Historik: Bez domácího odboje by Gabčík s Kubišem neměli šanci

Určitě dá. Nejedná se ale o nic převratného, co by absolutně změnilo pohled na vnímání celé akce. Jsou to spíš dílčí objevy. Například v nedávné době byl objeven zápis protektorátní policie o selhání Gabčíkova samopalu.

V protokolu byla zmíněna jasná příčina selhání, šlo o vzpříčený náboj. To jsou střípky, které mohou ten příběh doplnit, ale rozhodně ne změnit.

Určitě je tam řada věcí, které by ještě mohly celou věc lépe osvětlit. Je to např. výpověď Heydrichova osobního strážce, která nepochybně vznikla, ale není známo, kde je a jakou má podobu. Ale spíš bych odpověděl opačně.

Paradoxem je to, že toho víme o celé akci opravdu hodně. Víme hodně o pohybu parašutistů v protektorátu během toho půlroku, víme, kde se skrývali, u koho a jak dlouho, víme, s kým se potkali. Když si vezmeme, že šlo o tajnou akci, operaci, která měla za cíl zlikvidovat čelného představitele protektorátu, tak je až s podivem, kolik informací o tom víme.

Čs. zahraniční odboj měl v programu provádění sabotážních akcí a atentátů. V roce 1939 vznikla organizace Perun, která s atentáty počítala, ale k žádnému nedošlo.

Když přichází Heydrich do Prahy 27. září 1941, tak okamžitě nastoluje teror a zvyšuje tresty. V té době bylo ve věznicích mnoho důstojníků předválečné armády, kteří byli zapojeni do odboje a byli popravováni.

Během několika málo dnů je popraveno téměř celé vojenské vedení Obrany národa, nejvýznamnější odbojové organizace na území protektorátu. To vyvolalo v Londýně obrovskou vlnu touhy po pomstě.

S myšlenkou zlikvidovat jako akt pomsty buď Reinharda Heydricha, nebo Karla Hermanna Franka skutečně zřejmě přichází František Moravec. Neexistuje o tom záznam, ale z výpovědí a ze svědectví osob, které se s ním potkaly při jeho cestě do jeho třetího exilu po roce 1948, víme, že v rozhovorech říkal, že se skutečně jednalo o jeho myšlenku.

Dá, ale musíme si uvědomit, že v létě 1941 Německo napadá Sovětský svaz a solidarita Západu je na straně Sovětského svazu. O nějakém odboji v protektorátu Čechy a Morava se hovořit nedá.

Obrana národa je zdecimovaná, její čelní představitelé jsou ve vězení, po Heydrichově příchodu popraveni, a nedochází tady k výraznějším akcím. To pozici exilové vlády znesnadňuje. Nehledě na to, že protektorát představoval území, kudy projížděly obrovské transporty německé armády na východ, protektorátní zbrojovky chrlily obrovské množství zbraní a munice.

Proto bylo nutné vyvinout nějakou akci. A proto bylo rozhodnuto vyslat do protektorátu první výsadky s cílem dělat sabotáže, vybudovat zpravodajskou síť a obnovit ztracené spojení s Londýnem. K sabotážím mělo dojít např. na libeňském plynojemu, na kolínských rafineriích nebo na železničních uzlech. Pak přichází nápad zlikvidovat čelného představitele, což je něco mimořádného.

O té akci věděl jen úzký kruh, samozřejmě prezident Beneš. Po poradě 3. října 1941 jsou vybráni parašutisté Karel Svoboda a Josef Gabčík a jsou odesláni do pokračujícího výcviku, kde se Svoboda zraní a je nahrazen Janem Kubišem. Ale priorita této akce postupně klesá z obavy, že oběti, které mohou přijít, budou obrovské.

Z toho lze usoudit, že šlo zřejmě o Moravcův nápad, a když došlo v prosinci 1941 k vysazení Anthropoidu, tak to skoro vypadá, že je to Moravcova sólo akce. Prioritu tehdy dostaly programy Silver A a B, které měly obnovit a zřídit zpravodajskou síť.

První skokan, který byl vyslán jako pokus a který měl přinést jenom svědectví o vlasti a odboji a přivézt náhradní krystaly k vysílačce, byl vysazen v dubnu 1941. Kvůli navigační chybě seskočil na italsko-rakouském pomezí.

Díky obrovskému štěstí a náhodě se mu podařilo dostat se do protektorátu vlakem z Rakouska, kde byl nějakou dobu zadržen, protože neměl doklady, ale podařilo se mu přesvědčit svého bývalého zaměstnavatele, že se vrací zpátky do práce.

Kdo skutečně zahájil první vlnu výsadků, byl František Pavelka s radiostanicí. Ten se dostal do protektorátu úspěšně, nicméně po měsíci byl zatčen. V rámci celé první vlny, která končí na jaře 1942, bylo vysazeno 27 parašutistů, z nichž válku přežilo pět, a z těch pěti byli dva popraveni za zradu v roce 1947: Karel Čurda a Viliam Gerik.

