Hana Benešová: první dáma, které se už žádná další nevyrovnala

Přestože od smrti svého manžela v září 1948 žila Hana Benešová v ústraní a oznámení o jejím pohřbu bylo na pokyn shora brzy staženo i z vývěsní skříňky pohřebního ústavu, přišlo se s vdovou po Edvardu Benešovi rozloučit tolik lidí, že se do obřadní síně skoro nevešli.

Pro většinu přítomných byla symbolem ztracených lepších časů, ikonou meziválečné republiky i krátkého poválečného období před tím, než komunistická strana uchvátila veškerou moc ve státě.

Kým je Hana Benešová o půl století později? Nepochybně vzorem téměř ideální manželky státníka. Charlotta Masaryková byla na sklonku svého života vážně nemocná, poslední léta trávila v sanatoriu nebo úzkém rodinném kruhu a zemřela již v květnu 1923. Manželka dlouholetého ministra zahraničí a krátkodobě i premiéra Edvarda Beneše se proto stala fakticky „první dámou“ dávno předtím, než byl její muž v prosinci 1935 zvolen prezidentem. Měla tedy mnoho času se na svou roli připravit, díky čemuž ji pak více než dvanáct let – v mimořádně obtížných podmínkách – hrála tak skvěle, že pro její následnice je obtížné se tomuto vzoru jen přiblížit.

Sledovat život Hany Benešové znamená procházet všechna velká společenská dramata 20. století. Narodila se jako Anna Vlčková 16. července 1885 v rodině železničáře v Domaslavicích (tehdy Deutzendorfu) u Oseka. Její otec musel často měnit působiště, a tak je její dětství spojeno s Táborem a dospívání zase se Slaným. Když jí bylo 14 let, vzala si ji k sobě do Prahy teta Eva Šulcová, která byla na rozdíl od jejích rodičů obdařena slušným jměním.

Později se objevily fámy, že Anna ve skutečnosti nebyla potomkem svých rodičů, ale nemanželskou dcerou, kterou měla její teta s policejním radou Václavem Oličem, v jehož domě na Vinohradech žila. Přestože v životopise Evy Šulcové najdeme mnohá bílá místa, tuto teorii nepodporují žádné prameny ani indicie.

V každém případě přestěhování k bohaté tetě do Prahy změnilo Anninu životní perspektivu: v roce 1905 mohla odjet se svou nejlepší kamarádkou Annou (Aťou) Oličovou na studia do Paříže. A právě tam se po několika měsících seznámila s o rok starším Edvardem Benešem, který tu studoval politické vědy. S nekonvenčním a mimořádně ambiciózním mladíkem se o čtyři roky později v Praze vzali. Na jeho prosbu si již předtím změnila křestní jméno – nikoli oficiálně – na Hanu, aby mu nepřipomínala dívku, do níž byl nešťastně zamilován v době dospívání.

Na svou dobu byla Hana nepochybně velmi emancipovaná, o čemž svědčí již její pobyt v Paříži bez dozoru rodiny, který si na tetě musela trochu vyvzdorovat. Po svatbě sice zůstala ženou v domácnosti – výdělečné práci se tehdy věnovaly z nutnosti jen ženy z nižších vrstev –, ale zapojila se do činností svého manžela, který učil na obchodní akademii a zároveň hodně psal. Hana mu dělala rešerše, překlady z cizích jazyků a opravovala kompozice jeho studentů.

Po vypuknutí první světové války se Edvard Beneš stal jedním z aktérů protirakouského odboje – když Tomáš Masaryk na přelomu let 1914 a 1915 odjížděl do exilu, pověřil vedením domácí odbojové „Maffie“ právě Beneše. Ten do své činnosti plně zasvětil i manželku, která mu i teď byla velmi nápomocná – jejich byt se stal jedním z center protirakouských aktivit, vyráběly se tu falešné pasy a přijímaly a vypravovaly šifrované zásilky ze zahraničí.

Když Edvard Beneš zjistil, že je mu rakouská policie na stopě, na počátku září 1915 na falešné dokumenty unikl přes Německo do Švýcarska, kde se sešel s Tomášem Masarykem, a společně pokračovali v boji proti monarchii. Hana byla o šest týdnů později zatčena v důsledku neopatrnosti jednoho z kurýrů, který převážel zprávy z ciziny. Ve vězení ve Vídni byla držena půl roku, pak byla propuštěna do domácího vězení.

