, že se armáda nebránila a že je to jeho selhání. Svoboda ho chlácholil, že je vše v pořádku. Několik měsíců nato Dzúr kolaboroval se Sověty.

Byla myšlenka na obranu reálná?

Na rozdíl třeba od roku 1938 k nám v roce 1968 proudily cizí síly ze všech stran, až na západní Německo a Rakousko. Navíc velení Varšavské smlouvy dokonale znalo naši armádu i dislokaci jednotek a techniky. Dalším problémem bylo, že jsme byli závislí na Sovětském svazu v dodávkách paliv i výzbroje.

S rokem 1938 to srovnat nelze?

Tehdy jsme měli spojence ve Francii, ale v roce 1968 nás napadli naši spojenci. Od Západu jsme nemohli čekat žádnou pomoc. Byla tu jediná snaha, řešit to v OSN, ale to bylo na vlastní podnět staženo. Navíc nikdo v prvním momentu nevěděl, co to znamená. Jestli se vojska zastaví, nebo půjdou dál, nebo jestli to nevyvolá ve světě větší konflikt. Proto byla zdrženlivost úplně všude, i na Západě.

Čekalo se, že státy NATO do situace nějak zasáhnou?

NATO si hlavně přálo, aby to nepokračovalo. Protesty byly pouze verbální, jen pomoc našim uprchlíkům byla veliká. Nebylo ale možné nic reálného čekat, protože jsme se západními státy neměli smlouvy. NATO nešlo ani do Maďarska v roce 1956. Celou dobu studené války se obě strany snažily udržet bloky, jak byly, protože nevěděly, co by se stalo, kdyby se to vychýlilo na jednu stranu. Nikdo si nepřál třetí světovou válku. A navíc sami jsme to takto předtím chtěli, tak proč by nás zachraňovali proti naší vůli?

Jak ty srpnové události snášeli vojáci?

Různě, například skládali novou přísahu, ve které byla vyškrtnuta slova o spojenectví se Sovětským svazem a Varšavskou smlouvou, odstraňovali z přezek hvězdy. Armáda také poskytla radiostanice pro šíření signálu Československého rozhlasu, který vysílal skrytě, nebo byl vojenskými vysílačkami rušen signál vysílaček intervenčních vojsk. Někde dělali vojáci a důstojníci aktivní průzkum a v civilu objížděli republiku a zjišťovali, kde jsou jaké jednotky.

Zajímavý je případ základny v Milovicích, o kterou měli Sověti zájem. Po invazi ji hned obsadili a naši vojáci museli základnu urychleně opustit. Když se tam vrátili, tak zjistili, že jim Sověti vykradli skříňky a všechno zničili. Když po několika týdnech museli Milovice odevzdat okupantům celé, tak vojáci zdemolovali kuchyně nebo umývárny.

Jak dlouho jim naštvanost vydržela?

Docela dlouho. 16. října 1968 byla podepsána dohoda o dočasném pobytu vojsk, která byla jakoby velkorysá v tom, že se všichni Maďaři, Bulhaři i Poláci stáhnou. A z celkových 500 tisíc vojáků tu zůstane jen 75 tisíc. V československé armádě přitom bylo 200 tisíc vojáků, z toho 70 tisíc z povolání.

Pro sovětské vojáky, kteří tu zůstali, se musela vyklidit kasárna v Milovicích, Mladé Boleslavi, Vysokém Mýtu a jinde. A naši vojáci se museli vystěhovat, například z Milovic se musela přesunout celá tanková divize do Topoľčan. Všichni důstojníci i jejich rodiny se museli přestěhovat. To vyvolávalo obrovský politický odpor k okupantům. Stejně i to, že sovětští vojáci začali dostávat plat v korunách a před Vánoci 1968 hladově vykoupili obchody.

Kdy začala armáda vyhazovat nebo jinak trestat neposlušné vojáky?