Za celou dobu bylo do protektorátu vysazeno téměř 100 parašutistů, z nichž polovina různými způsoby zahynula. Pro srovnání – v Polsku přistál trojnásobek výsadkářů, ale zároveň tam měli i trojnásobné ztráty. V podstatě šance, že parašutista nastoupí do letadla, seskočí do protektorátu a že to přežije, byla padesátiprocentní.

V roce 1943 byly vyslány dvě skupiny, ale obě zahynuly nad Německem v hořícím bombardéru, takže se s vysazováním na čas přestalo, protože lety z Velké Británie byly tehdy strašně riskantní, na samém pokraji technických možností letadla.

Od překročení kanálu La Manche skupiny vlastně už letěly nad nepřátelským územím.

Všude hrozila protiletadlová obrana, noční stíhači a navíc navigace probíhala naslepo bez navigačních přístrojů, takže to bylo obrovské riziko. Výsadky se obnovily až v roce 1944, kdy spojenci získali Itálii, a trasa se zkrátila o polovinu.

Celkově tu byl tlak na to, aby se v protektorátu začalo něco dít. Celý svět viděl na východní frontě obrovské masakry civilního obyvatelstva. To vzbuzovalo vlnu solidarity, kterou československá exilová vláda neměla. Kromě západních spojenců exilovou vládu tlačil i sovětský velvyslanec, se kterým byli v úzkém kontaktu.

V protektorátu se moc velkých odbojových akcí neuskutečnilo: demonstrace 28. října 1939, na které byl zastřelen Jan Opletal, v roce 1941 proběhl např. bojkot protektorátního tisku. To v porovnání s tím, co se dělo na východě na jiných okupovaných územích, nemohlo obstát.

To bych neřekl, k oduznání došlo hlavně díky obětem, které atentát přinesl. Nechci, aby to vyznělo cynicky, ale určitě to přispělo. Jak tehdy řekl Jan Masaryk, Lidice a Ležáky měly vojenskou hodnotu několika divizí. A skutečně po atentátu na Heydricha se opět dostává okupovaná ČSR na titulní strany světových novin.

Původně se předpokládalo, že budou vysazeni v polovině října a k atentátu dojde 28. října jako oslava státního svátku ČSR. Ale z toho sešlo. Poté nebylo určeno žádné datum a k akci mělo dojít, až parašutisté uznají za vhodné.

Vojenské zpravodajství, které parašutisty vysílalo, mělo jen minimální povědomost o životě v protektorátu. Nebyl totiž způsob, jak tyto informace získat. Jednak radiospojení bylo už složitější, ale hlavně se nevraceli agenti.

Agenti vysazení do Francie měli šanci se vrátit zpátky letadlem nebo lodí a mohli předat informace, na co se připravit, jak probíhají kontroly, jaké doklady je třeba mít.

Ale o protektorátu takové informace nebyly, proto legalizace parašutisty na okupovaném území stála mnohem větší úsilí.

Měli falešné doklady a měli poměrně velké množství peněz, které jim usnadňovaly život v ilegalitě. Ale hlavní důvod, proč to proběhlo takto hladce, že se vůbec mohli dostat k atentátu, byla pomoc domácího odboje.

Oba parašutisté měli obrovské štěstí, že navázali kontakt se sokolskou organizací, kde byli velmi oddaní lidé, kteří navíc cítili velký hněv vůči Heydrichovi a považovali ho za největší zlo. On totiž zakázal sokolskou organizaci a nechal popravit řadu čelných představitelů Sokola.

Měli velké štěstí na spolupracovníky, jiní parašutisté takové štěstí neměli. Třeba zmiňovaný Viliam Gerik, který měl sice záchytné adresy, ale na všech adresách byl odmítnut, a najednou byl bez peněz, protože ty zůstaly u velitele skupiny. Potom byla jeho situace mnohem složitější.

Také Kubiš s Gabčíkem měli na začátku smůlu kvůli navigační chybě. Místo v prostoru Ejpovice u Plzně byli vysazeni u Nehvizd u Prahy. Ale první člověk, na kterého narazili, byl místní farář, který jim dobře poradil, poté co mu řekli falešnou legendu, že přicházejí z Německa, kde byli nasazeni na práci.

Jinak měli štěstí v tom, že jako jedna z mála skupin první vlny neztratili svůj operační materiál, což bylo strašně důležité. Veškerý materiál ukryli v Nehvizdech v boudě Antonína Sedláčka a postupně ho odváželi.

Pravděpodobně ne. Nevíme o tom. Legalizace proběhla hladce. Jan Kubiš se dokonce účastnil na konci dubna akce, která měla vést k bombardování plzeňských Škodových závodů, v jejichž blízkosti zapalovali signalizační ohně pro bombardéry. Ani po takto riskantní akci se nic nestalo.

Navštěvovali kina, navštívili výstavu Sovětský ráj, kde Němci prezentovali předměty, které byly ukořistěné na východní frontě a ukazovaly bídný život sovětských obyvatel. Pohybovali se tady s naprostou lehkostí.

