Nečekané osvobození. Americká armáda původně neměla v plánu do Československa vůbec vstoupit

Američtí vojáci se na českém území objevili nečekaně, pouze v důsledku dílčích vojenských plánů pozměněných na poslední chvíli. Do poloviny dubna 1945 totiž představitelé domácího i zahraničního odboje a také spojenecké vlády shodně předpokládali, že celé území předválečné ČSR bude osvobozeno výhradně sovětskými vojsky, popřípadě jednotkami jejich menších spojenců (Poláků, Rumunů a samozřejmě také samotných Čechoslováků) bojujícími na východní frontě. Vstup armád západních zemí do prostoru východně od Německa nebyl součástí vojenských plánů ani Britů, ani Američanů.

Československá exilová vláda v Londýně již v květnu 1944 podepsala s Moskvou dohodu upravující budoucí pobyt sovětských vojsk na osvobozeném území. Obdobné úmluvy se západními mocnostmi vláda neuzavřela ani o nich nejednala, neboť s podílem jejich armád při osvobozování Československa nepočítala.

Vycházela přitom nejen z britských a amerických vojenských plánů, ale také z dlouhodobých předpokladů prezidenta Edvarda Beneše, který již od roku 1939 spojoval osvobození ČSR především se zapojením Sovětského svazu do světového válečného konfliktu.

V únoru 1945 Sověti na jaltské konferenci oznámili, že hodlají vojensky zajistit celé Československo. Vzhledem k tomu, že vojska západních mocností se tehdy teprve snažila překročit řeku Rýn na západní hranici Německa, nikdo sovětským ambicím neoponoval.

Později byla mezi Moskvou a západními mocnostmi dohodnuta takzvaná demarkační linie, na které se měla sovětská a západní vojska setkat a kterou nesměla ani jedna strana překročit. Její včasné vymezení ještě před zahájením závěrečných bojů bylo technicky nezbytné, aby v posledních týdnech války nedocházelo ke zbytečným omylům a nechtěné palbě mezi spojenci.

V březnu 1945 vojenští stratégové narýsovali demarkační linii do svých map v severojižním směru napříč Evropou od Rostocku po Terst. V intencích sovětského sdělení na jaltské konferenci jeden z jejích úseků přesně kopíroval česko-bavorskou hranici. Zřejmě proto, aby její určení bylo co nejjednodušší. Americká ani britská armáda neměly do Československa vstoupit.

Navzdory jasně vymezené linii americké jednotky ve druhé polovině dubna přesto předválečné československé hranice na několika místech neohlášeně překročily. A právě 18. dubna se poprvé objevily v Ašském výběžku. Následně ve dnech 24. až 26. dubna svedly oddíly 97. pěší divize bitvu o město Cheb. O dva dny později dokonce odrazily německý pokus o protiútok. V ulicích města a jeho okolí padlo 71 amerických vojáků. Jednalo se o zdaleka největší bitvu, kterou Američané na československém území svedli.

Do konce dubna americké jednotky zajistily úzký pás v západních Čechách podél hranic s Bavorskem. Dále se ale bez souhlasu Sovětů neodvažovaly postupovat. Současně jejich velení požádalo sovětský vojenský štáb o posunutí demarkační linie pod úpatí pohraničních hor na české straně s cílem zajistit levé křídlo amerických vojsk postupujících Bavorskem směrem na jih. Jejich útok na Mnichov a do Rakouska se totiž rozvíjel nečekaně rychle a zůstával nechráněn z boku.

Sověti se k americkému požadavku postavili vstřícně. Souhlasili s posunutím demarkační linie až na osu Karlovy Vary–Plzeň–České Budějovice, posunuta byla rovněž na území Rakouska.

Byli si dobře vědomi, že posunutím linie Američané větší politický vliv v osvobozeném Československu nezískají. Prioritou pro Sověty ovšem bylo, aby Praha zůstala v jejich operační sféře. Dne 30. dubna Sověti souhlasili s americkým návrhem, aby prostor podél západních československých hranic zajistila až do hloubky 65 kilometrů americká vojska.