Gustáv Husák si přál po 17.listopadu 1989 za prezidenta spíš Havla než Dubčeka

„To jsi hodný, že voláš. Já tady tak bloumám po Hradě,“ reagoval a dodal, že se chystá dívat na televizní zpravodajství, aby věděl, co se děje. Byly obavy, že by průvod mohl zamířit i na Pražský hrad, ovšem mosty byly zataraseny.

V dalších dnech, kdy se kvůli brutalitě zásahu proti demonstrantům, fámě o mrtvém studentovi a očekávání hlubších systémových změn radikalizovala společnost, zvláště opozice, odmítl Husák na opakované výzvy veřejně vystoupit ke zklidnění situace. Argumentoval tím, že mu není dobře. Později se vyjadřoval příměji, že na konci kariéry nebude „hrát divadlo“.

Husák vyšplhal na nejvyšší politické příčky po sovětské okupaci Československa v dubnu 1969, kdy nahradil Alexandra Dubčeka v čele komunistické strany, k tomu v květnu 1975 připojil i prezidentský úřad. Zpočátku se domníval, že po určité době bude moci umírněně navázat na přerušené reformy pražského jara a zmírnit následky normalizační politiky, a tím získá u Čechů a Slováků uznání. Ukázalo se však, že žil jako většina společnosti v iluzi o dočasnosti vládnoucích poměrů.

Z toho ovšem Husák i těžil, protože proto se zpočátku neutralizoval občanský aktivismus. Byl pokládán za politika menšího zla a zapomnění. Stal se symbolem normalizačního režimu, který postupně stejně jako jeho vůdce stagnoval.

V polovině 80. let nastoupil nový sovětský lídr Michail Gorbačov s politickým kurzem radikálních změn s novými lidmi. Husák byl v tom čase už zralý sedmdesátník, kterého sužovala apatie a řada zdravotních problémů. V čele KSČ ho v prosinci 1987 vystřídal Miloš Jakeš. Husák se vůči svému odstranění interně ohradil, padla přitom i slova, že „není hovno na cestě, do kterého lze kopnout“ a že „vidí všem až do žaludku“. Nakonec změny respektoval a udržel si členství ve stranickém kolektivním vedení a také úřad prezidenta. Následovaly rozsáhlé personální rošády, které se rovněž dotkly Husákových blízkých spolupracovníků a dále oslabovaly jeho pozici.

Začátek roku 1989 nepatřil u Husáka k těm nejšťastnějším, prodělal již třetí mozkovou příhodu a byl hospitalizován. Šířily se zprávy, že je na pokraji smrti. Navzdory tomu pozvolna od dubna znovu úřadoval. V dalších měsících stál poněkud mimo hlavní politické dění, které interně hodnotil kriticky: „Dávno je pryč doba, kdy jste mohli dát lidem kus masa a říct: Tu máš, žer a buď zticha.“ Vznesl i rétorickou otázku: „Co je dnes dělnická třída?“ V říjnu 1989 na schůzi stranického předsednictva také varoval: „Vy nevidíte, že kolem nás to všechno jde do hajzlu? Dělejte něco!“ Podle vlastních slov ale cítil, že „mluví k hluchým uším“.

Československé (ne)dění z druhé poloviny roku 1989 velmi kontrastovalo s dynamikou vývoje v okolních státech sovětského bloku, v nichž dal Gorbačov zelenou demokratizaci a hodil dosavadní politické vůdce přes palubu. Po 17. listopadu události akcelerovaly nevídaným tempem i u nás.

„Vedení strany se úplně rozložilo,“ hodnotil Husák tehdejší časy. „Ve stranické špičce jsme však neměli osobnost schopnou předložit a uskutečňovat aspoň nouzové varianty postupu v neobyčejně složité situaci. Paralyzovaná byla i vláda,“ vzpomínal. „Byl jsem proti jakémukoliv mocenskému řešení narůstající krize.“ Klíčovou se stala skutečnost, že případné silové řešení nepodporovala Moskva, která si naopak přála změny včetně výměny československého politického vedení.

