Expedice Peru: půlstoletí od tragédie

Velký sen party lezců z oddílu TJ Lokomotiva Liberec se začal rodit v politicky uvolněných 60. letech. Muži uvyklí na domovské pískovcové skály chtěli původně vyrazit na Aljašku. Jejich cílem měla být nejvyšší severoamerická hora Mount McKinley (6194 metrů, dnes známá pod domorodým názvem Denali). Do výpravy přibrali Slováka Ivana Bortela. Reprezentant, mezinárodní hvězda, je měl provést nelehkým ledovým terénem.

Duchovním otcem myšlenky vydat se za dobrodružstvím do ciziny byl od začátku vychovatel v pražském Jedličkově ústavu, Bohumil Nejedlo zvaný Bogan. Na akci se mu podařilo získat nezbytnou záštitu horolezeckého svazu. V roce 1968 se již vědělo, že do světa s ním vyrazí většinou jeho kamarádi, kluci z Liberce, z Prahy a z Ústí nad Labem.

Aby mohli z vlasti vůbec odjet, vyběhávali si na úřadech jedno povolení za druhým. V zimě 1968 na náročný výstup trénovali. Pro tyto účely si mimo jiné oblíbili běžky. Jejich důkladná fyzická příprava kolem Bedřichova dala i základ dnes legendárnímu lyžařskému závodu Jizerská 50.

Plán vyrazit do Severní Ameriky trval do 21. srpna, kdy ho zastavila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Socialistické úřady záhy na to daly horolezcům najevo, že se musejí svého záměru vzdát. Ovšem už za pár měsíců se objevila nová možnost, kam za dobrodružstvím: na mezinárodním kongresu v roce 1969 se setkali s Peruánci, kteří je pozvali do své vlasti. Horu Mount McKinley coby cíl nahradila jiná hora, peruánská Huandoy vysoká 6360 metrů.

Znovu si na úřadech vybavovali povolení, nevyhnuly se jim ani v tu dobu již zostřené politické prověrky. Složení expedice se i kvůli nim několikrát měnilo. Nakonec se do ní vešlo šestnáct profesně velmi různorodých lezců, od těch nejzkušenějších po ty, řekněme, průměrné. Patřili k nim reprezentanti, spisovatel, fotograf, sochař, lyžař nebo atlet.

Nakonec jich v dubnu 1970 nastoupilo do letadla v Praze pouze patnáct. Liberečan Jiří Bolech povolení vycestovat z ČSSR nedostal s tím, že to není „v zájmu republiky“. Politická šikana a nespravedlnost – jak se ukázalo za pět týdnů na to – mu tehdy zachránily život. Ale nepředbíhejme.

Do Limy dorazili Čechoslováci přes Dakar a Santiago de Chile poměrně hladce. První zklamání přišlo v momentě, když zjistili, že jejich několikatunové vybavení odeslané do Peru lodí ještě nedorazilo. Téměř dvoutýdenní čekání spojili s aklimatizací nezbytnou pro výstup. Koupali se, vyrazili na výlet do pralesa, projeli se vlakem po vysokohorské železnici…

Pak přišlo další rozčarování. Zavazadla konečně doputovala do Limy, ale během plavby jim bylo jaksi „odlehčeno“: zmizela z nich nejen část potravin, ale i čepice, svetry a spacáky. Lezci museli ukradené věci narychlo doplnit.

Druhý květnový týden se konečně přemístili do základního tábora u překrásného jezera Llanganuco. Stany si postavili 13. května, a to ve výšce 3850 metrů nad mořem. Dva dny na to postavili ještě další, předsunutý tábor pod jižní stěnou vysněného cíle: pod Huandoy.

Pak ale expedici zasáhla první skutečná tragédie. Při běžném sestupu zemřel její technicky nejzdatnější a nejzkušenější člen, Slovák Ivan Bortel. Podle vzpomínek – zachovaných v dopisech kamarádů – uklouzl na úzké, mokré stezce, na niž padala voda z vodopádu. V chodeckém terénu se zřítil z třicetimetrové výšky na hlavu. Byl na místě mrtvý.

Vysněný vrchol se jeho skonem všem nenávratně vzdálil. Bez Bortela se k němu vydat nešlo. Právě on měl totiž spolu s Jardou Krecbachem zajistit „slávu československého projektu“. Konkrétně přelézt technicky složitou cestu, jižní stěnu hory Huandoy.

Událost účastníky výpravy demoralizovala. Navíc museli zajistit pohřeb. Kvůli němu sbalili své věci a sestoupali do města Yungay. Čtrnáctka mužů intenzivně řešila, co dělat dál, zda má vůbec smysl pokračovat. Nakonec se rozhodli nepouštět se do větších akcí a přesunout se pod Huascarán Sur. Nejvyšší peruánská hora byla totiž na zdolání technicky snazší než původní cíl. Šla vyjít takzvaně „normálkou“, což v horolezeckém slangu znamená nejjednodušší výstupovou cestou. Vrátili se tak k jezeru Llanganuco.

