Historie dokládá, že Češi a Slováci nejsou tak blízké národy

Mylná je představa o „tisícileté porobě“ Slováků v Uhrách a maďarizačním útlaku a zaostalosti Slovenska. Maďarizace se výrazněji projevuje teprve v 19. století, když se v souvislosti s formujícím se maďarským národním příběhem pojem „uherský“ ztotožnil s pojmem „maďarský“ a Uhry začaly být Maďary vnímány jako maďarský národní stát. V něm všichni obyvatelé měli být rovnoprávní, ale jen jako jednotlivci. Národnostem jako korpusům s nezadatelnými národními právy uherská ústava (na rozdíl od rakouské ústavy) žádná kolektivní práva nepřiznávala. Všichni obyvatelé se postupně měli stát Maďary. Maďarský projekt přetvoření Uher v jednotný maďarský národní stát byl ale ve skutečnosti nereálný. Maďaři netvořili v Uhrách ani polovinu obyvatelstva a na úrovni technologií 19. století měly vládní kruhy jen malé možnosti působit na obyvatelstvo ve smyslu změny jejich identity.

Česko-slovenské vztahy jsou předmětem bohatých debat po posledních parlamentních a prezidentských volbách na Slovensku, které přinesly změnu postoje nové vlády k ruské agresi proti Ukrajině. A úplně aktuálně se upírá pozornost České republiky k sousedům po útoku na premiéra Roberta Fica.

Vývoj moderního slovenského národa byl maďarizací sice brzděn, ale i přes nepříznivé podmínky pokračoval. S tím souvisí i růst vzdělanosti mezi Slováky, vznik národně uvědomělé inteligence a také vznik slovenské podnikatelské vrstvy. V rámci Uher bylo totiž Slovensko významnou průmyslovou oblastí. Pokud jde o vzdělání, středních škol různého typu bylo na území Slovenska dost; existovaly i neúplné vysoké školy (tzv. akademie) a v roce 1914 byla v Prešburku (Bratislavě) otevřena Alžbětinská univerzita. Samozřejmě, tyto školy byly maďarské, o slovenských dějinách a kultuře se zde student zpravidla nedozvěděl nic, ale jejich odborná úroveň byla dobrá. V porovnání s českými zeměmi byly sice slovenské elity slabé a málo početné, ale v žádném případě se nedá říci, že by bylo Slovensko hospodářsky zaostalou a nekulturní zemí.

Češi v 19. století nechápali Slováky jako odlišný národ, ale jako součást „svého“, tedy českého národa. Problém byl ale v tom, že naprostá většina Slováků se za Čechy nepovažovala. Češi slovenský postoj „nechápali“ a v 19. století poměrně dlouho negativně vnímali „jazykové odtržení Slováků“, tedy kodifikaci spisovné slovenštiny Ľudovítem Štúrem a jeho druhy provedené v roce 1843. Česká představa jednotného národa na druhé straně působila i pozitivně, protože vyvolávala u Čechů potřebu Slováky podporovat. Češi podporovali Slováky především kulturně a částečně i hmotně; dualismus vzniklý rakousko-uherským vyrovnáním z roku 1867 ale neumožňoval mezi představiteli obou národů prakticky žádnou politickou spolupráci. Vítězství myšlenky společného státu s Čechy, a tedy i myšlenky rozbití celistvosti Uherska, bylo teprve důsledkem změny politické situace během první světové války.

Když na podzim 1918 nový stát skutečně vznikl, většina Čechů a Slováků jej nepochybně přivítala, avšak každý viděl jeho funkci a uspořádání trochu jinak. Pro Čechy byl nový stát obnovením někdejšího českého státu, který se geograficky rozšířil. Pojem „společný stát“ byl Čechy vnímán ve smyslu „jeden stát“. Většina národně uvědomělých Slováků ale vnímala společný stát ve smyslu „složený stát“, což se projevilo i v odlišném způsobu psaní názvu tohoto státu jako Česko-Slovensko. V Československu měl být postupně vytvořen autonomní slovenský celek. Program slovenské autonomie nebyl nový, což ale Češi nevnímali – vznikl už v květnu 1848 a nově byl formulován v červnu 1861. Pochopitelně, v Uhrách se pro odpor Maďarů uplatnit nedal, ale právě proto bylo jen logické, že velká část Slováků předpokládala jeho postupné prosazování ve společném česko-slovenském státě. Autonomistické hnutí se stalo osou politického zápasu meziválečného období na Slovensku. Hegemonem autonomistického hnutí se stala Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS), avšak autonomismus se postupně objevil – silněji či slaběji – ve všech slovenských politických stranách.

