Článek
Cestu k Mnichovu, jenž zlikvidoval Československo bez jediného výstřelu, doslova vydláždilo říšské ministerstvo propagandy. Postavení německé menšiny v Československu poskytlo nacistům záminku: cílená mediální kampaň několik let nahlodávala evropské veřejné mínění, aby ospravedlnila nároky Říše.
Hitlerovy plány u nás prosazovala Sudetendeutsche Partei (SdP) v čele s Konradem Henleinem. Prezident Edvard Beneš je tvrdě odmítal a říšský ministr propagandy Joseph Goebbels se radoval. „Vůdce vítá, že je Praha tak nesmiřitelná. Tím je jistější, že jednoho dne bude roztrhána na kusy,“ konstatoval ve svém deníku 7. března 1938. Jeho zápisky rozpitvala ve svém článku z minulého týdne zejména o tom, co Mnichovu předcházelo, publicistka z Práva Monika Kuncová.
Projev prezidenta Edvarda Beneše 10. září 1938 v Československém rozhlase
Plánovaný vojenský útok měly ospravedlnit zveličené či zcela smyšlené zprávy o incidentech v pohraničí, páchaných prý Čechy na německé menšině.
| Mnichovská dohoda byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově; ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938. | |||
| Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany (Hubert Masařík, Vojtěch Mastný) sice byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. |
Britský premiér Neville Chamberlain (vlevo) a německý nacistický vůdce Adolf Hitler
Po přijetí mnichovského diktátu 29. září 1938 následovalo mj. vyhánění Čechů ze Sudet, byť někteří uprchli již dříve a někteří naopak zůstávali a jiní se pak zase vrátili. Základním cílem dohody každopádně bylo odstoupení pohraničí Československé republiky v místech osídlených převážně Němci nacistickému Německu.
Cesta k Mnichovu: Jak se Goebbelsovy lži staly pravdou
Údaje o počtu migrantů se rozcházejí. Tehdejší oficiální statistika vypracovaná sekretářem Ústavu pro péči o uprchlíky Jaroslavem Šímou uvádí, že k 1. červenci 1939 bylo evidováno celkem 171 401 uprchlíků z pohraničních oblastí do vnitrozemí, z toho 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů. Statistika nezahrnuje aktivní státní zaměstnance, kterých bylo přibližně 50 tisíc.
K židovským utečencům se ČSR nestavěla přátelsky
Jak pro Novinky upozornil Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR, odborník na dějiny 20. století, k emigrantům a židovským utečencům z Německa se Československo nestavělo přátelsky ani v době, kdy mohlo poskytnout více pomoci.
„Oficiálně přišlo od poloviny třicátých let do republiky asi 10 tisíc uprchlíků z Německa a dalších 10 tisíc překročilo hranice nelegálně – většinou pod nátlakem nacistických bojůvek. Tato malá skupina prošla Československem jako tranzitní zemí, přičemž jen malá část jich mohla zůstat na území republiky,“ vysvětlil Kyncl.
Útočiště našel v ČSR Hitlerův kritik profesor Theodor Lessing v Mariánských Lázních, který se stal přímou obětí Reinharda Heydricha už v roce 1933.
Po Mnichovu ale opouští okupované oblasti asi 150 tisíc Čechoslováků a s nimi i mnozí němečtí antinacisté. Prchají i němečtí Židé, kterým 9. listopadu 1938 vypalují sudetoněmečtí nacisté synagogy a zabírají majetky. Jen v pohraničí bylo zničeno na 35 židovských svatostánků a vyrabovány desítky obchodů. Z komunity přibližně 28 tisíc Židů jich uprchlo do vnitrozemí a dále emigrovalo ze země asi 12 tisíc.
