Franz Kafka: anarchista, ideolog kontrarevoluce a značka, která prodává

Můžeme k tomu použít jednoduchý ukazatel, kterým je počet cizích jazyků, v nichž má daná osobnost heslo v internetové encyklopedii Wikipedia. A tu bychom dostali úplně jiný žebříček, v němž si Karel IV. se 74 jazykovými mutacemi nevede sice špatně, ale na prvenství to zdaleka nestačí.

Ze stovky českých osobností zařazených před téměř dvaceti lety do televizní ankety jich dnes pouze pět má wikipedické heslo ve více než stovce cizích jazyků: Václav Havel (105), Gregor Johann Mendel (109), Antonín Dvořák (124), Franz Kafka (165) a Sigmund Freud (179).

Kafkův obrovský globální dopad je dobře patrný, srovnáme-li ho s vlivem dalších slavných českých spisovatelů. I ti nejproslulejší se zmohou sotva na polovinu jazykových mutací svého hesla v internetové encyklopedii: Jaroslav Seifert (82), Milan Kundera (82), Jaroslav Hašek (67), Jan Amos Komenský (65).

Český vztah k „pražskému německy píšícímu židovskému spisovateli“, jak ho charakterizuje zmíněná Wikipedia, prodělal sto let od jeho smrti pozoruhodné peripetie, které jsou občas skoro tak zvláštní jako jeho dílo.

Česká veřejnost se o úmrtí pražského spisovatele německého jazyka Franze Kafky mohla dozvědět z jednověté noticky uveřejněné 4. června 1924 v Rudém právu a z procítěného nekrologu, který uveřejnila jeho přítelkyně Milena Jesenská o dva dny později v Národních listech. „Byl plachý, úzkostlivý, mírný a dobrý, ale knihy psal kruté a bolestné,“ psala Jesenská. „Znalo ho zde málo lidí, protože byl samotářem, takovým vědoucím, životem poděšeným člověkem; byl léta už nemocen plicní chorobou, a třebaže ji léčil, přece ji zase vědomě živil a myšlenkově podporoval.“

V den Kafkova pohřbu 11. června pak vyšlo v Prager Tagblattu německy a v Národních listech česky smuteční oznámení, které zadali jeho rodiče. V české verzi jsou počeštěna i jména: zemřel „JUDr. František Kafka“ a oznámení podávají jménem veškerého příbuzenstva „Heřman a Julie Kafkovi“. Před čtvrtou hodinou odpoledne se na židovský hřbitov ve Strašnicích přišla rozloučit necelá stovka lidí. Někteří z nich věděli, že mrtvý byl velký a nedoceněný spisovatel, ale nikdo si zřejmě nedokázal představit, jak obrovský celosvětový význam Kafkovo dílo v dalších desetiletích získá.

O tom, že Kafku znalo málo lidí, jak psala Milena Jesenská, svědčí i další nekrology. Těch českých vyšlo celkem sedm. V jednom z nich, uveřejněném v plzeňském literárním měsíčníku Pramen, přiřkl Kafkův překladatel do češtiny Jan Grmela spisovateli titul doktora medicíny – to, že Kafka jako lékař „viděl mnoho bídy a utrpení, mnoho sociálních nesrovnalostí“, zapříčinilo podle Grmely, že „zanevřel na svět tak, že nechtěl ani své práce tisknouti“. Překladatele zřejmě zmátla Kafkova povídka Venkovský lékař, psaná v ich-formě, k níž autora inspiroval jeho strýc, lékař v Třešti Siegfried Löwy.

Kromě kroužku pražských německých spisovatelů nebyl Kafka známý ani v německém prostředí. A tento stav měl trvat ještě celá desetiletí, navzdory neutuchající snaze jeho přítele Maxe Broda. Ten ve svých vzpomínkách popisuje, jak obtížné bylo Kafkova díla z pozůstalosti vůbec vydat. Kafkovy romány – Proces, Zámek a Amerika (Nezvěstný) – tak vyšly ve druhé polovině 20. let každý u jiného německého nakladatele.

Ani v českém prostředí nebyla situace lepší. Některé Kafkovy drobné prózy vyšly na přelomu 20. a 30. let v okrajových bibliofilských edicích Josefa Floriana ve Staré Říši a Josefa Portmana v Litomyšli. V roce 1935 vyšel v překladu Pavla Eisnera Zámek s doslovem Maxe Broda a obálkou od Toyen, kniha se ale špatně prodávala. Eisner se Kafkou systematicky zabýval, snažil se protlačit jeho texty a v roce 1931 ho nazval „německým Dostojevským“. V českém kulturním prostředí se na konci 30. let stal Kafka známějším díky svému úspěchu ve Francii, zejména mezi surrealisty. V době války a okupace byl židovský spisovatel samozřejmě tabu.

