Historik: Rozhněvanému lidu v srpnu 1968 chyběl vůdce

Když okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy utnula snahy místních reformních komunistů, zbylo z nich něco?

Z krátkodobého hlediska to nejdůležitější, co se z programu osmašedesátníků zrealizovalo, byla federalizace Československa. To bylo plánováno v rámci reformního programu a v červnu 1968 byla jmenována Česká národní rada jako protějšek Slovenské národní rady. V říjnu byly schváleny federalizační zákony.

Dalším odkazem pražského jara jsou i Husákovy děti. Ta 60. léta byla dobou populační deprese. Vedení KSČ vědělo, že v 70. letech přijde silná populační vlna, protože začnou rodit matky narozené po válce. Tak to chtěli ještě podpořit. Proto se v rámci reformy připravila i opatření na podporu rodin s dětmi. Tento projekt pozdější prezident Gustáv Husák převzal. Dost to ovlivnilo českou společnost. Třeba bychom tady my dva dnes nebyli.

Vidíte i dlouhodobý důsledek?

Osmašedesátníci vnímali sametovou revoluci jako příležitost vrátit se zpátky a dokončit, co začali. Určitě to platí o Zdeňku Mlynářovi, který byl v době pražského jara tajemníkem Ústředního výboru KSČ. Ale třeba také tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček po revoluci chvíli doufal, že se vrátí jako prezident.

Někdejší premiér Oldřich Černík byl velmi aktivní, stejně tak reformní ekonom Ota Šik, jenž se zprvu podílel na koncepci ekonomické transformace.

Nakonec voliči dali přednost šokové terapii Václava Klause, který odmítal pozvolnou transformaci i Šikovy ideje třetí cesty jako nebezpečné chiméry.

Stěží říct, že z odkazu osmašedesátého něco zůstalo. Socialismus jako vývojová alternativa koncem 20. století ztratil přesvědčivost a tím i možnost dodatečné realizace myšlenek pražského jara padla.

Věděli vůbec reformisté 60. let, do čeho jdou? Nebyla to donkichotská akce?

Kdo by chtěl být donem Quijotem? To byli vzdělaní lidé, kteří v tom aparátu vyrostli a moc dobře věděli, v čem se pohybují.

Po sesazení Chruščova v Moskvě v roce 1964 oslabila pozice prezidenta Novotného, jenž s ním byl spojen. Vazby k Brežněvovi byly daleko slabší.

Zároveň měl Novotný obrovský problém se slovenskými komunisty, kteří se domáhali rovnoprávného postavení ve státě, ale Novotný je měl pořád za buržoazní nacionalisty z 50. let a nechtěl jim činit žádné ústupky. Na tomto ostatně vyrostl Dubček coby vůdce slovenských komunistů. Navíc konzum pokulhával za ideály a přísliby socialismu.

Ve straně od poloviny 60. let sílil konsenzus o tom, že je nutná změna. I řada pozdějších odpůrců reforem pražského jara, jako Vasil Biľak nebo Drahomír Kolder, tehdy šla proti Novotnému. Posledním hřebíčkem do jeho rakve bylo, když v říjnu 1967 proti studentům demonstrujícím kvůli výpadkům elektřiny na strahovských kolejích zakročila Veřejná bezpečnost s pendreky. Nepodařilo se to ututlat a mělo to negativní mediální i celospolečenskou odezvu.

A věděli reformisté, jak na to?

Již několik let fungovalo vícero vědeckých týmů chystajících plány reforem. Nejznámější je zřejmě Ota Šik, který již od roku 1964 koordinoval přípravy ekonomické reformy. Pak tu byl tým kolem Zdeňka Mlynáře, asi stovka právníků, politologů, sociologů, kteří připravovali reformu politického systému.

Kolektiv Pavla Machonina vytvořil obrovskou empirickou analýzu socialistické společnosti, která rozvracela ploché poučky marxismu-leninismu o nekonfliktním rozvrstvení společnosti za socialismu. A tým Radovana Richty studoval vědecko-technickou revoluci. Jejich knihu Civilizace na rozcestí považuji za jeden z klenotů domácí sociální vědy. Ostatně dočkala se i překladů do mnoha jazyků.