Čeští uprchlíci z obsazených pohraničních územích před libereckým nádražím v říjnu 1938
Exodus obyvatel se snažila řešit vláda zajištěním dočasného přístřeší, které bylo v říjnových dnech nezbytné. Nádražní budovy, tělocvičny, pro majetnější i hotely pojímaly první vlnu uprchlíků, která se později přelévala do venkovských oblastí.
„Mnoho českých obyvatel prchalo před nacistickým terorem, neboť se aktivně účastnili ve státních službách eliminace nacistických bojůvek, případně byli v pohraničních obcích výraznými propagátory republiky. Byli členy Sokola, Orla nebo se účastnili spolkové činnosti,“ popsal Kyncl.
Historik Michal Louč: Ďáblický hřbitov? Nejspíš nikdy nedokážeme identifikovat a oddělit všechny viníky a oběti
Např. JUDr. Jan Ježek, přednosta okresního úřadu v Nymburce, či učitel Václav Hejna z Červeného Kostelce byli pro své předválečné vlastenectví a aktivní vystupování proti nacismu ve svých původních bydlištích v Sušici a Chabařovicích na Ústecku popraveni během heydrichiády.
Václav Olivierus unikl z Teplic-Šanova, kde pracoval u městské vodárny, do Golčova Jeníkova. Roku 1938 předal české policii neznalé teplických poměrů informace o nebezpečných předácích místních henleinovců, pročež na něho byl v říjnu 1939 gestapem vydán zatykač. Dopaden byl po atentátu na Heydricha a popraven.
Popravy Čechoslováků v Mauthausenu. Šlo o čirou mstu, říká historik
„O mnichovské krizi existuje řada svědectví dobových účastníků, jen výjimečně se dochovala svědectví autentická z oné doby a zcela raritní je svědectví mladé dospívající studentky pardubického gymnázia - navíc Židovky - Magdy Harpuderové. Její deníkové záznamy se zachovaly v jeruzalémském památníku Yad Vashem a počínaje rokem 1937 dokládají sladkohořký mix starostí dospívající slečny a temných mračen hitlerismu,“ zmínil dále Kyncl.
Historik Novinkám poskytl z jejího deníku úryvky:
- Ve čtvrtek 21. září 1938 se chystala do tanečních a těšila se na přítomnost svého tanečního partnera. „Miroslav (Sláva) Böswart tam byl a tančila jsem s ním nejvíc. Nakonec bych byla zůstala stát, když přiběhla Helena, že její maminka pláče, že prý hlásilo rádio, že naše vláda dala Němcům žádané území, jelikož ani Anglie, ani Francie, ani Rusko s námi nejde, takže se sami nemůžeme postavit proti celému světu.“
- „Ve čtvrtek večer [22. září 1938] mluvil Beneš a velmi uklidnil, poněvadž řekl: ‚Nemám strach a mám svůj plán. Byla to ohromná řeč, ne jako toho nevzdělaného čalouníka Hitlera‘.“
- „V neděli jsem byla se Slávou v Dubině (bělobranské), kde mě poprvé políbil a řekl, abychom si tykali. Tak to bylo celý týden. Každé odpoledne jsme byli spolu. Bylo nařízeno zatemnění, takže jsme chodili zavěšeni a líbal mě na rozloučenou u domu a bylo to dobré.“
- „Ve čtvrtek [29. září 1938] se sešli 4 státníci v Mnichově: Hitler, Mussolini, Daladier a Chamberlain. Bylo o nás rokováno a nakonec jsme se v pátek dozvěděli, že to území, které již naše stará a shozená vláda jednou dala, musí dát ta druhá, které stojí v čele generál Syrový také. Buď to dáme, nebo bude válka. Musili jsme, nemůže se přece 14 milionů (kdo ví jestli) postavit proti celému světu."
