Fotbalová historie: zlato, stříbro a tři bronzy na nechtěném evropském šampionátu

Letošní evropský šampionát, který od příštího pátku hostí deset německých měst, se bude hrát posedmnácté. Čeští a českoslovenští fotbalisté postoupili do závěrečných bojů pojedenácté, z toho poosmé v řadě jako samostatné Česko. Jen pětkrát se tým vracel s prázdnou.

V roce 1976 získal československý tým senzačně zlato, o dvacet let později si už samostatné Česko přivezlo stříbro. V letech 1960 a 1980 se českoslovenští reprezentanti vraceli s bronzovými medailemi. Před dvaceti roky v Portugalsku Češi postoupili až do semifinále, kde vypadli s pozdějšími šampiony z Řecka. O třetí místo už se nehraje, takže poražení semifinalisté automaticky získají bronz. Navíc v letech 2012 a 2021 – poslední závěrečný turnaj se kvůli covidu posunul o rok – došli Češi až do čtvrtfinále.

Přitom fotbalový šampionát evropských zemí byl vlastně nechtěným dítětem. Nápad se sice zrodil už na konci dvacátých let minulého století, poprvé se ale turnaj uskutečnil až o tři dekády později.

S myšlenkou mistrovství Evropy přišel už v roce 1927 tehdejší generální sekretář Francouzské fotbalové federace Henri Delaunay. Separatističtí Britové, nerozhodní Italové, politickými problémy zmítaní Němci a Španělé myšlenku odmítli. V té době už se hrál deset let jihoamerický šampionát Copa América. Starší než ten evropský je i mistrovství Asie a Pohár afrických národů.

Evropa nebyla schopná se domluvit a nedokázala to ani v roce 1954, kdy byla v podstatě na příkaz mezinárodní federace FIFA založená Evropská fotbalová unie známá pod zkratkou UEFA. FIFA ji v témže roce doslova donutila, aby převzala záštitu nad Pohárem mistrů. A přiměla ji založit také Pohár evropských národů, a to na základě Delaunayova konceptu.

Francouz byl tehdy prvním sekretářem UEFA, ale v roce 1955 zemřel. Z úcty k němu byla Pohárem Henri Delaunaye nazvána trofej pro evropského šampiona – stříbrná „řecká“ amfora, původně vysoká 42,5 cm, v novém tisíciletí zvětšená na šedesát centimetrů a vážící deset kilogramů. Zhotovilo ji jedno britské klenotnictví.

Do prvního ročníku Poháru evropských národů, jehož kvalifikace začala v roce 1958, se přihlásilo jen 17 zemí. Chyběly Anglie, tehdejší NSR, Itálie, na rozkaz diktátora Franciska Franka odstoupilo Španělsko. Naopak na příkaz Sovětského svazu se přihlásily země východního bloku včetně Československa. Závěrečný turnaj čtyř zemí ve Francii vyhrál v roce 1960 právě Sovětský svaz. V semifinále porazil 3:0 Československo, které se na turnaj probojovalo přes Irsko, Dánsko a Rumunsko.

V boji o bronz Čechoslováci v Marseille zdolali domácí Francii 2:0 góly fotbalového i hokejového reprezentanta Vlastimila Bubníka a Laca Pavloviče. „Ten turnaj jsme brali jako přípravu na kvalifikaci mistrovství světa v Chile. Trenér Rudolf Vytlačil ladil tým pro šampionát. Bralo se to tak, že vyhráli Sověti, my byli třetí, a Západ v evropské konfrontaci propadl. Byl to úspěch víc politický než sportovní,“ vyprávěl po letech legendární Josef Masopust, držitel Zlatého míče pro nejlepšího evropského fotbalistu za rok 1962.

Jak prestiž Poháru evropských národů rostla, přihlašovaly se i fotbalové velmoci. Od roku 1968 turnaj „povýšil“ na mistrovství Evropy, československý tým nepřekročil hranice kvalifikace. Návrat na výsluní trval šestnáct let.

Na mistrovství Evropy 1976 vedla dlouhá cesta, nejprve přes kvalifikační skupinu, v níž Čechoslováci mimo jiné porazili Portugalsko 5:0, ale hlavně 2:1 Anglii v opakovaném zápase. Ten první na bratislavském Tehelném poli byl ukončen po osmnácti minutách pro mlhu. „Bola taká hmla, že aj vtáci chodili pešo,“ řekl tehdy televizní komentátor Karol Polák.

