Esesák chtěl osvobodit krásnou židovku

Esesácký dozorce Pestek chtěl venku pro tuto ženu opatřit falešné doklady, vrátit se do tábora a propašovat ji na svobodu. Proč? Byl do krásné Renée beznadějně zamilován…

Společný útěk vězně a jeho strážce je dodnes obestřen řadou rozporů i nezodpovězených otázek. Monopol na interpretaci jedinečného příběhu měl po válce Vítězslav Lederer (1904-1972), neboť Viktor Pestek byl mrtev.

Nikdy nebylo sporu o tom, že Ledererův útěk z koncentračního tábora byl hrdinským činem. Nepotřeboval žádné dodatečné vylepšování nebo lhaní, ačkoli právě to se stalo.

Existuje několik (v písemné podobě) zachovaných verzí příběhu, které samotný Lederer při různých příležitostech pustil do světa v průběhu 50. a 60. let minulého století. Kromě reálií však obsahují nedoložitelné údaje o intenzitě vlastní odbojové činnosti před útěkem z Auschwitzu (Osvětimi) i po něm, obdobné zkazky o odbojové aktivitě z doby, kdy byl terezínským vězněm (leden 1942-prosinec 1943), ale též i některé vyložené lži z průběhu samotného útěku, které navíc v různých vyprávěních i účelově měnil.

Nacistická okupace v březnu 1939 zastihla pětatřicetiletého Vítězslava Lederera v Plzni, kde byl zaměstnán jako obchodní cestující s látkami. Podle vlastních vzpomínek pomáhal s rozšiřováním letáků a ilegálních tiskovin Škodovák a Dělník. Ukrýval některé skrývající se komunistické funkcionáře a fungoval i jako spojka.

V listopadu 1939 byl zatčen, ale záhy propuštěn – gestapo prý mu nic neprokázalo. Navázal kontakt s několika odbojovými skupinami, ta nejpočetnější měla asi třicet členů a od léta 1940 si říkala „Plzeňák 28“. V listopadu 1940 byl Lederer podruhé zatčen, několik měsíců vězněn a tvrdě vyslýchán plzeňským gestapem. Údajně byl posléze poslán do terezínské Malé pevnosti (věznice pražského gestapa), ale doklady o tom nejsou.

Nesporným faktem naopak bylo, že 18. ledna 1942 přijel Vítězslav Lederer s plzeňským transportem R do terezínského koncentračního tábora známého jako terezínské ghetto. Již šest týdnů předtím dorazil tamtéž brněnský transport K a mezi tisícovkou „pasažérů“ byla i mladičká Renée Neumannová se svou matkou Edou.

V hierarchii nacistických táborů plnil Terezín úlohu sběrného a průchozího tábora pro protektorátní židovské obyvatelstvo před jeho „evakuací“ k vyhlazení na východě Evropy. Tak se stalo, že obě ženy se v transportu z Terezína do Auschwitzu ocitly v září 1943, zatímco Lederer o tři měsíce později – v prosinci.

I tento transport měl cíl v tzv. rodinném táboře, který v jednom z úseků Birkenau vytvořili zářijoví terezínští vězni. Všem příchozím se dostalo určitých „privilegií“. Neprošli jinak běžnou selekcí a z příjezdové rampy nebyl nikdo poslán do plynu. Muži i ženy byli umístěni společně v jednom táborovém úseku a existoval dokonce dětský blok, v němž děti dostávaly lepší stravu.

Jinou vymožeností bylo, že vězňové rodinného tábora nedostali obvyklý holohlavý střih, zvlášť ponižující pro ženy. Tím vším měl vzniknout dojem, že v tomto největším pobočném osvětimském táboře žijí a pracují lidé přesídlení na východ a je postaráno o jejich rodiny.

V noci z 8. na 9. března 1944 však došlo k zavraždění téměř všech dosud žijících terezínských vězňů ze zářijového transportu (souhrou okolností a štěstí se jich před plynovými komorami zachránilo asi šedesát – mezi nimi i Renée a Eda Neumannovy). Smrt těchto 3792 lidí během jediné noci těžce dopadla na ostatní vězně rodinného tábora, který se rázem změnil ve velikou celu odsouzenců k smrti.