V listopadu 1916 rakouská justice zahájila proces se skupinou „velezrádců“, jejíž členkou byla i Hana. Proces byl však kvůli novým poznatkům policie odročen a Hana znovu putovala na několik měsíců do vazby. Přestože rakouská policie zacházela s politickými vězni celkem slušně, Benešova manželka ve vězení strádala psychicky i fyzicky. Na konci ledna 1917 byla propuštěna do domácího vězení, díky amnestii byl proces nakonec zastaven. Zbytek války pak prožila převážně v domě někdejšího policejního rady Oliče – ten čelil obžalobě ve stejném procesu.

Vznik Československa Haně změnil život. Její manžel se stal prvním ministrem zahraničí nového státu a jeho politickou autoritu značně upevnily zisky, které pro republiku dokázal vyjednat na pařížské mírové konferenci. Do Paříže za ním Hana odjela hned na přelomu let 1918 a 1919 a byla tak bez velké přípravy vržena do víru světové politiky.

S trochou nadsázky se dá říct, že Masarykova rodina manžele Benešovy adoptovala. Hana se dokázala spřátelit s Masarykovými dětmi: s puritánskou Alicí, bonvivánem Janem i nábožensky založenou Olgou.

Svého muže nejen reprezentovala, ale dále mu i pomáhala v jeho práci jako svého druhu asistentka pro nejdůvěrnější témata. Největší trauma pro ni představovala vynucená bezdětnost – několikrát potratila, její ženské zdravotní problémy měly zřejmě původ ve válečném strádání ve vězení. O to více se později upnula ke svému synovci Jiřímu – po tragické smrti svého bratra se v roce 1930 stala poručnicí tehdy šestiletého chlapce.

V silné konkurenci elegantních prvorepublikových dam se Hana Benešová stala i módní ikonou. Šila v Paříži i v Praze, její róby, kabáty, klobouky a další doplňky můžeme dodnes obdivovat v Národním muzeu. Nebývají přehnaně luxusní, ale vyzařuje z nich vkus a uměřenost majitelky. Když byl Edvard Beneš v prosinci 1935 zvolen prezidentem, byla Hana na roli „první paní republiky“, jak ji nazval jeden ženský časopis (pojem první dáma se ještě neužíval), připravena více než dobře.

Na co se ale Hana Benešová mohla připravit jen těžko, byl politický vývoj druhé poloviny 30. let. V říjnu 1938, poté, co českoslovenští spojenci Francie a Velká Británie uzavřeli s nacistickým Německem a fašistickou Itálií potupnou mnichovskou dohodu, byl její manžel nucen abdikovat a krátce nato s ním unikla do britského exilu.

Svému muži byla opět oporou a nejbližší spolupracovnicí, získala i oficiální funkci – stala se čestnou předsedkyní Československého červeného kříže. Navzdory jejímu názvu nešlo jen o funkci formální či reprezentativní. Hana sháněla pro Červený kříž peníze, pomáhala distribuovat pomoc, vedla rozsáhlou korespondenční agendu a po večerech pletla s kolegyněmi pro československé vojáky teplé ponožky a svetry.

Stala se i svého druhu ombudsmankou československého exilu. Když měl někdo pocit, že se mu děje křivda, obracel se na Hanu s prosbou o pomoc. A Hana se snažila pomáhat, co mohla. Je až dojemné sledovat, jak poctivě odpovídala na každý dopis, který dostala, jak empaticky projevovala účast rodičům zraněných vojáků, jak do světa byrokratických mechanismů pašovala laskavost. Zároveň v projevech k domovu na vlnách BBC dodávala ujařmenému národu naději a povzbuzení.

Manželé Benešovi se slavně vrátili do Prahy v květnu 1945. Hana se stala předmětem autentického lidového kultu. Jejím jménem byly z iniciativy místních lidí pojmenovány desítky škol a různých sociálních institucí (jen jedna z nich – základní a mateřská škola v obci Bory v Kraji Vysočina – se ke jménu vrátila po roce 1989). Na obálku nového ženského časopisu Vlasta se v jeho prvním ročníku 1947 dostala Hana Benešová hned třikrát. Také díky ní rostla popularita křestního jména Hana, která kulminovala v roce 1956 a na vysoké úrovni se udržela až do počátku 80. let.

