Filipíny pomáhali před Japonci hájit i baťovci

„Když vypukla válka s Japonskem v roce 1941, všichni Češi jsme se dobrovolně přihlásili a 30. prosince, když Japonci byli před branami Manily, byli jsme povoláni a jeli jsme na Bataan – jižní cíp ostrova Luzon... Tam se stáhlo vojsko USA před obrovskými přesilami Japonců... Čechů nás na Bataan jelo 14 a z toho bylo 5 baťovců… V mojí skupině byli samí baťovci – Antonín Volný, bývalý tajemník čsl. velvyslanectví v Tokiu…, Jar. Hrdina, spolupracovník fy. Gerbec a Hrdina v Manile, Josef Vařák, strojník z naší továrny, Karel Dančák, vedoucí spodkového oddělení a já,“ řekl Karel Aster podle československého diplomata Jana Vytopila, který se problematice baťovců v oblasti věnoval.

Všichni vstoupili do americké armády 30. prosince, přihlásili se však do ní už dříve. Už 8. prosince, jen deset hodin po japonském útoku to udělal zástupce honorárního konzula Norbert Schmelkes.

Kromě baťovců dobrovolně vstoupili do americké armády i lidé z okruhu československého konzulátu v Manile (velvyslanectví tam nebylo, protože Filipíny ještě byly pod americkou správou) a z místního krajanského spolku. Jejich hromadný vstup pomáhal zorganizovat obchodník s kávou Arnošt Morávek, který byl posledním vedoucím místního krajanského spolku.

„Přestože Čechů bylo jenom 14, stali se kromě Filipínců a Američanů jedinými cizinci, jejichž celá, opravdu celá komunita se zapojila do bojů proti útočícím Japoncům,“ uvedl bývalý český velvyslanec na Filipínách Jaroslav Olša.

První větší japonská uskupení se vylodila 10. prosince na severu hlavního filipínském ostrova Luzon v Aparri a Vihani. Ráno 12. prosince ráno následovalo vylodění 2500 mužů na jihu Luzonu v Legaspi. Japonci postupovali k hlavnímu městu Manile ze dvou stran a veliteli amerických sil Douglasu MacArturovi došlo, že nemůže bránit nejen celé Filipíny, tvořené tisícovkou ostrovů, ale ani celý Luzon.

Když se 22. prosince vylodilo 40 000 japonských vojáků v Linagyenském zálivu, bylo jasné, že se nepodaří uhájit ani hlavní město. Letní město vlády Baguio obsadily japonské jednotky 24. prosince. Ten den dorazil na Filipíny velitel 14. japonské armády Masaharu Honma a počet útočících vojáků stoupl za 74 000. MacArtur se rozhodl hájit jen poloostrov Bataan a pevnost Corregidor a Manilu vyhlásil 27. prosince za otevřené město.

Úkolem Čechoslováků bylo zpočátku udržovat zásobovací cesty v džungli, které Japonci vytrvale bombardovali. S Američany ustoupili na poloostrov Bataan, ti se tam stáhli do 6. ledna.

Bataan i přilehlou ostrovní pevnost Corregidor bránilo 112 000 především amerických a filipínských vojáků. S postupem Japonců se měnil i úkol baťovců, i když měli v americké armádě jako cizinci působit jen v nebojových jednotkách. Bžoch, který na Filipíny dorazil v roce 1936, aby pomáhal na konzulátu a současně pracoval pro firmu honorárního konzula Leo Schnurmachera, který musel už v říjnu 1940 v obavách z Japonců odjet do USA, se vyznamenal, když pomohl získat s dalšími Čechoslováky z území nikoho dva mlýny na rýži, a tak zlepšil zásobovací situaci.

Jeho velitel po válce uvedl, že si myslel, že se nevrátí. Aster opakovaně zažil okamžiky, kdy těsně unikl smrti, jako když bomby dopadly na budovy, které krátce předtím opustil. Antonín Volný zase pomáhal americkým zpravodajcům s výslechy zajatých Japonců, protože uměl japonsky.

