Dvě znásilnění, čtyři sebevraždy. Tragédii z Oder pomohla objevit cedule nalezená v kostele

Na začátku všeho byl koncem jara 2021 úklid kostela. „Cedulku jsme našli na oratoři nad sakristií mezi deskami, sochami a ornáty,“ popsal farář Petr Kuník. Vyhodit tabulku s německým nápisem nechtěl, předal ji bratrům Mateiciucovým, kteří takové věci sbírají.

„Byla to firemní tabule z opálového skla o rozměrech čtyřicet krát dvacet centimetrů,“ upřesnil Zdenek Mateiciuc, jeden z oderských patriotů a členů Muzejního spolku Rolleder. Přiznal, že tehdy vůbec netušili, co cedule znamená. „Začali jsme zjišťovat, co to je, ale ani pamětníci nic nevěděli. Nakonec jsme po minulosti tabule začali pátrat přes přítele v Německu.“

Poté, co v jednom z německých časopisů vyšla fotka cedule i s textem, ozvala se oderská rodačka, v té době 94letá Leopoldina Schmitová z Mnichova, která vzpomínkami na konec druhé světové války šokovala. „Napsala, že cedule patřila ke květinářství na Zámecké ulici v Odrách. Šlo o rodinu Winkler s dcerami Elisabeth a Irmgard. Ta byla majitelkou krámku s květinami,“ sdělil Mateiciuc, co si pamětnice vybavila.

Osudného 7. května 1945 Rusové osvobozovali Odry. Němečtí vojáci se je snažili zastavit, a tak vyhodili do vzduchu mosty přes řeku Odru. Odolal jen most pro pěší, tzv. Květinová lávka. „Výbuch jen pokřivil příhradovou konstrukci a zničil či rozházel desky, po kterých se chodilo, takže když se daly zpět, dalo se přes ni projít,“ nastínil Mateiciuc.

Právě rodiče Leopoldiny Schmitové, která měla tehdy 18 let, pomohli Květinovou lávku zprůchodnit, aby po ní mohly vojenské povozy a lehká auta Rudé armády přejet. „Byl to takový armádní předvoj, který se hnal na náměstí osvobozovat. Přitom vtrhával do domů a raboval,“ tlumočil Mateiciuc vzpomínky ženy, která loni zemřela.

„První domek po levé straně směrem do centra byl právě rodiny Winkler. Rusové vnikli dovnitř, obě svobodná děvčata před zraky rodičů znásilnili a běželi dál,“ dodal s tím, že hrůzu prožitou při znásilnění rodina nepřenesla přes srdce. Ještě ten den se Elisabeth oběsila v sousedním pivovaru, Irmgard a její matka Aurelie (57) si podřezaly žíly a otec František (58) se zastřelil.

„Paní Schmitová bydlela tehdy v sousedství, takže si vše i přes vysoký věk vybavila. Byla to asi poslední pamětnice těch událostí. Říkala, že na to nechce vzpomínat, že ji to období stále bolí,“ řekl Mateiciuc na adresu ženy, jež předala do Oder i fotografii znásilněných dívek.

Přiznal, že tragický příběh se dotkl jeho i bratra. Proto se rozhodli, že postaví Winklerům pomníček, protože i když byli pohřbeni na místním hřbitově, žádný hrob tam nemají.

Nakonec kromě pomníčku jedné rodině vznikl s pomocí města pomník desítkám lidí. „Když jsme zjišťovali a hledali vše o rodině Winkler, objevili jsme, že během několika týdnů po válce zahynulo v Odrách dvaačtyřicet civilních obětí. Ne vojáci, ale obyčejní lidé, kteří buď spáchali sebevraždu, někdo je zastřelil nebo šlo o děti, které zabila nevybuchlá munice. Ti byli tehdy jen tak hozeni do díry a zakopáni v bezejmenných hrobech,“ vysvětlil Mateiciuc.

Proto se s bratrem zasadil o vybudování pomníku, který zdobí z oceli vyrobený květ se jmény všech 42 lidí. Pomník je součástí nedávno odhalené Květinové cesty vedoucí od Květinové lávky přes místo, kde stával dům zmíněné rodiny Winklerovy v Zámecké ulici, až na hřbitov. Po cestě lidé najdou v chodníku několik kovových kamenů, podobných kamenům zmizelých.

„Kdyby pan farář tu ceduli neobjevil a paní Schmitová si nevzpomněla, tak bychom se o tomto kousku historie nikdy nedozvěděli. Teď známe nejen tragický příběh dané rodiny, ale i dvaačtyřicet lidí, kteří byli zakopaní někde na hřbitově jako psi. Najednou mají jména a existuje na ně trvalá vzpomínka,“ uzavřel Mateiciuc.