Ferdinand Náprstek: Dobrodruh ve stínu slavnějšího bratra

Jimi se také obklopoval. Navíc k cestovatelům, jak se mylně tvrdí, nepatřil Vojta, ale právě Ferdinand, který rázoval Evropou téměř každoročně. Vojta se kromě devítiletého pobytu v USA a několika výprav na zahraniční výstavy držel v Praze. Své sbírky většinou dostal od známých cestovatelů darem, z cizích zemí je sám nepřivezl.

Po Ferdově smrti se v nekrolozích objevovala jen chvála a zdůraznění skutečnosti, že kdykoli někam vstoupil, obklopovali ho spisovatelé i herci. Světozor atmosféru kolem mohutné, statné mecenášovy postavy komentoval: „Ferda Náprstek, slýchati bylo nenápadné upozorňování kolemjdoucích. Fingerhut starý osmačtyřicátník, štědrý mecenáš, bylo dodáváno.“

A Ferdinand si uznání zasloužil (Ferdinandova biografie Labužník života z pera Mileny Secké vyšla v Národním muzeu v Praze 2021, bohužel už po smrti autorky).

Ferdinand se narodil v domě U Halánků na Betlémském plácku v Praze v roce 1824 a stejně jako o dva roky mladšího Vojtu jej matka Anna vedla k pilné práci a ke vzdělání. Anna byla nesmírně výkonná podnikatelka a zůstával rozum stát nad skutečností, že v 19. století vedla jako samotná žena-vdova rozsáhlou a prosperující firmu.

Vedle „pivárny“ vlastnila vinopalnu a traktérnu, kde se podávala hotová jídla. Patřila ke známým mecenáškám. Panímaminka od Halánků, jak jí říkala celá Praha, poskytovala zdarma stravu chudým studentům a poutníci o svatojánských dnech u ní spali na slámě zadarmo. O svých synech měla jasnou představu.

A držela je zkrátka. Vědoma si toho, že pokud chce živnost udržet, musí jí věnovat velké úsilí, jí na jejich výchovu mnoho času nezbývalo. Přesto jim chtěla poskytnout dobré vzdělání.

Ferdinand jako prvorozený měl převzít rodinnou živnost. Po povinné školní výuce při kostelu sv. Jiljí nastoupil na piaristické gymnázium a poté na tříletý Polytechnický ústav Království českého v Praze, tedy techniku. Studoval tam především pivovarnictví a cukrovarnictví. Vzdělávání se podrobil bez odmluv, na rozdíl od Vojty. Ten nechtěl studovat práva, jak doporučovala paní Anna, ale orientalistiku.

Oba bratři se nevyhýbali ani bálům, plesům, besedám, hospodám a výletům za Prahu. Navštěvovali při rázování po českých zemích místní vlastence, hledali předplatitele českých novin, sháněli kontakty. Zpaměti znali české básně i písničky a se všemi diskutovali. Chodili všude pěšky - šetřili a svoje věci táhli na zádech.

Cestoval s nimi i kamarád Josef Václav Frič, který se později o zážitcích s nimi rozepsal ve svých pamětech. Mladíci byli všude: šli od Jindřichova Hradce k Liběchovu, z Mělníka do Klatov. A učili se. Pro vysokého kulatého Ferdinanda mělo studium řadu výhod. Dostal se i do ciziny.

„Tak pilný jsem byl, že jsem ani o masopustu nic neužil, to víte ale, matičko, mladá krev a hlavní rezidenční město v Bavorsku, že už mě to také píchá, a Vy mně to, panímámo, jistě za zlé nevezmete, když se také v jiném ohledu ve světě ohlídnu, abych něco poznal,“ psal Ferda matce z Mnichova a zároveň ji žádal o zaslání svých starých bálových střevíců, aby si nemusel kupovat nové.

Do Mnichova odjel v říjnu roku 1845 „na vandr“, aby si prohloubil své zkušenosti z oblasti pivovarnictví a vinopalnictví. Do bavorské metropole jej provázel sládek Wilibald Linhart. Tam se Ferda nejen bavil a studoval, ale měl i jisté těžkosti: „Neštěstí se stalo, cukroměr mně chasa rozlámala a sládek bez cukroměru je jako anatom bez jemného nože, nenahlédne do hlubšího těla své práce.“

V Mnichově se také Ferdinand setkal s bavorským králem Ludvíkem I. v sále Odeonu.