Socialismus získával za Chruščova silně technokratické rysy. Vědeckými metodami měl být socialismus vylepšen. Na tomto byla silná shoda. Dubčekův socialismus s lidskou tváří byl jednou, ale nikoli jedinou z možností realizace. Mnozí z těch, kteří si předtím přáli pád Novotného, se s ní neztotožnili. Tím začalo vznikat nové štěpení na jaře 1968 mezi takzvanými reformisty a konzervativci.

Věděli ale, co riskují?

Nepochybně. Lze to vidět na obojakosti Dubčekova vedení. Slibovali demokratizaci, nikoli demokracii. Na jednu stranu podporovali občanskou společnost a omezovali cenzuru. Na druhou to pořád byli loajální komunisté věrní Moskvě. Ani nápad vzdát se vedoucí úlohy strany, která byla v Ústavě.

Balancovali na ostří nože. Dobře je to vidět na Šikově týmu. Jakmile začali promýšlet reformu, doslova samovolně se postupně jejich myšlení radikalizovalo. Obdobně občanská společnost po počátečním dílčím uvolnění již začala žít vlastním životem. A rychlým. Dobře to dokazoval manifest 2000 slov z června 1968. Během pár měsíců se stal tento tlak větší, než kam bylo vedení KSČ ochotno zajít a než kam si mohlo dovolit zajít s ohledem na spojence. Dubček se to pořád snažil uhrát tak, aby se líbil lidem a nenaštval Brežněva. Pořád lavíroval. Na druhou stranu je otázka, jak to vůbec mohl do srpna 1968 hrát jinak, pokud nechtěl otevřenou roztržku se Sověty.

Politik musí i dnes vnímat, že často nemůže jít úplně na ruku voličům…

Reformátoři byli stále mezi dvěma mlýnskými kameny, které se ukázaly, že jsou silnější než oni. Na jedné straně Brežněv a spol., na druhé rostoucí očekávání domácího obyvatelstva. Represivně zakročit proti živelně se rodící opozici vně Národní fronty byli ochotni dávno před okupací a Zdeněk Mlynář také chystal příslušná opatření. Kdyby k okupaci nedošlo, patrně by muselo být Dubčekovo vedení začít být represivnější. Pořád to byli přesvědčení komunisté, kteří chtěli lepší socialismus. Jenže ve svobodných volbách, pokud by k nim přistoupili, dříve či později mohla vyhrát antisocialistická opozice. A co potom? To jsou rizika demokratizace, která byla za hranicí přípustnosti v očích drtivé většiny tehdejších vůdců.

I když reformisté říkali, že chtějí dál jít cestou plánované ekonomiky, tak ekonomie má určitou racionalitu, a když se podniky začnou chovat tržně, tak už je to úplně jiné chování než v centrálním plánování. Kde měla ležet ona hranice, kde se ekonomické reformy jednou zastaví? A když se k té hranici jednou dospěje, co dělat, pokud bude sílit společenský tlak na další pokračování reforem směrem k tržnímu řádu?

Z Šikovy reformy se realizoval jen zlomek a není vůbec jisté, zda by byla úspěšná. Myslím si, že přinejmenším krátkodobé problémy, jež by způsobovala, by nutně vyvolávaly tlak na další reformy. A co potom? Mocenský zásah Ústředního výboru KSČ? Tedy je to stejný problém jako v případě demokratizace: kdo, kde a jak vyhlásí „stop“.

Obával se sovětský vůdce Brežněv, že by se liberalizace mohla šířit i do dalších zemí?

Patrně ano, ale v letních měsících toto nebyla priorita. Ostatní vůdci bloku si drželi kontrolu, jenom Dubčekovi se to v jejich očí vymykalo z rukou. Nutno brát také v potaz to, že Brežněv tehdy neměl ještě neotřesitelné postavení. Chruščova nahradil teprve na podzim 1964 a musel se ukázat jako schopný a rozhodný vůdce sovětského bloku.

Dílčí kroky demokratizace v jednu chvíli přestaly stačit a obyvatelstvo by požadovalo demokracii. Toto bylo pro východní blok nebezpečí a bál se, že to dubčekovci neuhlídají. I před srpnem bylo důkazů pro jeho obavy dost.

Nebyl tam i cíl dostat ruskou armádu na hranice železné opony?

