Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu: Upíří kněžna z Českého Krumlova

Píše se rok 1741 a dny Eleonory Amálie ze Schwarzenbergu se rychle krátí. Kde jsou ty časy, kdy vlastní rukou skolila medvěda! Konec očekává s hrůzou: bude jí po smrti dopřán klid? Nebo se stane prokletou nemrtvou, zostudí manželův rod a vrhne temný stín na budoucnost vymodleného syna?

Tehdy šlo o reálnou obavu. V 18. století zmítala Čechami upíří hysterie. Na vampýry věřili i mnozí lékaři. A šlechtična, jež studovala magii, chovala vlky, holdovala lovu a tabáku, představovala vděčnou kandidátku na nemrtvou.

„Byla to velice osobitá a samostatná žena, která se nenechala svazovat konvencemi své doby,“ podotýká kastelán českokrumlovského zámku Pavel Slavko.

Eleonora Amálie Magdalena se narodila 20. června 1682 ve Vídni jako nejstarší dcera knížete Ferdinanda Augusta Lobkowicze. Za Adama Františka ze Schwarzenbergu ji provdali v devatenácti letech. Nebylo to manželství z lásky. Adam se krátce předtím tajně oženil „pod úroveň“ s jinou a jeho rozzuřený otec nechal v roce 1701 sňatek anulovat. Rychlé námluvy s Eleonorou zakončené ještě téhož roku sňatkem měly předchozí skandál napravit.

Není tedy divu, že schwarzenberský následník právoplatnou manželku moc nemiloval. Když o deset let později, po porodu dcery a nejméně jednom potratu, stále neměl vytouženého syna a dědice, obvinil ji z nevěry a vyhnal zpět k otci. Jak však vyplývá z korespondence mezi Ferdinandem Lobkowiczem a jeho hofmistrem Janem Melchiorem Bitschem, skutečnou příčinou rozchodu byly peníze. Eleonora měla přinést věnem pětadvacet tisíc zlatých, manžel však dostal pouhé tři tisíce s tím, že zbytek obdrží ve splátkách. Leč splátky jaksi nepřicházely…

Adam František sice začal zapuzené manželce po nějaké době posílat apanáž, nesetkal se však s pochopením. „Já mu na jeho peníze seru. Pořád mám dost, abych své dceři mohl dát aspoň kus chleba a nenechal ji umučit k smrti,“ konstatoval otec Ferdinand v dopise hofmistru Bitschovi. O tom, že by proplatil dlužné věno, se však nezmínil.

„Byla bych ochotná žít jako obyčejná selka a snášet jakákoliv utrpení, jen kdybych se mohla vrátit!“ škemrala Eleonora. Nakonec uspěla. Adam František ji v létě 1711 nechal napřed přebývat na svém polorozpadlém zámku v Chřešťovicích a poté ji přestěhoval na Hlubokou. Kontroloval, s kým si píše, schvaloval její návštěvy… Smír však nebyl na dohled. Průběh manželských setkání záležel na mužově rozmaru.

„Tu a tam k ní byl během svých návštěv na Hluboké velmi laskavý a milý a došlo i na intimní styk… Jindy ale, neměl-li Adam náladu, ještě před svým příjezdem prostřednictvím zvláštního posla zakázal Eleonoře po dobu jeho pobytu na Hluboké vycházet z jejích pokojů, popřípadě s ní alespoň odmítl stolovat,“ píše historička Kristina Popelka ve studii věnované manželskému rozkolu Schwarzenbergů.

V roce 1719 však Adam František zdědil pohádkové jmění po bezdětné tetičce Marii Ernestině a rázem z něj byl jeden z nejbohatších šlechticů Evropy. O tři roky později se stal nejvyšším císařským podkoním. Už měl dost vlastních peněz a držet ženu ve vyhnanství přestávalo být společensky únosné. Nehledě na to, že oba manželé překročili čtyřicítku, šance počít potomka klesala každým rokem. A jiný legitimní dědic než Adam František a jeho případní synové se v rodu nevyskytoval.

Adam s Eleonorou se vídali stále častěji. Při tom, jak se k ní manžel celá léta choval, je až s podivem, jak moc ho měla ráda. „Bůh je mi svědkem, že jej nekonečně miluji. Nikdy bych tomu nebyla věřila, ale nyní mohu přísahat, že při pouhém pomyšlení na to, že jej znovu uvidím, jsem zcela bez sebe radostí. Vím, že budu muset ještě leccos vystát, vše chci ale trpělivě snášet, jen když Pán Bůh dá a usmíříme se,“ doufá v nedatovaném dopisu hofmistru Bitschovi.