Na maškarní ples v Odeonu v dubnu 1846 se Ferda vypravil jako Gambrinus ozdobený bohatou korunou z ječmenových klasů. Jeho maska natolik zaujala bavorského krále, že jej sám oslovil. Pohovořili o bavorském pivu, ale k bližšímu rozhovoru se nedostali, protože, „blíží se k nim několik krásných děvčat, kterým Ludvík nakloněn je“, takže po zdvořilostních poklonách mládence opustil.

Díky tomuto setkání získal budoucí sládek mezi přáteli renomé. A nadále sbíral zkušenosti. V září 1846 začal pracovat jako praktikant u firmy bratří Marchandů v Paříži. Hodně cestoval, navštívil Londýn, Mnichov, Belgii. Naučil se dokonale francouzsky. Plánoval modernizovat provoz U Halánků. Zasáhla ale revoluce roku 1848.

V říjnu 1848 uprchl Vojta Náprstek se svou přítelkyní Kateřinou Krákorovou do New Yorku. Ferdinand se po návratu z ciziny zapojil do politického dění a stal se velitelem 17. setniny národní gardy, kde začal prosazovat české velení. Stal se také členem přípravného výboru Slovanského sjezdu a členem výboru pražské Slovanské lípy.

Protestoval spolu s ostatními vlastenci proti opatřením generála Windischgrätze a vůbec se hojně angažoval. Po porážce revoluce v roce 1848 se mu podařilo uniknout z policejní sítě, ale podle slov Boženy Němcové „policie ho má v žaludku“.

Neposloužila mu ani skutečnost, že si dopisoval s Vojtou, který se usadil v Milwaukee. Tam si zřídil knihkupectví. Tehdy už měl za sebou Ferdinand jisté milostné zkušenosti v osobním životě, které jej pochopitelně poznamenaly.

Budoucí majitel pivovaru ženy přitahoval – vysoký, statný, tmavovlasý muž s upravenými kníry a sestřiženou bradkou se jim prostě líbil.

Někdy ve svých dvaceti doslova uzemnil svou matku, když jí oznámil, že se hodlá oženit s Fanny Stolzovou, vzdělanou dámou působící jako členka Teatro Grande v Terstu. Zamilovali se do sebe, ale paní Anna si nepřála, aby se Ferdinand vázal, a rázně se proti tomu postavila.

Tak jí to leželo v žaludku, že ještě v roce 1855, kdy už ji zklamal poměr mladšího syna s Katinkou Krákorovou, v dopise Vojtovi na aféru vzpomínala: „Když přišel z vandru, že jsem s ním byla velmi nespokojená, poněvadž přišel velmi podvoněnej a chtěl se kvaltem ženit a chtěl si také vzít komediantku jménem Stolz, což jsem já na žádnej způsob připustit nemohla, aby se tak rozhodl, jako ty jsi se zahodil.“

Známost se nakonec rozplynula vniveč. Ale následovaly další. Okouzlila jej spisovatelka Sofie Podlipská i její sestra Karolina Světlá. Dvořil se jim zároveň, ty si to řekly a bylo po laškování. Nejhůř ale dopadl s Boženou Němcovou, obdivovanou pro její tvorbu i krásu.

Ferdinand byl přímý, až obhroublý, což spisovatelku přivádělo do stavu nepříčetnosti.

Dával jí sice punč, pivo, potraviny i lístky do divadel, ale ani to mu nepomohlo.

Popisovala metody namlouvání příliš otevřeného Ferdinanda svému muži Josefu Němcovi v roce 1857 velice jízlivě: „Jen kdyby nebyl takový sprosťák, jako všickni, tak i on ví, že se mnou smí mluvit otevřeně, a proto i on mi všecko poví, a onehdy mi také řekl, že bych se mu líbila, já mu také řekla svoje a on si zakous kus šunky a zajed to.“

Ferdinand chtěl po Boženě, aby ho měla alespoň trochu ráda, ale svou nabídku podpořil upřímným: „Vy jste zlá, např. hned člověku odseknete, já vás držím za paní rozumnou, s kterou se nemusí člověk ostýchat mluvit pravdu - aby mu nedala hned facku. Vy přece víte, jak člověku někdy je, že se to rukávem nevypotí - ani u mě, ani u vás -, vždyť vy to také potřebujete. Já jsem zdravý chlap, a vy byste to také na mě neprozradila.“

Božena mu rovnou sdělila, že se „jí co muž nelíbí“. Reakci Ferdinanda líčila takto: „No vy jste mně pěkně pověděla, to mi také ještě žádná neřekla, zamračil se a od té doby se nezmínil.“ Dlužno podotknout, že se na ni obrátil zřejmě i kvůli její ne zrovna nejlepší pověsti, i když ji jako spisovatelku nesmírně ctil.

