Himmlerův masér zachránil 60 tisíc vězňů

Kdo byl Felix Kersten, jehož odvaha a statečnost si zaslouží stejné uznání jako památka Wallenbergova nebo Schindlerova a kterého vděční Nizozemci po válce devětkrát navrhli na Nobelovu cenu míru? Jeho neuvěřitelný příběh zpracoval americký historik John H. Waller, který za války působil jako zpravodajský důstojník a u nás jeho kniha vyšla pod názvem Ďáblův doktor (Alpress, 2005).

„Kersten držel v rukou klíče ke spáse a pro Himmlera se stal všemocným zpovědníkem, jenž mohl podle své vůle manipulovat stejně dobře se svědomím jako s žaludkem onoho strašlivého, nelidského, ale také naivního a důvěřivého tyrana,“ výstižně poznamenává uznávaný britský zpravodajský odborník na nacistické Německo Hugh Trevor-Roper v úvodu Kerstenových pamětí, který je publikoval v roce 1957.

Početný rod Kerstenů žil několik století v Holandsku. Jeden z mužských potomků jménem Frederick ovšem na sklonku 19. století zatoužil po jiném způsobu života a nastoupil do státní služby v Ruskem ovládaných pobaltských zemích. V estonském městě Tartu se oženil s poštmistrovou dcerou Olgou, uznávanou v širokém okolí pro své masérské schopnosti. V roce 1898 se jim narodil syn Felix, který matčino zvláštní nadání zdědil.

Než ho však začal uplatňovat, prošel mnohými peripetiemi. Mimo jiné v německém Šlesvicku-Holštýnsku vystudoval zemědělskou akademii a potom, proto že ho považovali za německého občana, byl povolán do císařské armády. Aby se vyhnul službě v pravidelném německém vojsku, přidal se dobrovolně ke zvláštní finské legii vytvořené Finy, kteří emigrovali do Německa.

Za to, že sloužil při obraně Finska proti Rusům, získal Felix Kersten finské občanství. Právě když se na sklonku první světové války léčil v helsinské vojenské nemocnici ze záchvatu revmatismu, rozhodl se vstoupit na dráhu fyzioterapeuta.

V Berlíně, kam odešel, měl štěstí na učitele, kteří zdokonalili jeho přirozený talent. Nejvíce mu pomohl mistr čínských léčebných masáží z Tibetu, jemuž se říkalo doktor Ko. Přijal mladého Felixe jako svého učedníka a v letech 1922–1925 ho naučil technice fyzioneurální terapie, která na základě znalostí anatomie a fyziologie intenzívně působila na tkáně.

Zanedlouho se Kersten vypracoval v odborníka s vynikající pověstí a svou klientelu měl v celé západní Evropě. Od roku 1928 provozoval fyzioterapeutickou praxi i v Haagu a ošetřoval také celou holandskou královskou rodinu. V roce 1937 se v Německu oženil a nedaleko Berlína koupil statek Hartzwalde. Tam se Kerstenovým příští rok narodil jejich první ze tří synů.

Lukrativní povolání a spokojený život mohly trvat věčně, kdyby Kerstenovo umění nezaujalo Heinricha Himmlera. Mocného reichsführera mučily bolestivé koliky a křeče v břiše, které ho čas od času zcela zneschopnily. Neúspěšně hledal lékaře nebo terapeuta, který by mu dokázal v jeho trápení ulevit. Až mu jednoho dne prezident Německého draselného syndikátu August Diehn doporučil právě Kerstena (sám byl jeho pacientem).

Himmler terapeuta v březnu 1939 pozval a jedna z jeho neúprosných masáží mu přinesla zázračnou úlevu. Od toho dne se Kerstenův život zásadně změnil. „Vy umíte a musíte pomáhat,“ prohlásil Himmler a požádal ho, aby odešel od holandské královské rodiny a sloužil výlučně jemu. Kersten odmítl, ale souhlasil, že bude Himmlera léčit tak často, jak mu čas a povinnosti ke královské rodině dovolí.

Jeho kariéra dvorního lékaře však nečekaně skončila ze dne na den. V květnu 1940 Kersten v Německu právě navštěvoval své pacienty, když wehrmacht bleskově obsadil Holandsko a královská rodina musela uprchnout do Londýna. Kersten neměl jinou možnost než zůstat a podvolit se opakovanému Himmlerovu naléhání.

Nevyslovená hrozba v pozadí, že pokud „nabídku zaměstnání“ nepřijme, ponese vážné důsledky, byla zjevná. Reichsführer řídil gestapo, a tak mohl rozhodovat o osudu téměř všech lidí na území Německa – nepochybně i o bezbranném člověku bez vlasti, jakým byl Felix Kersten.

