Gilotina, nebo louiseta? O to dát jméno smrtícímu symbolu rovnosti nikdo nestál

Tehdy předstoupil před sněmovnu 51letý lékař Joseph Ignace Guillotin (1738 až 1814) a předložil šest článků, které se týkaly probíraného tématu. Jeden z nich zněl: „V případech, v nichž zákon nařizuje trest smrti, bez ohledu na povahu trestného činu, má být trest stejný pro všechny: setnutí hlavy pomocí jednoduchého mechanismu.“

Vznik takového zařízení odpovídal duchu doby – smrt probíhala stejným způsobem u každého, ať se jednalo o šlechtice nebo o dělníka. Minulostí se mělo stát údobí, kdy aristokrata za zločin stínali a člověka z nižších vrstev věšeli.

Návrh zákona vypracoval muž všemi vážený. Lékař Joseph Guillotin se staral o hraběte z Provence, budoucího Ludvíka XVIII., patřil k filantropům a humanistům, působil jako poslanec a profesor pařížské lékařské fakulty. Také napsal práci o prevenci vztekliny.

Přesto shromáždění debatu o jednotlivých článcích odložilo na první prosinec. Tehdy se doktor vyjádřil o popravčím stroji jasněji.

„Mechanismus udeří jako blesk – hlava odlétne – krev vystříkne – po člověku je veta,“ citoval jistý novinář z ohnivé Guillotinovy prosincové řeči před Národním shromážděním.

Lékař se zatím nezabýval technickou stránkou věci, obhajoval pouze ideu rovné smrti. Do její realizace ale bylo daleko. Teprve v březnu 1792 poslanci schválili doktorovy návrhy včetně „setnutí hlavy pomocí stroje“. Odsouzenec nesměl být mučen, zrušilo se právo útrpné. Rozpoutaly se ovšem vášnivé debaty.

Vyjádřil se i veřejný popravčí Charles-Henri Sanson, který varoval před nedostatkem zkušeností při výrobě smrticího mechanismu a doporučoval „najít prostředek, který by odsouzence znehybnil, aby poprava proběhla vždy rychle a bezpečně“.

Primitivní „stroje na zabíjení“ vznikaly sice už v minulosti – např. v Itálii i v některých německých státech, ale ani jeden z nich se nezachoval. Ministr spravedlnosti Duport-Dutertre sdílel obavy pařížského kata. Informoval o nich Národní shromáždění.

To požádalo o vyjádření k problému člena Chirurgické akademie, 69letého doktora Antoina Louise, významného lékaře, zlepšovatele chirurgických nástrojů a lidumila. Ten také vytvořil základní popis budoucí gilotiny s jakýmsi obřím skalpelem.

Dr. Louis vycházel ze své klinické praxe – z anatomie krku, „jehož přirozeným středem je páteř s pevnou konstrukcí, tvořenou několika kostmi“. Oddělení těla od hlavy je proto velice svízelné a podaří se jen šikovnému katovi. Z toho důvodu, „aby byl celý úkon jistý a bezpečný, je třeba, aby se opíral o neměnné mechanické prostředky, jejichž sílu a účinnost lze seřídit“.

Za vlastní řezný nástroj doporučil zakřivenou čepel. K znehybnění sloužilo sklápěcí prkno, ke kterému odsouzence přivázali, a dřevěný límec upevňující krk.

Doktor Louis se tak připojil svými technickými radami k myšlence Josepha Guillotina o jednoduchém mechanismu. Oba pánové ale nemohli snést myšlenku, že je okolí spojuje s vynálezem tak ďábelského stroje.

Sváděli „jeho otcovství“ jeden na druhého. Tisk pokřtil vynález bez ohledu na mínění obou tvůrců louisette (louiseta), nakonec však tento název upadl v zapomnění. Zůstala pouze la guillotine – gilotina s dalšími přezdívkami jako Vlastenecký zkracovač, Rameno spravedlnosti, Paní Gilotina, Svatá Gilotina, Vdova, Kapetova kravata či Národní břitva.