Zářijový transport byl totiž zlikvidován na den přesně po půl roce birkenauského pobytu. Prosincový transport si tak mohl vypočítat červnový den, kdy přijde řada na něj. V této situaci se někteří vězni rozhodovali k útěku z tábora – v naději, že se jim publicitou chystaného zločinu podaří zmařit jeho opakování.

Uvažoval tak i Vítězslav Lederer. A právě tehdy dostal nabídku, kterou mu jednoho dne učinil SS-Rottenführer (desátník) Viktor Pestek.

Tento sotva dvacetiletý rumunský Němec od Černovic z Bukoviny měl za sebou zvláštní minulost. Vše, co víme o jeho životních osudech, pochází téměř výhradně z Ledererova vyprávění.

V mládí se vyučil truhlářem, ale jeho matka si přála, aby využil svého původu a udělal lepší kariéru. Jako 17letý tedy vstoupil v roce 1941 do Waffen-SS. Nebyl nasazen na frontě, ale do vyčišťovacích operací na obsazených sovětských územích. Při jedné z nich byl zraněn. Jeho kamarád Werner při akci padl a Pestek si vzal jeho osobní věci v naději, že je snad někdy předá jeho manželce.

Raněného Pesteka našel partyzán, ale nezastřelil ho. Naopak se mu postaral o vodu, o niž prosil. Pestek se posléze znovu dostal ke svým, vyléčil se, ale pochroumaná ruka zabránila jeho nasazení na frontě. Byl přidělen ve funkci blockführera (dozorce nad barákem) do mužské části Auschwitzu.

Zážitek s partyzánem měl podle Ledererova vyprávění na Pesteka zásadní vliv. „Neustále mi opakoval,“ tvrdil Lederer například i v roce 1967 při veřejné přednášce, „že byl vrah a vrahovi daroval život sovětský partyzán“. Písemná i ústní svědectví přeživších osvětimských vězňů se shodují v tom, že fyzicky dobře vypadající Pestek byl jiný než ostatní dozorci a choval se k nim slušně. Dostal přezdívku Panenka.

Nevíme sice, za jakých okolností se mladý dozorce seznámil s Renée Neumannovou, ale stalo se to zřejmě v době, kdy byl na podzim 1943 přeložen jako blockführer do rodinného tábora. Do mimořádně pohledné židovky se zamiloval a ostatním vězňům to nezůstalo utajeno. Nezachovalo se však žádné svědectví o tom, jestli Renée vztah opětovala.

V každém případě mohl Pestek díky své funkci svou „vyvolenou“ často navštěvovat a časem ji vytáhl na místo písařky. Její 44letou matku Edu zase dostal do revírního bloku (tj. do vězeňské nemocnice). Právě tyto skutečnosti sehrály pak šťastnou roli v jejich záchraně při likvidaci zářijového transportu.

Tehdy si však Viktor Pestek uvědomil, že musí okamžitě něco podniknout – jestliže chce milované dívce zachránit život. V jeho hlavě se zrodil fantaskní plán na vlastní útěk z tábora. I s tím, že se posléze vrátí s falešnými doklady a dostane Renée na svobodu.

Úspěšnost akce založil na společném útěku s vězněm – projdou „normálně“ přes táborovou bránu v uniformách SS a odjedou z města vlakem. Sám utéci nemohl, neovládal žádný slovanský jazyk (mluvil německy a rumunsky, údajně i trochu francouzsky). Potřeboval mít s sebou někoho, kdo měl na okupovaném polském území nebo v protektorátu potřebné zázemí a hlavně by dokázal opatřit doklady pro Renée.

Je spolehlivě doloženo, že svůj plán na společný útěk předložil postupně několika vězňům. Všichni však odmítli, neboť měli svoje zkušenosti a věděli, že se dosud žádný takový společný útěk nezdařil. Vězeň byl nakonec vždy esesákem zrazen, dopaden a zabit.

Jeden z oslovených vězňů, který Pestekovu nabídku odmítl – měl v táboře rodinu se třemi dětmi a nechtěl je opustit – dal však zamilovanému esesákovi tip právě na Vítězslava Lederera. Snad se přitom Pestek nějakým způsobem dověděl o Ledererových někdejších kontaktech s odbojovým hnutím nebo se vše stalo i jinak (v literatuře existuje několik verzí, jakým způsobem se k sobě dostali), v každém případě však právě Lederer nakonec Pestekovu nabídku k útěku přijal.

