Osvoboditele brzdilo před Ostravou a Opavou kvalitní československé opevnění

Sovětské jednotky postupovaly rychleji přes Polsko a Maďarsko než přes hornaté Slovensko. Když se však při vislesko-oderské operaci dostaly do vzdálenosti 65 kilometrů od Berlína, naskytla se rudoarmějcům možnost zaútočit z území středního Polska i na jih, zmocnit se Ostravy s jejím průmyslem a při dalším postupu Moravskou branou zkusit obklíčit německou 1. tankovou armádu, které velel generálplukovník Gotthard Heinrici.

Pro Němce ale představovala hornoslezská průmyslová oblast poslední zdroj oceli pro válečnou výrobu. Německé velení proto k ochraně přístupů na Moravu budovalo systém polních opevnění, do kterých zahrnulo také linie bývalého československého těžkého opevnění z roku 1938.

Plán velitele 4. ukrajinského frontu Ivana Jefimoviče Petrova z 13. února 1945 počítal s počátkem útoku mezi 8. a 10. březnem. Optimisticky předpokládal přibližně pětačtyřicetidenní postup, který by ve třech etapách překonal celkem 350 kilometrů.

V první, osmidenní etapě měl 4. ukrajinský front z jihu obejít Ostravu a dosáhnout Olomouce. Za dalších 15 dnů druhé etapy měl překonat zhruba 120 kilometrů a ve třetí, přibližně dvacetidenní etapě měl dosáhnout v polovině dubna Prahy.

První útok ve směru na Moravskou bránu, zahájený 10. března 1945, ale uvízl v blátě a mlze polského Těšínska. Zastaven byl 18. března, protože zcela selhal. Namísto plánovaných 120 kilometrů překonala útočná čela armád za stanovený časový úsek kilometrů pouhých osm. Stejná vzdálenost je dělila od Olše a tím i od československé hranice. Sovětské jednotky musely přejít do obrany.

S odstupem času akce vypadá jako intrika ambiciózních soupeřících velitelů 38. a 1. gardové armády generálplukovníků Kyrilia Moskalenka a Andreje Grečka proti veliteli frontu Petrovovi.

Již 16. března, ještě v době probíhajícího útoku, si nechal Moskalenko, jehož 38. armáda vedla útok za podpory Grečkovových tanků, schválit za Petrovovými zády plán nového útoku, který se označuje jako druhá fáze ostravské operace. Generál Petrov byl po neúspěšném útoku odvolán a převelen do štábu 1. ukrajinského frontu a 26. března 1945 ho nahradil armádní generál Andrej Ivanovič Jeremenko.

Postup Žukovova 1. ukrajinského frontu v Horním Slezsku umožnil 4. ukrajinskému frontu postoupit mezi 24. a 31. březnem do blízkosti Olše a v prostoru obce Tworków na krátkou dobu i za Odru. Do útoku byla nasazena také 1. československá samostatná tanková brigáda.

Na počátku dubna byl 4. ukrajinský front posílen o dosud sousedící 60. armádu z 1. ukrajinského frontu, která již stála na území Českého Slezska v prostoru Sudic. Posílení znamenalo, že 4. ukrajinský front už působil na československém území.

Plány se opět měnily, novým cílem se stalo obsadit Opavu a Moravskou Ostravu. Den před zahájením berlínské operace, 15. dubna 1945, zaútočil 4. ukrajinský front z prostoru jižně od Ratiboře směrem na jih na Opavu a Ostravu a dále na Olomouc vstříc 2. ukrajinskému frontu, který postupoval od Brna na severovýchod, přes Vyškov. Hlavním cílem bylo obklíčit německou 1. tankovou armádu a zaměstnat německou skupinu armád Mitte v českých zemích a zabránit jí odeslat posily k Berlínu.

Sovětské velení počítalo s prolomením německé polní obrany ve Slezsku a svižným postupem rychlých skupin německým týlem k Ostravě, které měly dosáhnout třetí den operace. Rychlé skupiny ale 17. dubna narazily v hloubce německé obrany na linii bývalých československých opevnění z třicátých let, kterou Němci využili a která sovětský postup paralyzovala. Tanky a automobily rychlých skupin musely počkat na postup pomalejších hlavních sil frontu a vyčkat, až jim ženisté, dělostřelci a pěšáci prorazí další koridory k zahájení nového útoku. Opavu dobyla 60. armáda až 22. dubna 1945.

V ostravském směru zaútočil front 26. dubna. Konkrétně 60. armáda od Opavy, 38. armáda z předmostí u Dolního Benešova a 1. gardová armáda z prostoru Darkovic. Němci vyklizená Ostrava padla 30. dubna, nicméně postup frontu se bojem o opevnění zdržel natolik, že k plánovanému spojení s 2. ukrajinským frontem u Olomouce došlo až v prvních květnových dnech a německá 1. tanková armáda se z prostoru ohroženého obklíčením stačila stáhnout.

Československé opevnění z roku 1938 tak prokázalo své strategické kvality, i když paradoxně pomohlo armádě, proti které bylo původně budováno.