Il Boemo: Co ve filmu nebylo

Takový je obraz Josefa Myslivečka, jak ho ukázal životopisný snímek Il Boemo. Spousta věcí se však do filmu nevešla. Jaký byl jeho vztah s Leopoldem a Wolfgangem Mozartovými? Měl, nebo neměl syfilidu? A proč navzdory svým úspěchům skončil v naprosté chudobě?

Nejasnosti se snaží vysvětlit americký muzikolog Daniel Evan Freeman ve skladatelově životopisu. Nejvěrohodnější informace o Myslivečkově dětství a mládí v Praze pak pocházejí z krátkého životopisu, který napsal rok po jeho smrti český buditel Martin Pelzl ve spolupráci v Josefovým bratrem-dvojčetem Jáchymem, jenž přišel na svět jako druhorozený.

Otec Matěj Mysliveček byl mlynář a matka Anna Terezie také pocházela z mlynářského prostředí. Rodina se neměla špatně – Matějovi patřil Dubový mlýn v šáreckém údolí, časem koupil Sovovy mlýny na Kampě, Kutilův mlýn v místech dnešní Novotného lávky a dům na Starém Městě. V cechu se snažil „zastaralé škodlivé zvyklosti vykořeniti“.

Bratři Josef a Jáchym se narodili 9. března 1737. V dětství si byli „navlas podobní“, takže si je pletl i vlastní táta. Měli ještě mladší sestru Marii Annu, jež se v dospělosti stala řeholnicí řádu cisterciaček pod jménem Bernarda. Oba se zapsali na Karlo-Ferdinandovu univerzitu.

Josef ji záhy opustil. „Nihil profecit in logica – Nedosáhl žádného pokroku v logice,“ pravilo hodnocení z roku 1753. Jáchym vydržel o něco déle, ani on však studia nedokončil. Soukromé lekce hydrauliky u architekta Jana Ferdinanda Schora nicméně pomohly bratrům k vyučení – roku 1761 se stali mistry mlynářskými. Jáchym zůstal u jistého řemesla. Josef se vydal vstříc svému zářivému a tragickému osudu do Itálie.

Co stálo za Josefovým odvážným rozhodnutím v pětadvaceti letech zcela změnit život, se můžeme jen dohadovat. Možná to byly italské opery uváděné v Divadle v Kotcích. Jisté je, že – s podporou hraběte Vincence z Valdštejna a půjčkou 3000 zlatých od břevnovských benediktinů – odjel na podzim 1763 do Benátek.

Živil se tam jako houslista, dával lekce hudby a studoval skladbu u varhaníka Giovanniho Battisty Pescettiho. Mířil vysoko – toužil se prosadit v italské vážné opeře, nejprestižnějším a nejoslnivějším hudebním žánru té doby, spjatém s velkolepými premiérami za účasti nejvyšší šlechty a kléru. Podařilo se mu to za pouhé tři roky – údajně napomohla i náklonnost slavných sopranistek Lucrezie Agujari a Cateriny Gabrielli.

Zpěvné melodie jeho prvních skladeb upoutaly neapolského vyslance natolik, že mu nabídl zakázku pro královský dvůr v Neapoli, bohatém hlavním městě prosperujícího státu, zahrnujícího skoro celou jižní polovinu Apeninského poloostrova. Premiéra opery Bellerofontés, věnovaná neapolskému a sicilskému králi Ferdinandovi, proběhla v lednu 1767 v prestižním neapolském divadle San Carlo a zaznamenala triumfální úspěch. „Celebre maestro Giuseppe Mislivecek detto il Boemo“, tedy „slavný skladatel Josef Mysliveček řečený Čech“, zahájil závratnou kariéru.

Přezdívku Il Boemo je ovšem třeba brát v dobovém kontextu. Italové složité české příjmení komolili. Říkali Josefovi různě – Bisliweck, Melsiwesech, Misliwetschek, Metzlevisic, Mislivicheck, Misliweczek, Misliwetzek – a nakonec mu začali přezdívat podle místa původu: Il Boemo, Čech. To bylo docela běžné, Georgovi Friedrichovi Händelovi zase přezdívali Il Sassone, Sas.

