František Křižík: Český Edison

A výstava se vydařila, i když se čeští Němci z politických důvodů vesměs odmítli prezentovat na bubenečském výstavišti. Její brány se otevřely 15. května 1891 a uzavřely 18. října 1891. Navštívil ji neuvěřitelný počet návštěvníků – skoro dva a půl milionu lidí.

Jméno Františka Křižíka se mezi jednotlivými pavilony ozývalo často. A to nejen proto, že byl předsedou stavebního výboru a místopředsedou výboru výkonného.

„Pro Prahu znamenala výstava zároveň zrychlení vpádu moderní techniky, jejíž pokroky ukázala názorně i pro urbanistické účely. Na Letné jezdí ve spojení s lanovým vzestupem první Křižíkova elektrická dráha, kratičká sice, ale přece plný důkaz zaostalosti koňské tramvaje. Světelná fontána a řetězy žárovek na výstavišti stávají se každým večerem vítěznou písní blížícího se nového, elektrického údobí,“ psal historik Jiří Šusta ve svých pamětech.

Měl pravdu – od konce května byla se soumrakem spouštěna technická atrakce číslo jedna – Křižíkova fontána. Návštěvníci neopouštěli výstaviště, dokud ji nespatřili. Barevné proudy vody metal parní stroj až do výše pětadvaceti metrů.

Lidé řvali a pištěli nadšením a tlačili se tak, že jednou dokonce musela zasáhnout policie. Hru vody a světla dokreslovala navíc produkce obřího světlometu na kopuli Průmyslového paláce. Díky Křižíkovi tak výstava získala zcela novou dimenzi. Večerní osvětlení elektrickým proudem umožnilo žasnout nad exponáty až do jedenácté večerní.

I s další senzací bylo spojeno Křižíkovo jméno – s první elektrickou drahou, která vedla od výstaviště k horní stanici tehdejší letenské lanovky. Jízda stála osm krejcarů. V roce 1891 bylo Františku Křižíkovi čtyřiačtyřicet let. Byl už dekorován Řádem Františka Josefa (v roce 1883), v roce Jubilejní výstavy k němu ještě přibyl Řád železné koruny. Měl ještě mnohé před sebou a mnohé za sebou. Jeho začátky byly krušné.

František Křižík se narodil ve stejném roce jako Edison, 8. července 1847 v pošumavské Plánici u Klatov. Jeho otec Václav byl švec a dělal také šafáře na hospodářství plánického děkana. František byl jediným dítětem manželů Křižíkových – matka Marie jej měla ve svých čtyřiačtyřiceti letech. Křižík ve svých pamětech prohlašoval své dětství za šťastné, i když rodiče byli chudí.

V Plánici nebyl pekař, a tak Františkova matka denně chodila s nůší do dvě hodiny vzdálených Klatov, aby ji přinesla naloženou rohlíky, které s nepatrným ziskem prodala. Její jedináček dlouho považoval rohlík za výjimečnou pochoutku.

Právě matka vytušila u synka zatím nespecifikované nadání a rozhodla se, že „půjde na školy“. Odrazovým můstkem, byť hodně nizoučkým, se stalo přijetí do 4. třídy hlavní školy v Klatovech. Tam se odstěhovala také celá rodina. Všichni bydleli v přízemním domku krejčího Kurze. V roce 1859 vypravila matka Křižíka do Prahy na německé reálné gymnázium na Malé Straně. Dotrmácel se tam pěšky – s peřinami, knihami i prádlem v nůši mu cesta trvala tři dny. Doprovázela ho matka. V Praze to nebyla žádná idylka.

„Ba, prošel on trpkou školu života chudých studentů, můj drahý František Křižík. Zvěděl jsem také, že po dobu jeho studií v Praze jeho matka, aby se tam uživil, třebas dvakrát za měsíc pěšky za ním docházela z Klatov s nůší na zádech, v níž mu donášela chleba, různých potravin a prádla,“ vzpomínal na přítele spisovatel Karel Klostermann.

V Praze bydlel Křižík u krejčího Sládka, kde spal v dílně „pod mašinou“. K tomu vyučoval zdarma jeho tři dcery. Byl věčně nevyspalý. Už v prvním ročníku propadl – z němčiny. To jej ale neporazilo. Rychle se přehlásil na školu českou, reálné gymnázium v Panské ulici. Tam mu všechno šlo lépe, ale ani tady školu formálně neukončil. K maturitě si sice půjčil černé šaty katechety, ale „stejně jsem tam nešel. Ne snad, že bych se bál, ale neměl jsem na taxu“. Ani to jej nezkrušilo.

Jako mimořádný posluchač začal v roce 1867 studovat na pražské technice chemii. K ukončení techniky a získání inženýrského diplomu mu stačilo jen dva a půl roku. To už byl rozhodnutý věnovat se elektrotechnice, o níž se na vysoké nedozvěděl téměř nic.

A elektrotechnické firmy v Praze se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Křižíka tak čekala píle a sebevzdělávání. K vytouženému povolání mu navíc pomohla šťastná náhoda.

Křižík coby student občas navštěvoval hospodu Na kuchyňce na Petrském náměstí. Chodil tam i jistý hodinář pan Holub. Student jej znal jen od vidění. V pozdějších letech Křižík vzpomínal: „Až jednou v r. 1868 se dal se mnou Holub do řeči. Vyptával se, kdo jsem, čí jsem a odkud jsem, a když zvěděl, že jsem chudý student na technice, povídá mi najednou, že by měl pro mne slušné místo. A pak jsem se dověděl, že pan Holub je ve spolku s jistým panem Kaufmannem, majitelem mechanické dílny, v níž se vyráběly signálové a telegrafní přístroje pro železnice.“

A Kaufmann jedenadvacetiletého studenta skutečně přijal – na místo technického ředitele s šedesáti podřízenými.

