České Drážďany. Americké bombardéry téměř vymazaly Kralupy z mapy

První pumy padají k zemi krátce po půl jedné. Posádky 145 bombardérů 304. perutě a části 5. perutě 15. americké letecké armády cílí na zdejší rafinérii minerálních olejů Kralupol, přezdívanou „Petrolejka“. Netuší, že provoz v tomto závodě, který byl za okupace začleněn do německého koncernu Benzin-Benzol-Verband-Bochum, se zastavil už v průběhu roku 1943.

Na začátek náletu si i po 80 letech velmi dobře pamatuje paní Hana Matoušková, které tehdy bylo deset let. „Když začaly houkat sirény, zrovna jsem hrála kuličky. Utekla jsem domů. Většinou jsme při poplachu chodili do krytu, který byl kousek od nás. Byl to sklep u Svobodů, který byl zabudován z části do skály pod vrchem Hostibejkem,“ vyprávěla pro Novinky.

První bomby přesně trefují areál rafinérie, zasáhnou i jedinou tehdy plnou nádrž, která vybuchla a začala hořet. Hustý černý dým během chvíle zahalil celé město a jeho okolí. Kvůli tomu další americká letadla následně shazovala svůj smrtonosný náklad už více méně naslepo. Bomby, celkem jich bylo více než 1200, proto padaly na civilní zástavbu.

Lidé se snažili zachránit ve sklepech, v krytech či útěkem mimo město. Vše se ale odehrávalo v příliš velké rychlosti a zmatku, bombardéry útočily v několika vlnách necelou půl hodinu. Nejvíce zasažena byla oblast kolem železničního nádraží, lokalita V Zátiší, Palackého náměstí a mnohé další. Stovky domů se změnily v ruiny. V jejich troskách zahynuly i kompletní rodiny. V seznamu mrtvých můžeme číst například devět jmen s příjmením Vácha/Váchová, přičemž nejmladší Janě byly teprve tři roky.

Zranění k roztřídění podle závažnosti úrazů i těla mrtvých byla po vytažení z trosek nejprve přemisťována do zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, který jako zázrakem nebyl při útoku téměř vůbec poničen. Následně byli zranění převáženi do několika nemocnic, hlavně do těch v Praze, ale také do Kladna či Mělníku.

„U náměstí stál statek rodiny Karbanů, který také dostal zásah. Rodiče i děti to však přežili schovaní ve sklepě. Když je po náletu přišel do trosek hledat jejich nejmladší příbuzný Antonín, našel je v bezvědomí. Přenesli je tedy do kostela, kde se naštěstí nakonec všichni probrali,“ vylíčil jednu ze vzpomínek Miloslav Czechman, jemuž bylo v době kralupské tragédie 15 let.

Kralupy se tragédií z 22. března 1945 staly bombardováním nejvíce postiženým městem protektorátu za celou druhou světovou válku. Zahynulo 245 lidí, z toho byla stovka německé národnosti – vojáci, civilní zaměstnanci okupační správy a další. Z celkového počtu 1884 obytných domů jich bylo 117 zcela zničeno a dalších téměř 1000 poškozeno.

Zničeno nebo těžce poškozeno bylo také 22 průmyslových objektů, 16 veřejných budov a kralupské osobní i nákladní železniční nádraží. „Zcela rozvrácena byla městská kanalizace, vedení elektrické a telefonní, silniční síť. Potíže – jak v prvních chvílích záchranářům, tak až prakticky do konce války – způsobovala neprůjezdnost městem,“ uvedl v knize Bomby pod Řípem historik Michal Plavec.

Odhaduje se, že až třetina obyvatel Kralup na čas opustila město a uchýlila se k příbuzným. Na bezprostřední likvidaci následků bombardování a s ním spojených požárů se podílely téměř čtyři desítky hasičských sborů, stovky německých vojáků i okupační správou povolaní vězni a zdravotnické sbory. Odhad materiálních škod se vyšplhal k částce 210 milionů korun v hodnotách k červnu 1939.