Mimořádné zasedání Ústředního výboru KSČ, které se konalo od 24. do 26. listopadu, přivodilo politické zemětřesení. Hned první jednací den byl na „vlastní žádost“ uvolněn Husák a další představitelé dosavadní moci. Nakonec pod tlakem odstoupilo celé předsednictvo včetně Jakeše, který rovněž odešel z postu generálního tajemníka. Do střetu o jeho nástupnictví zasáhl i doposud apatický Husák, který podpořil kandidaturu méně známého a neakceschopného Karla Urbánka proti favorizovanému bývalému premiérovi Lubomíru Štrougalovi. Nová etapa se měla dělat s novými lidmi.

Vedení KSČ se dostávalo čím dále více do defenzivy, přičemž pilíře jeho moci se zhroutily. Dne 29. listopadu zrušilo Federální shromáždění ústavní článek o vedoucí úloze KSČ. Začátkem prosince Gorbačov vyslovil obdiv k pražskému jaru a odsoudil sovětskou vojenskou intervenci z roku 1968, což učinili i českoslovenští komunisté. Následně 5. prosince Urbánek označil ideologickou mantru normalizačního režimu Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti po XIII. sjezdu za neplatnou. Iniciativu přebrala jednání předsedy federální vlády Ladislava Adamce s opozicí reprezentovanou Občanským fórem.

Husák souhlasně reagoval na jejich požadavky a vyhlásil amnestii pro politické vězně či stíhané osoby. Vedle toho se objevily výzvy k jeho odchodu z prezidentského úřadu. Lídr opozice Václav Havel během jednání s komunisty zdůraznil, aby se to stalo symbolicky k 10. prosinci 1989 na Den lidských práv, což „považoval za půvabné“.

Část veřejnosti si přála, aby bylo vůči Husákovi jako hlavě státu zachováváno určité dekorum. Jednalo se zejména o reakci na katolického kněze Václava Malého, který vyslovil ironické poznámky na Husákovu adresu během manifestace na pražské Letenské pláni, již moderoval jako mluvčí Občanského fóra, a následně byl vyměněn právě kvůli tomu, že narušuje „sametovost“ převratu.

Komunisté se zpočátku snažili prosadit, aby Husák vykonával prezidentský úřad do skončení řádného mandátu, tedy do května 1990 či alespoň do svých narozenin 10. ledna 1990, ale nakonec na požadavek opozice přistoupili.

„Jsem na to připravený. A chtěl jsem to už udělat dříve. Domníval jsem se však, že se vám aspoň z části podaří zvrátit situaci,“ překvapil Husák Urbánka, který mu 8. prosince přijel na Pražský hrad oznámit, že musí odstoupit. Husák se rozhovořil o svém životě a dějinném vývoji. Domníval se, že v aktuální krizi nejde jen o Československo, nýbrž o socialismus, a že jsou aktivity protistrany koordinovány ze Spojených států. „Naše opozice, která je jimi placená, musíme přiznat, že to nedělá špatně. My na druhé straně děláme velké a školácké chyby. Bude to tvrdý politický zápas. I když v této etapě prohrajeme. Chybou je, že jsme za čtyřicet let zapomněli na formy politického boje s opozicí. Vzdávat se však by bylo nemoudré,“ konstatoval. Navíc vyřkl dvě přání: aby mohl pronést abdikační projev a aby funkci prezidenta nepřevzal Alexander Dubček.

V této době byl již Husák o neodkladnosti svého odchodu přesvědčen. Do určité míry o tom svědčí jeho statisícové finanční dary ve prospěch kolektivu pracovníků Kanceláře prezidenta republiky a Československému červenému kříži i jeho slovenské odnoži.

Vlastní odchod oznámil ve večerních hodinách 9. prosince 1989 v projevu, který vysílala televize a rozhlas: „Já osobně jsem od mladých let věřil světlým ideálům socialismu. Kde byly chyby, byly chyby lidí, a ne základních myšlenek socialismu. Nevidím ani dnes ve světě lepší základní myšlenky, základní orientaci. Proto jim zůstanu i nadále věrný,“ rozloučil se s politikou a veřejností bez toho, že by z jeho úst zaznělo slůvko sebekritiky a přiznání politické odpovědnosti.

