Monsignore Jan Šrámek – šéf československých lidovců se vetřel všude

Šrámkovu povahu charakterizoval v létě roku 1920 vůdce agrárníků a tehdejší ministr vnitra Antonín Švehla. Prohodil tehdy k sociálnímu demokratu Lvu Winterovi jadrně: „Odejdete-li, rozlezeme se jako švábi od sebe a pak mi sem do vládní koalice vleze ten černoprdelník Šrámek a nikdo ho už odtud nedostane – i když jen za malíček zůstane ve dveřích vězet.“

Švehla tehdy přemlouval sociální demokraty, aby nevystupovali z vlády.

Jeho mínění o Šrámkovi sdíleli mnozí. Také novinář Ferdinand Peroutka prohlásil: „Není například hrdinou ani nepůsobí dojmem vznešeným. Ale nade všechnu pochybnost postaveno jest, že tento muž dovede pomalu vrtat tvrdá prkna.“ Taková umanutost měla své opodstatnění – už vznik republiky v roce 1918 katolíkům nepřál.

„Pánové jsou dobří počtáři, rozumějí dobře cifrám, ale mně se zdá, že rozumějí špatně hodinám. Přišli totiž do té Republiky československé trochu později než všechny ostatní strany,“ charakterizoval postavení lidovců po vzniku ČSR sociální demokrat Rudolf Bechyně. Narážel na skutečnost, že česká katolická církev dlouho proklamovala věrnost monarchii. V tzv. pokrokové veřejnosti – a k pokroku se hlásili takřka všichni ve městech – se prahlo po zásazích proti katolicismu.

Už v listopadu 1918 dav pod vedením bohéma Franty Sauera strhl mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Mylně jej pokládal za alegorii vítězství katolíků na Bílé hoře. V květnu 1919 zase na den sv. Jana Nepomuckého chtěli Pražané svalit světcovu sochu na Karlově mostě do Vltavy. V tom jim zabránili vojáci. Také stát začal přijímat nové církevní zákony.

V únoru 1919 se zakazovalo pod trestem až půl roku vězení kněžím na veřejnosti mluvit o státních a policejních nařízeních, kritizovat je a podporovat politické strany. V dubnu přijalo Revoluční národní shromáždění nejkratší zákon: „Pohřbívání ohněm je povoleno.“ Nepodařilo se ale provést odluku církve od státu, nebyla ukotvena v ústavě.

Zmizela ale povinnost navštěvovat ve školách hodiny náboženství, staly se dobrovolnými. Učitelé také směli odstranit kříže z učeben. Zákon o manželství vyhlašoval právo na rozluku a fakultativní sňatek – na úřadě nebo před duchovním podle vlastního rozhodnutí.

To vše se, kromě neuskutečněné odluky církve od státu, katolíkům pochopitelně nelíbilo. Měli ale v čele Šrámka, svým způsobem výjimečného člověka.

V roce 1919 se Jan Šrámek utkal v parlamentu s čs. socialistkou Fráňou Zemínovou. Zdvořile se jí poptal po zdraví a oslovil ji: „Velectěná dámo!“ Vzápětí se mu dostalo vzdorné odpovědi: „Já nejsem dáma, já jsem nepřítel!“ Jindy na něj volali: „Kdo nám upálil Jana Husa?“ A on mírně kontroval: „Já ne.“ V jednom časopise o něm dokonce uveřejnili verš: „Za ruku vzal husitu a s tváří milou, o počasí mluvě, mu pouští žilou.“

Byl to přístup naprosto odlišný např. od poslance a římskokatolického kněze Ferdinanda Jurigy, na kterého zaútočila již zmíněná Zemínová. Ten se dopálil a zařval: „Kto by sa trúfal vadiť sa s vami? Ženskú eště nikto neprehádal. Toho sa i já bojím.“

Šrámek se uměl vyhnout problémům, které se mu nelíbily. Vystupoval klidně, téměř ospale, umírněně. Podle Peroutky: „Misionář si nemůže počínat trpělivěji v stycích s nevěřícími.“ Konečně, měl v sobě už předchozí průpravu.

