František Kurka. Příběh (ne)zapomenutého českého olympionika

Bylo by divné, kdyby lásku k vodě nepodědil. „Otec i jeho bratr byli reprezentanty ve vodním pólu, moje matka závodně plavala. Ba i já jsem strávil trochu času v bazénu,“ vzpomíná s úsměvem osmasedmdesátiletý Michal Kurka, jenž se už v dětství nadchl pro míčový sport hraný ve vodě, při němž se sedmičlenná družstva snaží vsítit co nejvíc branek soupeři.

Vodní pólo se někdy přirovnává k házené, ovšem hrané v bazénu. Důležité je umět nejen skvěle plavat, ale i takzvaně šlapat vodu, protože se hraje v hloubce, kam hráči na dno nedosáhnou. I proto se považuje za jeden z fyzicky nejnáročnějších sportů.

„Musíte vzít v úvahu, že je to jediná týmová hra, která se hraje v jiném skupenství,“ s nadsázkou připomíná Michal Kurka, „a jak říkala moje maminka, také je to jediný míčový sport, při kterém se nepotíte.“

O fyzické náročnosti svědčí podle něj i jedno kronikami nezmapované utkání. „Otec se znal velmi dobře s Vlastou Burianem, který v mládí chytal za fotbalovou Spartu. Na otce se vytahoval, tak se domluvili, že fotbalisté nastoupí ve vodním pólu proti pólistům Sparty. A víte, proč to není nikde zaznamenané? Protože po první čtvrtině to fotbalisté vzdali, když zjistili, že kromě hraní s míčem se ještě musí plavat,“ popisuje, jak se to prý seběhlo.

Vodní pólo se poprvé představilo už na druhých novodobých olympijských hrách v roce 1900 a dodnes zůstává jedinou týmovou disciplínou, která nechyběla v programu žádné z následujících olympiád. Platí to však pouze pro mužskou variantu, protože ženské pólo se přidalo až v roce 2000.

V naší zemi byl první zápas sehrán v roce 1913 mezi členy plaveckých oddílů AC Sparta Praha a SK Podolí. Ještě před vyhlášením samostatného Československa si tento sport získal velkou popularitu a naši sportovci se rychle vyšvihli mezi elitu.

V roce 1920 se kvalifikovali na olympiádu v Antverpách a hned o čtyři roky později dosáhli v Paříži i s přispěním Františka Kurky nečekaného úspěchu – jejich šesté místo je o to cennější, že se k němu následující výpravy už nikdy nepřiblížily. Ostatně samostatná Česká republika se na olympijský turnaj dosud ani nekvalifikovala.

I za šesté místo se před sto lety v Paříži udělovala medaile, ovšem ta se v bohatém rodinném archivu Michala Kurky, v němž nechybí otcovy průkazky plaveckých oddílů nebo kartička účastníka olympiády, nedochovala.

Málo se ví, že jedním z kandidátů na pořádání olympiády před sto lety bylo i naše hlavní město, což potvrzovalo sebevědomí mladé republiky. Ačkoli Praha neuspěla, prestiž jí o rok později dodalo zasedání Mezinárodního olympijského výboru, které hostila.

Úvahy o pořadatelství se pak objevily ještě dvakrát. Přihlášku na ročník 1980 Praha stáhla, když se objevil zájem Moskvy, která nakonec hry získala. Myšlenka naposledy ožila v roce 2003 u příležitosti zasedání Mezinárodního olympijského výboru v Praze. Kandidatura na rok 2016 byla pouze formální, Česko mělo zabojovat až o ročník 2020. Vzhledem k nástupu světové finanční krize v roce 2008 i klesající podpoře veřejnosti však zůstalo jen u plánů.

V souboji o pořadatelství pro rok 1924 uspěla Paříž, kam Československo vyslalo 133 sportovců (z toho pouze čtyři ženy), což je jen o pětadvacet méně, než kolik jich dohromady reprezentovalo Česko a Slovensko na poslední olympiádě v Tokiu před třemi lety.

Tehdy v Paříži jsme vybojovali deset medailí, z toho vůbec první zlatou, o kterou se zasloužil gymnasta Bedřich Šupčík v disciplíně šplh na laně bez přírazu. Františku Kurkovi bylo při turnaji ve vodním pólu teprve dvacet let, a patřil tak k nejmladším sportovcům celé výpravy. Doprovodil ho i mladší bratr Matěj, ovšem jen v roli náhradníka.

„Maminka ale říkala, že mu otec záviděl, protože si na rozdíl od něj mohl prohlédnout Paříž,“ s úsměvem poznamenává Michal Kurka.