Následující den jako poslední státnický akt jmenoval „vládu národního porozumění“ v čele s Mariánem Čalfou, ve které již komunisté neměli většinu členů a účastnili se na ní i bývalí disidenti a političtí vězni. Husák se ve svém projevu k nové politické garnituře zmínil, že je rád, že došlo k dohodě, a nabádal přítomné, aby při všech osobních nebo politických rozdílech mezi sebou měli „především na paměti zájmy našeho státu a jeho lidu“. „Doufám, že federální vláda vydrží do svobodných voleb,“ uvedl.

U následné sklenky šampusu působil uvolněně, jak vzpomínali tehdy jmenovaní členové vlády Jiří Dienstbier, Václav Klaus nebo Ján Čarnogurský, který byl ještě čtrnáct dní předtím v zajišťovací vazbě a Husák se mu nyní dušoval, že on ho zavřít nedal.

Poté se noví ministři odebrali do sídla vlády na pražský Klárov. Čalfa ještě zůstal asi půl hodiny sám s Husákem v prezidentském salonku, kde spolu vůbec poprvé, a také naposledy, déle mluvili: „Pokuřoval a v podstatě věcně, bez jakýchkoli emocí říkal, že se zhroutilo vlastně všechno, o co usiloval, že nastávají zásadní změny,“ vzpomínal Čalfa. „Musím říct, že mu bylo naprosto jasné, že nastala kvalitativní změna a v Československu končí socialismus.“ Čalfovi popřál úspěch v jeho „nelehké misi“ a aby zůstal sám sebou.

I Husák později vzpomínal na nevšední hovor: „Po jmenovaní přišel Čalfa za mnou s velkými obavami nad svou kariérou. Uvažoval, jak dále, hledal orientaci. Mimo jiné uvedl, že je mladý a nemíní se vzdát politické dráhy.“

Husákovo jmenování Čalfy jako Slováka federálním premiérem automaticky odsouvalo prezidentskou kandidaturu aktivizujícího se Dubčeka, jelikož kvůli nacionální paritě měl na Hrad nyní přijít Čech. Vedle Čalfova jména tehdy nabízel Husákovi odstoupivší premiér Adamec jednoho Čecha – tehdejšího ředitele Československé televize a Adamcova poradce Miroslava Pavla. Husák si však vybral Čalfu, který pak sehrál významnou úlohu při přechodu režimu včetně volby Václava Havla prezidentem.

Havel byl jednomyslně zvolen 29. prosince 1989 zčásti obměněným, přesto většinově stále komunistickým Federálním shromážděním. Nový pán Hradu pak nabídl zrovna přicestovavšímu spisovateli a exulantovi Pavlu Kohoutovi bývalé Husákovo obydlí v Královských zahradách. Navrátilci se však nedařilo usnout, jak ve třetí osobě v knize memoárů vzpomíná: „V čerstvě vypraném ložním prádle po vládci, který mu zkazil premiéru na Broadwayi a zmařil za dvacet let neznámý počet dalších, měl přece pociťovat něco jako triumf. Šly by k němu podobné titulky, jaké ohlašovaly jeho let do Prahy – Husák už je v krdeli, Kohout v jeho posteli! Místo toho právě tady a teď mrazivě cítil, jak vratká je nejen sláva a moc, ale sama lidská existence.“ Brzy nato se vykoupali v tamějším podzemním bazénku, který si Husák nechal zbudovat, Havel s Dalajlámou nebo Rolling Stones.

Poslední dva roky života strávil Gustáv Husák v ústraní v kruhu rodinném v Bratislavě. Trápilo ho zdraví, zejména rakovina žaludku, a že dlouho nedostával důchod. S nevolí sledoval, jak se bortí svět, který znal a pomáhal budovat. Když se dozvěděl, že ho v únoru 1990 soudruzi vyloučili z rodné komunistické strany, jen utrousil, že je zvyklý, protože se mu to stalo už potřetí.

Autor je historik, napsal knihu Gustáv Husák, působí v Muzeu paměti XX. století