Obránci marně čekali na pomoc, nepřicházely ani zásoby, ani munice, protože americké síly byly po útoku na Pearl Harbor ochromené a moře i vzdušný prostor kolem Filipín ovládali Japonci. Americký generál Douglas MacArthur na rozkaz amerického prezidenta Francise Delana Roosevelta opustil 11. března 1942 pod rouškou tmy na rychlém člunu Corregidor a o pět dní později odletěl ze základny Del Monte na jihu Filipín do Austrálie. Boj však nekončil.

Japonci zahájili frontální útok na Bataan 28. března 1942 a 3. dubna prolomili frontu u hory Samat. O šest dní později americký velitel generál Edward King s 76 000 americkými a filipínskými vojáky kapituloval. Asi tři sta se jich na lodích dostalo do pevnosti Corregidor. Tam se nakonec dostali za dramatických okolností také Aster s Hrdinou, Hirschem, Vařákem a Dančákem. Aster s Vařákem po pádu Bataanu vyrazili k pobřeží, kde našli muže s nefunkčním člunem.

Vařákovi se ho podařilo zprovoznil a muž je převezl zaminovanými vodami na Corregidor. Na Corregidoru skončil i Morávek. „Pomáhali jsme ho bránit až do 8. května 1942. Nakonec jsme ale i my kapitulovali a šli do zajetí,“ vzpomínal Karel Aster. Japonci přemohli v bitvě mezi 5. a 6. květnem 12 000 obránců pevnosti.

Většina Čechoslováků padla do zajetí už po pádu Bataanu. Všechny zajatce shromážděné po jeho dobytí čekala cesta z Marivelesu do zajateckého tábora Camp O’Donnell vzdáleného 165 km. První část do San Fernanda absolvovali pěšky, což si vyžádalo mnoho obětí. Japonci nebyli vůbec připraveni na tak velké množství zajatců, k samurajským tradicím patřilo bojovat až do smrti a nikdy se nevzdat.

Japonci však hlavně podcenili počet bránících se Američanů. Neměli pro jejich přepravu nákladní auta, Američané svá zničili, aby nepadla do rukou nepřítele, takže jim nezbylo než jít pěšky. Neměli ale ani dost potravin a vody, Honma počítal s 25 000 zajatci, jenže jich bylo třikrát víc. Někteří podlehli vyčerpání z pochodu ve vedru i nemocem, protože pili vodu z kaluží. Kdo neměl sílu pokračovat, toho Japonci, kteří se nechtěli zdržovat a chtěli zajatce co nejrychleji dostat do tábora, aby mohli ze špičky Bataanu zaútočit na Corregidor, zabili. Další z celkem deseti tisíc zajatců zemřelo v přeplněných rozpálených vagónech, které je v horku převážely ze San Fernanda do tábora.

Pochod smrti absolvovali i Jan Bžoch, Pavel Fuchs, Bedřich Hermann, Fred Lenk, Hans Lenk a Norbert Schmelkes, kteří skončili v táboře Cabanatuan 1.

V táborech bylo internováno 12 z 14 Čechoslováků, protože Fuchs zemřel 25. května v táboře O’Donnell, kde zahynulo celkem 20 000 zajatců. Schmelkesovi, který trpěl malarickými záchvaty, se podařilo utéci, i když během pochodu ztratil 40 kilogramů. Na člunu se dostal do Manily, kde nějakou dobu žil. Zbylí Češi, kteří nevstoupili do americké armády kvůli věku a zdravotnímu stavu, mu pomáhali sehnat dokumenty. Schmelkes spolupracoval s partyzány, sehnal krátkovlnné rádio a tiskl a rozšiřoval letáky. Byl přitom ve spojení Claire Phillipsovou, která vedla v Manile vykřičený dům, kde nejen získávala tajné informace, ale pod tímto pláštíkem pomáhala zajatcům i odboji. Když po Schmelkesovi začali pátrat Japonci, uprchl z Manily, prošel džunglí a přes moře se nakonec dostal na ostrov Mindanao, kde se přidal k místním partyzánům a získal americkou důstojnickou hodnost, byť byl cizinec.

