Friedrich Leopold Popper: Když zvažoval strojové vybavení, Baťa vyráběl papuče z houní

Když v roce 1894 začali tři bratři Baťové vyrábět valašské papuče z houní, uvažoval už Friedrich Leopold Popper (1866–1941) o strojovém vybavení podniku.

Slovy historika Miloše Hořejšího (Pivo, zbraně zde a tvarůžky, Maxdorf 2014): „Firma Popper proslula zejména velmi luxusní obuví s jemnými detaily, která se vyráběla z vybraných, mnohdy importovaných materiálů a byla určena pro majetné a náročné zákazníky.“

Od Bati si mohl dovolit nové botky téměř každý, od Poppera nikoli. Bohatí ani jiné střevíce nechtěli.

Na podzim v roce 1922 Tomáš Baťa významně zlevnil své výrobky ve snaze zamezit konkurenci. Novou kampaň provázela masivní reklama – pánskou obuv prodával za 89 a 90 korun, dámskou za 59 a 69 korun. Mohl si to dovolit, provozoval vlastní obchodní síť prodejen a levně dovážel do ciziny, zejména do Anglie a Německa.

To se pochopitelně dotklo i Poppera. Žádné prodejny nevlastnil, disponoval pouze obchodními odběrateli. I tak se rozhodl pro levnější, ale velmi kvalitní obuv. Snížil ceny na polovinu. Pánské dělnické pohorky nabízel za 80 Kč, dámské polobotky za 99 korun a dámské vysoké boty za 120 korun. Očekával úspěch a zklamal se...

Zákazníci protestovali a vyžadovali drahé obutí v domnění, že Popperova firma zlevnila na úkor kvality, což nebyla pravda.

Nabídka prostě pohořela. Obuvník se vrátil k tradičním cenám. V roce 1925 se ještě o nezdaru zmínil: „Nikdo z našich členských firem (Spolek továrníků obuvi) do Anglie neexportuje za tak nízké ceny, aby se angličtí dělníci nebo průmyslníci proti dovozu zboží museli veřejně ohražovati. Jest mi ze zpráv mých zástupců a též zástupců jiných firem známo, jak panuje v Anglii, tak i v Německu rozhořčení výhradně proti dovozu obuvi Baťově.“

Přitom se musel Popper řídit především módou.

„Pro večer byly až dosud předepsány střevíčky vykrojené, buď s páskem tvaru sandálu, nebo pumpsky (vpředu vystřižené bez šněrování). Pro nastávající taneční sezonu se objevují na obzoru světlé polobotky s kamínkovou ozdobou,“ popisoval časopis Hvězda požadavky módy v roce 1926. Takové vyráběl i Popper.

Tehdejší doba nešetřila ozdobami – večerní střevíce se zdobily štrasem, peřím, dokonce i šperky z pravého zlata.

Zatímco po vzniku republiky se ve výkladních skříních pro muže i ženy objevovaly polobotky na nízkých podpatcích, postupně je u dam vystřídaly polobotky s vysokými podpatky, šněrovací botky z kůže tmavé i světlé a pro léto vystřižené střevíčky s podpatkem z pásků.

Popperovy výrobky vznikaly z kvalitní kůže, často doplňované hedvábím.

V roce 1923 ovládly luxusní trh boty z hadí kůže, jen málo vystřižené, aby neklouzaly při společenských tancích jako cake-walk, tango, black bottom, šimy a charleston.

Kvůli hopsání při tanci měly prodloužené špičky, jinak pro běžné nošení zaoblené.

Podle redaktorky časopisu Hvězda měly ale své nevýhody: „Jsou elegantní, pevné, ale i nejmenší nožka nabývá v nich velmi značných rozměrů. Proto – nehledě ani tak k jejich ceně – nestanou se obuví všeobecně rozšířenou.“

Než je ale Popper začal vyrábět, prošel nelehkou cestou životních zkušeností.

Narodil se v roce 1866 v Brně v majetné židovské rodině. Otec vlastnil textilku a zároveň působil jako honorární rakouský konzul v Argentině. I matka Marie Kafková pocházela z brněnské podnikatelské rodiny.