„Nedalo se hrát, neviděli jsme na pár metrů. Druhý den to bylo dobré, ale brzy jsme inkasovali. Těsně před poločasem po rohovém kopu Mariana Masného hlavou vyrovnal Zdeněk Nehoda a krátce po půli poslal Marian opět parádní centr, do kterého jsem se položil a hlavou poslal balon do sítě. Angličané nás svírali, ale gól nedali a my jsme postoupili do čtvrtfinále,“ vzpomínal útočník Dušan Galis. Čechoslováci pak vyřadili Sověty a jeli jako největší outsider na závěrečný turnaj do Jugoslávie.

„Hlavně neudělejte ostudu, radili nám doma. Vždyť v semifinále v Záhřebu na nás čekali vicemistři světa Holanďani s Cruyffem, Neeskensem, Krolem, Rensenbrinkem a dalšími. My se jich nebáli, nebylo proč. Tono Ondruš dal první gól hlavou, ale sám ve druhé půli nešťastným vlastencem srovnal na 1:1. Holanďanům tekly nervy, čekali, že nás v dešti spláchnou, ale my se nedali. A pak přišlo prodloužení a koncert Franty Veselého. Byl čerstvý, utekl po pravé straně a poslal nádherný bochánek přes celé vápno. Já tam byl volný, ani jsem nemusel vyskočit, jen jsem se zvedl na špičky, podíval se, kde je gólman, a poslal hlavou míč do brány. Pak Franta přidal třetí gól a tulipány zvadly,“ přiblížil semifinále kanonýr Zdeněk Nehoda.

Finále v Bělehradu mělo být jasnou záležitostí úřadujících německých mistrů světa. Nebylo. Nejprve zblízka otevřel skóre Ján Švehlík, pak se trefil k tyči ranou za šestnáctkou Karol Dobiaš. Němci v čele s Franzem Beckenbauerem zvýšili obrátky, nepokrytý Dieter Müller snížil a v poslední minutě po rohovém kopu Bernd Hölzenbein přeskočil Ivo Viktora v brance a srovnal. V prodloužení gól nepadl, došlo tedy na penalty.

Prvních sedm střelců se nemýlilo: Marián Masný 1:0, Rainer Bonhof 1:1, Zdeněk Nehoda 2:1, Heinz Flohe 2:2, Anton Ondruš 3:2, Hans Bongartz 3:3, Ladislav Jurkemik 4:3. Až Uli Hoeness ve čtvrté sérii přestřelil! Pak Antonín Panenka poslal míč překvapivým obloučkem doprostřed branky a bylo rozhodnuto. Franz Beckenbauer už kopat nešel.

„Dal jsem v kariéře spoustu gólů, ale ty jako by neexistovaly. Až mě to štvalo, pořád o té penaltě mluvit, víc než tisíckrát. Nakonec jsem se s tím srovnal. Ale něco vám povím. Když si jedna televizní stanice dala práci a ten můj dloubák, který už opakuje kdekdo, našla v mnoha soutěžích po celém světě, řekli mi, abych vybral ten nejlepší. Já našel hned dva, které byly lepší než ten můj vršovický, importovaný do Bělehradu,“ vyprávěl Panenka.

V roce 1980 Čechoslováci nechyběli na evropském šampionátu v Itálii, kde už startovalo osm týmů ve dvou skupinách. Zvítězili Němci, národní tým hrál s Itálií nakonec o bronz, a když i po prodloužení byl stav 1:1, došlo na penalty. Prvních pět kopali stejní borci jako v Bělehradu, tedy Masný, Nehoda, Ondruš, Jurkemik, Panenka, pak následovali Koloman Gögh, Miroslav Gajdůšek a Ján Kozák. Do té chvíle všichni proměnili, až střela Fulvia Collovatiho sice prošla pod tělem Jaroslava Netoličky, ale ten stihl míč zachytit na brankové čáře, podle Italů za ní. Gól uznán nebyl, takže bronz trefil Jozef Barmoš, v nejdelším rozstřelu v historii evropských šampionátů. Čítal devět sérií.

„Úžasný turnaj, bylo nás tam pár mladých, s Jánem Kozákem jsme toho odehráli nejvíc. V zápase o třetí místo už jsem byl na lavičce, takže na penaltu jsem nešel, ale troufl bych si, pár jsem jich dal. Pro některé z nás bylo krásné, že o nějakých šest týdnů později jsme dostali druhou medaili, tentokrát zlatou olympijskou. A já byl u obojího, což si považuju,“ pravil Ladislav Vízek.

Další start na turnaji, který se oficiálně jmenoval Euro, se týkal v roce 1996 už samostatné české reprezentace. Tým vedl kouč Dušan Uhrin a namíchal hráčský koktejl ze zkušených borců jako Luboš Kubík, Miroslav Kadlec, Radek Drulák, Jiří Němec nebo Pavel Kuka a mladíků, například Karla Poborského, Vladimíra Šmicra, Radka Bejbla, Jana Suchopárka nebo Patrika Bergra. A fungovalo to.