Nejtemnější období. Od obsazení Československa německými vojsky uplynulo 84 let
- „Nyní trochu události politické. 14. března 1939 se osamostatnilo Slovensko, 15. března byly připojeny Čechy a Morava k Německu jako protektorát. Nebudu ani moc ty události rozepisovat, bylo to hrozné, tatíček přišel o místo a stále jsme doufali, že se všechno urovná a ještě nyní se tak nestalo.“
- „Byla jsem přidělena do skupiny, která jede do Erec [Palestiny]. Byli jsme si na Gestapu pro pasy, jsou to sprosťáci, že tak by ani nejednali psy, ale to nevadí, už je to za mnou.“
- „Konečně 11. října 1939 jsem přijela s mamičkou do Prahy a v Jugendalia nám řekli: ‚Odpoledne v 5 hodin se jede, ve ¾ 8 musíte být na nádraží. Rodiče s Vámi nesmí na peron, jen před III. třídou, kde se musíte rozloučit.‘ Rozloučit, co je to za slovo, skoro nic, ale přemýšlíme-li o něm, a zvláště jsme-li daleko od domova, poznáme, co znamená. Nebudu se mnoho o tom rozšiřovat, poněvadž bych to nemohla ani napsat a potom raději o tom ani nemohla nepřemýšlet.
- 11. října 1939 v 5 hodin jsme vyjeli z Wilsonova nádraží, nevím přesně, kolik nás bylo, ale myslím, že to není nutné. (Rodiče nás doprovodili, rozloučila jsem se s mamičkou a moje poslední slova byla: ‚Mamko, nezapomeň nikdy, že jsem šťastná‘, bylo to hrozné, ale … nechám toho).“
- „Jeli jsme přes Vídeň. Alpy byly překrásné, vrcholky zasněžené a úpatí zelené. Domky byly krásné, vše barevné, jedním slovem nádhera, ale jen navrch, poněvadž lidé tam nemají co jíst. Je to přece Říše. Jediné, co tam rušilo, byly ty hákové kříže, které byly všude, kde neměly být. Celní prohlídky byly všude dobře odbyty, nebyly takové jako v Praze, tam sice nebyly tak hrozné, ale přece tam byl strach, aby se člověk dostal ven. Konečně Tarvisio, první italská stanice. Žádný, kdo to neprožil, si nemůže představit pocit, který se nás zmocnil.“
- Z rozvětvené rodiny přežila druhou světovou válku pouze Magda, zatímco její rodiče a téměř všichni židovští přátelé z Pardubic byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech.
- Magda Harpuderová (nar. 3. srpna 1922 – zemř. ?) se narodila židovským česko-německým rodičům Samu/Mořici Harpuderovi (1889-1944) a Henriettě/Jindřišce, roz. Offerové (1890-1944). V Pardubicích žila do roku 1939, než mohla na poslední chvíli legálně vycestovat do Palestiny. Do října 1941 opustilo protektorát 26 629 Židů, 2500 z nich mohlo emigrovat do Palestiny.
„Mnichov je dosud představován jako velká politická hra, ale pro běžné čtenáře jsou následky pro obyčejné lidi jen omezeně představitelné. Případy popravených Čechoslováků během heydrichiády nebo deník židovské dívky ukazují na přímé dopady nespravedlivého mezinárodního nátlaku, kterým Mnichov zničil důvěru v západní demokracie a jejich liberální hodnoty na mnoho let dopředu,“ řekl Kyncl Novinkám na závěr.
Dobové heslo „Už nikdy Mnichov“ bychom si podle něj jako oběť takového bezpráví měli v České republice v současné době uvědomovat mezi prvními a hájit principy, pro které umíraly tisíce obyvatel. „Žít v míru není samozřejmost,“ dodal.
V Plzni byl 26. září 2014 odhalen základní kámen Památníku občanů Československa vyhnaných v roce 1938 z českého pohraničí
Pomník věnovaný tisícům obyvatel Československa vyhnaným před druhou světovou válkou z pohraničí byl vztyčen 12. září 2016 nedaleko borské věznice v Plzni
KOMENTÁŘ: Mnichovské varování – Alex Švamberk
