Franklin D. Roosevelt – mimořádný americký prezident, vůdce na invalidním vozíku

Významně přispěl k porážce nacistického Německa, jeho kapitulace se ale o necelý měsíc nedožil. Navzdory kritice některých jeho rozhodnutí je i po osmdesáti letech stále považován za jednoho z nejvýznamnějších prezidentů americké historie.

Franklin D. Roosevelt se narodil v roce 1882 v Hyde Parku ve státě New York do zámožné rodiny obchodníků nizozemského původu. Po absolvování elitní soukromé školy v Grotonu pokračoval ve studiu na Harvardově a Kolumbijské univerzitě. Vynikal vysokou sportovní postavou, která ještě zvýrazňovala jeho charisma.

Díky rodinným vazbám a kontaktům měl ideální předpoklady pro vstup do politiky – jeho otec patřil mezi významné podporovatele Demokratické strany a vzdálený bratranec Theodore „Teddy“ Roosevelt byl dokonce americkým prezidentem. Už v roce 1910 Franklin okusil první politický úspěch, když se stal senátorem za stát New York. O tři roky později podpořil Woodrowa Wilsona v prezidentské kandidatuře, za což získal v jeho vládě post náměstka ministra námořnictva – stejnou pozici, na níž kdysi zahájil svou politickou dráhu i Theodore Roosevelt. Franklin ho zpočátku považoval za svůj vzor a sdílel jeho přesvědčení, že Spojené státy mají disponovat silnými ozbrojenými složkami k prosazování svých zájmů ve světě.

Když v roce 1914 vypukla v Evropě první světová válka, Roosevelt okamžitě inicioval program na posílení výstavby amerického námořnictva. Spojené státy se sice do konfliktu zapojily až o tři roky později, ale budoucí prezident musel do té doby z titulu své funkce čelit německé ponorkové válce v Atlantiku. Bedlivě v tomto ohledu sledoval strategii a postupy britského námořnictva tehdy řízeného Winstonem Churchillem.

V době stále ještě probíhajícího světového konfliktu odcestoval FDR v létě 1918 do Evropy, kde měl možnost seznámit se s velením spojeneckých britských a francouzských sil a na vlastní oči viděl bezútěšnost zákopové války. Tato zkušenost ho utvrdila v tom, že bezpečnost Spojených států je úzce provázána s děním na evropském kontinentě.

Do voleb roku 1920 byl Franklin D. Roosevelt vyslán jako kandidát demokratů na viceprezidenta, avšak do čela země se po osmi letech vrátili republikáni a prezidentem se stal Warren G. Harding, čímž započala více než dekádu trvající éra jejich vlády v Bílém domě.

Nadějně se rozvíjející Rooseveltova politická kariéra byla ale v roce 1921 náhle přerušena. Během rodinné dovolené na ostrově Campobello ho postihly vysoké teploty, paralýza obličeje a necitlivost, které vyústily v těžkou obrnu a ochrnutí od pasu dolů. Z počátku nemohl bez speciálního korzetu ani vstát, ale díky rehabilitaci a léčebným koupelím v teplých pramenech městečka Warm Springs v Georgii, kde později založil rehabilitační centrum, se jeho stav částečně zlepšil. Do tohoto místa se pravidelně a s oblibou vracel.

V těžkých chvílích po ochrnutí mu byla oporou jeho žena Eleonora, která ho přesvědčila, aby se politické dráhy nevzdával. Pomocí hole a železných ortéz se naučil ujít krátké vzdálenosti, ale v soukromí využíval pohodlnější invalidní vozík. Dbal na to, aby na veřejnosti nebyl spatřen na kolečkovém křesle, přestože se o jeho handicapu vědělo.