Její přání se nakonec splnilo v předjaří 1722, kdy konečně směla sdílet s manželem novou rezidenci v Českém Krumlově. Devět měsíců poté se narodil vytoužený dědic Josef Adam. Jednačtyřicetiletá matka konečně splnila své poslání. Šuškalo se ovšem leccos. „Kněžnu zavazovaly povinnosti k návštěvám vídeňského dvora, kde na ni údajně pohlédl velmi milostivým okem sám císař nebo někdo z jeho blízkého okolí. Ale to jsou samozřejmě jen drby,“ podotýká kastelán Pavel Slavko.

Manželské štěstí dlouho nevydrželo. V červnu 1732 Karel VI. omylem zastřelil svého podkoního při lovu. „Řekněte císaři, že před ním padám na kolena a prosím ho, aby se ujal mé ženy, dítěte, lidí i poddaných a neopouštěl je,“ zapřísahal panovníka Adam František na smrtelné posteli.

Karlovy výčitky svědomí uchlácholila tučná doživotní renta pro Eleonoru. Zatímco jejího desetiletého syna podporoval císař na studiích ve Vídni, kněžna se ujala správy majetku jako regentka. Přestože čelila velkému tlaku dvora i církve, rezolutně odmítala jakékoli pokusy znovu ji provdat, což vzbuzovalo značnou nevoli.

„V její době bylo nevídané, aby žena měla rozhodující vliv na správu tak ohromného a důležitého panství. Eleonora však byla po smrti manžela už natolik zralou osobností, že se postavila i Marii Terezii,“ konstatuje Pavel Slavko. Vedla si skvěle. Vládla pevnou rukou a konečně si užívala života. Kouřila tabák jako muži. Milovala lov, v jeden den dokázala skolit tři desítky jelenů. Jen vlky nikdy nestřílela…

Jenže pak začala postonávat. Nemohla spát, nechutnalo jí jíst. Trpěla bolestmi, na které marně hledala úlevu. Pouštění žilou nezabíralo. Lékaři nad jejím stavem jen zachmuřeně krčili rameny. A tak se obrátila k alternativní medicíně. Zajímala se o mystiku, ezoteriku, alchymii, zvala na zámek různé léčitele.

„V zámecké knihovně po ní zůstalo několik desítek knih s okultní tematikou, věnují se smrti, upírům, démonům, čarodějnictví, inkvizici, astrologii – a jsou v nich rukou psané poznámky, takže určitě nebyly jen na ozdobu,“ prozrazuje kastelán Slavko. V depozitářích českokrumlovského zámku jsou uloženy – údajně kněžniny oblíbené – obrazy, zachycující proměnu panny v čarodějnici či odlet na sabat. Českokrumlovský archiv pak skladuje sáhodlouhé účty za léky.

Šlo o vzácné – a drahé – ingredience: račí oči (ve skutečnosti sedimenty z žaludků říčních raků), vorvanina (jemný tuk z lebeční dutiny vorvaňů), roh jednorožce (roh narvala nebo zkamenělý mamutí kel) či vlčí mléko, ke kterému se ještě vrátíme. Nejsložitější recept obsahuje na šedesát položek. Pochází z 30. dubna 1739, z filipojakubské noci, kdy se pálí čarodějnice… Ani ten však nepomohl.

Kněžna doslova chřadla před očima. Její mrtvolně bledá pleť byla čím dál průsvitnější. Podhradím se začaly šířit fámy: paní se mění v upíra! Český Krumlov zachvátil strach. Když šlechtična odjela na jaře 1741 za synem, měšťané si oddechli. Ve Vídni, ve schwarzenberském paláci, 5. května nad ránem vydechla Eleonora naposledy. Sotva tři hodiny nato byla za přítomnosti pěti lékařů provedena pitva.

Proč? Ve šlechtických kruzích nebývalo zvykem pitvat mrtvé, natož v takovém spěchu. Navíc šlo o lékaře vesměs sloužící na císařském dvoře, tedy ty nejlepší v zemi.

Pod střevy, v levé ledvinné pánvi objevili páni profesoři nádor „o velikosti hlavy průměrného dítěte“. Metastázy našli i na pohrudnici a solární pleteni. Dnes bychom konstatovali rakovinu. Tu ovšem lékaři v době baroka neznali, a tak závěr o příčině smrti v pitevním protokolu chybí. Nebo je snad příčina smrti nezajímala? I to je s podivem, neboť náklady na pitvu byly vyčísleny na tři tisíce zlatých, což by dnes představovalo částku v řádu milionů korun.

„Cena byla vysoká nejspíš proto, že hrozilo nějaké riziko. Možná infekce. Nebo šlo o úplatek za mlčení… Je možné, že se jeden z lékařů zabýval upíří epidemií a myslel si, že postihla Eleonoru,“ konstatuje v rakouském dokumentu Die Vampirprinzessin (Kněžna upír) soudní patolog Christian Reiter.