Jan Šrámek se narodil 11. srpna 1870 v hanácké vsi Grygově a v deseti letech jej přijali do arcibiskupského semináře v Kroměříži. Později se zabýval sociologií a v roce 1892 absolvoval teologii v Olomouci. Kněžskou dráhu začal jako kaplan v Novém Jičíně. Patřil k horlivým vlastencům plným ideálů.

V září 1899 založil Moravsko-slezskou křesťansko-sociální stranu na Moravě. Hlásil se také ke Katolické moderně. Němečtí úředníci Jana Šrámka vnímali jako českého buřiče, a dokonce musel při národnostních třenicích z Nového Jičína prchnout. Nářky úředníků na Šrámka rozzlobily arcibiskupa Theodora Kohna a ten pak teologa překládal za trest z místa na místo.

Nakonec se Šrámek ocitl v Brně. Tam působil jako docent křesťanské sociologie a v roce 1911 se stal profesorem. Přitahovala jej politika a v roce 1907 zastupoval křesťansko-sociální stranu v říšské radě. Osobně patřil k lidem uzavřeným a plachým, ale své si vybojovat uměl. V politické činnosti pokračoval i za velké války.

V té době se projevoval Šrámkův nacionalismus. Ten si podle Peroutky přinesl z Nového Jičína, kde „ho Němci měli neradi tak, že ho jednou honili s násilnickým úmyslem v noci po polích“. Novinář to okomentoval: „Kdo pozoroval chůzi dra Šrámka, nápadně se podobající plutí měsíce v oblacích, pochopí, že neumí dobře utíkat: snad námaha, kterou mu Němci tenkrát způsobili, přiměla ho, aby na ně ještě více zanevřel.“

I když Šrámek patřil k vůdcům českého aktivismu, za války, když na jakémsi shromáždění politiků se císaři provolávalo Hoch!, on jediný prý vykřikl česky: „Sláva!“ Od léta roku 1917 začal z aktivistických pozic ustupovat. V červenci 1918 se stal členem Národního výboru československého a koncem října téhož roku členem odboru Moravského národního výboru. Dokonce nabídl branné moci nového státu katolickou tělovýchovnou organizaci Orel.

Jasně proklamoval rozchod s habsburskou monarchií, což mu značně pomohlo. Když se v lednu 1919 sjednotily katolické strany v Československou stranu lidovou, stanul Šrámek, podpořený vlastní autoritou, v jejím čele. A snažil se, jak mohl, aby její místo v politickém spektru pevně zakotvil. Měl co dělat – v náboženské oblasti došlo k velkým změnám.

V únoru 1920 vznikla z odpůrců římskokatolické církve nová Církev československá. Ztotožňovala se s moderním občanstvím. Odčerpala přes půl milionu ze stoupenců staré katolické víry, část se přesunula i do nové Českobratrské církve evangelické. Šrámkovi komplikoval politickou práci i další moment – neměl jej v lásce prezident.

Katolíky děsil už samotný návrat T. G. Masaryka z exilu v prosinci 1918 – jako profesor se mnohokrát střetl s jejich představiteli. Odvozoval tradice „československého národa“ z církevního reformismu, především z církve českobratrské, a na katolíky pohlížel jako na element přímo nenárodní. K rázným akcím proti nim ale nepřikročil.

Ihned po svém návratu řekl v kabinetu: „Vím, co znamená, že katolíci čeští a slovenští jsou ve vládě (měli jen jediné ministerstvo, a navíc bez portfeje – pozn. red.), a rozumí se samo sebou, že nebudu dělat překážky. President není povolán k řešení otázky náboženské, otázka náboženská je otázkou národa a jeho kultury, nikoli státu.“

T. G. M. přistupoval ke katolíkům neutrálně, podle historika Antonína Klimka „očividně chladně neutrální, a to vše provázené tím, že prezident zůstával rozhodným zastáncem odluky církve od státu v době, kdy už většina politických předáků ji fakticky odtroubila“ (Boj o Hrad, I., Panevropa, Praha 1996).

Prezident zkrátka katolíky nemiloval a právě Šrámek patřil k těm, které i nerad osobně přijímal. Přesto s ním počítat musel.