Po letech v ústranní zažil Roosevelt velký politický návrat – v roce 1929 se stal guvernérem státu New York a svůj post s výraznou převahou obhájil i o dva roky později. Příležitost kandidovat na nejvyšší úřad se mu otevřela s propuknutím Velké hospodářské krize. Představa mnoha Američanů o trvalém ekonomickém růstu vzala za své pádem newyorské burzy v říjnu 1929 a americké hospodářství se začalo propadat do hluboké recese. Krachovaly průmyslové podniky i bankovní domy a nezaměstnanost raketově vzrostla až na 25 procent. Zahraniční obchod brzdila vysoká cla a protekcionistická opatření. V této atmosféře, kdy řada Američanů začala propadat beznaději a ztrácela víru v „americký sen“, se Rooseveltovi podařilo získat nominaci do prezidentských voleb roku 1932.

Aby rozptýlil pochybnosti o svém zdraví, vydal se v kampani na rozsáhlé turné po Spojených státech. V projevech obviňoval republikánského prezidenta Herberta Hoovera, který svůj post obhajoval, z odpovědnosti za ekonomickou situaci. Roosevelt ve svém volebním programu, nazývaném New Deal (Nový úděl), sliboval pomoc průmyslníkům i zemědělcům, regulaci bankovního sektoru, vznik nových pracovních míst nebo zrušení nepopulárního ústavního dodatku o prohibici. Ačkoliv v mnoha ohledech byly jeho vize a nabízená řešení vágní, Rooseveltovo sebejisté vystupování a nezlomný optimismus přiměly Američany uvěřit, že právě on vyvede zemi z krize. Ve volebním klání svého rivala jednoznačně porazil a při prezidentské inauguraci apeloval především na navrácení ztracené sebedůvěry, když zdůrazňoval: „Jediné, čeho se musíme bát, je strach samotný.“

V prvních sto dnech po nástupu spustila Rooseveltova administrativa s pomocí Kongresu smršť reforem. Výsledkem bylo oživení ekonomiky, snížení nezaměstnanosti a posílení sociálního zabezpečení. Část opatření New Dealu přesto působila spíše jako experiment než promyšlený soubor nařízení. Nejvyšší soud dokonce některá z nich shledal protiústavními, jelikož nepřijatelně zasahovala do pravomocí jednotlivých států či do práv soukromých vlastníků. Roosevelta rozsudky rozčílily natolik, že předložil zákon, jenž by prezidentovi umožnil nejvyšší soudní instanci reorganizovat. S ním ale narazil nejen u některých svých spolustraníků, ale také u Američanů, kteří se obávali přílišné kumulace moci v prezidentových rukou.

Prezident citlivě vnímal výkyvy veřejného mínění a dbal na udržení své popularity. S veřejností pravidelně komunikoval pomocí „rozhovorů u krbu“ přenášených rozhlasem, v nichž v uvolněném duchu a srozumitelným jazykem trpělivě vysvětloval své kroky.

V roce 1936 Roosevelt s přehledem obhájil prezidentský mandát, když dosáhl jednoho z největších volebních vítězství v americké historii. O rok později se ale reformní opatření New Dealu začala zadrhávat. Nezaměstnanost již neklesala, Spojené státy dokonce opět zasáhla hospodářská recese a čím dál víc se zadlužovaly. Plný ekonomický růst a zaměstnanost obnovila až druhá světová válka. Přesto je možné Rooseveltovy reformy v kontextu tehdejšího vývoje ve světě vnímat pozitivně, neboť New Deal pomohl Američanům znovu uvěřit v hospodářský růst při zachování individuální svobody a hodnot demokratického státu.

Jedním z důsledků hospodářské krize byl rozmach izolacionistických nálad v americké společnosti. Mnoho politiků i obyvatel se natolik obávalo války, že přehlíželi varovné signály ze zbytku světa. Kongres vyšel těmto náladám vstříc a do roku 1937 přijal sérii zákonů, které měly zabránit zapojení USA do zahraničních konfliktů. Tato opatření omezovala obchod se zbraněmi, poskytování půjček i přepravu vojenského materiálu válčícím stranám. Roosevelt, jenž se nechtěl postavit proti veřejnému mínění, zákony nevetoval. Později však inicioval alespoň jejich oslabení.

