Peklo v Terezíně. Nacistické transporty smrti způsobily hrůznou epidemii

Pochody smrti a evakuační transporty mezi jednotlivými koncentračními tábory začaly v létě 1944. Podvyživení vězni museli absolvovat mnohdy stovky kilometrů dlouhé trasy za každého počasí, bez dostatečného oblečení a jen s minimálními příděly jídla. Kdo už nemohl dál, byl příslušníky SS bez milosti zavražděn.

K evakuacím nacisté přistoupili poté, co byl v dubnu 1944 Rudou armádou osvobozen koncentrační tábor Majdanek, který se nacházel na předměstí Lublinu na území okupovaného Polska.

Nacistům se jej sice podařilo na poslední chvíli do značné míry vyklidit, ovšem nestačili již zničit důkazy o masovém vraždění. Plynové komory, pece na spalování mrtvol a další zařízení v celé své obludnosti ukázaly světu osud milionů lidských životů v nacistických továrnách na smrt.

„Říšský vůdce SS Heinrich Himmler poté vydal rozkaz, že každý tábor, který je ohrožený postupem nepřítele, musí být bezpodmínečně vyklizen a vězni přesunuti jinam. Mezi cíli, kam směřovaly evakuační transporty a také ony pověstné pochody smrti, byl i Terezín,“ říká nám přímo na místě Vojtěch Blodig, historik Památníku Terezín.

Evakuace probíhala buď vlakovými transporty, nebo pěším pochodem. Často šlo o stovky kilometrů dlouhé přesuny tisíců lidí najednou, přičemž mnoho z nich během cesty zahynulo hladem, vysílením, nebo byli zavražděni dozorci. Smrt vězňů, čili svědků nacistických hrůz, během pochodů byla ale pachateli zločinů vítána. Příslušníci SS proto mnohdy zuboženým lidem nedovolovali jíst ani trávu či spadlé listí.

Zdaleka přitom nešlo jen o vězně židovského původu, zastoupena zde byla řada národností z celé Evropy - lidé poslaní na smrt z politických důvodů, spolupracovníci odboje i jejich rodiny včetně dětí. Odhaduje se, že celkem při těchto pochodech zemřelo okolo čtvrt milionu lidí.

Jenže jak se smyčka spojeneckých armád kolem třetí říše utahovala, nacistům ubývaly také možnosti, kam vězně přesouvat. V dubnu a v květnu 1945 se tak ve velkém dostali i na území protektorátu a Říšské župy Sudety. O rozsahu a krutosti transportů hovoří kromě dobových svědectví i více než stovka hromadných hrobů nacházejících se na našem území - Žihle, Tachov, Stod, Kaštice, Březno, Karlovy Vary a řada dalších. Tam všude byly po válce pohřbeny ostatky stovek „evakuovaných“ vězňů z nacistických táborů smrti, kteří přišli o život na českém území.

Evakuační transporty začaly do Terezína přijíždět 20. dubna 1945, poslední pak dorazil 6. května. „Pro příjezd vlakových transportů do Terezína sloužila železniční vlečka z Bohušovic nad Ohří,“ uvádí Vojtěch Blodig.

Vlečka byla zprovozněna již v polovině roku 1943, aby obyvatelé Bohušovic a okolí neviděli, v jakém stavu vězni do terezínského ghetta přijíždějí. Netušili ani to, že odjíždějí na smrt do vyhlazovacích táborů nebo míst otrocké práce.

Mnoho vězňů, kteří transporty či pochody do Terezína přežili, ovšem trpěli vysoce infekčními nemocemi, především břišním a skvrnitým tyfem. V podmínkách zcela přeplněné pevnosti, kde od 20. dubna do 6. května 1945 přibylo ke zdejším 17 tisícům vězňů přes dalších 15 tisíc, nebylo možné infikované lidi zcela oddělit od těch zdravých.

Tyfová epidemie se v ghettu i v Malé pevnosti naplno rozvinula od 24. dubna. Denně tehdy onemocnělo i několik stovek lidí. Na vrcholu epidemie se skvrnitým tyfem nakazilo až 150 lidí za den. Přidávaly se i další nemoci, například úplavice či tuberkulóza.

„Protože hrozilo, že se nemoc začne ve velkém šířit i mimo Terezín, povolilo velitelství SS vstup českým lékařům a zdravotníkům především z Prahy, Roudnice nad Labem a Mělníka, působícím v rámci organizace Česká pomocná akce,“ líčí historik Vojtěch Blodig.

Od 2. května 1945 převzal Terezín formálně pod ochranu Mezinárodní výbor červeného kříže. Jeho zástupcem v Terezíně byl jmenován Paul Dunant.

Poslední příslušníci SS utekli z Malé pevnosti i z bývalého ghetta ve městě Terezín 5. května. Jednotky Rudé armády zde projížděly v podvečer 8. května a 10. května do města vstoupila sovětská posádka. Ve dnech 11. až 13. května zde zdravotní služba Rudé armády zřídila pět nouzových nemocnic, laboratoře, odvšivovací stanice a další zařízení s více než třemi stovkami lékařů a zdravotníků.

Na druhé straně však přes odpor zdravotníků z řad osvobozených vězňů ghetta a pracovníků České pomocné akce Rudoarmějci nechali mnohé vězně nekontrolovaně opustit Terezín. To způsobilo rychlé rozšíření nemocí mezi obyvatele širokého okolí města.

Situaci se podařilo zvládnout až díky vyhlášení striktní patnáctidenní karantény. Přesto si epidemie nakažlivých chorob v Terezíně na jaře 1945 vyžádala další stovky životů. Závěrečná zpráva o jejich likvidaci uvádí celkem 1566 zemřelých v posledních dnech války a v prvních týdnech svobody.