V prvním utkání porazili Čechoslováci Řecko 6:1, ve druhém Irsko 4:2. Následovaly dvě porážky s Belgií a Maďarskem, které našemu týmu přisoudily konečné šesté místo.

František Kurka (1903–1952) odmala tíhl k vodě, byl výborným plavcem a zdravé tělo i ducha si utužoval také jako člen Sokola. V plaveckém oddílu AC Sparta Praha, s nímž získal tři tituly republikového mistra ve vodním pólu, se seznámil i se svou manželkou Marií.

Sportovní kariéru ukončil v roce 1934 v jednatřiceti letech. „Byl to ale ryzí amatér,“ připomíná jeho syn skutečnost, že ve třicátých letech se ještě sportem živit nedalo.

Na prahu dospělosti lákala Františka Kurku armáda, avšak zůstal jen důstojníkem v záloze, pak studoval chemii na vysoké škole, ale kvůli sportu studia zanechal. Zpíval také ve sboru Národního divadla v Praze.

„Když se oženil, zaškolil se u tchána, který měl obchod v Soukenické ulici, kde prodával sukna a látky,“ říká Michal Kurka a dodává, že jablko nepadlo daleko od stromu. „Já jsem se po mnoha letech dostal náhodou k vlně, choval jsem ovce a vyráběl jsem vlněné přikrývky, které šly do celého světa. Stejně tak jsem po něm podědil lásku k psům a koním.“

František Kurka se sice narodil v Praze, kde prožil i mládí, později se však usadil ve Vráži u Berouna. Syn Michal tu s manželkou, s níž nedávno oslavil osmapadesáté výročí svatby, žije dodnes.

Protože se narodil až rok po válce, nemá otcův osud za okupace zcela zmapovaný. Jisté však je, že jako náčelník Sokola pro plavecké sporty a vlastenec byl František Kurka každý den v ohrožení života, ukrýval se před gestapem na samotě ve Vráži a aktivně se zapojil do odboje v brdských lesích. „Jako malý kluk jsem tady v domě našel skrýš s použitými zbraněmi a střelivem,“ vzpomíná jeho syn.

První kryté bazény především k lázeňským účelům už v Praze stály, těsně po válce však plavci nadále trénovali především ve Vltavě, třeba na Občanské plovárně pod letenským kopcem.

„Otec se po válce do poslední chvíle snažil učit děti plavat, a ještě radil Spartě, když v roce 1946 získala poslední republikový titul ve vodním pólu.“

Léta válečného ukrývání se na zdraví Františka Kurky těžce podepsala. Další ranou byl komunistický převrat v roce 1948, s nímž se odmítal smířit. Poslední dva roky života strávil v motolské nemocnici, což je důvod, proč na něj má jeho syn tak málo vzpomínek. „Pamatuju si, jak mě otec asi od tří let brával na ramena, já se ho držel kolem krku a takhle jsme spolu brázdili Vltavu či Berounku,“ loví z paměti jednu z mála.

František Kurka zemřel 19. června 1952 v osmačtyřiceti letech. „Maminka mi zakázala se zúčastnit pohřbu, nebylo mi ještě ani šest let, ale i jako malý jsem si účast na pohřbu tatínka nakonec prosadil,“ říká jeho syn.

Těžký život pozůstalých po „buržoazním sportovci“ začal vzápětí. „Někteří známí, zpracovaní režimem, přecházeli na druhou stranu ulice, když viděli mou maminku přicházet.“

Marie Kurková, které úřady zamítly vdovský i sirotčí důchod, se už znovu nevdala a věnovala se především svému synovi. Vztah k vodě v něm nemusela složitě probouzet. „Maminka závodně plavala, tak mě hodila do Vltavy a bylo to. Voda byla tehdy čistá, lodě tolik nejezdily, žádné bójky,“ vybavuje si. „Pracoval tam i plavčík, který ještě pamatoval tatínka.“

Michal Kurka se chlubí, že už v sedmi letech bez dozoru přeplaval Vltavu a v šestnácti si troufl na Balaton.

„Plaval jsem několik kilometrů z Tihany na Siófok a myslel jsem, že v té vodě už zůstanu. Nikdo o mně nevěděl a uprostřed byly vlny jako na moři,“ vzpomíná na nepříjemnou situaci, jejíž šťastný konec přičítá své fyzičce.

Chvíli dokonce živil naději, že by mohl vykročit ve stopách otce a zúčastnit se jako pólista olympiády v roce 1964. „Plaval jsem s našimi reprezentanty, dělal jsem jim partnera, ale při práci to zkrátka nešlo,“ lituje. Hozený do vody byl totiž velmi brzy, i co se týče zaměstnání.

