Gentleman třicetiletý by se rád oženil, hlásil první seznamovací inzerát na světě

Jeden z prvních seznamovacích inzerátů byl otištěn v publikaci Collection for Improvement of Husbandry and Trade londýnského vydavatele, finančního podnikatele a gentlemana Johna Houghtona, který jej uvedl slovy: „Podnikl jsem oznamovati všeliké věci, které počestné jsou, a počestné je i to, co následuje, a já za to dostal zaplaceno.“

Druhý z průkopnických inzerátů v téže publikaci byl také racionální: „Mladý muž, jehož otec je ochoten dát mu tisíc liber, vešel by rád do vhodného manželství. Byl svými rodiči řádně vychován a jest střízlivý muž.“ Po 19. červenci 1695 se to inzeráty v publikaci jen hemžilo a vznikaly další inzertní časopisy.

V seznamovacích inzerátech projevovali pánové zájem i o vzhled. Jeden šlechtic hledal ženu „s velkým, pevným, bílým poprsím“.

Inu, každá doba má svůj vkus, jak dokazuje inzerát z roku 1771, v němž požadoval svobodný muž „dámu mezi 18 a 25 lety, dobře vychovanou a mající jmění alespoň 5000 liber, se zdravými větry a údy, nikoli tlustou, však ne hubenou, čisté pleti, sladkého dechu a zdravých zubů“. V té době už vycházelo v Anglii denně 20 000 výtisků inzerátů - po polovině 18. století jejich počet prudce stoupal.

Některé otevřeně ukazovaly, co dotyčný potřebuje a čeho si žádá, jak prokazuje nabídka z roku 1788: „Sir John Dimby, baronet, dědičný pán na Charlestonu u Worcesteru, přeje si učiniti manželskou smlouvu se ženou a zajistí jí vdovské jmění 300 guineí. Jinak je lhostejno, je-li panna nebo vdova, třeba dokonce těhotná se svým předešlým.“ Kromě jiného asi Dimby potřeboval dědice.

V lednu 1927 se v Londýně rozhodla jistá balička vajec, že provede podivný žertík. Poslala inzerát po svém - na jedno vejce prostě napsala: „Jsem považována za nejkrásnější dívku v okolí a jsem ochotna provdati se za muže, jemuž se toto vejce dostane do rukou.“

Pak připsala jméno a adresu. Vejce zakoupil obchodník z Londýna, svobodný William Hartwey. Byl to romantik a hned vypravil na udanou adresu dopis s nabídkou k sňatku. Odpověď přišla až za měsíc a byla podivuhodná: „Ráda bych dodržela slovo, avšak zatím jsem se již vdala a dnes jsem již matkou tří dětí.“

„Vaječná inzerce“ byla jistě zvláštností, ovšem obyčejná novinová inzerce měla v té době už nějaký ten pátek za sebou a byla velmi populární.

Inzeráty byly nejrůznější, a to i v českých zemích. „Přál bych si k Ježíšku hezkou, bohatou nevěstu, vyšší postavy, která z těch skutečných, hezounkých, zámožných děvčátek by si taktéž takového Ježíška nepřála? Jsem 34letý, hezký, samostatný, zámožnější gentleman v neodvislém postavení nedaleko Prahy. Zn. Ríšovi k Ježíšku,“ psal jistý výtečník v Národní politice v roce 1910. Požadavky v takových inzerátech byly jednoznačné - hledalo se jmění, statky, mlýny, hospody.

Tak vyšel v říjnu 1926 v Prvním československém sňatkovém zpravodaji inzerát: „Řezník, statný, hezký, 29 roků, přiženil by se do řeznictví, které má aspoň 100 000 Kč věna, pod zn. Spokojen.“

Další hodlal v téže době podpořit svou továrnu: „Svobodný továrník 35letý, majitel továrny na konservované ovoce, ovocná vína a lihoviny, hledá hezkou dívku do 25 let s věnem 250 000 korun, které by se spojilo v jednu hypotéku.“ Zřejmě spěchal, protože jako značku uvedl: „Sňatek ještě do Vánoc.“

Některé tužby byly záhadné: „Stárek, 28 let, vzal by si porodní asistentku. Má 15 000 korun.“ Jiné byly naopak dostatečně pochopitelné: „Pekař, 24 let, přiženil by se do mlýna. Má hotově 100 000 korun.“ Nebo: „Sklepník, hezký, s hotovostí 26 000 K chce se oženit za účelem převzetí hotelu. Zn Hotel.“

Za řádek ve zpravodaji se platily dvě koruny a nabídky jen pršely. A nejen od mužů.

„Inteligentní učitelka, 26letá, s věnem 13 000 korun, přeje si seznámení s inteligentním pánem, řím. katol. vyznání, se zajištěným postavením,“ dožadovala se vdavekchtivá žena v září 1926. Inteligencí se v inzerátech jen hýřilo - kdo nebyl inteligent, ten se zřejmě ani nevdal ani neoženil.

Inteligenci vyžadovala kupodivu všechna povolání - např.: „Inteligentní řezník se zařízeným obchodem, vlast. domem v ceně 150 000 korun, ožení se co nejdříve s dívkou mající větší věno.“ Nebo: „Inteligentní 24letý zahradník mající několik tisíc korun, hledá inteligentní mladou dívku neb vdovu, kde by mohl svoji živnost provozovat.“

Jedna dáma si rovnou žádala: „Najdu inteligenta, jenž touží míti dobrou, pracovitou ženu? Zn. Stáří nerozhoduje.“ Své inteligenty hledaly i vdovy a rozvedené, jak dosvědčují inzeráty typu: „Obchodnice, 35 l., vdova, velmi intel. Se 2 dítky, obchod v ceně 150 000 korun, hledá dobře situovaného inteligentního pána za účelem sňatku.“ Bylo třeba zaopatřit děti a udržet živnost, což inzerentka dala jasně najevo.

Takový byl i případ šestačtyřicetileté majitelky obchodu a vdovy, která hledala pána se zajištěnou existencí, „úředníka dráhy, uzenáře neb pána majícího nárok na trafiku“.

Inzerátů jen tak pro zábavu bylo podstatně méně. Jeden muž v září 1926 v Praze vybízel k seznámení turistky a milovnice koncertů. Jakási dívka si zase podala inzerát: „Který majitel auta pozval by k vyjížďkám hezoučkou zlatohlávku? Zn. Veselá společnice.“

Častější než inzeráty bažící po zábavě byly vzkazy, svědčící o dramatických vztazích, tajných schůzkách i nevěrách. V Prvním československém zpravodaji jich najdeme bezpočet. Muž s přezdívkou Hošulínek se např. dožadoval 18. září 1926 prostě: „Miluško, kutloušek osiřel. Kdy spatřím zase svoji Berušku?“

Hned tak ji asi nespatřil, protože 9. října chmurně konstatoval: „Hledal jsem Tvé milé řádky v předchozím čísle. Marně. Tvůj Hoša.“ Třiadvacátého měl Hoša štěstí - s milou se měl uvidět příští neděli.

Na základě inzerátů bylo možné vytvořit i drama, jak dokázal šťouravý Jaroslav Hašek ve svém Románu z Malého oznamovatele v Národní politice.

Jaroslav Hašek sledoval v létě 1912 Malého oznamovatele Národní politiky a upřímně se bavil. Jakýsi muž tam pod značkou Černé oči žádal dámu, „která v parteru Národního divadla omdlela“, o seznámení. Dáma se ozvala a nabídla schůzku na Ferdinandově třídě. Na sraz se nedostavila a muž, teď pod značkou Neznámý Romeo, jí to vyčítal. Odpověděla pod šifrou Julie, že nemohla přijít pro domácí nesváry. Nakonec se nesešli, ale dáma pojednou změnila tón.

Dala další oznámení pro svého Romea, tentokrát s výhrůžným textem: „Onen pán z parteru, který byl při tom, když mně v Národním divadle onehdy při mé nehodě ukraden byl zlatý náramek, se žádá, aby týž neprodleně vrátil, neboť byl poznán. Jana Roubalová, choť velkouzenáře.“ A bitva o skvost pokračovala.

Tentokrát se do věci vložil manžel 26. srpna se zlostným: „Budu pokračovat soudně.“ Brzy však změkl, protože už v odpoledním vydání dodával: „Dám dobrou odměnu.“

Případ měl i erotické pozadí. Ke sporu se totiž přidal další muž zvaný Neznámý návštěvník: „Prosím onu dámu, která měla na sobě kimono, které se udělalo při premiéře špatně a měla plavé vlasy, aby mně sdělila, kde bych s ní mohl mluvit, popřípadě, kam jí psát. Vzpomínám stále dnem i nocí a tonu v nejistotě, zoufalství se mě zmocňuje.“

Nebohý Roubal zřejmě náramek své choti nezískal, ale nový inzerent jej rozzuřil. V přesvědčení, že škody už bylo dost, napsal Neznámému pod příznačnou značkou Othello: „Onen pán, Neznámý návštěvník, se žádá ve vlastním zájmu, aby přestal si dopisovati s mou chotí.“ Tím korespondence skončila.

Inzeráty měly ovšem také své odpůrce. „Prosím Vás, pane doktore, ať už v Čase není nabídka k sňatku: zase je! Ani nevíte, jak lidé nejlepší jsou pobouřeni. Nechci Vám vyhrožovat, ale docela doopravdy - to mne z Času vyžene nadobro!“ psal šéfredaktorovi Času Janu Herbenovi v únoru 1900 T. G. Masaryk.

Donutila jej k tomu manželka Charlotta, která považovala sňatkovou inzerci za nestoudnou a nemravnou.

Podobný názor měl i politik Antonín Hajn za první republiky, který označoval inzerenty za „divochy“. Na budoucnost inzerce ale tyto názory neměly evidentně žádný vliv - ve veřejném prostoru v plném zdraví kvete a bují dodnes…