V roce 1920 se Šrámek stal členem Pětky, neformálního politického uskupení pracujícího podle zásady: musíme se shodnout a prosadit naše kompromisy v parlamentu. Vedle lidoveckého šéfa v ní stanul na vůdčím místě agrárník Antonín Švehla, sociální demokrat Rudolf Bechyně, čs. socialista Jiří Stříbrný a národní demokrat Alois Rašín.

O rok později jmenovali šéfa lidovců – teologa – ministrem železnic. Ve své nové funkci příliš neprospíval. Měl údajně málo času, a tak se prý na ministerstvu zdržoval tak hodinu či hodinu a půl denně. Ulevilo se mu, když „dostal“ resort ministra zdravotnictví.

Šrámek věrně podporoval Hrad, Masaryka i Beneše, leckdy s výhradami, pokud to „byla státní nezbytnost“. Pod jeho vlivem se lidovci, jinak striktně vyznávající katolicismus a antimaterialismus, hlásili ke křesťanskému katolicismu a proklamovali „ochranu práce a spravedlivě nabytého majetku“.

Občas se postavili proti omezování občanských práv, vždyť jejich ohrožení by mohlo dopadnout i na ně. Leckdy byli levější než agrárníci. Šrámek úředničil jako ministr ve všech československých vládách, s výjimkou druhé úřednické vlády Jana Černého, a patřil k nejvlivnějším politikům v zemi.

V roce 1925 mu ale nastaly těžkosti. V březnu toho roku museli lidovci pod tlakem ostatních stran souhlasit se zákonem, který rušil tři mariánské svátky a zemský svátek Jana Nepomuckého.

Naopak se jako památné dny měly slavit 28. říjen, 1. květen, 5. červenec (Cyril a Metoděj) a 6. červenec – Den upálení mistra Jana Husa. Právě ten hodlal Masaryk připravit co nejokázaleji. Hlava státu chtěla roztržku s Vatikánem a to se jí také povedlo. Prezident dokonce nechal nad Pražským hradem vyvěsit černou husitskou vlajku s rudým kalichem. Nakonec ji sice nechal stáhnout, ale povzdechl si před Jiřím Stříbrným: „Když já byl vždycky kacíř.“

Papežský nuncius Francesco Marmaggi z protestu opustil Prahu a Vatikán přerušil s ČSR styky. Šrámek oslavu omluvil a „pojal ji jako soukromou věc prezidenta“.

Odstup si zachoval i jindy. Už rok předtím např. spisovatel Jaroslav Durych v tisku žádal obnovu mariánského sloupu a stržení pomníku Jana Husa, „neboť je špatným pomníkem špatného kazatele od špatného sochaře postavený“. Šrámek se od celé věci distancoval. Přesto jej Masaryk v roce 1926 označil za „člověka zcela neschopného k úloze, kterou zastává“. Musel se s ním ale smířit o dva roky později.

V roce 1928 onemocněl předseda vlády Antonín Švehla. Zastupoval jej právě Šrámek jako úřadující místopředseda, a tak nezbylo prezidentovi než jej pozvat na audienci do Lán. Msgre přijel a povolil svému šoférovi, aby se na chvíli vzdálil. Dr. Antonín Schenk, Masarykův tajemník, pak vzpomínal, že audience byla neobyčejně krátká, a když kulatý, obrýlený Šrámek vyšel od prezidenta, auto se ještě nevrátilo. Teologa to nerozházelo, složil ruce na břiše a v klidu se procházel po zahradě.

Zato Masaryk pozoroval Šrámka z okna, neklidně se vrtěl a neustále se ptal: „Proč ten ministr neodjel?“ Očividně jej to rozzlobilo a Schenkovi poručil: „Teď přiveďte dalšího. A uvidíte, že s ním budu hotov za deset minut.“ Odnesl to chudák vyslanec v Japonsku dr. Josef Švagrovský, „se kterým byl Masaryk hotov natotata“. Šrámka pak prezident pozval na oběd pouze jednou.

Přes všechny roztržky s politickými protivníky i prezidentem se Janu Šrámkovi podařilo upevnit postavení své strany i církve v novém státě. Ve svých postojích pokračoval i v letech třicátých – nepočítal ovšem s budoucím vývojem, který jej dovedl až do londýnského exilu.