K celosvětové slávě Kafku vynesla také poválečná vlna existencialismu, jehož přední představitelé jako Albert Camus se k pražskému autorovi hlásili jako ke svému předchůdci. V Praze se začalo uvažovat o vydání souborného Kafkova díla, ale přípravy definitivně zhatil únor 1948. Právě pro jeho popularitu na Západě byli komunisté na Kafku alergičtí – podle amerického komunistického spisovatele Howarda Fasta trůnil Kafka na vrcholu „kulturního hnojiště reakce“.

Kafkovu slávu od počátku ovlivňovaly legendy a mýty obestírající jeho život i dílo. K jejich vzniku mimořádným způsobem přispěli dva čeští autoři: spisovatel a novinář Michal Mareš (1893–1971) a džezový hudebník a překladatel Gustav Janouch (1903–1968). Oba byli česko-německy bilingvní a oba byli v určité době s Kafkou v osobním kontaktu. A zanechali o tom problematická svědectví.

Podle Michala Mareše se Kafka před první světovou válkou stýkal s českými anarchisty, chodil na jejich schůze a znal se osobně s mnoha českými literáty, například Jaroslavem Haškem. Tato teze, kterou rozvíjí i Gustav Janouch, je dnes většinou kafkologů považována za smyšlenou báchorku, ve své době ale pomohla k přijetí Kafky v komunistickém prostředí.

Gustav Janouch dovedl své výmysly o Kafkovi téměř k dokonalosti. Nesporné je snad jen to, že se s Kafkou vídal od března 1920 do června 1922 díky tomu, že jeho otec byl spisovatelovým kolegou v Dělnické úrazové pojišťovně. Kafka se o něm v jednom z dopisů Mileně Jesenské zmiňuje jako o „nesnesitelně obtěžujícím chlapci“. Janouch v roce 1951 v západním Německu vydal knihu Hovory s Kafkou, v níž formou přímých řečí zachycuje stovky údajných výroků, které Kafka pronesl během jejich schůzek. V předmluvě pak vysvětluje, že jako podklad mu sloužily deníky, které si psal v dané době – ty ale nikdy nikdo kromě něj, pokud vůbec existovaly, neměl v ruce.

Autenticitě Janouchových záznamů uvěřil na počátku 50. let i Max Brod a Kafkova poslední družka Dora Diamantová. „Bylo mi, jako by můj přítel náhle znovu procitl k životu a vstoupil do místnosti,“ popsal svůj dojem z četby Janouchovy knihy Max Brod v předmluvě k francouzskému vydání své biografie Kafky. Janoucha přitom přirovnal k Johannu P. Eckermannovi, jehož Rozhovory s Goethem jsou chápány jako součást básníkova díla.

Janouch v roce 1968 dokonce přišel s rozšířenou verzí své knihy – opět se složitou a málo uvěřitelnou legendou, jak z prvního vydání nedopatřením vypadla asi třetina textu. Kniha měla fenomenální úspěch, v zahraničí stále vychází, byla přeložena do více než desítky jazyků včetně čínštiny a japonštiny (česky vyšla až v roce 2009). Některé známé „Kafkovy“ citáty jsou ve skutečnosti citáty z Janoucha. Kritičtí kafkologové dnes knihu jako autentický zdroj odmítají, protože obsahuje příliš mnoho rozporů nejrůznějšího druhu. Janouchovi nicméně přiznávají velkou literární zručnost. To, že ošálil i Kafkova nejbližšího přítele, se většinou vysvětluje tím, že domnělé Kafkovy výroky obsahem i dikcí přizpůsobil obrazu, který vytvořil Brod ve své biografii Kafky z roku 1937.

