Článek
V roce 2025 uplyne 80 let od osvobození Československa a konce druhé světové války. Novinky k tomuto významnému výročí představují projekt Rok osvobození. Právě proto v tomto článku vidíte historické rozhraní vytvořené pouze pro tuto rubriku, které je doplněno moderními prvky.
V době, kdy Rusko už třetí rok útočí na Ukrajinu a probíhá celá řada dalších konfliktů, je nutné si neustále připomínat, jak důležitá je svoboda a jaké utrpení s sebou válka přináší.
Přesně před 80 lety dopadaly na Prahu spojenecké bomby. O život tehdy přišlo 701 lidí. „Ztráty byly tak velké, protože mnoho Čechů protileteckým opatřením nepřikládalo váhu. Většina Pražanů byla ukolébána předešlými planými poplachy. Vím to z rodinné historie,“ říká Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
„Po vyhlášení poplachu celá rodina vylezla na střechu na Kampě a koukala se jako mnohokrát předtím na prolétávající americké letouny,“ vysvětluje Rajlich. I když leteckých poplachů zažila Praha od půlky roky 1944 desítky, bombardována nikdy nebyla. Mnozí se domnívali, že Praha se cílem spojeneckého letectva nikdy nestane.
Rok osvobození: 3D model dnešní Prahy s místy zasaženými během bombardování 14. února 1945Video: Novinky
Americká letadla však 14. února Prahu bombardovala. „Tentokrát to shodili. Děda, babička i otec byli během několika minut ve sklepě,“ říká Rajlich s tím, že podobné podcenění hrozeb nebylo výjimkou: „V důsledku planých poplachů byly vždycky největší ztráty při prvním náletu, i když mohl být poměrně slabý. Při druhém nebo třetím už bylo obyvatelstvo velice disciplinované a prostě okamžitě směřovalo do krytů.“
Na Popeleční středu však Pražané ještě neměli zkušenosti a podle toho se chovali. „Protiletecké kryty buď nevyhledali vůbec, nebo tak učinili, až když už bylo pozdě. Letecký poplach byl navíc toho dne z nepochopitelných důvodů vyhlášen poměrně pozdě, teprve pět minut před dopadem prvních pum,“ upozorňuje Rajlich.
Mapa znázorňuje oblasti, které byly 14. února 1945 bombardováním nejvíce zasaženy.
K bilanci vysokých ztrát přispěl i fakt, že těžkým pumám neodolaly některé protiletecké kryty. Američané shazovali pětisetliberní bomby (227 kg).
„Na Karlově náměstí, kam dopadla poměrně dost velká koncentrace pum, byl u pomníku Karolíny Světlé velký protiletecký kryt a bomba spadla přímo na něj. Bylo tam několik desítek obětí.“ Zemřely především matky s dětmi.
Oběti a škody náletu:
- Podle amerických zdrojů na Prahu zaútočilo celkem 62 letounů B-17 Flying Fortress. Na město bylo vysypáno 152 tun pum.
- První pumy, jejichž cílem bylo evidentně smíchovské nádraží, dopadly na rozhraní Smíchova, Radlic a Jinonic. Největší koncentrace bomb však postihla pravobřežní Prahu od Palackého mostu (tehdy Mozartova) přes Karlovo náměstí a Nové Město na Vinohrady, bomby zasáhly také části Vršovic, Nuslí a Podolí.
- Podle prvních soupisů pořízených 18. února 1945 si útok na Prahu vyžádal životy 413 lidí, dalších 1455 bylo zraněno a 88 osob zůstalo pohřešováno. Nešlo však o konečné cifry, neboť byly postupem času precizovány.
- Definitivní čísla lidských obětí náletu byla zveřejněna až po skončení války. Vyšplhala se na 701 mrtvých a 1184 zraněných osob. Mezi identifikovanými mrtvými bylo i 42 říšských Němců.
Osudný navigační omyl
A proč tedy k samotnému náletu došlo, i když Praha na seznamu cílů nebyla? Americká 8. letecká armáda USAAF operující ze základen ve Velké Británii vyslala ten den nad Německo čtyři svazy čítající dohromady 1377 bombardovacích a 962 stíhacích strojů.
Jejich cílem byly železniční a silniční most ve Weselu (směřovalo k němu 84 strojů B-17) a seřaďovací nádraží v Magdeburku (375 letounů B-24) a Saské Kamenici (457 letounů B-17).
Nejsilnější uskupení mířilo na Drážďany, kam bylo pod ochranou 316 stíhacích letounů P-51 Mustang vysláno 461 čtyřmotorových bombardovacích strojů B-17 Flying Fortress. Část jich místo saské metropole bombardovala Prahu. Podle analýzy amerických vojenských historiků došlo k záměně Prahy za Drážďany následkem navigačního omylu. Přispělo k tomu také špatné počasí nad západní Evropou.
„Byla poměrně silná oblačnost a hlavně vál boční vítr. Už nad Zuiderzee v Nizozemsku došlo k odchylce od stanoveného kurzu,“ říká Rajlich.
Jak vypadaly Emauzy, Vinohradská třída a Palackého náměstí po bombardování a jak vypadají ta stejná místa dnes? Podívejte se na následující video.