Po válce Lederer vysvětloval svůj souhlas tím, že neměl v koncentračním táboře žádnou šanci na přežití a tudíž co ztratit. V jiné verzi svého příběhu však uváděl, že tam měl snoubenku a chtěl ji taky zachránit – proto se prý s Pestekem dohodli na společném návratu do tábora s cílem dostat odtud obě ženy.

Je však také možné, že toto z taktických důvodů říkal pouze Pestekovi, a ve skutečnosti, jak zase tvrdil v jiné verzi, utíkal hlavně proto, aby mohl vedoucí židovské činitele v Praze či Terezíně informovat o děsivé pravdě v Birkenau. Údajně se (s pomocí domácího odboje) chtěl sám nebo i s Pestekem dostat až do Švýcarska a vystoupit v Ženevě před Mezinárodním výborem Červeného kříže a mezinárodním tiskem.

Esesák, který uprchl z vyhlazovacího tábora, aby zachránil životy židů, by se určitě stal senzací! Jeho příběh by nemohl být ignorován a Němci by museli ušetřit životy osazenstva rodinného tábora, domníval se Lederer. Němci by naopak dovolili vězňům, aby dostávali potravinové balíčky a posílali ven písemná potvrzení o jejich přijetí. Vězňové by se tím ocitli pod ochranou Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Pestek se měl o tomto plánu údajně dozvědět teprve tehdy, až by oba dospěli do Čech a Lederer by ho pak přesvědčil, že to je jediná schůdná cesta, jak zachránit Renée.

Útěk z Birkenau se 5. dubna 1944 zdařil podle plánu. Pestek s Ledererem odešli v uniformách SS večer z tábora a odjeli z místního nádraží vlakem. Desátník Pestek druhého dne záměrně nastupoval třídenní dovolenou, čímž zmátl pátrání – v prvním dálnopise komandatury (v poledne 6. dubna) se v hlášení říšskému vůdci SS o útěku psalo, že „zavinění některého strážného dosud nebylo zjištěno“.

Podle jedné Ledererovy verze dojeli oba muži v uniformách rychlíkem až do Prahy, podle jiné měli strach, vystoupili a část cesty absolvovali ukryti v nákladním vlaku. Posléze se oběma dostalo podpory dost velkého počtu lidí v Praze, Plzni i jinde. Střídavě se pohybovali v uniformách a v civilu.

Lederer prokazatelně několikrát tajně navštívil terezínské ghetto (poprvé v polovině dubna) a předal zprávu o tragickém osudu terezínských transportů. Údajně doporučoval připravit vzpouru a ghetto zapálit. Jak však vyplývá z poválečného svědectví Leo Holzera (velitele terezínských hasičů), s nímž tehdy v židovském ghettu hovořil Lederer jako první, byly informace o osvětimské pravdě drženy v tajnosti:

„Osobně jsem předsedovi rady starších dr. Eppsteinovi a členovi rady starších, berlínskému rabínovi dr. Baeckovi, sdělil Ledererovy zprávy. Eppstein mne zapřísahal, abych o tom mlčel, jinak by hrozila katastrofa těm skoro 35 000 obyvatelům ghetta Terezín. Tak se jen pár lidí dozvědělo, co se stane se všemi transporty.“

Jinou kapitolu představovala Ledererova cesta do Kostnice na švýcarskou hranici, odkud prý v květnu 1944 poslal po německém lodníkovi přes Bodamské jezero do Švýcarska podrobnou zprávu o Osvětimi a Terezínu, adresovanou Mezinárodnímu výboru Červeného kříže.

Lederer opakovaně tvrdil (ještě i v roce 1967), že tato jeho zpráva byla první, kterou se dostala pravda o nacistických masových vraždách v Osvětimi do světa. V rozhlasovém vysílání o ní údajně mluvily Londýn i Moskva a v důsledku toho byly zachráněny tisíce vězňů, protože se asi tři měsíce v Auschwitzi neplynovalo.

Historik Miroslav Kárný však v roce 1997 studiem relevantních archívů zjistil, že žádná taková zpráva se do Švýcarska nedostala. I když je pravděpodobné, že v Kostnici skutečně Lederer byl (zachovala se například falešná občanská legitimace, kterou mu odbojáři na cestu obstarali) a předal tam vdově po padlém Pestekově kamarádovi jeho osobní věci. Historku s lodníkem si však zřejmě účelově vymyslel.