Své zklamání nahradil cestováním. Navštívil Benátky i Padovu a hlavně milovanou Paříž. To se matce hrubě nelíbilo, vytkla mu to a prohlásila, že „z žádné příčiny peníze utrácí“. Ferdinand tehdy také překládal z francouzštiny veselohry. Proti tomu panímáma od Halánků nebyla, ale neustále synovi připomínala, že je dědicem rodinné živnosti.

A tak Ferdinand pilně pracoval a vedle toho měl i své koníčky - například usiloval o stavbu českého divadla. Tuto jeho snahu sarkasticky popsal přítel J. V. Frič. Tomu v šenku Ferdinand svěřoval své plány: „Sedě u Halánků místo své matky často v stolici, dával si stříbrňáky za kořalku utržené tak dlouho stranou do zvláštního pytlíka, který nosil v zadních šosech svého kabátu, až měl svých 400 zlatých pohromadě. I zavedl mne dolů do hostince, kdež mi při sklenici silného ležáku, hotového bolehlavu, v jednom kuse vykládal, že se tam máme scházeti a za jedním ,dramatickým stolem‘ rozhovory vésti o žádoucím rozkvětu českého divadla.“

Od Friče to znamenalo hotovou nehoráznost, navíc nevěděl, proč vlastně Náprstek shromažďuje peníze. Ten totiž přispíval Vojtovi na živobytí - v USA se mu nedařilo, a tak neustále o finanční příspěvky žádal nejen bratra, ale i matku. Kateřina Krákorová od něj uprchla, a i proto se panímaminka rozhodla mu pomoci.

Vojta nechal do Prahy posílat i artefakty, které hodlal věnovat Národnímu muzeu. Mezitím Ferda řešil svou budoucnost.

V květnu 1849 dostal Ferda mistrovský list pro živnost sladovnickou a v létě otevřel U Halánků Slovanskou pívárnu, což policii také podráždilo. Do konfliktu se zákonem se Ferdinand dostal v roce 1856.

V létě tehdy zemřel Karel Havlíček Borovský a Ferda napomáhal s organizací pohřbu. Úřady totiž zakázaly oficiální úmrtní oznámení s obavou, aby nedošlo k protestům a demonstracím proti neoblíbenému ministru vnitra Bachovi. Ferdinand Náprstek spolu s J. V. Fričem nechal natisknout dva tisíce parte a sám je distribuoval. Také spolu s ostatními nesl rakev ke hrobu a napomohl k veřejné manifestaci. Nakonec jej nepotrestali - na rozdíl od jiných, například Josefa Němce, kterého uvěznili.

Anna se v roce 1860 rozhodla, že sama povede rodinný podnik a synovi koupí pivovar. Tak se toho roku stal Ferdinand majitelem Černého pivovaru na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) a hodlal se oženit.

V roce 1860 se Ferdinand seznámil s dcerou z význačné patricijské rodiny a vnučkou obrozeneckého básníka Šebestiána Hněvkovského, Marií Doubkovou. Její rodina vedla známý pražský salon, byla vlastenecká a panímamince od Halánků se líbila. Za dva roky se všechno změnilo.

Z neznámých důvodů se Ferdinand s Marií rozešel a Josefa Křížková, budoucí manželka Vojty Náprstka, si nad tím povzdechla: „Byla jsem v Černém pivováře, jak krásně, ba skvostně je vše připraveno pro nevěstu, slzela jsem, když vzpomenula na Mariji Doubkovou, ubohá miluje a láska její zajistě Ji usouží.“

Ferdinand ale sám nezůstal. Hledal si nevěstu mezi měšťanskými dívkami a také ji našel. Bylo mu devětatřicet, když se zamiloval do půvabné sedmnáctileté dívky Marie Štorchové, dcery pražského měšťana a domácího pána Václava Štorcha - veselé, elegantní dívky. Milovala divadlo a plesy. Ferdinand si ji vzal v srpnu 1863 v Bubenči a netušil, jaký skandál kvůli ní zažije.

Marie se sice po svatbě docela rychle vpravila do svých povinností, bodrý manžel ji ale nudil. Porodila 15. prosince 1864 dcerušku Ludmilu, ale celkově spokojená se necítila. Už o rok později si začala románek s houslistou a ředitelem orchestru Prozatímního divadla Řebíčkem.