„Šampionát už měl šestnáct účastníků. Nás los zařadil do skupiny C, které se říkalo skupina smrti. Nikdo nám nedával šance proti Německu, Itálii a Rusku. Jenže my jsme věděli, že nemáme co ztratit, a nikoho jsme se nebáli, hráli jsme svůj fotbal, a to nás dovedlo až do finále,“ vzpomínal Uhrin.

Cesta ze skupiny byla po porážce 0:2 s Německem složitá, ale mladíci Nedvěd a Bejbl svými góly šokovali Itálii a výhra 2:1 dávala naději. S Rusy bylo třeba uhrát minimálně bod, Češi vedli po gólech Suchopárka a Kuky 2:0, soupeř ale zápas otočil. Zbývaly dvě minuty, když na hrotu operující Šmicer dostal kolmý pas a z hranice šestnáctky propálil míč mezi nohama obránce přesně k tyči. Itálie už jisté postupující Němce neporazila, a protože s Čechy prohrála, zbyl ji při rovnosti bodů černý Petr.

Šmicer trefu na 3:3 považuje za jednu z nejdůležitějších v kariéře: „Určitě v reprezentaci, navíc to bylo na liverpoolském stadionu Anfield Road, kde jsem později zažil nejhezčí roky kariéry.“

Ve čtvrtfinále čekali Portugalci, které porazil parádní oblouček záložníka Karla Poborského. „Byli kolem mě tři a Vítor Baía venku z branky, tak jsem ho zkusil přelobovat, a ono to vyšlo,“ popsal svůj první gól v reprezentaci Poborský.

Semifinále s Francií pak skončilo bez branek, došlo na penalty, tu rozhodující, v šesté sérii, proměnil bombou Miroslav Kadlec. Ve finále s Německem vedl český tým po pokutovém kopu Patrika Bergra, do konce chybělo sedmnáct minut, když Oliver Bierhoff vyrovnal. V prodloužení poprvé platil takzvaný zlatý gól – po jeho vstřelení zápas skončil jako v hokeji. Po pěti minutách se trefil opět Němec Bierhoff a bylo hotovo.

Jen osm let čekal český fotbal na další úspěch. Trenér Karel Brückner měl v roce 2004 k dispozici tým složený z hráčů úspěšně působících v evropských velkoklubech. Ale na šampionátu těžce doklopýtal k úvodní výhře 2:1 nad Lotyšskem ve skupině. Ve druhém utkání prohrával v 19. minutě 0:2 s Nizozemskem. Tehdy se z lavičky zvedl Brückner a jasným gestem poslal kromě stopera Martina Jiránka všechny do útoku. Útočník Jan Koller dal brzy kontaktní gól, nejlepší střelec šampionátu Milan Baroš srovnal a v závěru si Poborský pohrál s brankářem Van der Sarem a Šmicer dal zblízka na 3:2. Dodnes je toto utkání považováno za nejlepší v historii české reprezentace. „Když nemáte obranu, musíte útočit,“ komentoval svůj geniální tah Brückner.

A pak lisabonský stadion Alvalede skandoval: „Auf Wiedersehen, Deutschland!“ Němci jeli po prohře s českým týmem 1:2 v posledním utkání skupiny domů, zatímco Češi ve čtvrtfinále zničili Dány 3:0 a fotbalová Evropa věděla, že na šampionátu hrají nejhezčí fotbal. Reprezentanti měli v semifinále poslat domů Řeky, prezentující se dokonalým antifotbalem. Jenže v tom zápase se proti Čechům spiklo všechno. Tomáš Rosický trefil břevno, zranil se Pavel Nedvěd a v poslední minutě první části prodloužení se trefil Traianos Dellas. Na tomto šampionátu platilo pravidlo o stříbrném gólu, což znamenalo, že po vstřelené brance se dohrávala jen příslušná část prodloužení. A v tomto případě zbyl čas už jen na rozehrávku. Byl konec.

„Jeden z nejhorších zápasů mojí kariéry. Úplná bezmoc. Něco podobného jsem zažil rok předtím, když jsem v semifinále Ligy mistrů s Realem Madrid dostal žlutou kartu a nemohl hrát finále. Fotbal umí být krutý, není o kdyby, ale jsem přesvědčený, že tenkrát v Portugalsku jsme měli na to šampionát vyhrát,“ litoval Nedvěd. Nakonec slavila úspěch řecká fotbalová destrukce.

Letos je to dvacet let od bronzu na Euru 2004. Šampionát se změnil, tehdy ho hrálo šestnáct mužstev, nyní už čtyřiadvacet. Dřív bylo umění na turnaj postoupit, dnes je to o poznání snazší. Naštěstí Češi to poosmé v řadě zvládli.