Jednoduché vysvětlení, že Heydrich měl letět na své další nasazení do Francie, kde měl působit, se neprokázalo. Nechci to tvrdit, ale následující den – 28. května 1942 – měl Edvard Beneš narozeniny. Možná to byl dárek.

Ano. Mohli zaútočit na vlak, ve kterém Heydrich jel, na jeho vůz, zaútočit na něj přímo v Černínském paláci, kde sídlil. Vidíme možné varianty i z toho, co s sebou vezli v bedně, která přistála na třetím padáku. Byla tam i injekční stříkačka s jedem nebo Tree Spigot, což byl nástražný minomet, který se našrouboval vrutem do stromu a spouštěl se lanem, na které najelo auto.

Měli množství granátů a plastické trhaviny pro případ, že by všechny jejich pokusy o zabití cíle selhaly, aby ho i sebe mohli vyhodit do povětří. Variant bylo víc. Teď se spekuluje, jak proběhl samotný útok, jestli byla nejdřív bomba, nebo samopal.

Víme, jak se to cvičilo, ale neví se, jak to bylo ve skutečnosti.

Přesně tak. Svědci, kteří byli na místě, si pamatovali, až co bylo po akci.

Samozřejmě se to dozvědět neměli, ale dozvěděli a došlo i k tomu, že odeslali přes vysílačku skupiny Silver A depeši, která žádala o zastavení všech příprav.

Ale ani jeden z parašutistů žádnou stopku nedostal. Z Londýna poslali místnímu odboji uklidňující odpověď a asi čtrnáct dní nato, kdy depeše přišla, došlo k atentátu.

To nebyl jen řidič, byl to osobní strážce. Heydrich měl zřejmě pocit nadřazenosti, protože si myslel, že dal situaci v protektorátu do pořádku. A to nejenže pacifikoval odboj.

Na jaře roku 1942 skončilo stanné právo. Heydrich poskytl dělníkům ve zbrojovkách obrovské výhody. Rekreaci, která do té doby neexistovala. Zvýšil jim normy jídla, což v době velmi pokročilé války a všeobecného nedostatku všeho byla nesporná výhoda. Kvůli tomu všemu se cítil neohrožený.

V chrámu se skrývali v podstatě od 28. května. Už nemohli opustit Prahu, protože několik hodin po atentátu došlo k uzávěře města.

Chrám sv. Cyrila a Metoděje nebyl úkrytem jen pro parašutisty, ale už předtím se tam skrývali nejrůznější odbojáři. Takže to byl prověřený úkryt. Od 28. května do začátku června tam postupně přicházejí parašutisté z různých skupin, kteří byli v té době v Praze.

To určitě jednoduché nebylo. Kubiš byl zraněný nad okem úlomkem z granátu nebo štěrku. To byl velký handicap, protože jeden z pachatelů byl takto popisován.

Oděvy byly popsané svědky, i výška, věk, takže bylo nutné se ukrýt. V podstatě žádná z těch skupin neměla žádný únikový plán. Měli přečkat v ilegalitě do konce války. Ta měla skončit do konce roku. Nikdo tehdy netušil, že válka skončí až v roce 1945.

To je spekulace. Existuje svědectví o tom, že majitel pohřební služby Vojtěch Paur je měl odvézt mimo Prahu pohřebním vozem z kostela, i další svědectví o plánech, jak mohli utéct.

Je určitě pravda, že gestapo nemělo přímou stopu, kde je hledat, a kvůli Čurdovi se gestapu podařilo získat po brutálním mučení svědectví Vlastimila Moravce, nejmladšího člena odbojářské rodiny Moravcových, který asi věděl, kde parašutisté jsou.

Gestapo už v té době mělo k dispozici svědectví dalších parašutistů, které pozatýkalo, a mělo velké množství informací i o tom, jak probíhal výcvik v Anglii, jména důstojníků, místa, takže když s tím konfrontovalo Čurdu, zřejmě dospěl k tomu, že všechno vědí a že nebude mít důvod něco skrýt.

To se říct nedá. Čurda se účastnil zapalování signalizačních ohňů na Plzeňsku, nic nenasvědčovalo, že by zrovna on byl slabý článek. Je možné, že chtěl zastavit řádění nacistické mašinerie, která rozpoutala neuvěřitelný teror, vymazala celou vesnici z mapy a její obyvatelstvo popravila nebo dopravila do koncentračních táborů.

Představa, že člověk ví něco, čím by jako jediný mohl zastavit teror, se nedá nasimulovat.

To je otázka. Následné represe určitě zasáhly zbytky Heydrichem dosud nezničených odbojových buněk. Velmi za zlé jim to měla hlavně pozdější komunistická historiografie, protože došlo ke zničení komunistického odboje. Při raziích po atentátu byl objeven komunistický odbojář Jan Zika.

Byla to velká rána pro odboj, ale zároveň obrovská vzpruha pro exil a zahraniční odboj díky vlně solidarity, kterou to na Západě vyvolalo. Lidice se staly mezinárodním symbolem, to bylo něco naprosto unikátního.

Atentát na tak významnou osobu se nikde jinde nestal. V tom má čs. odboj prvenství.