Ferdinand na to přišel poté, co našel zamilovaný dopis své ženy právě tomuto muži. Manželé se nakonec usmířili, Ferdinand vzal manželku dokonce na výlet do Curychu.

V září roku 1866 paní Anna přivítala další vnučku, Boženu. Ale ani toto dítě manželství nezachránilo. Už v červnu 1867 obdržel sládek přepis manželčiny žaloby ve věci rozvodu od stolu a lože. Velmi ho to rozzlobilo.

V odpovědi uvedl, v obavě, aby nepřišel 0 děti: „Ke tvé lásce k dětem malou důvěru mám. Neb Boženku, která nyní osm měsíců stará jest, si dosaváde nepolíbila a jí ani jednou nezavinula, poněvadž dle vlastního vyřknutí malé děti vystáti nemůžeš. To samé bylo u Ludmilky. Teprv když si s ní hráti mohla jako s panenkou, kterou každou chvíli jsi přestrojovala, tu si se teprve někdy po ní ohlížela.“ K rozhodnutí o soudním předvolání došlo 17. července 1867.

Tehdy bydlela Marie i s dětmi v letním bytě svých rodičů v Bubenči. Během té doby udržovala písemné styky s milencem. Nakonec odjela z Prahy a Ferdinand ještě na jaře roku 1868 požádal arcibiskupský soud manželský, aby z moci úřední přinutil manželku Marii k návratu do společného bytu v Černém pivovaru.

Zda k tomu došlo, nevíme - manželství oficiálně skončilo právě v roce 1868. Tím ovšem ostuda neskončila.

Marie Fingerhutová měla s milencem v roce 1868 a 1870 syna a dceru, jež pojmenovala po Ferdinandovi. Ten podal v roce 1871 Zemskému soudu v Praze žalobu k obhájení skutečnosti, že nově narozené děti nebyly zplozeny v manželství s ním. Nechutné spory, které ohrozily pověst rodiny 1 její majetek, se táhly až do roku 1875, kdy úřady prohlásily Mariiny děti s milencem za nemanželské. Marie se pak k Ferdinandovi už nevrátila.

V roce 1869 se obě vnučky panímaminky od Halánků Ludmilka i Boženka dostaly do pěstounské péče hezké vdovy paní Ludmily Staňkové, která bydlela se dvěma vlastními dcerkami ve Štěpánské ulici. Byla milá, vzdělaná žena, ale chudá, takže peníze za děti jí přišly vhod. V roce 1870 ale Ludmilka zemřela.

Sládkovi pak zbyla už jen dcera Boženka, která říkala paní Staňkové maminko. Ještě jednou se Ferda zamiloval - a to právě do dobrosrdečné vdovy. Pak ale poměr skončil - Ferdinand totiž chtěl, aby se k němu přistěhovala do Černého pivovaru, s čímž jeho milenka nesouhlasila. I tak žil spokojeně. Staral se o dcerku, dělal mecenáše, vedl salon.

V roce 1853 jej jmenovali do výboru pro postavení Národního divadla. Věnoval se i divadelnímu repertoáru. Překládal hry z francouzštiny, podporoval spolek Svatobor, zajišťující finanční výpomoc pro české spisovatele. Vložil 5000 zlatých na založení prvních českých novin. Vesele se žilo i v Černém pivovaru.

Vznikla tam stolní společnost Mizeristé, pořádaly se tam dýchánky, spojené s výstavami a přednáškami. Zúčastnili se jich přední vlastenci jako např. František Palacký, František Ladislav Rieger, Jan Evangelista Purkyně, Jan Neruda a mnozí další. Ferda obdivoval i hudbu a výtvarné umění. V roce 1875 prodal Černý pivovar a začal žít jako rentiér.

Proslavil se i svým gurmánstvím - pro své slavné přátele pořádal obědy a večeře z nejlepších surovin. Znal i jejich oblíbená jídla. Antonín Dvořák se mohl „utlouct po vaření obyčejném“, a tak mu hostitel nechával připravit „jahelnou kaši na mlíce s cukrem a skořicí, hrách se škvarkama a okurkou, čočku se smaženou cibulkou a praženou krupičnou kaši, výborně upravenou dle chuti pana Dvořáka“.

Jak šel čas a Náprstka sužovaly různé neduhy, začal se obklopovat podivnými lidmi, kteří na něm cizopasili, a čím dál víc pil. Miloval dál svá opulentní jídla a doutníky, takže ke konci života vážil 152 kilo. Dopadlo to tak, že nemohl už ani chodit. Zemřel údajně na „ochrnutí srdce“ 16. srpna 1887.