Němci čelili bleskové válce, zastavit ji měl Himmler

„Německé obránce překvapilo, jak snadno sovětskou pěchotu odrazili. Tento útok ale odhalil německé uzly odporu, palebná centra a v 10 hodin dopoledne začala hlavní dělostřelecká příprava, která už byla cílena na tyto zjištěné obranné pozice. Okolo poledne zaútočily hlavní síly,“ popisuje situaci Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

Německá 4. pancéřová armáda první den bojů přišla o dvě třetiny hlavní a čtvrtinu vojáků. Sovětské tanky 3. gardové tankové armády a 4. armády se ženou vpřed ke Kielcům. Němcům se je nedaří zastavit, nemají dostatečnou podporu pěchoty. Postup byl tak rychlý, že místy sovětské jednotky předstihly stahující se německé.

Už od dva dny později 1. ukrajinský front dosáhl řeky Nidy. Na znázornění postupu se můžete podívat v následujícím videu.

Ve stejný den přišel další útok. Dělostřeleckou přípravu zahájil v 8:30 Žukovův 1. běloruský front z předmostí u Pulawy. Ten také změnil zavedené postupy.

„Už po té krátké dělostřelecké přípravě vyslal hlavní útok, kterému se podařilo rozvrátit německou obranu a umožnit průnik rychlých tankových a motorizovaných jednotek do německého týlu,“ připomíná Jakl.

Tanky prolomily frontu a postoupily do hloubky 30 kilometrů. Současně vyrazily síly i z předmostí u Magnuszewa. Německá 9. armáda se pokusila Sověty zastavit, ale nepovedlo se jí to. Rudá armáda měla na celé frontě silnou převahu, u pěchoty až jedenáct ku jedné, v tancích sedm ku jedné a v hlavních až dvacet ku jedné.

„Jak maršál Koněv, tak maršál Žukov před útokem soustředili velké množství dělostřeleckých hlavní. Jedno dělo připadalo na čtyři metry fronty,“ říká Jakl.

Jen 1. ukrajinský a 1. běloruský front tvořilo 163 pěších divizí, měly 2,25 milionu vojáků, přes 32 000 hlavní a 6500 obrněných vozidel. Přesouvaly se zásadně v noci a hluk maskovaly vojenské pochody znějící z tlampačů, aby o nich Němci nevěděli.

Plně se přesun utajit nepodařilo. Reinhard Gehlen, který měl v štábu pozemních vojsk OKH na starosti zpravodajskou činnost, varoval, že na celé východní frontě od Karpat po Balt stojí devět frontů a jen v 90 kilometrů širokém předmostí u Baranówa je pět sovětských pěších armád a šest obrněných sborů.

Generální štáb dokonce poslal Hitlerovi informaci od zpravodajců, že „ruská zimní ofenzíva začne 12. ledna“.

Vůdce, který se upínal k protiútoku v Ardenách, však odmítl posílit východní frontu. Zprávám o soustřeďování sil u Baranowa nevěřil, označil je za největší bluf od dob Čingischána.

Začátek ofenzivy byl přesunut na začátek ledna. „Ofenziva byla urychlena na žádost britského ministerského předsedy Winstona Churchilla, protože v prosinci německá armáda neočekávaně zaútočila v Ardenách. Nebylo jasné, kolik sil mají Němci připraveno v záloze a jak se bitva v Ardenách bude vyvíjet. Churchill proto požádal Stalina osobním dopisem o urychlení sovětské zimní ofenzivy, o které se vědělo, že se připravuje. Stalin velmi ochotně vyhověl,“ říká Jakl.

Hitler s tím ovšem nepočítal. „Němci předpokládali, že ofenzíva začne později. Proto měli veškeré letectvo a tankové síly v Ardenách na západě. Až po sovětském útoku přesunuli letectvo na východní frontu, aby podpořili pozemní jednotky. Fronta se však v podstatě rozpadla, sovětské jednotky postupovaly až o několik desítek kilometrů za den,“ vysvětluje Jakl, proč došlo k prolomení fronty, a doplňuje: „Je paradoxní, že Hitler, který se pasoval do role bojovníka proti bolševismu, svou ardenskou ofenzívou umožnil urychlení postupu Rudé armády do srdce Německa.“

Hitler 15. ledna rozhodl navzdory doporučení generála Hanse von Guderiana nařídit tankovému sboru Großdeutschland přesun z Východního Pruska na jih, aby pomohl zmiňované německé 4. pancéřové armádě, i když v daném směru nevedly hlavní železniční tratě. Sbor nakonec skončil v Lodži a kryl jen ústup 9. armády.