V lednu 1943 byli v táboře O’Donnell internováni za děsivých podmínek čtyři Čechoslováci Aster, Vařák, Hrdina a Hirsch. Přežili díky pomoci krajanů, uvedl Aster: „Gerbec, který zůstal v Manile a jako ostatní Češi v Manile nebyl internován, nám posílal různými tajnými cestami peníze.“ Gerbec, který musel po okupaci vlasti s Hrdinou založit vlastní firmu, protože mateřský podnik už kontrolovali po vyhlášení protektorátu Němci, vydával v Manile i ilegální Žluté listy (Yellow Sheet). Za svou podporu protijaponského odboje zaplatil, 7. února 1944 byl v rámci zátahu na filipínské partyzány zatčen ve svém obchodě. Zbytek války do osvobození strávil ve věznicích Fort Santiago a Bilibid.

Zajatci byli využíváni jako pracovní síla, v srpnu 1943 byli posláni stavět v Manile letiště.

Když začalo hrozit, že se Američané vylodí na Filipínách, Japonci začali zajatce převážet na lodích do Japonska, kde měli pracovat v otrockých podmínkách v továrnách a dolech. Jako první byli naloděni 1. října 1944 Karel Aster, Otto Hirsch a Leo Hermann na loď Hokusen Maru známou i jako Benjo Maru.

„Začali nás nakládat na loď, a to byla moje návštěva pekla, která trvala 39 dnů. Po úzkém žebříku jsme začali sestupovat do díry, která ještě nedávno sloužila pro náklad uhlí. Jak jsme sestoupili dolů, museli jsme se vestoje seřadit, namačkaní těsně v řadách. Nacpali nás do tohoto malého prostoru nejméně 700. Nebylo ani dost místa na stání, natož si sednout. Všichni jsme si říkali, že zůstaneme-li zde dva dny, zadusíme se. Na palubu nikdo nesměl, lidé začali omdlévat, někteří šílet a brzy umírat,“ uvedl Aster.

Loď vyplula 3. října, 12. října se zastavila v Hongkongu a teprve 24. října dorazila na Formosu. Zajatci však mohli vystoupit až 8. listopadu. Stráže jim spouštěly dva kbelíky, v jednom vařenou rýži, druhý sloužil pro exkrementy, nebyl však pro ně dost velký. Hlavně však všechny trápila žízeň, takže mnozí zkoušeli pít moč. Další propadli šílenství. Cestou jich zahynulo nejméně 36.

Podmínky byly tak hrozné, že je těžké je pospat, uvedl v dopisu rodičům Aster: „Nezacházeli s nimi jako s lidmi a jediné, co nám pomohlo přežit byl instinkt sebeobrany. Ukazuje to, že člověk může vydržet více než většina zvířat.

Smrt by byla skvělým únikem.“

Když loď doplula na Formosu, byl stav zajatců tak špatný, že nemohli pracovat. Skončili proto v lágru u Takaa, ale počátkem února 1945 je naložili na další loď, zřejmě Melbourne Maru, která je převezla do přístavu Modžiko na ostrově Kjúšú.

Všichni tři Češi skončili v táboře Fukuoka 17-Omuta, kde pracovali pro japonskou ocelářskou společnosti Micui. Leo Hemann tam 2. dubna, nebo 1. května 1945 podlehl nemoci beri-beri. Zbylí přežili, 9. srpna byli svědky shození atomové bomby na nedaleké Nagasaki, ale na svobodu se dostali až po konci války, tábor byl osvobozen až 2. září 1945.