Himmler začal být časem na umění masérových rukou naprosto závislý. Věřil, že bez jeho péče by nepřežil. Považoval Kerstena doslova za svůj majetek. Musel s ním nejen všude cestovat anebo být kdykoli k zastižení na telefonu, ale Himmler ho „půjčoval“ také svým přátelům a politickým spojencům.

Kersten se pokoušel z prekérní situace vybřednout. Jakožto finský občan a stále ještě záložní důstojník finské armády tajně navštívil finskou ambasádu v Berlíně a žádal o pomoc a ochranu. Možnosti Finska na území Německa však byly nulové. Velvyslanec i další diplomaté naopak Kerstena přesvědčili, aby ve svém unikátním postavení zůstal a sloužil finské vládě zpravodajskými informacemi, které se mu podaří získat z centra nacistické moci.

Častá frekvence masáží spolu se zvláštní schopností přinést Himmlerovi úlevu ale terapeutovi ukázala, že může mít na svého pána pozoruhodný vliv.

Poprvé svých možností využil v zimě 1941, kdy u Himmlera odvážně intervenoval kvůli záchraně antinacistických židovských i nežidovských disidentů v Nizozemsku, které Kersten před válkou považoval za svou vlast a při každé příležitosti pomáhal starým přátelům zapojeným v nizozemském hnutí odporu. Nakonec se Himmlerovi podařilo Hitlera přesvědčit, aby od masových deportací Nizozemců do polské Haliče a na Ukrajinu upustil. Po válce proběhlo důkladné prošetření Kerstenovy činnosti a nizozemská vláda ho v roce 1950 ocenila udělením Oranžsko-nassavského řádu.

Jindy Kersten dokázal přemluvit Himmlera, aby ušetřil životy švédských státních příslušníků, které zatklo gestapo jako špióny v Polsku a Německu. V roce 1942 zase Himmler při cestě do Finska na neutuchající Kerstenovo nabádání odstoupil od požadavku, aby finská vláda shromáždila všechny Židy usazené ve Finsku a vydala je nacistům.

V létě 1942 získal Kerstena pro své plány šéf nacistické zahraniční rozvědky Walther Schellenberg. Ten by přesvědčen, že Hitler nemůže válku na dvou frontách vyhrát, a od Kerstena očekával pomoc při systematickém přesvědčování reichsführera směrem k zamýšlenému svržení Hitlera spojenými silami SS a wehrmachtu, po němž mělo následovat sjednání separátního míru na západní frontě. To by umožnilo Německu pod Himmlerovým vedením obrátit veškerou vojenskou moc na východ a porazit Sovětský svaz ve válce vedené na jediné frontě.

V úsilí vmanipulovat Himmlera do vzpoury využil Kersten například i znalosti zprávy o Hitlerově zdravotním stavu, podle níž trpěl fyzickými neduhy a těžkými neurózami. Himmler tento spis, vypracovaný gestapem, ukázal fyzioterapeutovi v prosinci 1942 i s úpěnlivou prosbou, aby k „vůdcově záchraně“ využil všech myslitelných léčebných prostředků.

Kersten mu podle svých pamětí tehdy řekl: „Pozici vůdce může zastávat pouze člověk, který je duševně naprosto v pořádku. Máte svoje SS a Göring svou luftwaffe. Pokud předložíte holá fakta skupině významných generálů a vysvětlíte jim, že vůdce je vážně nemocný a že je v zájmu celého národa, aby abdikoval, vděčně váš krok přijmou jako skutečně státnický čin. Je na vás, abyste podnikl první krok.“

K tomu se Himmler pod tlakem své rozpolcené psychiky nikdy neodhodlal, i když podle poválečných pamětí Kerstena i Schellenberga již tehdy sám sebe přesvědčil, že jeho idol a inspirátor nevyhnutelně válku prohraje. Měl však vůči Hitlerovi hluboce zakořeněnou oddanost a teprve neúprosný střet se smyslem pro sebezáchovu ho v posledních týdnech války přiměl k rozhodnutí nastoupit do čela státu místo něj.

O Himmlerově vyjednávání se zástupcem švédského Červeného kříže hrabětem Folkem Bernadottem, jehož prostřednictvím Himmler nabízel generálovi Eisenhowerovi kapitulaci Německa na západní frontě, se Hitler dověděl 28. dubna 1945 z britských novin. V návalu vzteku přikázal, aby byl Himmler popraven. K tomu sice nedošlo, přesto byl Himmler okamžitě zbaven všech svých funkcí a pravomocí a vyloučen z NSDAP.