Po vypuknutí druhé světové války v Evropě v září 1939 se americká veřejnost rozdělila na izolacionisty a intervencionisty, přičemž první skupina dlouho tvořila výraznou většinu. Zatímco Velká Británie sváděla s nacistickým Německem bitvu o přežití, ve Spojených státech se blížily prezidentské volby. Pod tlakem izolacionistů Roosevelt během volební kampaně opakovaně odmítal zapojení USA do konfliktu v Evropě a tři dny před hlasováním dokonce prohlásil: „Tato země nevstoupí do války.“

Po historickém vítězství, které z něj učinilo prvního prezidenta zvoleného na třetí funkční období, což ústava tehdy ještě umožňovala, začal Roosevelt postupně přesměrovávat americkou politiku k aktivní podpoře států bojujících proti fašismu. Inicioval zákon o půjčce a pronájmu, který prezidentovi umožňoval prodávat či zapůjčovat válečný materiál zemím považovaným za klíčové pro obranu Spojených států. Prvním příjemcem se stala Velká Británie, ale postupně se k ní přidaly další státy, včetně Sovětského svazu. O několik měsíců později Roosevelt také schválil tajný projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout atomovou bombu.

Američané se z letargie izolacionismu probudili až 7. prosince 1941, kdy Japonsko nečekaně zaútočilo na americkou vojenskou základnu Pearl Harbor na Havaji. Útok vyřadil z boje několik bitevních lodí a křižníků a přes 150 letadel. Zahynulo téměř 2500 lidí. Potupná porážka a pošramocená národní hrdost ze dne na den změnily společenskou atmosféru. Kongres jednoznačně podpořil vyhlášení války Japonsku a Roosevelt označil útok za „den, který bude žít v hanbě“. Vstup do druhé světové války Ameriku sjednotil a ve společnosti zavládlo přesvědčení, že izolacionismus selhal.

Spojené státy zásadně přispěly k vítězství ve druhé světové válce svou průmyslovou a vojenskou silou, díky níž se mohly současně zapojit do bojů v Tichomoří i Evropě. Koordinaci válečného úsilí převzala koalice „velké trojky“, kterou kromě prezidenta Roosevelta tvořili britský ministerský předseda Winston Churchill a sovětský vůdce Josif Stalin. Tito tři státníci nejenže určovali průběh války, ale výrazně ovlivnili i směřování poválečného světa.

Rooseveltovo pojetí spolupráce uvnitř válečné koalice vycházelo z představ o spravedlivějším světovém řádu, který budou garantovat hlavní velmoci, včetně Sovětského svazu. Podle mnohých ale podcenil záměry Stalina. Pevně věřil v možnost spolupráce, a dokonce doufal v postupné sbližování sovětského systému se západní demokracií. K udržení Stalinovy důvěry a zajištění jeho setrvání v koalici často volil vstřícný přístup, zejména v otázce východní Evropy. Při jednáních se Stalinem používal přátelský tón a nazýval ho „strýčkem Joem“. To bylo patrné zejména během jaltského summitu v únoru 1945, kam Roosevelt dorazil už ve špatném zdravotním stavu, který se snažil před veřejností utajovat.

Ačkoliv byl v listopadu počtvrté zvolen prezidentem, většinu času už od té doby netrávil v Bílém domě, ale léčebně ve Warm Springs, kde také v dubnu náhle zemřel. Po jeho smrti byl přijat dodatek k ústavě omezující funkční období amerických prezidentů nejvýše na dvě, aby se podobná situace dlouhé vlády jedné osoby již neopakovala.

Navzdory svému handicapu prokázal Franklin D. Roosevelt mimořádné vůdcovství v jednom z nejkrizovějších období moderní americké historie. Jako jediný prezident zvolený do čtyř funkčních období získal unikátní možnost formovat americký vládní systém jako žádný z jeho předchůdců. Pomohl zmírnit dopady hospodářské krize a obnovit důvěru Američanů ve federální vládu a ekonomiku.

Během druhé světové války vedl Spojené státy k vítězství a učinil z nich jednu ze světových velmocí. Přestože mu kritici vyčítají bezohlednost a někdy až posedlost mocí, jeho charisma, optimismus a výjimečný komunikační talent přispěly k návratu amerického sebevědomí.

Autor je historik, působí v Ústavu světových dějin FF UK a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR