Geniálního Carusa oplakáváme už 90 let

Na první pohled impozantní postava, která je u operních pěvců tak běžná, propůjčovala Carusovi nebývale sytý a silný hlas. Když jen trochu chtěl, dokázal prý roztříštit svými hlasivkami i skleničku. Stačilo najít tu správnou frekvenci a pořádně se nadechnout. Neapolský rodák ale oplýval i velmi vytříbenou technikou a famózním rozsahem. Jeho nejvyšším tónem bylo vysoké dvoučárkované c, což je vůbec nejvyšší tón, jaký tenoristé zpívají a dokáží jej s velkým úsilím vyzpívat jen ti nejnadanější.

K opačnému pólu jeho rozsahu se traduje historka, podle které při jednom představení Pucciniho Bohémy ztratil Carusův kolega hlas a přesto, že to byl bas, Caruso úspěšně dozpíval celou arii za něj. Nebohý pěvec prý jen klapal pusou, aby to vypadalo, že zpívá sám.

Když se Carusa ptali, co bylo zapotřebí, aby se stal nejslavnějším tenorem světa, odpověděl prý: „Velký hrudník a velká ústa. Z devadesáti procent paměť, z deseti procent inteligence a pak jen spousta tvrdé práce. Musíte však mít také něco v srdci.“

Pravdou ovšem je, že Carusovi k jeho slávě dopomohla ještě jedna věc. A tou byl gramofon. Caruso se na konci 19. století stal jedním z prvních průkopníků nahrávání hudby a za svůj život nahrál více než 260 nahrávek, které jeho hlas nechaly znít po celém světě. Takový počet nahrávek je úctyhodný i dnes, a co teprve v době, kdy byl gramofon výsadou horních deseti tisíc.

Po světě však necestovaly jen Carusovy desky, ale i Caruso sám. Z rodné Itálie se brzy dostal do londýnské Covent Garden nebo newyourské Metropolitní opery, kde účinkoval plných 17 let. V roce 1904 se v Londýně dokonce na jevišti potkal s českou divou Emou Destinovou. Spojení plného tenoru a lahodného sopránu bylo velmi úspěšné a o něco později se stalo trvalým londýnským lákadlem. Společně zpívali v Pucciniho Madame Butterfly nebo v Aidě. Za své umění tehdy sklidili i obdiv tehdejšího anglického krále Jiřího V.

Enrico Caruso se však nebál ani skandálů. V roce 1906 byl obviněn z frivolního činu, který spáchal v newyorské zoologické zahradě nedaleko pavilonu opic. Za frivolní, tedy mravně pokleslý čin, považovala tehdejší newyorská smetánka štípanec do pozadí jedné z přítomných dam. Caruso se sice bránil, že to byla opice, ale odsouzení k desetidolarové pokutě a ostudě se nevyhnul.

Kam Caruso vstoupil, tam přišlo hotové zemětřesení. Většinou obrazně, ovšem jednoho dubnového rána roku 1906 i doslovně. Americké San Francisco postihlo toho dne silné zemětřesení, které srovnalo se zemí řadu domů. Sám pěvec nejprve myslel, že se mu jen zdá, že se plaví na lodi přes oceán. Když se ale dokonale probudil a vykoukl z okna, naskytl se mu pohled plný zkázy.

„Viděl jsem kácející se budovy a velké kusy zdiva padající kolem. Z ulice dole jsem slyšel nářek a pláč dětí, žen i mužů,“ popisuje ve vlastnoručně sepsaném svědectví. Jedním dechem ovšem popírá zprávy z amerických novin, podle kterých měl být strachy napůl šílený, vytáhnout na ulici před hotel svou tašku, sednout si na ni a usedavě plakat.

Velký umělec a světoběžník zemřel tam, kde se narodil, a zřejmě i kvůli tomu, co celý život dělal nejlépe a nejraději. Smrt ho zastihla 2. srpna 1921 v Neapoli. Osudným se mu stal zánět pobřišnice, tedy orgánu, který celý život používal ke zpěvu. Bylo mu pouhých 48 let.