Času, po který ještě měl svou moc, však Kersten využil dokonale. Terapeuta tížilo, jakým způsobem se ve třetí říši zacházelo s Židy, a mnohokrát o tom s Himmlerem při masážích debatoval. Vytrvale se ho snažil přesvědčit, že pokud chce po nevyhnutelné porážce Německa přežít, měl by podniknout nějakou akci, která by Spojence přesvědčila, že si zaslouží shovívavost. Zdůrazňoval, že musí obejít Hitlerovy rozkazy k systematickému vraždění všech Židů, jestliže chce dát najevo trochu lidskosti a odčinit své hříchy.

Himmler polekaně odpověděl, že vůdce by ho za to dal okamžitě pověsit. Nakonec přece chabě připustil, že by „mohl některé kategorie Židů držených v koncentračních táborech nechat odejít do neutrální země“. V únoru 1945 skutečně přejel přes hranice do Švýcarska první transport asi 1200 Židů. Publicita této události v amerických novinách však vyprovokovala Hitlera k tomu, aby vydal absolutní zákaz dalšího propouštění židovských vězňů.

Tehdy již kolovaly po Německu pověsti, že Hitler nařídil pobít všechny zbývající Židy, které má ve své moci, ještě než je Spojenci stihnou osvobodit. Světový židovský kongres (WJC) se usilovně snažil najít nějakou cestu, jak by tyto nešťastníky zachránil. Zástupce WJC ve Švédsku Hilel Storch se v únoru 1945 ve Stockholmu s Kerstenem setkal a požádal ho, zdali by nemohl Himmlera přesvědčit, aby intervenoval u Hitlera a zabránil mu uskutečnit tento poslední, zhola nepochopitelný projev nelidskosti.

Po Kerstenově naléhání nakonec Himmler 12. března 1945 slíbil, že bude Hitlerův rozkaz blokovat. Ovšem prosadit, aby se reichsführerův slib změnil v čin, už v terapeutových silách nebylo. Storch si uvědomil, že musí s Himmlerem jednat osobně. Kersten tudíž přemluvil Himmlera k osobnímu vyjednávání a zorganizoval tajnou schůzku se Storchem na svém statku Gut Hartzwalde nedaleko Berlína.

Storch ale musel na poslední chvíli od své mise odstoupit a nahradil ho jiný člen stockholmské pobočky WJC, Norbert Masur. Proklouzl s letadlem vzdušným prostorem kontrolovaným Spojenci, aby 20. dubna 1945 vyjednával s katem svého národa. Ten dorazil na Kerstenův statek až pozdě v noci a přímo z Hitlerova bunkru, kde se zúčastnil oslav vůdcových narozenin.

Při soukromé schůzce před zahájením rozhovorů Kersten na Himmlera naléhal, aby vyhověl Masurově požadavku na záchranu Židů v koncentračních táborech. Věděl, že to pro reichsführera bude velmi těžké. Právě od Himmlera Kersten věděl o vůdcově rozkazu k likvidaci všech vězňů, aby se nemohli těšit z porážky nacistického Německa, i to, že reichsführer má za úkol dohlédnout na jeho důsledné plnění.

„Vítejte v Německu, pane Masure! Nastal čas, abychom vy Židé a my nacionální socialisté zakopali válečnou sekeru,“ uvítal poté Himmler s překvapující srdečností svého hosta. Masur odpověděl střízlivě: „Na to je mezi námi příliš mnoho krve. Ale doufám, že naše setkání zachrání mnoha lidem život.“

Po dvouapůlhodinové debatě skončila noční schůzka dohodou. Himmler akceptoval zásadní Masurovy požadavky a svolil, že vydá rozkazy všem velitelům koncentračních táborů: Nebude už dovoleno usmrtit žádné další Židy a všichni zůstanou v každém případě v táborech (dokud je neosvobodí Spojenci) a nacisté je nebudou evakuovat (aby je před nimi ukryli).

Tak se v posledních dnech existence třetí říše podařilo Kerstenovou zásluhou zabránit brutální likvidaci více než 60 tisíc Židů. Poděkování za tuto pomoc mu v dopise 15. srpna 1945 vyjádřil Hilel Storch, který o deset let později holandskému historikovi N. Posthumovi potvrdil, že „díky Kerstenovu vyjednávání bylo zachráněno i dalších 6500 Židů, kterým byl poskytnut azyl ve Švédsku“.