Společné dějiny obou národů zahrnují jen 74 let existence Československa, a to ještě musíme odečíst roky 1939–1945. Nicméně ne všechna období, která Češi a Slováci prožili společně, jsou hodnocena shodně a z toho logicky vyplývá, že rozdílně jsou hodnoceny i některé vůdčí osobnosti těchto období. Jde především o vnímání první republiky, která se v českém vědomí časem změnila v jakýsi „ztracený ráj“ svobody, demokracie a prosperity. Slovensko je v pohledu na toto období silně polarizováno, nicméně velká část obyvatelstva vnímá první republiku a především osobnost Edvarda Beneše mnohem kritičtěji. Předmětem kritiky první republiky je právě její centralismus a u Beneše neživotný čechoslovakismus.

Autonomii Slovenska se podařilo prosadit teprve 6. října 1938, když byl stát v důsledku mnichovské dohody oslaben. Z českého pohledu tyto dvě události splynuly, a proto byla autonomie Slovenska v českých zemích vnímána od počátku negativně, jako něco souvisejícího s „mnichovskou zradou“. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, protože hlavní parametry autonomie Slovenska byly dojednány mezi místopředsedou HSĽS Jozefem Tisem (zakladatel a předseda strany Andrej Hlinka 16. srpna 1938 zemřel) a prezidentem Edvardem Benešem už krátce před Mnichovem. Ještě negativněji je z českého pohledu vnímán vznik samostatného slovenského státu 14. března 1939 (od 21. 7. 1939 Slovenské republiky). Protože 14. březen nelze v české národní paměti dost dobře oddělit od nacistické okupace následující den, vznikla už během války legenda o „slovenské ráně nožem do zad“. Pokračováním této legendy pak byla i představa o Slovenském národním povstání jako jakémsi „alibismu“ Slováků.

Předseda autonomní vlády Jozef Tiso skutečně v delší časové perspektivě počítal s úplným osamostatněním Slovenska. Vyhlášení samostatnosti v březnu 1939 bylo ale jednoznačně jen vedlejším produktem okupace českých zemí. Jozef Tiso byl 13. března 1939 pozván do Berlína, kde mu Adolf Hitler víceméně ultimativně přikázal vyhlásit samostatnost, což následující den autonomní slovenský sněm skutečně učinil. Německo v případě, že by nebyla vyhlášena samostatnost, uvažovalo o zřízení nějaké volnější formy protektorátu nad Slovenskem. K odtržení Slovenska a okupaci českých zemí Německem by tedy došlo v každém případě.

Protektorát byl popřením české státnosti. Každý uvědomělý Čech proto viděl budoucnost v obnovení československého nebo alespoň českého státu. Slovensko mělo naproti tomu všechny atributy samostatného státu, byť reálně bylo totálně závislé na Německu. Proto i když první Slovenská republika měla totalitní charakter vlády jedné strany (HSĽS), i když se režim státu zdiskreditoval účastí na válce proti Polsku a SSSR a deportacemi židovského obyvatelstva, přece jen nemalá část vnímala pozitivně skutečnost, že Slováci mají poprvé v dějinách svůj vlastní stát. V českém prostředí nenajdeme nikoho, kdo by období protektorátu vnímal pozitivně. Na Slovensku postoj k válečné Slovenské republice dodnes dělí společnost, ale každopádně není toto období vnímáno výhradně negativně.