Francouzský trestní zákoník název popravčího stroje nikdy neuvedl. Sestrojit jej měl jistý Guedon, úřední tesař vlády, dodavatel šibenic. Za budoucí dílo ovšem požadoval neslýchanou sumu 5660 livrů (od roku 1795 nahrazeno franky – pozn. red.).

Situace byla prekérní i z jiných důvodů – ve vězení seděl už několik týdnů za loupež a útok nožem Nicolas-Jacques Pelletier a čekal na vykonání trestu smrti, který nepřicházel kvůli absenci gilotiny. Odsouzenému ovšem otálení vyhovovalo.

Nakonec popravčí stroj sestavil za 812 livrů štrasburský Němec Tobias Schmidt, hudebník a výrobce spinetů. Stroj vážil 40 kilogramů a patřil k němu i kožený vak na ukládání hlav, Pařížany označovaný jako „košík na rodinný výlet“. Nastal čas stínací stroj vyzkoušet.

Po sestrojení gilotiny se začalo s pokusy na živých ovcích a mrtvých lidech v nemocnici Bicetre za přítomnosti popravčího Sansona, lékařů Louise a Guillotina. Ukázalo se, že v případě mrtvoly jednoho muže „hlava zůstala připojena k trupu zbytky chrupavek a šlach“. Závada se musela urychleně odstranit. Oba doktoři se shodli na tom, že chyba tkví ve tvaru ostří. Místo zakřivené čepele zvolili zkosený tvar.

Ke zdokonalení gilotiny napomohl podle Sansona i Ludvík XVI., zručný zámečník, milující stroje všeho druhu. Při prohlídce „stínače hlav“ údajně prohlásil, že ostří „by místo půlměsíce mělo mít tvar trojúhelníku a řezat šikmo jako pila“. Netušil, že jeho ostrost a dopad vyzkouší i na svém krku v lednu 1793. Úprava se osvědčila – gilotina fungovala skvěle.

Poznal to i loupežník Pelletier. První poprava Vdovou se uskutečnila 25. dubna 1792 na náměstí Greve za přítomnosti zvědavých davů. Smrtící stroj stál na vysokém popravišti a do dálky zářil svou rudou barvou. Odsouzenec neprojevil onu zdánlivou lhostejnost jako pozdější oběti Ramene spravedlnosti. Když jej připoutávali ke sklápěcímu prknu, omdlel. Celá exekuce trvala pouhou minutu. A lid řval zklamáním.

Poprava Pařížany rozčarovala. Dav se těšil na zdlouhavé tradiční utrpení odsouzence a kratičké divadélko nestačil ani sledovat. Noviny Chronique de Paris reakci na smrticí stroj komentovaly:

„Lidé nebyli vůbec spokojeni. Snažili se vyléčit ze svého rozčarování popěvkem: Vrať mi mou dřevěnou šibenici, vrať mi mou šibenici.“ I osoba kata nyní zůstávala stranou. Historik Jean-Michel Bessette o jeho nové úloze napsal: „Vyvanula důvěrná blízkost a osobní přístup rukodělně pracujících popravčích středověku, kteří po popravách nešetřili osobní invencí a poprava se zase o kousek odlidštila. Kat je nanejvýš soudní mechanik.“

Přesto se gilotina stala součástí života celé Francie. Poté, co odeznělo první zklamání, nastala euforie – obchodníci si dávali její model za vývěsní štít, její vyobrazení zdobilo talíře, prodávaly se malé mahagonové kopie, dámy se jí zdobily v podobě zlatých šperků. Zločinci z podsvětí si nechávali vytetovat kolem krku nápis Sekni sem. Schmidt sestrojoval další Vdovy pro venkov.

