Gustáv Husák stále slouží jako zrcadlo našich proher i vítězství

Nejčastěji si ho negativně spojují s kunderovskou úlohou prezidenta zapomnění, s obdobím tzv. normalizace, jak zjednodušeně nazýváme 70. a 80. léta v Československu a režim, v jehož stál čele a který byl dle současných zákonů zločinný a zavrženíhodný.

Zato Slováci svého rodáka pojímají pozitivněji, respektive více rozporuplně. Spojují si s ním národní emancipační pohyb a vůbec předcházející dějinné etapy a kauzy, bez jejichž znalosti je těžké porozumět Husákovu životu a slovenské historii.

Ze stejné sumy informací lze se zjednodušením vybrat a sestavit několik v různé míře odlišných Husákových příběhů. Pro tvrzení, že byl padouch, hrdina nebo tragická či komická postava, je možné snést množství argumentů. V čem spočívá jeho význam pro současnost a v jakých podobách se do našeho veřejného prostoru vrací?

„Domnívám se, že přijde čas, kdy tomuto člověku dáme takové místo ve slovenské historii, jaké mu patří,“ prohlásil v roce 2008 na Husákovu adresu dnes již čtyřnásobný slovenský premiér Robert Fico. Ten také letos u příležitosti 111. výročí Husákova narození společně se dvěma místopředsedy slovenského parlamentu položil věnce na jeho hrob.

Není to poprvé, kdy polistopadoví ústavní činitelé uctili Husákovu památku. Již v souvislosti s jeho úmrtím 18. listopadu 1991 vyhlásila Slovenská národní rada na svém zasedání na návrh svého předsedy a bývalého disidenta Františka Mikloška minutu ticha.

Tehdejší prezident Václav Havel adresoval Husákově rodině kondolenční, byť jen strohý, telegram a slovenský premiér, předtím také protikomunistický aktivista Ján Čarnogurský šířeji vyjádřil soustrast. Nedávno se mi podařilo listy dohledat. „Dr. Gustáv Husák hledal důstojné místo pro Slovensko, stál při zrodu zákona o československé federaci, dotkl se nejvyšších met Československé republiky, ba svým dílem ovlivnil v daném čase dění v celosvětové politice,“ bilancoval Čarnogurský, který neopomenul ani Husákovu devítiletou vězeňskou anabázi, za niž si vysloužil auru národního mučedníka. „Není v tomto čase v lidských silách vynášet hodnocení a soudy, je čas poklonit se v hluboké lidské účasti památce osobnosti, která svou výjimečnou, v mnohých rozměrech tragickou cestou připomněla, jak těžká a často neslučitelná je pro politika volba mezi dvěma blízkými kategoriemi: chtít a moci,“ napsal Čarnogurský, který se společně s Mikloškem také zúčastnil Husákova pohřbu.

To vše vyvolalo už tehdy zejména u českých komentátorů negativní odezvu, která akcentovala Husákovu odpovědnost za nastolení a udržování komunistické zvůle. „Pro poslance slovenského parlamentu byl však především Slovák. První slovenský prezident v dějinách Československa. Někdy znamená národnost víc než slušnost,“ zněla jedna z reakcí v českém tisku. Nechybělo ani přirovnání Husáka k Hitlerovi, za zmínku stojí neúspěšná žaloba hudebníka Karla Srpa na Čarnogurského a Slovenskou národní radu k Nejvyššímu soudu. Kriticky si přisadil i tehdy odstrčený politik Vladimír Mečiar, kterého Čarnogurský vystřídal v premiérském úřadu a jenž se dostal s Husákem a normalizační politikou do křížku ještě jako rudý mládežník.

V následných devadesátých letech se zdálo, jako by Husák vypadl z dějin. Vládly jiné starosti a témata. Dominoval bezpohlavní obraz Brežněvova stárnoucího gubernátora s lámanou češtinou.

Zapomnění se pokusil rozčeřit literát Andrej Ferko, který napsal o Husákovi monodramatickou baladu. Jako odborný poradce tehdy působil historik Jan Tesař, mimo jiné několikaletý vězeň normalizace. Nejednoznačným vyzněním se autoři dobově netrefili a vzbudili poprask: „Inscenace šokovala a urazila nejen bývalé a dnešní odpůrce komunistické ideologie v Čechách a na Slovensku, ale dokonce i bývalé Husákovy soudruhy.“ Byť lepší recenzní reklamu si tvůrce sotva může přát, slovenská televize odvysílala působivé dílo jen v premiéře a pak už nikdy. K legitimizaci Husáka jako tvůrčího tématu ještě nedozrál čas.