To je známá věc, že Brežněv okupací řešil dva problémy. V rámci Varšavské smlouvy byla potíž, že sovětská armáda ve strategické zemi na hranicích západního Německa pořád nebyla. Českoslovenští komunisti dělali všechno pro to, aby to nešlo, což se táhlo od prvního komunistického prezidenta Gottwalda. A na Brežněva také tlačili vojenští jestřábi, že bez toho socialismus neubrání. V tomto mu Dubček poskytl šikovnou záminku. A ten krátkodobý problém byl, že nastala potřeba zpacifikovat ne­ukázněné politiky ohrožující stabilitu socialistického zřízení.

A přesto je ještě nechal u moci. Pokud tady měl armádu, proč nenasadil rovnou vlastní vedení?

Podle toho, co víme, tohle byl původní plán, tedy instalovat nové vedení a tzv. dělnicko-rolnickou vládu kolem Aloise Indry. Jenže zatímco po vojenské stránce byla okupace úspěšná, v této politické rovině selhala.

A tak se zrodil plán B, a to ponechat u moci stávající vedení, a ať zavádí věci, které jim Moskva přikáže. Tak postupně ztratí důvěryhodnost a podporu obyvatelstva. A až přijde čas, nebude už tak těžké se ho zbavit. Tím momentem se stal duben 1969, kdy Dubčeka nahradil v čele strany Gustáv Husák.

To nebyla hloupá taktika. Dubčekovo vedení samo bude likvidovat své reformy a zavádět normalizaci. Oni sami zase nechtěli nechat okupovanou zemi napospas okupantům a kolaborantům, a tak tuto hru hráli dál a chtěli uhrát, co se dá. Ale ty dva mlýnské kameny, co jsem zmínil, je nakonec semlely.

Dnes je zjevné, že to uhrát asi nemohli. Že se to ale bezprostředně po okupaci mohlo jevit jako racionální politická taktika, je zřejmé. Nechtěl bych být na jejich místě při tomto rozhodování.

Takže neexistovala obava z národní vzpoury, když nálada obyvatelstva byla po přepadení Československa tak vybičovaná? Rozhněvaný národ hlasitě protestoval.

Ani bych se nedivil, kdyby v srpnu byli lidi ochotni jít na barikády, ale chyběl jim vůdce. Vedení unesené do Moskvy nakonec podepsalo Moskevský protokol a lidem říkalo: „Buďte v klidu.“ Nebylo, kdo by povstání vedl.

Občas zaznívá, že jsme na ideály pražského jara rychle zapomněli, když reformy byly převálcovány tanky a odpor byl rozmetán obušky. Jsou na to průzkumy?

Na toto nemusíte mít průzkumy. Je třeba si uvědomit, že Dubčekovo vedení pokračovalo a pod sovětskou taktovkou zavádělo všechna ta nepopulární opatření.

Proč mít obyčejným lidem za zlé, když se začali postupně chovat konformně a na nějaké ideály z pražského jara zapomněli a začali kšeftovat se Sověty v Milovicích s naftou? Vždyť měli v čele elitu, která se poddala. Kdo by šel na barikády, když není vůdce?

Jak na situaci v Československu pohlížel Západ?

Čím dál víc si myslím, že největší kámen úrazu ve vztahu Západu k reformnímu procesu byl v tom, že byl těžko čitelný. Nebylo jasné, o co Dubčekovi šlo. Nabízí se srovnání s maďarskou revoltou 1956. Její program byl zřejmý, explicitně vyhlašovaný a postupně realizovaný. Maďaři šli otevřeně proti SSSR. Dubček ale toto nechtěl. Snažil se být loajální komunista, a tak tančil mezi vejci.

Takže „socialismus s lidskou tváří“ nechápou na Východě ani na Západě?

Přesně tak. Dubček hlásal, že je loajální SSSR a Varšavská smlouva je náš obranný štít a že nic nezmění na tom, že je komunista. Na jednáních komunistických stran ještě před okupací byla tato obojakost zjevná. Vůdci v čele s Brežněvem se snažili Dubčeka zdisciplinovat, Brežněv se hněval, že Dubček soustavně lže. Napřed sliboval, že něco udělá, ale pak udělal něco jiného, anebo nic. Samozřejmě je jasné, proč tak Dubček, svíraný oněmi mlýnskými kameny, jednal, ale pro ně to bylo těžko pochopitelné a hlavně neakceptovatelné.

