Článek
V roce 2025 uplyne 80 let od osvobození Československa a konce druhé světové války. Novinky k tomuto významnému výročí představují projekt Rok osvobození. Právě proto v tomto článku vidíte historické rozhraní vytvořené pouze pro tuto rubriku, které je doplněno moderními prvky.
V době, kdy Rusko už třetí rok útočí na Ukrajinu a probíhá celá řada dalších konfliktů, je nutné si neustále připomínat, jak důležitá je svoboda a jaké utrpení s sebou válka přináší.
„Tokio bylo dřevěné, takže hořelo jako věchet slámy,“ říká Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu v Praze. „Nálet na Drážďany z půlky února 1945 měl podle posledních výzkumů okolo dvaadvaceti až pětadvaceti tisíc obětí. V Tokiu lidí zemřelo čtyřikrát víc.“
„Byla to součást velice propracovaného plánu likvidace administrativních a především průmyslových center v Japonsku,“ připomíná Láník. „Velké nálety začaly v listopadu roku 1944, poté co se povedlo dobýt Mariany, kde byly umístěny strategické bombardéry B-29. Do té doby by tak obrovské nasazení letadel nebylo možné.“
První nálety však nepřinášely očekávané výsledky. „Bylo zřejmé, že klasický způsob bombardování, jaké známe z Evropy, nebude příliš účinné,“ vysvětluje Láník.
Přeživší bombardování Šizuko Nišiová během vzpomínkové akce se stejnou bombou, které před 80 zničily velkou část města.
Výměna velitele a změna taktiky
Kvůli tomu se vyměnili velitelé a do čela amerického XX. bombardovací velitelství byl postaven generál Curtis LeMay. Bylo mu jasné, že stávající taktika přesných úderů z velkých výšek není vhodná. Nebe nad Japonskem často pokrývaly mraky, jasno bývalo jen sedm dní v měsíci. Silný jet stream shozené bomby zanášel mimo cíl. Byť Američané preferovali přesné údery, nakonec použili taktiku britského bombardovacího letectva, které bombardovalo kobercově.
„Americká příprava na bombardování Japonska byla natolik důkladná, že dokonce v Utahu vznikl model japonské vesnice, na kterém byly zkoušeny různé druhy bomb.“ Volba padla na zápalné, protože domy v Japonsku byla především ze dřeva a papíru.
„Pří útoku na Tokio byly použity hlavně dva druhy bomb. Jeden dopadl po a po několika sekundách bomba explodovala a vylétly z ní hořící napalmové koule. Další bomby tvořil zrosolovatělý benzin spolu s bílým fosforem.“
Události v Pacifiku z roku 1945
Účinnost zápalných bomb se ukázala 4. února 1945 při útoku na Kobe a o tři týdny později na Tokio, kdy bylo zničeno 2,5 kilometru čtverečních města.
Pro následující vlnu náletů naplánovanou na 9. až 22. března se taktika radikálně změnila. Nálety měly paralyzovat Japonsko před vyloděním na Okinawě. Bombardéry měly útočit v noci z výšky 1500 metrů. Hrozilo však nebezpečí, že bombardéry zasáhne protiletadlová palba, zatímco ve výšce 9000 metrů je původně neohrožovaly ani stíhačky.
Zabíjení Japonců mě v té době netrápilo. Staral jsem se, aby skončila válka.
Toho se LeMay nebál, japonské řízení palby i radary byly totiž primitivní. Tím, že letěly B-29 níž, unesly více paliva a bomb, což zefektivnilo útoky. Aby se zvýšila nosnost, LeMay dokonce nechal z bombardérů vymontovat i těžká protiletadlová děla, protože Japonsko mělo jen málo nočních stíhaček, z nich většina vznikala improvizovanou úpravou denních strojů.
„Američané taky velice podrobně analyzovali schopnosti protiletadlového dělostřelectva, takže volili hladiny náletů ve výškách, kde byla výkonnost toho japonského flaku co nejmenší,“ doplňuje Láník.
Přeživší bombardování s mapou Tokia, kde je znázorněno, kam bomby dopadaly.
LeMayovy úvahy byly správné. Americké ztráty byly malé, při náletu na Tokio bylo ztraceno 14 bombardérů B-29, přičemž zemřelo 96 letců. Poslední posádky si ale stěžovaly na silnou turbulenci způsobnou ohněm. Nálet trval dlouho, dostat do vzduchu všech 325 bombardérů trvalo dvě a tři čtvrtě hodiny.
Oheň nešlo hasit
Japonci nálet čekali, protože v noci ze 3. na 4. března zaznamenali velmi silnou rádiovou komunikaci, která ukazoval na přípravu velkého náletu. Japonce ale nenapadlo, že půjde o noční útok zápalnými bombami z menších výšek.
V Tokiu bylo 287 hasičáren s 8000 hasiči se zastaralým vybavením. Nebyla šance oheň jakkoliv uhasit. Oheň se vymkl kontrole už po půlhodině. Vznikla ohnivá bouře pustošící město. Hodinu po začátku náletu hořela celá východní část města. Teplota místy dosahovala 1800 stupňů. Kdo neuhořel nebo nebyl sžehnut, udusil se. Ohnivé tornádo vysávalo kyslík.
Letecká havárie a krutá cesta pro pomoc. V Krkonoších na konci války zahynulo 24 lidí
Po náletu bylo nalezeno 79 466 těl. Hasiči odhadovali počet obětí na 97 tisíc mrtvých 127 tisíc zraněných. V tokijském památníků se uvádí 105 400 mrtvých. Protože mnoho těl nebylo objeveno a v Tokiu byl velký pohyb lidí, skutečný počet obětí byl zřejmě ještě vyšší.
Paradoxní je, že císařská rezidence nebyla zasažena. Jak připomíná Láník, američtí letci dostali striktní zákaz bombardování tohoto objektu. Nikdo nevěděl, co by takový čin mohl způsobit.
O oběti se LeMay nestaral
Po náletu na Tokio následovaly další podobné nálety, 11. března byla terčem Nagoja, 13. března Ósaka a 16. března Kóbe. Nagoja se stala terčem útoku i 18. března. Nálety s pomocí zápalných bomb pokračovaly až do konce války. Zahynulo při nich 300 až 330 tisíc Japonců a osm milionů lidí přišlo o domovy. Zničeno bylo 40 procent rozlohy japonských měst, Tokio shořelo z 60 procent.
Yoko Kitamurové bylo v roce 1945 osm let. Bombardování přežila. Zúčastnila se akce k 80. výročí náletu.
LeMay k obětem později řekl: „Zabíjení Japonců mě v té době netrápilo. Staral jsem se, aby skončila válka.“
„Je potřeba si uvědomit, že nálety byly v té době všemi spojenci akceptované. A nikdo neřešil otázku, kolik je obětí. Podobně jako u úvah, jestli měly být použity atomové zbraně, se racionální důvody střetávají s těmi etickými,“ dodává Láník.
Celý rozhovor s historikem Láníkem o náletu na Tokio si můžete přehrát na videu nebo podcastových aplikacích. V rámci projektu Rok osvobození se věnujeme i dalším operacím v Pacifiku. Například dobytí Iwodžimy či vylodění na Okinawě (duben).
Projekt Rok osvobození poutavým způsobem přibližuje důležité i některé méně známé aspekty posledního roku války i týdny po jejím konci. Díky spolupráci s Vojenským historickým ústavem představí i použité zbraně, nechybějí reportáže ze zahraničí, které doplní články oživené infografikou, dobové materiály, rozhovory nebo podcasty. V některých materiálech dostane prostor také umělá inteligence.