Nakolik se sám Mysliveček považoval za Čecha, těžko soudit. Pocházel ze země, která byla součástí habsburské monarchie. Většinu života mluvil italsky či německy, v jeho korespondenci se nezachoval jediný dopis psaný česky. Legenda o Čechovi, jemuž Italové přezdívali „Božský“, je pak literární fikcí spisovatele Jakuba Arbesa a poprvé se objevila v názvu jeho povídky „Il divino Boemo“ z roku 1884.

To však nic nemění na faktu, že ho Italové skutečně zbožňovali. Po léta sklízel obrovské úspěchy v Turíně, Padově, Benátkách, Florencii, Miláně, Pavii, Bologni… Přesto měl neustále hluboko do kapsy. Příčina částečně spočívala v postavení umělců. Stýkali se s urozenými hlavami státu, patřili však k personálu stejně jako podkoní či kuchaři. Na pódiu je vynášeli do nebes, v reálném životě jimi pohrdali.

Navíc Mysliveček zřejmě příliš nemyslel na zítřek. Vedl rozmařilý život, neměl ani účet v bance. Žil ze dne na den závratným tempem, v šíleném vzepětí tvůrčích sil. Více než polovinu života strávil na cestách z jednoho angažmá do druhého. Co vydělal, obratem utratil.

Plnými hrstmi rozdával primadonám a hudebníkům – uplácel ty nejlepší, protože nekvalitní provedení by vzbudilo dojem, že je špatný skladatel. Část peněz také přišla lichvářům, něco padlo na honosné šaty a paruky nezbytné u dvora a možná i na tehdy oblíbené opium, přízeň žen či dluhy z hazardních karetních her.

Po celý život se vyhýbal stálé službě u některého z mocných šlechticů. Úspěch mu umožňoval svobodu. Zakázky získával i díky svému charismatu a jako okouzlující manipulátor dokázal přízně bohatých mecenášů dobře využít: „Vaše Excelence by mi prokázala velkou milost, pokud by mi uhradila náklady na cestu a zaslala je do Benátek, neboť je dobře známo, že italský vzduch silně vysiluje peněženku,“ psal coby „nehodný sluha“ Valdštejnovi.

Když jeho sláva kulminovala, byl zcela bez peněz. Koncem roku 1766 vyřešil dočasně své finanční problémy podepsáním dlužního úpisu strahovským premonstrátům, jimž dal do zástavy rodný Dubový mlýn – a ten později klášteru propadl.

V květnu 1773 se v Pavii konala premiéra jeho opery Demétrios. V půlce srpna téhož roku měl pro Neapol dodat operu Romulus a Ersilie. Ve spěchu přejížděl z jednoho města do druhého, nevyřídil si ovšem pas, a tak skončil na hranicích v žaláři, odkud se musel vyplatit mastnou pokutou. Do Neapole dorazil dva týdny před premiérou, zcela bez peněz. Překotně operu dokončoval a na účet v hostinci si musel půjčit – zastavil u lichváře hodinky za 300 dukátů s tím, že do roka za ně vyplatí 460, tedy více než padesátiprocentní úrok.

Lhůta vypršela, peníze na vyplacení však neměl. Před vězením pro dlužníky ho nakonec ochránil glejt, který si vyprosil u rakouského vyslance v Neapoli. Vzápětí obvinil finančníka z lichvy. Spor nakonec skončil smírem, a Mysliveček tak získal hodinky zpět za původní částku s přiměřeným procentem.

S Leopoldem Mozartem a jeho synem Wolfgangem se Mysliveček poprvé setkal v Bologni roku 1770. Bylo mu 33 let a měl za sebou osm úspěšných oper, zatímco čtrnáctiletý Wolfgang skládal pro Milán svou první operu Mitridates. Často se navštěvovali a starší skladatel se stal mladému géniovi mentorem. „Je to čestný muž a doopravdy jsme se spřátelili,“ napsal Leopold v té době manželce.

Zištný otec nejspíš tak trochu doufal, že se jim s Josefovou pomocí podaří se v Itálii usadit. Zakázky však nepřišly, a Mozartovi se tak museli vrátit do Rakouska, zatímco Mysliveček skládal pro slavné neapolské San Carlo jednu operu za druhou. Udržovali alespoň čilou korespondenci.