Rok osvobození: 1945 vs. 2025 (Emauzy, Vinohradská třída, Palackého náměstí)Video: David Kocián, Novinky
Odchylka postupně narůstala. Boční vítr ale nebyl jediný problém: „Horší bylo, že hlavnímu navigátorovi Haroldu I. Brownovi vysadil palubní radiolokátor. Nemohl se přitom zorientovat podle bodů na zemi, protože většina západní Evropy byla pod mraky.“
Pozici Brown určoval na základě síly a směru větru, rychlosti a doby letu. Skupina navíc musela opakovaně měnit směr letu, aby zmátla německou obranu. Až v závěru letu měla skupina zamířit přímo nad cíle. To měla udělat u Zwickau nedaleko Saské Kamenice asi 90 kilometrů od Drážďan. V té době však byla skupina nad Plzní.
„Další problém byl v tom, že mezi Saskou Kamenicí a Drážďany stejně jako mezi Plzní a Prahou je zhruba stejně široká řeka a stejně orientované železniční tratě. Protože se nemělo bombardovat vnitřní město, ale seřaďovací nádraží, tak letouny, které nakonec bombardovaly Prahu, letěly podle kolejí. První bomby dopadly na smíchovské nádraží a pak nálet končil u vršovického nádraží. Nebyl tam úmysl bombardovat vnitřní město.“
Autoritativní velitel
„To je řekněme objektivní stránka mechanismů toho omylu. Ale já bych tam viděl ještě subjektivní stránku,“ pokračuje Rajlich: „Spočívala v osobě velitele 398. bombardovací skupiny, podplukovníka Lewise P. Ensigna. Nepatřil k respektovaným bombardovacím velitelům, velení se ujal relativně nedávno, protože zastoupil padlého předchůdce. Byl autoritativní a nenechal si poradit, nebral v úvahu námitky některých svých podřízených.“
Vysypal to on a vysypali to i ostatní.
Plyne to z analýzy časopisu Flak News, kde se k okolnostem náletu vyjadřovali členové posádek. Jak se začala protrhávat oblačnost a dívali se na mapu, uvědomili si, že by mohlo jít o Prahu. Neviděli žádné plameny.
„Musíme si uvědomit, že noc předtím byly Drážďany těžce bombardovány a hořely. Praha nehořela. Z radiokomunikace bylo zřejmé, že podplukovník Ensign nebral na tyto názory a výtky podřízených navigátorů velký zřetel,“ upozorňuje Rajlich, který cituje i jednu výpověď pilota: „Slyšel jsem v rádiu, jak velitel říká, abych ho neučil číst mapu. Autokratický velitel nebral v úvahu námitky svých podřízených a prostě rozhodl bombardovat. Slovo velitele je za války zákon. Vysypal to on a vysypali to i ostatní.“
Ohnivá bouře srovnala Drážďany se zemí. O spojeneckých náletech dodnes koluje řada mýtů
Bomby padaly i jinde
Praha nebyla 14. února jediným městem na území Československa, které bylo ten den bombardováno. Ze svazu mířícího původně k Drážďanům totiž menší skupiny strojů bombardovaly i Záluží u Mostu, Duchcov a Plzeň. Z bombardérů letících na Saskou Kamenici (Chemnitz) dopadaly bomby i na Cheb, Tachov či Karlovy Vary.
Zatímco bombardování většiny z uvedených západočeských a severočeských lokalit, tehdy osídlených převážně německým obyvatelstvem, již poněkud zapadlo, nálet na Prahu představuje dodnes v české historické paměti velmi živou a traumatizující epizodou 2. světové války.
Nacistická propaganda
Kruté následky „anglo-amerického teroristického náletu“, o jehož smyslu se tehdy každý jen dohadoval, se nacistický propagandistický aparát pochopitelně snažil využít ve svůj prospěch. Níže nabízíme přehled z tehdejšího tisku.
…vražedný cynismus nepřítele vybil se výhradně na bezbranném civilním obyvatelstvu, kulturních památkách, nemocnicích a městských obytných čtvrtích. Účel nepřítelova náletu na naši milovanou Prahu byl jen a jen teroristický… Vymírající národ anglický chce se tak mstít národům s plnými kolébkami a dává svým letcům pokyn, aby zasahovali porodnice a dětské nemocnice.
Anglo-americké teroristické letectvo svým náletem na pražské obytné čtvrti, nemocnice, dětské útulky, porodnice a kulturní klenoty naší země znovu dokázalo, že teror je systémem spojeneckého vedení války po všech stránkách.
Pro tehdejší okupační realitu bylo příznačné, že oficiální rozloučení s oběťmi náletu, které se konalo v režii nacistické propagandy, proběhlo dopoledne 18. února 1945 odděleně - s českými oběťmi u kostela sv. Ludmily na náměstí Míru (tehdy Říšské náměstí), s německými před budovou Rudolfina na dnešním náměstí Jana Palacha (tehdy Mozartovo náměstí).
Tryzna před Rudolfinem vyzněla v odhodlání nepřátelskému teroru navzdory vytrvat až do vítězství Říše.
Projekt Rok osvobození poutavým způsobem přibližuje důležité i některé méně známé aspekty posledního roku války i týdny po jejím konci. Díky spolupráci s Vojenským historickým ústavem představí i použité zbraně, nechybějí reportáže ze zahraničí, které doplní články oživené infografikou, dobové materiály, rozhovory nebo podcasty. V některých materiálech dostane prostor také umělá inteligence.