Až od druhé poloviny nultých let se častěji stával objektem historiků, publicistů a umělců. Zádumčivě hleděl z televizních obrazovek (Petr Lokaj či Robert Sedláček), a dokonce z divadelních prken (Viliam Klimáček a Luboš Balák). Otevřel se zájem o svědectví z druhé názorové strany, což se předtím příliš nenosilo, a o satirický žánr.

Balákova groteska „Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská“ zavádí diváka do roku 1975, kdy se Husák nechal zvolit prezidentem. Oslavy úspěchu mu však kazí sen, ve kterém ho navštíví společensky odstavená, ale morálně čistá olympionička. O přestávce byly divákům společně s pivem servírovány párky, Husákův oblíbený pokrm. Mystifikační román Karla Veselého zase nechává Husáka organizovat funkovou kapelu, která má optimistickými písněmi opět zažehnout ducha budovatelského revolučního nadšení na sklonku 80. let. Co je směšné i mrazivé, bývá pravdivé. Husákův černobílý obraz se zabarvoval.

Vycházely monografické knihy a konaly se vědecké konference u příležitosti 100. výročí od Husákova narození. Ještě mám v živé paměti diskuse se slovenskými kolegy, zda je vhodné uspořádat akce takového druhu, zda to bude „politicky“ průchodné. Nakonec se s úspěchem uskutečnily hned dvě.

Rozruch také vybudil spor ohledně umístění Husákovy pamětní desky na jeho rodném domě v Dúbravce. Když po vleklých jednáních místní zastupitelstvo konečně došlo k souhlasnému verdiktu, situaci zvrátil vlastník domu, který se obával majetkové újmy.

V anketě slovenské veřejnoprávní televize Největší Slovák (2019) vyšplhal Husák k všeobecnému překvapení na sedmé místo. O jednu příčku ho předběhl Alexander Dubček. Ve slovenském pantheonu historické paměti dokážou paradoxně koexistovat vedle sebe.

V soutěži o Největšího Čecha Husák neuspěl, ale v doprovodné anketě o Největšího padoucha získal desáté místo. Předstihl ho vedle Gottwalda a Jakeše Viktor Kožený, Vladimír Železný, Zdeněk Škromach, Miroslav Grebeníček, Stanislav Gross, Miroslav Kalousek a Václav Klaus. Kouzlem nechtěného však Češi svým výběrem v roce 2005 vlastně potvrdili, že Slováka Husáka přijímají tak nějak za svého.

Pro Husáka a česko-slovenský příběh je to typické. O co ze slovenských národních pozic usiloval, ovlivňovalo i Čechy, kteří v důsledku toho nejednou obdrželi nevyžádané „dárky“. Platilo to i obráceně.

Husák sice prošel masarykovským školstvím, v Bratislavě absolvoval prestižní gymnázium a právnickou fakultu, politicky se z něho ovšem vyprofiloval nejen komunista, nýbrž i slovenský národovec. Meziválečná státní idea čechoslovakismu, totiž že Češi a Slováci jsou jeden národ o dvou větvích, mu byla vždy cizí. Za jeden projev, v němž zmínil, že slovenské pracující „vydírají a sdírají“ Maďaři i Češi, byl dokonce v roce 1936 policejně vyšetřován.

Za druhé světové války se s přestávkami účastnil odbojové činnosti a pobyl si čtyřikrát ve vyšetřovací vazbě. Proti Slovenskému státu svázanému nacistickým Německem a čechoslovakistické exilové vládě v Londýně prosazoval novou slovenskou státnost. „Slovenský národ bojoval současně proti Hitlerovi, Tisovi i Benešovi,“ vyjádřil se tenkrát a dokonce si pohrával s myšlenkou - později tvrdil že jen z taktických důvodů - připojení Slovenska k Sovětskému svazu. Reálnější nastolená vize vycházela z česko-slovenského dualismu a sílu čerpala ze Slovenského národního povstání. Následně se stala jednou z příčin Husákova obvinění z nacionalismu a perzekuce od vlastních soudruhů.

V době pražského jara se Husák již s pověstí reformátora a hrdiny, jenž se vězení nepoddal, zasloužil o to, že koncem října 1968 parlament odsouhlasil ústavní zákon o federalizaci státu, čímž vznikla vedle slovenské i ryze česká moderní státnost.