„Jako syn buržoazního sportovce jsem nesměl na střední školu, zbývaly jen práce v zemědělství nebo jít na horníka,“ konstatuje. Naštěstí pomohla protekce, díky níž se dostal coby kuchař-učeň do restaurace Expo 58 v Praze na Letné, která předtím dělala parádu na světové výstavě v Bruselu.

„Ale bylo to ubohé, dřeli mě tam ve čtrnácti jako nádeníka. V šestnácti už jsem byl starý mazák. Ráno, ještě před kuchařinou, jsem mezi šestou a sedmou chodil plavat do bazénu v hotelu AXA v ulici Na Poříčí, pak mě deset hodin dřeli v restauraci. Dělal jsem třeba sto šedesát minutek k večeřím,“ vzpomíná.

Nakonec mu bylo umožněno studovat večerní střední školu při zaměstnání, do toho se dozvěděl, že se bude v roce 1965 otevírat plavecký areál v Podolí s prvním krytým padesátimetrovým bazénem. Díky tehdejšímu předsedovi Československého olympijského výboru Františku Vodsloňovi, který dobře znal jeho otce, se Michalu Kurkovi podařilo získat místo vůbec prvního plavčíka podolského areálu.

„Nejkrásnější rok mého života,“ ohlíží se za tímto krátkým obdobím. „Ani si nedovedete představit, co všechno jsem tam zažil. Dole byla chodbička, údržbáři tam v pracovní době hráli karty a okénkem pozorovali život pod hladinou v osvětleném venkovním bazénu jako v akváriu,“ pamatuje si. „Jako devatenáctiletý frocek jsem ale byl rád, že se mi tam nikdo neutopil. Vždyť já byl na tu ,padesátku‘ sám!“ zdůrazňuje.

Vzhledem ke svému vyučení se ještě nakrátko přesunul do útrob areálu coby šéfkuchař restaurace, ale jeho další profesní kroky mířily daleko od vody. V uvolněném ovzduší před rokem 1968 si mohl podat přihlášku na vysokou školu, kde vystudoval obor řízení národního hospodářství. Pracoval pak jako ekonom v podniku Benzina nebo v Gramofonových závodech v Loděnici.

Po revoluci podnikal ve výrobě vlněných přikrývek a stal se odborníkem na chov ovcí, o němž pořádal přednášky a psal knihy. U plavání zůstal jako trenér mládeže.

Myšlenky na otce a jeho účast na olympijských hrách se znovu rozvířily 26. září loňského roku, tedy přesně 120 let od jeho narození, kdy mu Michal Kurka slavnostně odhalil pamětní desku na rodinném domě ve Vráži. Předcházelo mu obnovení kdysi slavného oddílu pólistů Sparty, jenž po válce zanikl. „Cítil jsem, jak se otec tam někde nahoře se mnou raduje,“ prozrazuje své pocity při odhalení desky.

Letos v červnu se konal první ročník mezinárodního turnaje pod názvem Memoriál Františka Kurky, který obnovený sparťanský oddíl uspořádal, a Michal Kurka při něm dostal roli čestného předsedy. „Pro mě je to něco úžasného, protože se na tatínka nezapomene, bude to pokračovat a má to velký mezinárodní ohlas,“ těší ho.

„Spolek Water Polo Sparta Praha byl založen na jaře roku 2018. Nápad navázat na historický klub nám připadal logický. Následovalo jednání se sparťanskou asociací. Jejím členem jsme od samého počátku našeho fungování,“ uvádí Martin Kincl, člen klubového výboru a také otec jednoho z hráčů dorosteneckého družstva.

„Celkem máme padesát sedm aktivních hráčů do osmnácti let, k tomu působí v klubu dalších dvacet lidí,“ přibližuje činnost sparťanských pólistů, kteří našli zázemí v bazénu Aquacentra Šutka v Praze 8.

„Zájem nás od prvního náboru překvapil. Ačkoli se jedná o sport malý a v České republice nevýznamný, v okruhu kolem našeho domovského bazénu nemáme nouzi o nové členy.“

Jak ale Martin Kincl připouští, v evropském či světovém srovnání nemůžou naše dospělé reprezentace konkurovat nejlepším. Dílčích úspěchů dosahují jen mládežnické kategorie. Tak široká popularita sportu jako před sto lety se s dneškem nedá srovnávat.

„Je to škoda, protože je to zdravý, oproti jiným bezúrazový sport v krásném prostředí, který nezatěžuje klouby ani šlachy a nezkracuje svaly. Myslím, že i mně voda pomohla. Ještě v sedmdesáti jsem denně uplaval alespoň kilometr,“ říká Michal Kurka.

„Pólo bych doporučoval všem rodičům, kteří chtějí do svých dětí investovat. A kdyby tak u toho někdo vydržel a my zase jednou měli účast na olympiádě…“