Ještě přesnější vysvětlení nabízí Jaroslav Mareš v knize Přísně tajné skandály. Podle něj měla pitva zakrýt protivampýrský zásah: zatímco rituální probodnutí srdce ostrým kůlem by ve šlechtických kruzích vzbudilo skandál, v rámci pitvy byl dotyčný orgán prostě vyňat. Elegantní řešení! Možná si ho přála dokonce sama šlechtična.

„Ať zemřu kdekoli, bude moje tělo převezeno do Krumlova a bez okázalostí pohřbeno v kostele sv. Jana Nepomuckého. Na náhrobní kámen nechť jsou vyryta následující slova: Zde leží ubohá hříšnice Eleonora. Modlete se za ni,“ napsala ve své závěti. Přání bylo splněno s podivuhodnou rychlostí.

Večer téhož dne, kdy vydechla naposledy, převezli tělo zpět do Českého Krumlova. Pohřeb se konal 10. května 1741 v kostele sv. Víta. Přestože ukládali k věčnému odpočinku jednu z nejbohatších českých šlechtičen, neúčastnilo se tryzny vysoké duchovenstvo ani šlechta. Dokonce ani syn nepřijel vyprovodit matku na poslední cestu.

Tělo „ubohé hříšnice“ uložili v kapli zasvěcené novému rodovému patronu Janu Nepomuckému, v hrobce s pevnou cementovou klenbou, zasypanou ještě vrstvou posvěcené hřbitovní půdy. Pro jistotu? Žulový náhrobní kámen – bez erbu a bez příjmení – je dodnes zakryt kobercem… Vyňaté srdce spočinulo ve výklenku vedle srdce manželova.

Hned po pohřbu se syn začal od matky distancovat. Čarodějnické knihy a obrazy zmizely z očí, kněžnino služebnictvo bylo propuštěno, komnaty přestavěny. Když v roce 1996 zkoumali rentgenem Eleonořin lovecký portrét, zjistili restaurátoři, že některé partie byly přemalovány. Třeba část vlevo dole, kde se u nohou lovců ochomýtají dva chrti: byli původně na jejich místě vlci? Vyřezán z plátna a nahrazen byl také kněžnin obličej. Chtěl Josef Adam jen napravit matčino „nevhodné“ chování? Nebo měl ve skutečnosti strach, že se máti prostřednictvím obrazu vrátí ze záhrobí?

Najít pravdu po staletích je těžké. Zejména když upírské legendy vznikají i v současnosti. Ale stačí jeden archeologický nález…

V roce 2000 bylo při rekonstrukci inženýrských sítí na českokrumlovském předměstí Plešivec odkryto jedenáct kostrových hrobů. Tři z nich pocházely z 1. poloviny 18. století a v rozporu s křesťanskými zvyklostmi byly orientovány ze severu na jih. Kostry v nich uložené měly končetiny zatížené kameny. Ruce jedné z nich byly svázány růžencem, lebka oddělena od těla a uložena mezi koleny. V čelistech svírala kámen – aby nemohla „žvýkat“ při vzkříšení? Chyběly také tři krční obratle, pravděpodobně následek stětí nebo oběšení.

Objev zaujal profesora vídeňské univerzity Rainera Köppla natolik, že v Čechách začal pátrat po upírech. V návaznosti na to natočil v roce 2007 již zmíněný dokument Die Vampirprinzessin, Kněžna upír. V hlavní roli: Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu. Jenže…

„Pan profesor není historik, působí na katedře mediálních studií. Když jsem začala Eleonoru studovat, tak jsem se s ním spojila a on mi na rovinu řekl, že nikdy v archivech nebádal. Jen pospojoval fakta a spoustu věcí si domyslel, aby vznikl zajímavý příběh o tom, jak to případně mohlo být,“ sdělila Magazínu Práva historička Kristina Popelka, která se studiem kněžnina života zabývá.

Racionální vysvětlení nabízí i ohledně pití vlčího mléka: „Schwarzenbergové opravdu měli na Šumavě speciální vlčí obory, aby oddělili škodnou od lovné zvěře. Vlčice však rozhodně nedojili. V soupisu Eleonořiných léků se sice nachází položka ‚Wolfsmilch‘, kterou lze přeložit jako ‚vlčí mléko‘, jde však o německý název pro léčivou bylinu pryšec okrouhlý,“ vysvětluje.

Podobně je tomu i s „čarodějnickými obrazy“, přičítanými podivným kněžniným zálibám. Ty sice provokují fantazii, pocházejí však až z počátku 19. století, za života Eleonory Amálie ještě neexistovaly.