Američané zničili 70 procent plzeňské Škodovky, komunisté se pak kreativně vyřádili

„Cílem velkého svazu spojeneckých bombardérů, který je na cestě nad nepřátelské území, se mohou stát Škodovy závody. Dělníci, opusťte továrnu a zůstaňte do odpoledne venku,“ zaznělo opakovaně ve vysílání BBC.

Vzdušný poplach byl vyhlášen v 10:11. První bomby začaly padat v 10:26 na Lochotín. Na letiště Plzeň Bory, kde letecký průzkum zjistil asi stovku stíhaček včetně proudových Me-262, zamířilo 78 bombardérů. Zbytek se soustředil na továrnu, kam začaly padat bomby o dvacet minut později.

Jak říká Vít Smetana v následujícím rozhovoru, bombardování Škodovky se velice ochotně chytla tehdejší komunistická propaganda…

To je zase jeden z případů, kdy se druhý život události velmi odlišuje od toho, v jakém kontextu se stala 25. dubna 1945. Komunistická propaganda se toho velice rychle a ochotně chytla. Interpretovala to tak, že Američané, kteří nepomohli bojujícím pražským povstalcům na barikádách, měli dost sil na to, aby o pár dní dříve v závěru války zničili páteř československého průmyslu. Očekávali prý, že by mohla být páteří nejenom československého průmyslu, ale celého budoucího sovětského bloku. Jde samozřejmě o konstrukt, a když se na záležitost podíváme ad fontes, vidíme docela jiný příběh.

Toho 25. dubna 1945 ještě nikdo nevěděl, jak dlouho válka potrvá. Americké vedení žilo v představě, že existuje jakási alpská pevnost. Hitler byl ještě naživu. Konec války se zjevně blížil, ale nebylo jasné, kdy nastane. Plzeňská Škodovka byla zároveň jednou z posledních velkých fabrik, které stále na plné obrátky pracovaly pro potřeby Říše.

Zásobovala její ozbrojené síly širokou škálou vojenských prostředků včetně plamenometů, pětadvacetimilimetrových kanonů, a dokonce i tanků, které sjížděly z montoven a byly velice rychle přepravovány jak na západní, tak na východní frontu, aby pomáhaly německé obraně.

Zároveň je potřeba vnímat historický kontext. Československé vedení v Londýně opakovaně apelovalo na Brity i Američany, aby Škodovku bombardovali. Britové podnikli sedm neúspěšných útoků do konce roku 1943, v následujícím roce americké letectvo podniklo dalších šest útoků. Všechny byly neúspěšné. Buď byly bomby shozeny jinam, anebo nebyly shozeny vůbec, protože povětrnostní podmínky neumožnily zacílit na fabriku a letci měli jasné rozkazy vyhnout se zbytečným civilním ztrátám. Nemluvě o tom, že Němci vybudovali maketu továrny o kus dál.

Ano, byli zmateni a útoky byly neúspěšné. Potom britská RAF podnikla další útok v noci ze 16. na 17. dubna 1945. Ten byl rovněž neúspěšný a nakonec 25. dubna úspěšně zaútočili Američané. Zároveň je třeba říci, že československé vedení, konkrétně zpravodajská služba, ještě v březnu 1945 poskytla další přehled toho, co se ve Škodovce vyrábí, s implicitní žádostí, že je namístě továrnu bombardovat.

Takže nešlo ze strany Spojených států o žádný perfidní útok, ale o něco, co si československá vláda a její představitelé přáli, a žádali o to americké ozbrojené síly. Ten dokument jsem nalezl v archivu Office of Strategic Services ve Washingtonu v Národním archivu.

Přesně tak a podobně postupovali i Sověti, kteří těsně před osvobozením Ostravy bombardovali Vítkovice. To byl prostě normální postup. Zároveň je třeba říci, že se Američané snažili při takové operaci minimalizovat civilní ztráty, což platilo i 25. dubna. Asi hodinu a pár minut před náletem bylo na BBC odvysíláno varování před náletem, které asi většina pracujících neslyšela, ale nějak se k nim dostalo. Ztráty na životech v samotné Škodovce byly minimální.

Odvysílané varování však také zalarmovalo německou protivzdušnou obranu. Letci asi pro takové varování velké pochopení neměli, zasažena byla desetina z útočících bombardérů. Ztráty na americké straně čítaly 42 lidských životů.

To vše je potřeba vzít v potaz, než člověk vynese nějaký soud, že se nám Američané snažili zničit páteř našeho průmyslu.

Ano, to byla logika války, která byla vedena velmi nelítostným způsobem i z britsko-americké strany, ale musela tak být vedena. Američané však rozlišovali mezi tím, jestli bombardují Německo, nebo oblasti etnicky české. Pro ně byly rozkazy zcela odlišné – vyhnout se ztrátám na lidských životech. Naopak v Německu probíhaly kobercové nálety s cílem zabít co nejvíc Němců a zároveň způsobit chaos hrůzou z kobercových náletů.

To byla myšlenka britského leteckého maršála Arthura Harrise, zvaného Bomber Harris, podle něhož se bombardováním mělo dosáhnout takového psychologického účinku, že se německé obyvatelstvo postaví proti vlastní vládě, která přivolala takovouto pohromu. Víme, že efekt byl zcela opačný. Nefungovalo to, naopak to nabídlo argumenty goebbelsovské propagandě o barbarských plutokratických mocnostech, jejichž teroru je potřeba se bránit.

To se dělo i těsně před příchodem Rudé armády. Skýtá to větší možnosti pro odboj.

Československý odboj v letech druhé světové války opakovaně apeloval na představitele československé vlády v Londýně, ať přimějí Brity a později i Američany, aby byly bombardovány továrny. Jedině v chaosu při bombardování mohou odbojáři dokonat dílo zkázy, zničit další stroje a výrobní linky, což za normálních okolností dělat nemohou, protože to pouze vyvolá drakonická opatření ze strany nacistické okupační moci.

Byla to součást psychologického boje, který začali komunisté vést už v době války, ale hlavně bezprostředně po osvobození a využívali ho na své cestě k moci. Američané byli líčeni jako ti druzí, kteří nepomohou povstalcům, ale zároveň útočí ze svých letounů z nebe na nebohé české občany a na budoucnost československého hospodářství. S tím se dá samozřejmě pracovat velice kreativně a českoslovenští komunisté, a nejenom českoslovenští, v tom byli mistry a pracovali s tím až do února 1948. V Rudém právu a dalších komunistických tiskovinách byli Američané líčeni jako cynici, kteří nepomohli bojujícím hrdinům na pražských barikádách.

Spojovalo se to i s náletem na Prahu z února 1945, se kterým se pracovalo také velice kreativně, přitom šlo o omyl jedné letky, která ještě nad Německem ztratila kontakt a orientaci a namísto Drážďan bombardovala pruh od Palackého mostu přes Karlovo náměstí na Vinohrady, což si vyžádalo skoro dva tisíce mrtvých a raněných.

Zcela určitě. A já bych jenom zmínil, že Britové a Američané si byli vědomi toho, co se tady odehrává. V případě otázky osvobození Prahy se velice snažili o to, aby byly včas odtajněny dokumenty, které ukážou, že si sovětská strana přála, aby Američané nepostupovali do Prahy. Načasováno to bylo tak, že se to podaří před plánovanými volbami v květnu 1948. To už se nestihlo, protože mezitím přišel takzvaný Vítězný únor, kdy se komunisté chopili moci.