O osudu Slovenska rozhodovaly spojenecké velmoci a ty se shodly na tom, že po válce bude Slovensko opět součástí Československa. Nevíme a nikdy už nebudeme vědět, zda si takový návrat většina občanů Slovenska skutečně přála, či nikoliv. Pokud jde ale o Slovenské národní povstání na podzim 1944, rozhodně nešlo o nějaký projev „alibismu“ a snahu vykoupit „vinu“ za „rozbití“ Československa – šlo o jeden z nevětších projevů evropské protifašistické rezistence. Ne všichni bojovali v povstání primárně za obnovu Československa; někteří jen pochopili, že tato obnova je už dána a nezbývá než ji akceptovat. I ti, kteří o obnovu Československé republiky usilovali, měli ale jasno v tom, že to nemůže být návrat k centralistickému modelu a myšlence jednotného československého národa. Slovenská národní rada (SNR), která povstání politicky řídila a stala se jakýmsi revolučním parlamentem i revoluční vládou, dala celkem jasně najevo, že třetí Československá republika bude federací. Federace se ovšem po roce 1945 nerealizovala; Slovensko se muselo spokojit s tzv. asymetrickým modelem, tedy s jistou mírou autonomie, a i ta byla postupně „salámovou metodou“ osekávána a nakonec z ní nezbylo prakticky nic. Zůstala tu sice SNR, ale té žádné úřady nepodléhaly a o ničem nerozhodovala.

Částečné politické uvolnění v šedesátých letech vyvolalo v českých zemích především požadavky na větší míru osobních a politických svobod; bylo tomu tak i na Slovensku, avšak zde zároveň silně rezonoval požadavek odstranění centralistického režimu. Proces vyvrcholil v roce 1968, kdy občané Slovenska jednoznačně formulovali svůj požadavek federace.

Příslušný ústavní zákon byl přijat 27. října 1968. S platností od 1. ledna 1969 vznikly na doposud jednotném československém území dva polosamostatné státy: Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Každý měl vlastní parlament (národní radu) a vlastní vládu s širokými pravomocemi. Zastřešující konstrukci tvořila federální vláda a dvoukomorový parlament – Federální shromáždění s právem jednat jen o omezeném okruhu otázek a se zákazem majorizace. V českém prostředí vznikla mylná představa o tom, že Slováci získali federalizaci a Češi nezískali nic, a že tedy vlastně na sovětské okupaci vlastně vydělali.

Realita byla ale opět jiná – ústavní zákon o československé federaci brzy narazil na mantinely dané normalizací. O politických otázkách v celém státě (a tedy i na Slovensku) nadále rozhodovalo výhradně předsednictvo ÚV KSČ v Praze. Slováky takováto federace zklamala, nicméně přesto ve slovenské společnosti převládal názor, že realizace federace, jakkoliv polovičaté, je krokem správným směrem, a že tedy z programu roku 1968 se uskutečnilo alespoň něco. Proto období normalizace a osobnost Gustáva Husáka nejsou na Slovensku vnímány částí společnosti jednoznačně negativně, jako je tomu v českém prostředí.

Při nekonečných česko-slovenských jednáních o novém státoprávním uspořádání po roce 1989 se ukázalo, že dost dobře není možné vytvořit systém, který by na jedné straně dostatečně vycházel vstříc slovenským požadavkům na vlastní státnost a spravování si věcí samostatně a na druhé straně současně zachoval alespoň minimální funkčnost společného soustátí. Problém byl v tom, že pod pojmem „společný stát“ si Češi a Slováci představovali zpravidla každý něco jiného – u Čechů to byla zhruba stávající federace, anebo dokonce masarykovská centralizovaná republika, v představách velké části Slováků měly být ve „společném státě“ republiky svrchované.

Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara, vítěz voleb z 5.–6. června 1992, navíc požadovalo pro republiky mezinárodněprávní subjektivitu, takže „společný stát“ by byl jen pouhou unií či konfederací. Občanská demokratická strana (ODS) Václava Klause, vítěz voleb v České republice, tuto možnost rezolutně odmítla. Výsledkem pak logicky mohla být jen politická dohoda o rozdělení federace na dva státy.

Nicméně na bilaterální vztahy mezi Českou a Slovenskou republikou nepadá žádná zátěž z doby existence Československa.

Autor je historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů