Článek
Jediné celostátní referendum v historii České republiky se konalo 13. a 14. června 2003 a voliči v něm rozhodovali o vstupu země do Evropské unie. Konkrétně odpovídali na otázku „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“
Pro začlenění do evropského společenství se vyslovilo 77,33 procenta lidí, kteří dorazili k urnám, účast mírně přesáhla 55 procent. Ke schválení vstupu České republiky do Evropské unie stačilo, aby byla pro alespoň nadpoloviční většina hlasujících.
Václav Havel vyzval 10. června 2003 na Václavském náměstí v Praze občany, aby spolu s ním řekli ano vstupu České republiky do Evropské unie
Výsledek referenda přivítaly vládní strany ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody-DEU a také opoziční ODS, která byla tehdy pod vedením Václava Klause známá kritikou podoby evropské integrace. Komunisté naopak vstup do EU svým příznivcům nedoporučovali. Aby se referendum mohlo konat, přijal parlament jednorázový ústavní zákon. Na normu, která by umožnila vypsat referendum třeba na popud zákonodárců či petice, se totiž jinak stále čeká.
Fiala: Evropská unie by se měla rozšířit o Balkán i Ukrajinu
Cestu k referendu otevřel Senát, který v září 2002 navrhl ústavní zákon, jenž stanovil pravidla referenda o přistoupení země k Unii. Normu následně 17. října 2002 schválila i Sněmovna, pro hlasovalo 180 ze 182 přítomných poslanců, proti nebyl nikdo.
Anketa
Senát jednomyslně návrh ústavního zákona schválil 14. listopadu 2002. Prezident Václav Havel normu podepsal 29. listopadu a účinnosti nabyla 1. března 2003. Na jaře 2003 pak parlament k referendu ještě přijal prováděcí zákon, který podepsal už nový prezident Klaus.
O vstup požádala Klausova vláda
Kdo vlastně konkrétně „může“ za vstup ČR do EU, resp. kteří politici na tom mají hlavní zásluhy?
„Na vstupu naší země do EU se aktivně podílela široká paleta politiků napříč politickým spektrem. V 90. letech, v okamžiku zahájení přístupových jednání bych jmenoval například tehdejšího ministra zahraničí za ODS Josefa Zielence a premiéra Václava Klause, jehož vláda v lednu 1996 požádala o vstup České republiky do EU. A v závěru těchto jednání před vstupem v roce 2004 bych jmenoval sociálnědemokratického premiéra (Vladimíra) Špidlu či ministra zahraničí za KDU-ČSL Cyrila Svobodu,“ shrnul pro Novinky Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR.
Zleva Miloš Zeman, Václav Klaus a Václav Havel na snímku z roku 1996
„Přístupový proces trval více než 12 let, protože byl zahájen prvními kroky ještě v době fungování federace. Měl své fáze, které na sebe logicky navazovaly. Každá fáze měla svá specifika. Svůj podíl na tom mělo několik vlád a úměrně k tomu i velký počet jak politiků, tak úředníků. Ta nejintenzivnější fáze vlastního vyjednávání konkrétních kapitol byla v průběhu vládnutí kabinetu Miloše Zemana, kdy hlavní odpovědnost za vyjednávání měl tým kolem náměstka zahraničí Pavla Teličky,“ doplnil pro Novinky politolog Petr Just.
Telička: Členství v Unii je pro nás kotva, potenciál jsme ale nevyužili
Připomněl, že jedna věc je vlastní jednání o konkrétních kapitolách a konkrétních evropských politikách, na vstupu do EU však mají podíl i ti, kteří nezastávali přímo vyjednávací pozice, ale svojí autoritou dokázali i prezentovat téma evropské integrace jak v české společnosti, tak reprezentovat Česko v zahraničí.
„Jako například prezident Václav Havel,“ zmínil Just, který je mj. vedoucím Katedry politologie a anglofonních studií Metropolitní univerzity Praha.
Při tomto pátém, největším rozšíření se Unie rozrostla z 15 na 25 členských zemí. Nyní má EU 27 členů, v lednu 2020 z EU na základě výsledků referenda z roku 2016 vystoupila po 47 letech členství Velká Británie.
(Ne)úspěšnost členství aneb „Evropa potřebuje duši“
V čem lze naše členství považovat za úspěšné a v čem nikoli?
Politolog Petr Just: Myslím, že úspěchy a výhody převládají. Vstup do Unie k vyspělým západoevropským demokraciím a jejich tržním ekonomikám byl jednak stvrzením demokratizačního procesu, který započal v listopadu 1989, stejně tak stvrzením toho, že Česko je konkurenceschopné s ostatními evropskými ekonomikami. Česko získalo přístup na jednotný trh a do dalších společných evropských programů a iniciativ. Rovněž díky členství získalo přístup k řadě fondů, z nichž čerpá prostředky ve větší výši, než kolik činí český příspěvek do společného rozpočtu EU.
A určitě nesmíme zapomenout na české předsednictví v Radě Evropské unie v druhé polovině roku 2022, které rovněž lze považovat za úspěšnou realizaci jedné z agend Česka coby členské země.
Historik Jaroslav Šebek: Za úspěch lze určitě z ekonomického hlediska považovat možnost získat finanční prostředky na řadu projektů v oblasti kultury, památek (sekulárních i církevních), školství, dopravní infrastruktury a samozřejmě tolik diskutované dotace do fungování zemědělských podniků apod.
Z nehmotných záležitostí je to pro mě schengenský prostor, tedy otevření hranic pro cestování i výměnu vzdělávacích aktivit, služeb a zboží, pochopitelně teď s potřebou udržet i bezpečnostní standardy, ideově a hodnotově patříme na Západ a jako součást Unie můžeme přece jen více ovlivňovat dění, než bychom to dokázali z pozici naší středně velké země.
Za nevýhodné považuji zejména nárůst zbytečné byrokracie a i to, že se prosazuje jen ekonomický pohled na naše členství.
Proč myslíte, že jsou někteří lidé pro vystoupení – a to třeba i ti, kteří tehdy v referendu hlasovali „ano“?
Just: Na zodpovězení této otázky bychom potřebovali tvrdá data, jaký podíl tehdy hlasujících v referendu v roce 2003 pro vstup je nyní za vystoupení. Ale obecně lze konstatovat, že řada lidí mohla cítit vyprchání nějaké počáteční euforie, často i pod vlivem poměrně intenzivní mediální prezentace euroskeptiků. Jejich hlas je ve veřejném prostoru více slyšet, což ale automaticky neznamená, že jich je početně víc.
Šebek: Pro některé může představovat problém hodnotové vakuum, v němž se Evropská unie jako celek nachází, kdy se klade důraz spíše na byrokraticko-ekonomický charakter jejích institucí než o nalezení hodnotového rámce, který by vycházel i z historického odkazu „otců zakladatelů“. Jak říkal nedávno zemřelý předseda Evropské komise Jacques Delors, tak „Evropa potřebuje duši“, a dost si v tom rozuměl s naším kardinálem Miloslavem Vlkem.
Problém je snaha o stírání nejrůznějších rozdílů, což může mít na jedné straně přinést pozitivní efekt ve zlepšení sociální a hospodářské úrovně, ale na druhou stranu vede k pocitům ztráty kulturní, historické a národní identity, což vede nakonec také k nespokojenosti s členstvím v EU – některá nařízení jsou považována jen za byrokratický výmysl, který příliš neodpovídá skutečnost.
Kriticky jsou teď hodnoceny i dopady opatření proti klimatické změně, které by měly být nyní přijímány i s ohledem na sociální a ekonomické dopady.
Negativní hodnocení může pro určitou část být dáno šířením dezinformací o EU, které nyní využívají extremistické a nacionalistické strany.
Just: Kritizovat je vždy snazší a do jisté míry vděčnější. Navíc kritici často těží z toho, že obecné povědomí o fungování EU, jednotlivých orgánů EU a jejich pravomocí je malé a že tím pádem mohou snadněji využívat zavádějící, či dokonce nepravdivá konstatování na adresu EU.
Zatím žádný průzkum nepotvrdil, že by vystoupení z EU mělo většinovou podporu české společnosti.
Historik Šebek, který je odborníkem mj. na česko-německé vztahy, se pro Novinky vyjádřil i k této problematice. Konkrétně právě vstup do EU podle něj ovlivnil vztahy s naším západním sousedem pozitivně.
„Myslím si, že členství obou zemí v EU, tedy ČR a Německa, vedou k tomu, že se pozornost více soustředí na aktuální výzvy a na řešení problémů v blízké budoucnosti, protože díky vzájemné provázanosti v ekonomické oblasti řešíme mnohé otázky podobného charakteru,“ uvedl.
„S německými politiky můžeme vést také diskusi například v otázce podpory Ukrajiny, protože se ukázalo, že německé vlády měly často jen jednostranné a poněkud naivní představy o putinovském Rusku,“ poznamenal.
Evropská unie Českou republiku zkultivovala, míní politologové
Jak to bude s eurem?
Česká republika se zavázala přijmout euro podpisem přístupové smlouvy k EU. Souhlas se zněním přístupové smlouvy vyjádřili občané v referendu.
Ilustrační foto
V článku 4 aktu o přistoupení je novým členským zemím udělena dočasná výjimka na zavedení eura, což znamená závazek v budoucnu euro zavést. Tento závazek ale není časově přesně vymezený.
- Z deseti států, které do EU vstoupily společně s ČR v roce 2004, euro dosud nepřijaly Česko, Polsko a Maďarsko. Např. takové Dánsko má takzvaný opt-out, což je trvalá výjimka z práva Evropské unie pro členský stát. K eurozóně se tak připojit nemusí.
Současná vláda Petra Fialy (ODS) v aktualizovaném programovém prohlášení nově zařadila slib, že prověří rizika a přínosy vstupu Česka do evropského mechanismu směnných kurzů (ERM II), což je jedna z podmínek pro přijetí společné evropské měny. K přijetí eura nebo stanovení termínu tohoto kroku se ale kabinet nadále nepřihlašuje.
Slováci mají euro už 15 let. Pomohlo nám, říkají
V poslední době rozpoutal debatu o zavedení eura prezident Petr Pavel v novoročním projevu, kde uvedl, že po letech by se měly začít dělat konkrétní kroky, které Česko dovedou k naplnění závazku přijetí eura. Zdůraznil to i nyní, a to na úterní konferenci na Pražském hradě věnované 20 letům ČR v EU.
„Chceme-li hrát první ligu, logicky se nabízí například přijetí eura. Zkušenost zemí, které jím už platí, potvrzuje, že nespokojení jsou pouze ti, kteří ho nemají,“ prohlásil Pavel.
Pavel opět tne do živého: Vyzval k přijetí eura
Podle prezidenta je navíc Evropská unie je největším mírovým projektem v historii kontinentu, členství v Unii a v Severoatlantické alianci (NATO) je podle něj základem svobody, prosperity a bezpečnosti země.
Z lednového bleskového průzkumu agentury Median pro Radiožurnál vyplynulo, že víc než dvě třetiny lidí si myslí, že pro ně přijetí eura v Česku nebude prospěšné. Naopak zhruba pětina veřejnosti je přesvědčena o prospěšnosti společné evropské měny.
Anketa
Za připomenutí ještě stojí, že EU jako právní subjekt vznikla až v prosinci 2009, kdy začala platit Lisabonská smlouva. Předtím se název EU používal pro seskupení dvou (do července 2002 tří) organizací: Evropské společenství (ES; do 1. listopadu 1993 EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Třetím bylo Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO), jež zaniklo v červenci 2002.
Petice ANO proti euru, korespondenční volbě i migrantům mají přes 23 tisíc podpisů
Základy samotné EU položil již 9. května 1950 francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, když přednesl návrh právě na vytvoření ESUO. Daná organizace měla původně za cíl spojením hutního a těžebního průmyslu Francie a Německa zabránit další válce. Smlouva o založení ESUO, podepsaná v dubnu 1951 Francií, Německem, Itálií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem, začala platit v červenci 1952.
Už v březnu 1957 stvrdily tytéž země podpisem vznik Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii. Tyto organizace sloučily v roce 1967 své správní orgány, vznikla např. Evropská komise (EK) a Rada ministrů, a začaly se nazývat Evropská společenství (ES).
Evropské vlajky vlají před sídlem Evropské komise v Bruselu
V roce 1972 se šest zemí ES dohodlo na vytvoření EU, která měla vzniknout už do konce 70. let. Podoba EU ale byla konkretizována až v Maastrichtské smlouvě v roce 1991.
K hlavním institucím EU patří vedle EK také Evropská rada, Rada EU a Evropský parlament (EP), který je volen jednou za pět let občany členských států unie nebo Evropská centrální banka. Většina institucí sídlí v Bruselu, EP ve Štrasburku, část aparátu EP sídlí i v Lucemburku, ECB má sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem.
Česko bude z EU víc brát než do ní posílat ještě mnoho let