Křižík se tak za pochodu seznamoval s elektrotechnikou. Kaufmannova firma tehdy dodávala a instalovala telegrafní přístroje a elektrické zvukové signály pro nově budovanou uherskou Východní dráhu. A tehdy se objevil problém – přístroje firmy Kaufmann přestaly fungovat. Právě Křižík v nich nalezl závadu a opravu považoval za svůj první úspěch. V roce 1870 vyměnil Křižík Prahu za Olomouc, aby pracoval ve službách Severní dráhy Františka Ferdinanda.

Dozoroval tam signální přístroje. Toto úřednické místo jej ale neuspokojovalo. I proto „ferdinandku“ opustil a přešel k Moravskoslezské dráze. Rozhodnutím společnosti se pak jeho novým působištěm od roku 1872 stal Krnov. Byl to začátek jeho nové kariéry. Právě v Krnově učinil svůj první vynález, respektive zlepšovací návrh: zdokonalil konstrukci elektrického návěstidla. A také se oženil.

„Tehdy mi šlo již na 26. rok. Měl jsem pohodlný život a slušnou gáži s nadějí na postup. Měl jsem, jak se říká, zajištěné postavení, a tu jsem si řekl, že bych se mohl oženit. Rozhodl jsem se na Nový rok 1872, kdy po silvestrovské noci jsem se probudil poněkud později, a ještě v posteli jsem uvažoval o minulém a příštím roce, o svém životě minulém i budoucím,“ vzpomínal František Křižík.

Nevěstu měl vybranou – už v Praze se seznámil v tanečních u mistra Linka s Pavlínou Štulíkovou, dcerou mlynáře z Dolů u Luže. Zamiloval se do ní a nezapomněl na ni. V roce 1872 ji požádal o ruku a v říjnu téhož roku si ji vzal.

Křižíkovými slovy: „Získal jsem vzornou ženu, jakých je málo. Na sobě šetřila, ale pro děti a pro mne dovedla učinit a opatřit vše.“ V převážně německém Krnově se ovšem mladé paní nelíbilo. I proto přijal Křižík s radostí v roce 1873 nabídku místa na Plzeňsko-březenské železnici v Plzni coby referent pro telegrafii a technický provoz. Měl vyšší plat a možnost věnovat se své lásce – elektrotechnice.

V Plzni zkonstruoval automatickou blokovou soustavu pro elektrodynamická stavědla, čímž zvýšil bezpečnost projíždějících vlaků. Právě plzeňské období označil za nejkrásnější v celém životě. V Plzni se mu narodily čtyři ze sedmi dětí. V Plzni s ním také bydlela i matka (otec zemřel v červnu 1879 v plánickém chudobinci). Jeho život pozměnil rok 1878, „který mě svedl na dráhu silnoproudé elektrotechniky“.

V roce 1878 navštívil Křižík Světovou výstavu v Paříži. Tam ho okouzlila elektřina – celé hodiny bloumal po Avenue de ľOpera osvětlenou obloukovými lampami, „svíčkami Rusa Jabločkova“. „Ruské světlo“ však mělo znatelnou chybu – svítilo jen tři čtvrtě hodiny. Pak uhlíky dohořely a bylo po zázraku.

Po návratu Křižík začal na nedostatcích obloukovky pilně pracovat. Uvědomil si, že problém obloukovky tkví v rychlém opotřebení uhlíků. Nastavil uhlíky proti sobě, nikoli horizontálně, a ještě vymyslel jejich vzájemný automatický posun. Dovedl obloukovku téměř k dokonalosti.

V roce 1880 si ji nechal patentovat v Anglii, USA a téměř celé Evropě. V roce 1881 na mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži jeho obloukovky osvětlovaly společně s Edisonovými žárovkami hlavní schodiště výstavního paláce, čtyři pak rakouský pavilon. Za svou obloukovku dostal v Paříži zlatou medaili – pro Rakousko-Uhersko jedinou. To už měl za sebou osvětlení tovární haly v Mnichově a ulic v Norimberku. V roce 1883 se přestěhoval do Prahy. Bylo mu šestatřicet a postavil vlastní novou továrnu v Karlíně, kde vyrobil první dynamo v Čechách.

Jeho závod produkoval kromě obloukovky i elektrické stroje a lustry, Křižík osvětlil Žofín, Písek, Jindřichův Hradec i další místa. Následoval úspěch na Jubilejní výstavě v roce 1891. Křižíkova činnost byla mnohostranná – s jeho jménem byly spojeny tramvajové linky, elektrárny a železnice. Zdatný obchodník ale nebyl.

Problémy s penězi více méně provázely Křižíka celý život. Dokud jeho projekty vynášely peníze, kterými mohl podporovat svou nevýdělečnou činnost, bylo dobře. Jeho nápady byly ale až příliš velkorysé, a financí ubývalo. Proto roku 1917 ustavila Pražská úvěrní banka akciovou společnost, která převzala jeho majetek a začala podnikat pod jménem Křižík. Sám podnikatel se stáhl do ústraní. Dožil se téměř 94 roků.

Z nemocí stáří ho sužoval pouze šedý zákal. Ten si sice nechal odoperovat, ale když se nemoc objevila i na druhém oku, další zásah odmítl. To mu zkrátilo život – na jedno oko téměř oslepl. Jednou se při vstávání chtěl opřít rukou o stolek, ten ale neviděl, a upadl. Způsobil si vnitřní zranění, na které 22. ledna 1941 zemřel.

Jedna z jeho posledních vět zněla: „Po radostech, po starostech.“

Jeho pohřeb, doprovázený davy lidí, se stal mlčenlivým protestem proti německé okupaci.