V roce 1948 se její zájem koncentroval na péči o nemocného manžela. Smírné řešení února 1948 je také její zásluha či vina, záleží na úhlu pohledu. Blaho jejího manžela pro ni bylo vším – v jeho okolí patřila mezi ty, kteří mu radili neodporovat Gottwaldovu tlaku. Jeho smrt na počátku září 1948 ji šokovala a hluboce zasáhla. Její Eduška byl pro ni vším. Další více než čtvrtstoletí svého života zasvětila péči o manželův odkaz, pořádala jeho písemnosti, popisovala fotografie, pietně udržovala vilu v Sezimově Ústí a okolní zahradu.

Komunistický režim se k ní zachoval velkoryse – ponechal jí pražský byt i vilu v Sezimově Ústí, platil jí apanáž i několik osob personálu. Zároveň ji ale na konci roku 1949 chtěla Státní bezpečnost zatknout a zařadit do chystaného procesu s Miladou Horákovou, s níž se stýkala a která patřila mezi její obdivovatelky. Akce byla ale nakonec zastavena, zřejmě na pokyn z nejvyšších míst.

V dalších letech žila v ústraní, stýkala se pouze s omezeným okruhem osob z řad rodiny a blízkých přátel. „Okénkem do života“, jak napsala v jednom soukromém dopise, se jí v lednu 1952 stalo narození dcery synovce Jiřího Vlčka Hany Reginy, které se pak v rodině říkalo Hanulka.

V roce 1968 poskytla dva krátké a nepříliš osobní rozhovory, v nichž vyjadřovala radost, že dochází k rehabilitaci odkazu Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše. Politiku a veřejné dění ale bedlivě sledovala především prostřednictvím Svobodné Evropy a dalších zahraničních rozhlasových stanic. V roce 1969 písemně kondolovala matce Jana Palacha.

Hana Benešová byla fakticky první českou první dámou. Pro své následnice se stala vzorem, k němuž se ale většinou snažily jen marně přiblížit. Již Marta Gottwaldová se snažila svým vystupováním a stylem oblékání Haně podobat – při její tělesné konstituci a obhroublém projevu to ale bylo jen směšné.

Manželky dalších československých prezidentů se omezily na vykonávání protokolárních funkcí zejména během státních návštěv, jinak byly na veřejnosti neviditelné. To se změnilo až s rokem 1989 a zvolením Václava Havla. Jeho první manželku Olgu s Hanou Benešovou spojovalo to, že ji lidé měli rádi. Se svou rolí se ale nikdy nesžila tak jako Hana a bylo zřejmé, že ji často vykonává jen se silným sebezapřením. Druhá Havlova manželka Dagmar musela zase čelit nepřízni veřejného mínění a zájmu bulvárních médií.

Manželce Václava Klause Livii život po boku prezidenta a předtím premiéra a předsedy Poslanecké sněmovny překážel ve vlastní profesní kariéře, kterou funkcí české velvyslankyně v Bratislavě naplnila až po konci mandátu svého muže.

Manželka Miloše Zemana byla po většinu doby jeho funkce úplně neviditelná, ale když se někde objevila, dokázala posouvat hranice – stala se první manželkou prezidenta, která si oblékla polní uniformu a nechala se vyfotografovat při střelbě z různých typů zbraní. Na hodnocení Evy Pavlové je v tuto chvíli příliš brzy, ale zdá se, že ve srovnání se svou předchůdkyní je výrazně aktivnější, komunikativnější i stylovější.

Na prahu druhé čtvrtiny 21. století se zdá, že sama funkce první dámy se poněkud míjí s duchem doby. Zatímco Hana Benešová se ve své době mohla upřímně ztotožnit se službou manželovi a jeho státnickému dílu, od manželek dnešních politiků takové sebezapření můžeme vyžadovat jen těžko. Za těch sto let se zcela změnil vztah občanů k politice a politikům, takže je logické, že se proměňují i očekávání spojená s jejich protějšky.

Autor je historik. Haně Benešové věnoval knižní biografii