Počátkem zimy roku 1776 se skladatel vypravil do Mnichova s nadějí na získání místa kapelníka u bavorského kurfiřta Maxmiliána. Ten však nečekaně zemřel na neštovice a z angažmá sešlo. Navíc v té době už naplno propukla Myslivečkova syfilida a skončil ve vévodské nemocnici. Tam se také koncem roku 1777 setkal s Wolfgangem.

„Vědět, že Mysliveček, můj dobrý přítel, je v tomtéž koutě světa jako já a nevidět ho, nemluvit s ním? To není možno,“ napsal mladý Mozart otci, jenž ho od návštěvy zrazoval. Byl však opatrný: „Lékaři řekli, že jeho nemoc není už nakažlivá, přece jen jsem nechtěl jít do jeho pokoje, protože je velmi malý a dost silně páchne.“

Sešli se tedy v nemocniční zahradě a bylo to setkání srdceryvné. „Skoro jsem plačky nedokázal říci než: Lituji vás z celého srdce, můj milý příteli! Prosím snažně za prominutí, že jsem vás nenavštívil dříve,“ popsal Mozart. Tehdy se viděli naposledy. Slíbil, že za nemocným znovu přijde, ale už to nedokázal.

„Skoro nic jsem nejedl a spal jen tři hodiny. Byl jsem jako člověk, který ztratil rozum, měl jsem vás neustále před očima,“ omluvil se Myslivečkovi v dopise. „Neberte si tak k srdci mé neštěstí. Na začátku bylo převržení kočáru, pak jsem padl do rukou nevědomých lékařů. Staniž se vůle boží,“ zněla velkorysá, leč nepravdivá odpověď.

Jak konstatoval Myslivečkův životopisec Daniel Freeman, „degenerace kostí a znetvoření tváře jasně ukazují na pokročilou syfilidu“, nikoli na úraz. Historku s kočárem si skladatel nejspíš vymyslel, protože nechtěl přiznat pohlavní nemoc, jež představovala v prudérní společnosti stigma.

Jednadvacetiletý Wolfgang však uvěřil. Nebo uvěřit chtěl. „Tady se říká, že ho zničili zdejší doktoři a chirurgové. Je to jasný kostižer. Chirurg Caco, osel, mu upálil nos; představte si jen tu bolest!“ napsal otci.

Leopold však nenaletěl. „Stalo se to přece jeho vlastní vinou, komu může dávat vinu než sám sobě a svému hnusnému životu? – Jaká hanba před celým světem! Všichni se mu vyhýbají a oškliví si ho; je to pravá bída, kterou přivodil sám sobě!“ nešetřil nemocného. Cítil se využitý a podvedený – a částečně měl pravdu. Zatímco osobně doporučil Myslivečkovy skladby salcburskému arcibiskupovi, Josef se marně snažil získat pro Wolfganga zakázku na operu pro San Carlo.

U nového vedení divadla už neměl takový vliv jako dřív a zřejmě mu to bylo trapné přiznat, takže několik měsíců udržoval Leopolda v naději, byť věděl, že Wolfgang neapolskou zakázku nezíská. „Když jsem mu pomohl k 37 dukátům, odjel před Velikonoci z Mnichova – a teď už ani slova,“ stěžuje si Leopold synovi v dopisu z léta 1778. A to byl definitivní konec přátelství.

Il Boemo se vrátil do Neapole bez nosu, s tváří skrytou pod maskou. Navzdory bolestem horečně tvořil dál. V roce 1778 uvedl operu Olympiáda, která podle dobového komentáře „vyvolala úžas hraničící s třeštěním“.

O rok později však skončily neúspěchem hned dvě další opery: Armida v milánské La Scale a Medón v Římě. „Tak strašnou hudbu svět ještě neslyšel,“ psala dobová recenze. Příčinou však nejspíš byly předsudky vyvolané skladatelovým vzezřením.

Poslední dny trávil v Římě v naprosté chudobě, ve špinavém podnájmu poblíž ulice Via del Corso. Náhlá smrt v třiačtyřiceti letech pro něj byla vysvobozením.

Její bezprostřední příčinu neznáme, stav těla byl ale tak špatný, že kněz z kostela svatého Vavřince, který psal záznam o pohřbu, omylem přidal mrtvému na věku přes dvacet let: „4. února Léta Páně 1781. Pan Josef Mysliveček, u věku pětašedesáti let, náhle zemřel a byl pohřben v tomto chrámu.“