Zároveň ale vedle uctívání provázel Rameno spravedlnosti strach. A to zejména v čase tzv. jakobínského teroru v letech 1793 a 1794.

Teror jako represivní systém uplatňovaný proti vnitřním nepřátelům revoluce podpořily i nové zákony. De facto se zrušila svědectví i obhajoba, plnění ústavy se odložilo na neurčito. Vůdčím představitelem tohoto období se stal Maximilien Robespierre zvaný Neúplatný. Hrůzovláda skončila pádem Robespierrovy diktatury v červenci 1794 a jeho samotného usmrtilo ostří Vdovy. Revoluce spolykala své děti.

„Nyní, když jsme mrštili královu hlavu kontrarevoluci do tváře, zatarasili jsme si dobrovolně jakýkoliv návrat zpět,“ napsal lékař a politik Jean-Paul Marat po popravě Ludvíka XVI. 21. ledna 1793. Ludvíka Kapeta, jak znělo jeho občanské jméno, odsoudili za „spiknutí proti obecné bezpečnosti státu“.

I když nepatřil k nejúspěšnějším panovníkům, vystupoval často nerozhodně a nepodařilo se mu zreformovat zemi, svůj úděl nesl statečně a s noblesou. Udělal dojem i na kata Sansona. Jeho poslední slova zněla: „Pánové, nejsem vinen ničím, z čeho mě obvinili. Doufám, že má krev pomůže upevnit štěstí francouzského lidu.“

Známého novináře Louise Sebastiena Merciera zhnusil pohled na královu exekuci, a hlavně na reakci davu: „Viděl jsem žáky školy Quattre-Nations, jak vyhazují klobouky do vzduchu, krev stékala a někteří v ní namáčeli prsty, jiní pero nebo kus papíru, jeden člověk ji ochutnal a prohlásil, že je zatraceně slaná.“

Stejně důstojně jako její manžel se chovala na popravišti 16. října 1793 královna Marie Antoinetta. Omylem šlápla katovi na nohu a omluvila se: „Prosím o prominutí, pane, neudělala jsem to schválně.“ A gilotina pracovala dál.

„Švadlenky a sansculoti (chudí obyvatelé měst – pozn. red.) byli bez sebe nadšením, když viděli padat slavné hlavy, s úžasem pozorovali, jak padly hlavy krále, královny, princů, generálů i tribunů lidu,“ popisoval pamětník tehdejší atmosféru. V čase jakobínského teroru se octlo v náručí Vdovy jen v Paříži 2794 osob. V celé zemi to bylo asi 16 500 lidí. Skutečný počet popravených se však vyšplhal až ke 40 tisícům, protože valná většina záznamů o procesech s nepřáteli revoluce se nedochovala.

Pod ostřím smrticího stroje skončila milenka Ludvíka XV. madame du Barry, králova sestra Alžběta Filipína Francouzská, vražedkyně jakobína a lékaře Jeana-Paula Marata Charlotte Cordayová, otec moderní chemie Antoine Lavoisier, revolucionáři jako Georges-Jacques Danton, Camille Desmoulins, Antoine-Louis Léon de Saint-Just, Maximilien Robespierre.

Téměř všichni tito lidé kráčeli na smrt důstojně a s ohromnou vyrovnaností čelili řvoucímu davu. Typický je případ plukovníka a aristokrata Vaujoura. Když projížděl na káře k popravišti kolem skupiny ženských, které mu sprostě nadávaly, prohodil k Sansonovi: „Je mým osudem, aby mě taková chátra urážela i v mé poslední hodině.“

Ani po skončení Velké francouzské revoluce v roce 1799 gilotina nezahálela, avšak od roku 1939 se staly popravy neveřejnými. V roce 1981 se po zrušení trestu smrti ve Francii oficiálně přestalo Rameno spravedlnosti používat a stal se z něj pouhý muzejní exponát. K samotné poslední popravě gilotinou došlo roku 1977.