Aster, který na konci války vážil jen 45 kilogramů, po letech podle serveru zaměřeného na válečné zajatce pows.jiaponline.org  přiznal, že jeho štěstím bylo, že nevěděl, co ho potká: „Kdybych předem věděl, co na mě čeká, spáchal bych sebevraždu. Smrt by byla skvělým únikem.“

Pro další zajaté Čechoslováky se stala osudnou už jejich přeprava do Japonska. Jan Bžoch, baťovci Jaroslav Hrdina, Josef Vařák a Antonín Volný, který působil v zemi i jako diplomat, museli spolu s Fredem Lenkem nastoupit v prosinci 1944 na palubu lodi Oryoku Maru, která odvážela z Manily 1620 zajatců, především amerických vojáků, nacpaných v podpalubí jako sardinky. Vyplula s nimi 13. prosince. Když se přiblížila o dva dny později základně Olongapo v zálivu Subic, stala se terčem náletu amerických námořních stíhaček F-6F Hellcat z letadlové lodi USS Hornet, které neoznačenou loď potopily. Útok si vyžádal 270 obětí včetně Freda Lenka, někteří byli zasaženi palbou, další se utopili nebo udusili či byli zastřeleni Japonci, když se pokoušeli utéct.

Přeživší byli internováni na tenisovém hřišti na základně Olongapo, kde byli zajatci v žáru slunce držení skoro nazí, nebyla žádná sanitární zařízení, jen jeden kohoutek s tekoucí vodu a k jídlu hrst rýže denně. Po protestech jich byla část 20. prosince převezena do tábora San Fernando. Volný byl v táboře postřelen, když se pokoušel získat pro spoluvězně jídlo. Po válce dostal in memoriam filipínskou medailí za obranu a medaili za osvobození.

Lodě Enoura Maru, která předtím převážela koně, a Brasil Maru s nimi na Nový rok 1945 odpluly na Formosu. Čechoslováci byli na palubě druhé z nich. V přístavu Takao byla většina zajatců naloděna na Enoura Maru, která je měla převézt do Japonska. Loď se však stala 9. ledna terčem dalšího amerického náletu, při kterém, zahynulo na 350 zajatců včetně Čechoslováků. Loď se sice nepotopila, ale utrhla se ocelová výztuha, která dopadla na zajatce. „Na japonském seznamu mrtvých figurují čtyři z nich – pod mírně zkomolenými jmény Bzoch #403, Hrdina #404, Varak #405 a Volney #406“, uvedl Jan Vytopil na stránkách ministerstva zahraničních věcí.

Další zajatí Čechoslováci skončili ve filipínském vězení Bilibid, které bylo osvobozeno 2. února 1945. V té době v něm byli vězněni baťovci Karel Dančák, Bedřich Herman, obchodník s kávou Arnošt Morávek a Fred Lenk, který na rozdíl od svého bratra válku po divoké anabázi přežil.

Bratři Lenkové pocházeli z židovské rodiny z Karlových Varů, Hans Lenk, který sloužil ještě v rakousko-uherské armádě, si po první světové válce zařídil v Karlových Varech prosperující obchod zaměřený na vývoz. Poté, co byly Sudety po mnichovské dohodě odstoupeny třetí říši, byl jejich majetek zabaven a skončili uvězněni v koncentračním táboře Dachau. Oba si dokázali zajistit propuštění, byli však varování, že se nesmějí vrátit do rodného města. Zajistili si proto víza a vycestovali na Filipíny, přes které se chtěli dostat do USA, protože Filipíny byly tehdy pod americkou správou. To se jim však nepovedlo, Japonci zaútočili dříve, než to stihli.

Morávek měl původně také pracovat v dolech, ale nakonec nebyl do Japonska transportován pro svůj špatný zdravotní stav. Při osvobození věznice Bilibid měl jen padesát kilogramů. Jako jediný se po válce vrátil do vlasti, kde po několika letech umřel. Nejdéle žil Aster, který zemřel v roce 2017, když mu bylo 97 let.