Často zdůrazňovaná „deformace“ (centralizace) původního federativního zákona, ke které vzápětí došlo, znamenala konsolidaci česko-slovenské otázky a zabezpečení růstu životní úrovně na Slovensku na dvacet let. Ačkoliv se stále udržovalo slovenské povědomí o podřízenosti Praze, zároveň sílil v české kotlině pocit, že Slováci vládnou Čechům. „Štúr dal Slovákům jazyk, Hlinka a Tiso stát a Husák k němu připojil Čechy a Moravu,“ dokládá dobové nálady vtip. Federativní řešení se nakonec v polistopadových poměrech ukázalo jako dočasné a v konečném důsledku usnadnilo rozdělení společného státu Čechů a Slováků.

Husák přirozeně využíval národní otázku k vlastním politickým aspiracím a reprezentoval systém omezené česko-slovenské národní suverenity. Fakticky vládl jako místodržící, protože skutečné vedení bylo v Moskvě. Právě pod jeho politickým vůdcovstvím se však opětovně podařilo slovenskému národu oficiálně docílit národní svébytnosti a položit ústavní základy slovenské státnosti, z níž vychází a ke kterým se hlásí i soudobé Slovensko. Vedlejším a logickým produktem, jakýmsi Husákovým „danajským darem“, se pak jeví i Česká (socialistická) republika.

Husák jako ikonografický symbol dnes nejednou plní ve veřejném prostoru dehonestační funkci. Je vizuálně vázán na polistopadové politiky, kteří si nepřehodili i přehodili červený kabát, nebo jsou nějakým způsobem spojováni s Východem (Miloš Zeman, Robert Fico či Petr Pavel). Největšímu zájmu se však těší Andrej Babiš, což je umocněno jeho slovenským původem, který je někdy i s dávkou protislovenského šovinismu zobrazován jako Husákův dědic. ĎALŠÍHO ČECHOSLOVÁKA UŽ NE! objevilo se na jednom billboardu s Husákovým a Babišovým portrétem v Praze během loňské prezidentské kampaně.

Husák je ovšem stejně dobře využíván například současnými komunisty v pozitivním duchu, jako odkaz na „staré zlaté časy“, za čímž tkví nostalgie, ale i (někdy oprávněná) deziluze ze současnosti. Stal se pomyslnou chladničkou na uzené křivdy, prohry i vítězství a každý si může posloužit dle vlastní chuti. Se symboly je to jako s alkoholem, nejsou dobré nebo špatné samy o sobě, ale tím, co v nás probouzejí.

Bezbřehost asociací je přiživována faktem, že není snadné rozklíčovat, co si Husák ve skutečnosti myslel, v jakých mezích se pohyboval, v čem byl iniciativní a čemu naopak dokázal zabránit. Na události bohatém životě se zrcadlí dějiny našeho 20. století ve vší jejich složitosti a rozpornosti. Byla by proto chyba na Husáka hledět jako na statickou postavu. Nebyl přímočarým tvůrcem dějin, ale rovněž produktem sociálního prostředí i jeho odrazem. A jako každý člověk má v sobě více stránek, které si mnohdy protiřečí. On sám však otevřeně hovořil výjimečně. „Kdo dešifruje koloniální metody Sovětů? Asi nikdo. Kdo pravdivě zhodnotí všechny stránky okupace, v níž jsme museli pracovat?“ svěřil se na sklonku života ve světlé chvilce historiku Viliamu Plevzovi s tím, že nejdůležitější věci se z úředních dokumentů stejně nevyčtou.

Gustáv Husák dokázal aktivně pobývat na veřejné scéně či v politickém zákrytu takřka šedesát let a v podstatě je na ní stále. Diskutuje se o něm, budí rozporuplné reakce, někdy velmi silné emoce a hodnocení, stal se součástí česko-slovenského veřejného prostoru.

Myslím si, že by nejedna historická postava, Husáka nevyjímaje, považovala tyto skutečnosti za úspěch. Jak pravil historik Jacob Burckhardt: „Jedno z nejvýraznějších kritérií velikosti v dějinách je v tom, že si naléhavě přejeme tu či onu individualitu blíže poznat, co nejvíce si dokreslit její obraz.“

(Michal Macháček je historik, autor knihy Gustáv Husák)

Gustáv Husák stále slouží jako zrcadlo našich proher i vítězství je druhý díl seriálu o moderní české, československé i světové historii DĚJINY (NE)LŽOU.

V deníku Právo vychází každou sobotu, 9. března pokračuje originálním textem o obsazení Československa v 15. března 1939.