Mladý Friedrich vystudoval obchodní akademii a po jejím absolvování vstoupil do světa bot. Začal totiž pracovat u vídeňské filiálky H. D. Pollaka ve Štýrském Hradci – ten se specializoval na rukodělnou výrobu obuvi.

Když mu bylo jedenadvacet let, účastnil se s otcem rakouské výpravy průmyslníků do Argentiny. Právě tam uzavřel své první obchodní smlouvy a zisk z úroků využil k vlastnímu podnikání. O rok později konvertoval ke katolictví kvůli svatbě s Berthou von Pelikan, dcerou místodržitelského rady.

Měl s ní čtyři potomky – Alžbětu, Bedřicha, Jana a Alfréda. A začal podnikat. Zpočátku se společníkem, obuvníkem Josefem Beckem v Chrudimi. Nakonec ale Becka vyplatil. Ten byl totiž přesvědčeným odpůrcem moderních technologií, na rozdíl od Poppera.

„Jeho obuv měla jen tu vadu, že moc dlouho vydržela,“ charakterizoval Popperovu továrnu přítel a kolega Josef Zaba. V Rakousku zatím neexistovala žádná firma na strojně vyráběnou obuv. Na trhu působily drobné rukodělné dílny a botky se také dovážely. Jejich manufaktury dávaly práci lidem v celé monarchii.

I sám Popper začínal s výrobky domácích ševců. Střevíce vyvážel do jihoamerických a severoamerických oblastí. Následovaly evropské země. Kamaráda Josefa Zabu poslal obuvník do USA, aby studoval organizaci tamního obuvnictví.

Na základě jeho informací začal Popper podnik přestavovat. Vznikla nová budova s elektrickou centrálou, haly se vytápěly párou, dílny byly vybaveny americkými obuvnickými stroji. Vznikla tak první česká továrna, která zavedla pouze „mašinovou“ výrobu. Na počátku 20. století v ní už ševcovalo 350 zaměstnanců, kteří zhotovili až 1000 párů bot denně. Úspěchy slavila firma i na nejrůznějších výstavách.

„Když se přijel podívat na výstavu 8. června arcivévoda František Ferdinand ď Este, doprovázen svou ženou vévodkyní z Hohenbergu a místodržitelem hrabětem Coudenhovem, byl představen při vstupu do oddělení strojní výroby obuvi právě továrníku a komerčnímu radovi F. L. Popperovi. U strojní výroby obuvi se manželé zdrželi delší dobu a nechali si ukázat činnost strojů, což je velice zajímalo,“ oznamovaly hrdě Obuvnické listy o výstavě v Průmyslovém paláci v pražských Holešovicích v roce 1908.

Bylo to přehnané, ve skutečnosti Poppera představili arcivévodovi, nikoli naopak. Pravdou ale zůstává, že si továrník za odměnu odnesl prestižní cenu generální poroty. Před Velkou válkou se továrna dál rozrůstala. Přibylo obchodních cestujících, prodávalo se i na domácím trhu, například ve firmě Z. Krása ve Vodičkově ulici v Praze.

Objevila se i luxusní obuvní značka B. I. P. Popper měl ale i jiné zájmy.

Na jaře 1890 prosadil v Chrudimi hraní tenisu, první na českém venkově... Naučil se tuhle hru od Angličanů v Buenos Aires. Z Londýna si nechal dovážet rakety. Jako rekreační sídlo si postavil luxusní vilu pod takzvanou Hůrou Králové v Horních Uhrách. K továrně přikoupil pozemky a pro už tisíc zaměstnanců vystavěl dělnické domy.

Bylo to nutné, protože obuvníci dojížděli ze vzdálených obcí.

Vzniklo tak osm dvoupatrových staveb s 53 byty o dvou až třech místnostech. Každý měl vlastní záchod, sklep, dřevník a přilehlou zahrádku, kde se mohlo pěstovat ovoce a zelenina. Osvětlení před byty a údržbu hradila firma.

Rozkvět továrny probíhal až do Velké války.

Celý rakousko-uherský průmyslový potenciál se přizpůsobil potřebám války. I v obuvnictví chyběly základní suroviny – poklesl dovoz usní a surových kůží. Nakonec úplně zanikl. Zlínský Baťa získal jasnozřivě zakázky na výrobu vojenské obuvi a tím pádem i materiál. Podobně se zachoval i Popper.