Na jaře 1969. Velký okamžik nastal v březnu 1969, kdy lidé oslavovali vítězství našich hokejistů nad sovětskými a těch oslav se účastnili i vojáci. Tehdy přiletěl do Prahy sovětský ministr obrany Grečko a podle záznamů řekl, že jestli se to bude opakovat, tak do ulic vjedou sovětské jednotky. Vyhrožoval, že jestli české úřady neudělají pořádek, tak to vezmou do svých rukou a sovětská vojska nikdy neodejdou. Byl to skutečný jestřáb, který se choval nesmírně tvrdě.

Ministr Dzúr proto vydal rozkaz, aby byli vojáci, kteří se toho účastnili, tvrdě potrestáni. Od nástupu Gustáva Husáka v dubnu 1969 začala skutečná normalizace. Do té doby si vojáci i politici mysleli i říkali: musíme být hodní, aby odešli, a pak budeme moci pokračovat v reformách.

Odcházeli naštvaní vojáci z armády?

Minimálně, většinou byli vyhozeni. Personální čistky byly hlavně v letech 1969 až 1970 a dotkly se několika tisíc vojáků, u kterých bylo podezření, že se chovali takzvaně kontrarevolučně. Vojenská kontrarozvědka si dělala seznamy takových vojáků. Ale řadě důstojníků to bylo prominuto, pokud řekli, že vše pochopili a že je správně, že spojenci přišli.

Museli podepisovat, že souhlasí s bratrskou pomocí?

V roce 1969 byl zavedený dodatek k životopisům, ve kterém museli vojáci odpovídat na otázky, jak se chovali během roku 1968, zda něco podepsali nebo zda vrátili sovětská vyznamenání.

Ty, kteří s bratrskou pomocí nesouhlasili, většinou vyhodili z armády i z komunistické strany. Řada důstojníků dostala stranický trest nebo byli vyškrtnuti ze strany.

Byl rozdíl mezi vyloučením za aktivní nepřátelství a vyškrtnutím, což bylo většinou za pasivitu. Vyškrtnutí často v armádě zůstali, ale je doloženo, že až do 80. let je kontrarozvědka sledovala, nemohli kádrově postupovat a měli třeba i menší platy. To bylo až do roku 1971, kdy byl řádný 14. sjezd KSČ a kdy Husák i Dzúr oznámili, že kontrarevoluce je poražena. Což byl hlavně signál do Moskvy, aby je nechali na jejich pozicích, protože tu zuřil mocenský boj.

Máme zvláštní představu, že Husák byl suverénní hlava státu a režimu, ale je zjevné, že se bál Vasila Biľaka a ultrakomunistického křídla. Snažil se chovat tak, aby si na něj nemohli stěžovat v Moskvě. Když přijel Gorbačov, tak někteří Husákovi souputníci chtěli, aby se Gorbačova zeptal, jestli by nechtěl stáhnout část vojsk, ale on se tak bál, že se o tom nezmínil ani slovem.

Je známá scénka z filmu Pelíšky, jak se důstojník, kterého hrál Miroslav Donutil, po invazi věší. Bylo hodně sebevražd, protože neunesli sovětskou zradu?

I ti, kteří nakonec v armádě zůstali, ztratili sebeúctu a důvěru, že to jde správným směrem. Sebevražd byly určitě desítky, možná i víc, ale byly vyvolané hlavně prověrkami. Vojáci se báli, že přijdou o existenci, museli před komise, zažívali velký tlak a ocitli se v nepřátelské atmosféře.

To muselo rozložit v armádě veškerou morálku.

Pro armádu to byla velká rána. Po roce 1970 se začala rozmáhat šikana, protože armáda ztratila vnitřní morálku. Nebylo to proto, že vojáci základní služby byli cyničtí, ale řada vojáků z povolání se přestala starat o to, co se v kasárnách děje, odsloužili si a šli domů.

Při prvním výročí invaze v roce 1969 armáda souhlasila, že vojáci půjdou potlačit demonstrace. Proč?