Pro americkou administrativu Lyndona Johnsona to zase nebyla zahraničněpolitická priorita. Amerikou tou dobou zmítaly černošské bouře za zrovnoprávnění. Johnson měl projekt Velké společnosti, chtěl masivně rozšířit sociální stát. To byla jeho srdcová záležitost, ale místo toho byla jeho administrativa nucena ztrácet čas v bahnu vietnamské války. Také mu šlo o odzbrojení, ale zvýšený zájem o Československo by zvýšil napětí se Sověty.

Mimochodem, okupace Československa tato jednání přinejmenším zbrzdila. Až Johnsonův nástupce Richard Nixon uzavřel v roce 1972 s Brežněvem smlouvu SALT I.

Ale na Západě se bezprostředně objevily i demonstrace na podporu okupovaného Československa…

Ano, třeba v Londýně. Nesmíme zapomínat na to, že rok 1968 byl mimořádně bouřlivý také v řadě zemí západní Evropy i v USA. Barikády v ulicích Paříže nebo američtí hippies, to byly jen špičky tohoto ledovce. A ty příčiny jsou podobné jako v Československu.

Jaké?

V 60. letech dorůstala generace lidí, která nezažila velkou hospodářskou krizi 30. let a druhou světovou válku. Leda jako mrňata. Tehdejší tzv. boomeři se v té době stávali dospělými. Pro jejich rodiče po tom, co si prožili ve 30. a 40. letech, byly vrcholem snah stabilita a solidní konzum – bydlení, automobil a stabilní rodina. Ale nová generace toto už brala za samozřejmost a za relevantní považovala jiné věci.

A tato nová generace byla společným jmenovatelem všech evropských národů. Bylo to patrné na studentské nové levici v Německu, ve Francii. V USA to získávalo tvář hippies. Ostatně mládež také nebyla nepodstatným aktérem během pražského jara. Na tuto mladou klientelu se obraceli i reformisté v Československu, když viděli, že mládež o existující masové organizace nestojí a ani se nehrne do řad KSČ. A politické vzepětí této mladé generace 60. let pociťujeme dodnes.

Jak to myslíte?

Nejlépe to dokážu popsat na německém prostředí. Právě v tomto období můžeme hledat kořeny dnešních střetů konzervativců s progresivisty, jejichž agendu přinesla tehdejší mládežnická nová levice. Tady vznikali Zelení. Vždyť německý exministr zahraničí a dlouholetý šéf Zelených Joschka Fischer byl v roce 1968 mládežnický radikál.

V roce 1968 to byli mladí kluci a holky, co nechtěli stalinismus, ale odmítali i západní establishment. Intelektuálně vlivná byla Frankfurtská škola, tehdy zvláště Herbert Marcuse, který říkal, že proletariát se nechal zkorumpovat kapitalismem a už žádnou revoluci neudělá.

Takže také nějaká třetí cesta?

Asi tak. Teď jsou revoluční silou všichni ti, kdo jsou z kapitalismu vyloučeni, kdo jsou diskriminováni a nemají rovná práva. Čili studenti, ženy, bezdomovci, imigranti, gayové a tak dále. A z nich musí vzniknout nová třída odporu, protože proletariát ve svém emancipačním úsilí navzdory Marxovu proroctví selhal.

Filozoficky řečeno, třídní boj, jehož základ byl ekonomický, začal vytěsňovat boj o uznání, jehož klíčovou dimenzi tvoří rovná práva. Německé národovecké konzervativní proudy popisují rok 1968 jako začátek úpadku Evropy, kdy vzniká dnešní progresivistická levice.

My, jak je naše perspektiva uzavřena do traumatu srpnové okupace, tento širší kontext roku 1968 příliš nevnímáme. Přitom má pro dnešek a aktuální politické boje význam daleko zásadnější než odkaz reformních komunistů.

Ale třeba hnutí hippies nevydrželo dlouho…

Relativně živelné mládežnické hnutí se nutně po relativně krátkodobé kulminaci vyčerpalo, jako každé sociální hnutí tohoto typu. Velká část mladých odpadla a dala přednost konformismu.

Radikálové usoudili, že je třeba být důslednější. To vedlo k sektářství. Mohlo získat podobu mírumilovných komun žijících v odloučenosti od civilizace. Důslednost ale mohla získat i násilnou podobu. Odtud vzešly proslulé teroristické organizace jako německá Frakce Rudé armády nebo italské Rudé brigády. A část se pokusila hnutí institucionalizovat. Odtud vzchází dnešní hlavně environmentalistické strany, jejichž agenda není zdaleka jen zelená.