Už v roce 1914 začal produkovat 500 až 1000 párů vojenské obuvi denně. Přišel ovšem i o část zaměstnanců – odešli ke svým plukům. Propouštěly se ženy, aby mohly získat obživu při polních pracích. Dostávaly vyživovací podporu. I proto se výroba snížila na dvě třetiny. Nepřestávaly se ale vyrábět i střevíce pro civilisty.

Všude ovšem vládly náhražky.

Například podrážky byly ze dřeva, na které se přibíjela kolečka z odpadků spodkových usní.

Historik Miloš Hořejší válečné praktiky popsal: „Výměnou za civilní obuv získával podnik brambory, mouku a jiné potraviny, které majitel buď přímo přenechával zaměstnancům za mírnou cenu, nebo jich používal k vyváření obědů pro zaměstnance. Podobným způsobem bylo obstaráváno i uhlí.“

Popper se věnoval i charitě, angažoval se s manželkou v Chrudimi v Krejcarovém spolku zajišťujícím jídlo chudým dětem a mládeži, přispíval na městské jesle, lidem trpícím plicními chorobami a válečným veteránům.

Vznik republiky v roce 1918 vyvolal další změny.

„V poslední době jest propuštěno hromadně obuvnické dělnictvo z továren a celá řada závodů již zastavila anebo v nejbližších dnech bude nucena zastavit výrobu,“ informoval o situaci Ústřední svaz československých obuvníků v memorandu ministerstvu obchodu v červnu 1919.

Nástupnické státy začaly totiž na své zboží zavádět vysoká cla. Snížila se koupěschopnost obyvatelstva, a tak se opět propouštělo. Popper se přizpůsobil. V roce 1919 se stal společníkem ve firmě nejstarší syn Bedřich, o sedm let později i syn Jan. V roce 1924 se továrna vyvlekla ze smyčky krize a za rok si postavila novou budovu.

Každý stroj měl vlastní elektromotor, centrální odsávač prachu udržoval čistotu vzduchu, přibyla chemická laboratoř. Dělníci používali teplé i studené sprchy, prostorné šatny a stravovali se ve velké jídelně. Využívali i úschovny pro kola.

To ocenila i cizina.

„Továrna jest nová. Jest snad nejlepší továrnou, jakou jsme viděli. Všechna poschodí, jichž jest 5, jsou velmi dobře vybavena a mají dosti světla, dělníci mají dosti místa, nejsouce na sebe namačkáni. V každém poschodí jest neustále žena, která zametá a sebere každý kousek smetí. Ženy ty mají smeták, lopatku a malý vozík, na kterém odpadky i smetí odvážejí,“ tak popsali firmu angličtí delegáti z Unie obuvníků T. R. Richards a W. R. Smith.

Až do velké hospodářské krize příznivý vývoj pokračoval. V roce 1927 ale postihla rodinu tragédie. Z neznámých důvodů se zastřelil podnikatelův nejmladší syn Alfréd.

V té době měl Popper už 1220 zaměstnanců a nechal postavit další dvoupatrové dělnické domy.

Zvedl se i export. Krize na podnik dopadla v roce 1930. Zvýšila se nezaměstnanost, obuvník nechal mezi rodiny rozdělovat uhlí a mouku. V roce 1932 se spojil s továrnou na usně Františka Polického. Vznikla tak nová akciovka, jejíž největší konkurencí byl právě Baťa.

Slibně se vyvíjející podnikatelské záměry koncernu skončily v roce 1938.

Za druhé antisemitsky zaměřené republiky se osud rodiny zcela zvrátil. Vše dorazila okupace českých zemí. Dne 2. března 1940 byly akcie F. L. Poppera v počtu 2400 kusů označeny za židovský majetek, i když podnikatelovi synové patřili „do kategorie židovských míšenců druhého stupně“.

V březnu 1941 se název podniku změnil na Polický-Rieker A. G. z důvodu, že jméno Popper „zní v tuzemsku vysloveně židovsky“. Dalšího se Popper nedožil. Zemřel 27. listopadu 1941 v Chrudimi ve věku 75 let.