Proč se nepokusil doručit zprávu do Švýcarska sám? Spolupracovníkovi z Plzně to po válce vysvětloval: „Nemám co ztratit, jen holý život. Celá má rodina byla již nacisty vyvražděna, a proč bych se tedy měl vzdát boje a přijít do osvobozené vlasti až po jeho skončení?“

Kárný Ledererovo rozhodování zhodnotil takto: „Překročení německo-švýcarské hranice považoval za útěk z fronty, za dezerci, proto se vrátil. Nicméně v konkrétní situaci bylo jeho rozhodnutí z Kostnice chybné, motivované Ledererovým pojetím statečnosti, ale přesto chybné.“

Pestek se na žádné z těchto Ledererových aktivit nepodílel, neboť měl před sebou jediný cíl: dostat z Birkenau svou lásku. Při rekonstrukci jeho úsilí jsme však odkázáni zcela na vyprávění Vítězslava Lederera.

Ten tvrdil, že se spolu někdy na konci května až v červnu 1944 společně vypravili vlakem zpět do Osvětimi. Jejich plán byl podle Lederera jednoduchý, ačkoli museli tušit, že osvětimská komandatura dávno znala Pestekův podíl na útěku a byl stíhán jako dezertér.

V táborových garážích chtěli požádat o přistavení auta do Birkenau, aby mohli jako tzv. zvláštní služba (sonderdienst) odvézt vězně – tedy Renée Neumannovou a další ženu – k výslechu. Předpokládali, že s tím nebudou komplikace, neboť šlo o běžnou praxi. Při cestě z Birkenau pak chtěli zlikvidovat řidiče.

Do Osvětimi údajně přijeli ráno a Pestek pokračoval do nedalekých Mysčovic za svou bývalou milenkou, Polkou, u které měl schovány peníze a šperky. Část mu jich vrátila a k večeru ho doprovodila na nádraží – a potom udala.

Lederer prý v uniformě SS čekal v hotelu proti osvětimskému nádraží. Kolem šesté uslyšel houkat sirény a k nádraží přijelo přepadové komando. Lederer přesto šel do čekárny a viděl, jak z okna přijíždějícího vlaku vyhlíží Pestek. Komando na něho spustilo palbu, načež Lederer v nastalém zmatku nasedl na opuštěný motocykl a zmizel, čímž se zachránil.

Tuto kovbojskou story si ovšem Lederer celou vymyslel. Odkud mohl vědět o výsledku Pestekovy cesty do Mysčovic, když s ním od rána nemluvil? Chtěl tímto smyšleným příběhem zakrýt skutečnost, že on sám v Osvětimi vůbec nebyl a Pestek se tam vrátil bez něho?

Není to vyloučené, protože – jak už víme – v jedné ze svých verzí příběhu říká, že chtěli společně dostat z Birkenau i druhou ženu, o níž Lederer mluvil jako o své snoubence. Později však už o ní v jiné verzi nehovořil. Onou druhou vysvobozenou ženou měla být Eda Neumannová. Renée prý Pestekovi řekla (když se jí těsně před útěkem z tábora svěřil se svým plánem na její vysvobození), že půjde, ale pouze i se svou matkou.

Pokud však Lederer na osvětimské nádraží skutečně s Pestekem přijel, co a jak se tam stalo? To už asi zůstane navždy tajemstvím. Bezpečně však víme, že samotný Viktor Pestek se tajně dostal do rozestavěné části Birkenau (v žargonu nazývaném Mexiko) a ukrýval se tam. Měl přitom u sebe dvě pistole a dvě uniformy SS.

Pokoušel se obrátit na jiného vězně, ale někdo jeho úkryt prozradil a byl zatčen skupinou esesmanů pod vedením SS-Rottenführera Stefana Baretzkého.

Ledererův motiv k tomu, proč se s Pestekem do tábora nevrátil, můžeme jen odhadovat. Měl strach a nevěřil, že se neskonale riskantní Pestekův plán s návratem do osvětimského pekla podaří?

Faktem je, že až do konce svého života trval Lederer na Pestekově cestě do Mysčovic, svém vylíčení událostí na osvětimském nádraží i vlastním útěku na motorce…