Byla neděle, 31. květen 1970. Podle pamětníků bylo krásné počasí jako stvořené pro výlety, na něž k jezeru vyrazila řada Peruánců. Právě oni později vypověděli, co se krátce před půl čtvrtou odpoledne stalo.

Přesně v 15:23:31 místního času zasáhlo oblast ničivé zemětřesení. Otřesy o síle 7,9 stupně Richterovy stupnice uvolnily z vrcholu Huascaránu masivní lavinu ledu, bahna a kamení. Do údolí se řítila rychlostí až tři sta kilometrů v hodině. Čechoslováky zachytil její pravý okraj. I přesto neměli šanci přežít. Spolu s nimi zemřel jejich chilský kamarád, horolezec Pedro Nuñez. Lavina se valila dál. Se zemí srovnala téměř dvacetitisícové město Yungay.

Při zemětřesení tehdy zemřelo sedmdesát tisíc Peruánců. Stalo se největší přírodní katastrofou v Jižní Americe a zprávy o něm se záhy dostaly do světa. Rodiny našich horolezců ještě několik dní poté přesto věřili v zázrak – že muži přežili. V ČSSR začala kolovat fáma, že v době sesuvu půdy byli kdesi v jeskyni, mimo základní tábor. Peruánci ji definitivně vyvrátili 11. června, kdy Čechoslováky prohlásili za nezvěstné. Horolezecká expedice TJ Lokomotiva Liberec tím získala jeden smutný primát. Stala se první, z níž se nikdo nevrátil domů.

Pozůstalí v ČSSR vedle žalu museli řešit i řadu praktických věcí. Těla mužů zůstala pohřbená pod několika metry nepropustné masy. Našim úřadům trvalo ještě rok, než lezce prohlásily oficiálně za mrtvé. Tento nezbytný administrativní krok byl přitom zásadní pro to, aby ženy a děti získaly od státu vdovské, respektive sirotčí důchody.

K jejich přidělení výrazně napomohly aktivity tehdejšího předsedy Československého horolezeckého svazu Ladislava Veselého, jenž odletěl do Peru a nezbytná potvrzení obstaral. Několik let po něm se na místo tragédie vydali i někteří pozůstalí. A rodinní příslušníci horolezců neměli chybět v Peru, u jezera Llanganuco, ani letos, padesát let po tragédii.

Dne 31. května měla na místě neštěstí proběhnout slavnostní tryzna. V rámci ní měl být mimo jiné uveden dokument Boys 1970 aneb vteřiny věčnosti. Přinese svědectví pětice pamětníků, většinou již osmdesátníků, unikátní dobové záběry i ty, které vloni pořídila výprava vynikajících horolezců Marka Holečka a Radoslava Groha.

Ti v Peru v roce 2019 navázali na své předchůdce. Po pětapadesáti hodinách zdolali severní stěnu šestitisícového Huandoy. Dokument si měl v květnu odbýt hned několik premiér, vedle Yungaye i v Limě, pak vstoupí i do českých kin (vše záleží na pandemii - pozn. red.).

„Před padesáti lety měli kluci opakovanou smůlu. Třeba v tom, že byli všichni na jednom místě, když zemětřesení přišlo. Kdyby nečekali na odvoz, určitě by aspoň některý z nich přežil. Prozkoumávali by okolní terén, budovali výstupové tábory…,“ líčí tragickou souhru okolností scenárista snímku, horolezec a kulturní antropolog Libor Dušek.

Patří k partě českých lezců, jež v květnu chtěla znovu zamířit do Jižní Ameriky. Plánovali sjet horu Huascarán na skialpech, tedy na lyžích. Kdyby se jim podařilo, šlo by o český prvosjezd.

„Měli jsme odletět do Jižní Ameriky 5. května. Všechny naše plány ale zastavila pandemie. Už jsme se smířili s tím, že tahle cesta by byla malý zázrak,“ shrnuje Dušek.

Výročí jednoho velkého snu, který skončil smrtí, letos měl připomenout v Peru oficiálně i český stát, mimo jiné koncertem v prestižní symfonické síni v Limě nebo výstavou fotografií Viléma Heckela.

„Podle mých informací výstava ani do Jižní Ameriky neodletěla. Koronavirus je celosvětovou hrozbou. Peru se kvůli němu uzavřelo,“ podotýká antropolog s tím, že je možné, že měsíce pečlivě plánovaná pieta koncem května vůbec v Peru neproběhne.