Chtěli prokázat, že jsou loajální, ale bylo to do jisté míry jen alibi: nikoho netloukli, pouze přehrazovali ulice. Do lidí střílely Lidové milice, to byli skuteční fanatici. Samotní vojáci základní služby často při výročí okupace protestovali.

Byla sovětská vojska v té době trvale i v Polsku, Maďarsku, Bulharsku nebo ve východním Německu?

Kromě Bulharska ano. V Německu, Polsku, Maďarsku byli sovětští vojáci od roku 1945, kdy je osvobodili či obsadili.

Chtěli nám Sověti také vnutit své jednotky ještě před rokem 1968?

V 60. letech takové pokusy byly, ale československé vedení se snažilo přesvědčit Sověty, že obranu zvládneme svými silami. V roce 1966 kvůli tomu přijali plán na vytváření jednotných ozbrojených sil, kdy zrušili vnitřní stráž ministerstva vnitra a pohraniční stráž, která měla asi 15 tisíc vojáků, a převedli je do armády.

Hrál fakt, že tady Sověti neměli svá vojska, roli v intervenci v roce 1968?

Rozhodně. Zaprvé Sověti potřebovali obsadit hranici k západnímu Německu svými vojsky, zadruhé věděli, že když tu budou mít své vojáky, tak zdejší režim nepadne a bude jim věrný.

Bylo důvodem k okupaci i to, že tu chtěli umístit jaderné rakety?

To vůbec ne. My jsme měli rakety, na které se daly namontovat jaderné hlavice, od roku 1961. Původně se počítalo, že by sem v případě války hlavice dovezli, ale nakonec v roce 1965 ministr Bohumír Lomský podepsal tajnou smlouvu, že se u nás vybudují tři sklady pro jaderné hlavice. Takže i kdyby nedošlo k intervenci, tak by tady tajně byly sovětské obsluhy skladů, protože nikdy nebyly v našich rukou, ale v rukou sovětských.

Věděli vojáci intervenčních vojsk, do čeho jdou?

Moc ne, z velení jim bylo řečeno, že je tady kontrarevoluce a že jsme ohroženi státy NATO a že v podstatě hrozí útok ze západního Německa.

Měli pokyn, jak se mají chovat k civilním obyvatelům?

Lze pouze usuzovat, protože k tomu jsou jen dílčí dokumenty. Osobně si myslím, že v úvahu připadaly všechny varianty včetně boje, ale i varianta, že budou přijímáni jako zachránci, jako bratrská pomoc. V praxi to vypadalo ale tak, že se intervenční vojáci chovali velmi nepřátelsky a kradli. Ale to bylo hodně dáno tím, že v Sovětské armádě byl klasický nepořádek, nezásobovali je, poslali je sem, a postarejte se.

To připomíná začátek války na Ukrajině…

Těch paralel je mnohem víc. Také si teď představovali, že vlítnou na Ukrajinu, obsadí ji a zavedou loajální režim. V roce 1968 také chtěli dosadit loajální dělnicko-rolnickou vládu a také si to malovali, že to bude bezproblémové, protože měli být formálně pozváni, a vše se brzy uklidní.

K tomu přístupu intervenčních vojsk bych ale ještě dodal, že byl různý. Třeba Maďaři měli zjevně jiné rozkazy než Sovětská armáda. Maďaři se aktivně snažili odzbrojovat naši armádu na jižním Slovensku. Vysloveně obsadili násilím stanice Veřejné bezpečnosti, odzbrojili esenbáky a chovali se brutálně. Což bylo asi dané tím, že přišli na Slovensko. Bylo to prostě nepřátelské obsazení Slováků. Podobně se chovali Poláci ve východních Čechách.

Musel československý stát nějak přispívat na pobyt sovětských vojáků?

Tvrdili, že ne, ale opak byl pravdou. Běžný kurz koruny vůči rublu byl 10 : 1, ale Sověti si vynutili kurz 32 : 1. To bylo nevýhodné pro naše hospodářství. V 80. letech ministerstvo financí vyčíslilo ztrátu jen za nevýhodný kurz na půl miliardy korun ročně.