Ideolog kontrarevoluce

V krátkém období tání po 20. sjezdu sovětských komunistů se Pavlu Eisnerovi podařilo vydat překlad Kafkova románu Proces (1958). O pět let později se v Liblicích uskutečnila mezinárodní vědecká konference o Kafkovi, na níž vystoupilo i několik předních západních marxistů jako Rakušan Ernst Fischer nebo Francouz Roger Garaudy. Konference ukázala rozpor mezi dogmatickými pohledy na Kafku reprezentovanými několika východoněmeckými germanisty a „revizionistickými“ přístupy, které se snažily Kafku integrovat do marxistické vize světa. Například zmíněný Ernst Fischer prohlásil: „Odcizení člověka, jež zobrazil s maximální intenzitou, nabývá v kapitalistickém světě děsivého rozsahu. Není však zdaleka překonáno ani ve světě socialistickém.“

Stanovisko vládnoucího stranického aparátu na konferenci tlumočil Ředitel ústavu dějin KSČ Pavel Reiman, jeden z mála českých Němců v tehdejší komunistické elitě, který oproti Kafkovi vyzdvihl Julia Fučíka. Většina českých příspěvků se nicméně nesla v apologetickém duchu, jejich autoři zdůrazňovali Kafkovo sepětí s českou kulturou. Germanista Eduard Goldstücker již na této konferenci ale projevil pochybnosti o Kafkových stycích s českými anarchisty, jak o nich psali Mareš a Janouch, kterému navíc zabránil, aby se konference účastnil.

Někteří přednášející se věnovali také Kafkově znalosti češtiny. Tato otázka je dodnes mimořádně zajímavá. Bohemista Marek Nekula, jenž problému věnoval zatím nejrozsáhlejší práci, si povšiml, že čeští kafkologové měli tendenci Kafkovu znalost češtiny přeceňovat, zatímco jejich němečtí kolegové naopak podceňovat. To se projevilo i při kritických vydáních Kafkových dochovaných českých rukopisů – zatímco Češi během přepisu úmyslně či mimoděk opravovali některé Kafkovy chyby, takže se z nich nakonec jeví jako téměř český rodilý mluvčí, jejich němečtí kolegové naopak do textů nasekali i chyby, které v rukopisech nejsou. V každém případě Kafka česky nejen úřadoval, ale i komunikoval v rodině a s českými přáteli, Milenu Jesenskou sám požádal, aby mu psala česky. Složitější či důležitější české texty si ale nechával přehlédnout od svého českého švagra Josefa Davida. Marek Nekula pak došel k závěru, že Kafka odmítal „monolingvní identitu“ a že jeho dílo je „stěží možno uchopit přes jediný jazyk“.

Z Kafky se v polovině 60. let stalo velké politikum. Podle vzpomínek tehdejšího šéfa strany a státu Antonína Novotného vznikl na konferenci v Liblicích „skutečný mozkový trust kontrarevoluce“, která se prosadila v roce 1968. V nepublikované části svých pamětí Novotný dokonce říká, že „kafkovská konference měla velký vliv na naši ekonomiku, i když by se zdálo, že to nemůže souviset. Začaly se lavinovitě šířit antimarxistické názory, pod jejich vlivem se zpomaloval rozvoj průmyslu, zmenšovala se socialistická akumulace, oslabovala se stranická a státní disciplína…“. Přiznává také, že se pokoušel Kafku číst, ale vyžadovalo to „osobní sebezapření“.

Přestože byl Novotný na počátku roku 1968 sesazen, jeho hodnocení Kafky převzali pozdější normalizátoři. Na konci 60. let byl zastaven projekt vydání Kafkových spisů a spisovatelovo jméno byla zařazeno k těm, o kterých se dá mluvit jen negativně. Například dogmatický režimní spisovatel Jan Kozák v roce 1972 na ustavujícím sjezdu Svazu českých spisovatelů označil „kafkismus“ za „nůž k přeřezání tepen pokrokových tradic socialistických avantgard od plodů revolučního socialistického myšlení“. K určitému uvolnění došlo až v polovině 80. let pod vlivem perestrojky.

Kafkovský boom

Po listopadu 1989 nastal skutečný kafkovský boom. K jeho světlým stránkám patřilo postupné vydání Kafkových spisů a mnoha hodnotných knih o jeho životě a díle. Spisovateli byly vztyčeny pomníky, místa s ním spojená byla označena pamětními deskami.

Kafku si ale také přivlastnil turistický průmysl. Ze spisovatelova jména se stala značka, která prodává. Do Prahy přijíždějí zástupy turistů z celého světa hledat „kafkovskou“ atmosféru, Kafkovu siluetu na suvenýrech nejrůznějšího druhu nelze v centru minout. Žádné jiné velké město na světě není tak silně spojeno s odkazem jednoho spisovatele jako Praha se svým Kafkou.

Kdyby se ten plachý a o sobě pochybující muž mohl v čase přenést do Prahy našich dnů, měl by radost, že jeho zneklidňující dílo oslovuje i po stu letech tolik lidí, nebo by zděšeně prchl někam do samoty, proklínaje svého přítele Broda, že porušil slib a nezničil všechny jeho rukopisy?

(Autor je historik)