Vůdce umožnil stáhnout i divize obklíčené od 10. října v Kuronsku, což původně odmítal. Jejich obklíčení však mezitím zesílilo, takže už v prosinci nebyla šance, že by se probily za Západ a spojily se silami ve Východním Prusku.

„Dál však odmítal stáhnout německé vojáky z Norska nebo z Balkánu tam, kde nebyli v té době užiteční, protože pořád věřil v nějaké zázračné vítězství a nechtěl se vzdát obsazeného prostoru,“ popsal jednání führera Jakl.

Situaci komplikovaly masy německých civilistů, kteří utíkali před Rudou armádou na západ. „Evakuace byla ze strany nacistických pohlavárů dlouho odkládaná, aby se nešířila panika. Pak již pak bylo pozdě. Kolony ustupujících civilistů komplikovaly přísun materiálu a posil, které měli ještě Němci k dispozici.“

Zničená Varšava byla osvobozena 17. ledna. Tentýž den dostal Koněv další úkol – postoupit k Vratislavi a zaútočit přes Krakov na průmyslovou oblast Horního Slezska, kterou měl obsadit, ale současně ji uchránit před zničením. Krakov byl bez větších bojů osvobozen 19. ledna. Hitler přesto odmítl stáhnout z Horního Slezska 17. pěší armádu, která byla u Katovic tísněná ze tří stan, protože Slezská pánev byla poslední velkou průmyslovou základnou Třetí říše.

Vůdce nařídil 24. ledna vytvořit skupinu armád Visla, která měla zastavit postupující Sověty. Protože nevěřil generálům, tak jejím velením pověřil říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, který neměl žádné zkušenosti s velením v poli.

„Hitler byl stále více paranoidní, věřil SS a stranickým strukturám. Vojáky obviňoval ze zrady, že nebojují do poslední kapky krve na místě a že se jim nedaří zastavit ten sovětský průlom,“ vysvětlil volbu velitele Jakl.

Dodal, že Himmler už budoval armádu, která byla nasazena v Ardenách: „Potom byl jmenován velitelem skupiny Horní Rýn, která se souběžně s útokem v Ardenách pokusila o útok v Alsasku. Po zhroucení východní fronty byl převelen a svěřili mu velení skupiny armád Visla, která měla sovětské jednotky zastavit.“

Oba fronty však dál rychle postupovaly k Odře, už 25. ledna se podařilo obklíčit Poznaň a čelo 1. běloruského frontu stálo 64 km od německého hlavního města. „Rudá armáda si vytvořila nástupní prostor přímo k útoku na Berlín. Nicméně ji ohrožovaly německé jednotky na křídlech,“ upozornil Jakl.

„Šlo o útok klasické bleskové války. Cílem byl postup co nejdál a uzly odporu se obcházely. Samotná Poznaň kapitulovala až 23. února po takřka měsíčním obléhání.“ To už operace skončila, sovětské veleni ji zastavilo 3. února. Následovalo vyčištění mezi sovětským průlomem a Baltským mořem při východopomořanské operaci.

Viselsko-oderská se odehrávala na území dnešního Polska. Důležitá však byla i pro obyvatele protektorátu pod nacistickým jhem. „Pro nás byla důležitá hornoslezská operace 1. ukrajinského frontu. Rudá armáda obklíčila Vratislav a ze severu se přiblížila k československému území. Nicméně tím hlavním výsledkem bylo to přímé ohrožení srdce Třetí říše, přímé ohrožení Berlína, které už vlastně signalizovalo porážku Německa, která byla klíčem k osvobození Československa,“ zhodnotil význam operace Jakl.