Drtivá porážka u Điện Biên Phủ otřásla Francií, posílila osvobozenecká hnutí

Francouzský velitel plukovník Christine De Castries hlásil hanojskému velitelství: „Vietnamci jsou všude. Situace je velmi vážná. Cítím, že se blíží konec.“

Závěrečný útok nařídil vietnamský generál Võ Nguyên Giáp v noci na 1. května. Viet Minhu se podařilo za den ovládnout opěrné body Eliane 1, Dominique 3 a Huguette 5. Eliane 2 se podařilo Francouzům dobít zpět, ale jejich situace byla zoufalá. Nemohli dostávat posily ani výzbroj, letiště nebylo možné od 14. března využívat. Kvůli husté protiletadlové palbě se mohly zásoby od 27. března jen shazovat z výšky 2000 metrů. Bylo jich málo a jejich vyzvedávání bylo riskantní.

Další útok podnikl Viet Minh 6. května, kdy poprvé použil proti Eliane 2 raketomety Kaťuša. Francouzi se bránili přímou palbou děl. O několik hodin později však Vietnamci odpálili pod Eliane 2 ohromnou nálož a o pár hodin byli obránci přemoženi.

De Castries se snažil udržet esprit de corps a 7. května řekl při komunikaci s hanojským velitelstvím: „Budeme bojovat až do konce.“

Generál major René Cogny, který velel francouzským pozemním silám v severním Vietnamu mu na to řekl: „Samozřejmě budete bojovat až do konce. Po vašem heroickém odporu nepřipadá v úvahu vyvěsit bílou vlajku.“

V posledním vysílání zaznělo, že už se nepřítel přiblížil k velitelskému bunkru: „Nepřítel nás přečíslil. Vše vyhazujeme do povětří. Vive la France!“

Zbytek posádky se v noci pokusil prorazit. I když se to některým povedlo, nikomu se nepodařilo dostat z údolí řeky Nam Ngum. O podobný útok se pokusili i obránci Isabelle, což byl jižněji ležící post obklíčený už od konce března, ve kterém obráncům docházela nejen munice, ale i voda. Sedmdesáti z celkového počtu 1700 mužů v Isabelle se podařilo uniknout džunglí do Laosu. V 18:20 se drželi už jen maročtí obránci postu Lily, který vedl major Jean Nicolas. Jeho muži nebyli přemoženi, ale nezbylo jim než se vzdát.

Vietnamci zajali přes 11 tisíc mužů, z nichž bylo 4436 zraněných. Pochodu schopní museli jít 600 km do zajateckých táborů na severu a východě. Stovky jich zahynuly už cestou. Červený kříž evakuoval 858 zraněných, ostatní jen ošetřil. Asi dvěma stovkám zajatců se podařilo utéct. Z 10 863 evidovaných zajatců, mezi nimiž byli také Vietnamci bojující na straně Francouzů, jich bylo repatriováno jen 3290. Zbylí zemřeli v táborech na nemoci, hlady a bití, někteří byli také zavražděni.

Den po pádu Điện Biên Phủ, kde Francouzi přišli o desetinu svých sil v Indočíně, začala ženevská konference. Jejím výsledkem bylo dočasné rozdělení Vietnamu podél 17. rovnoběžky na severní komunistickou část a jižní, kde vládl císař Bảo Đại. Potvrzena byla i nezávislost Kambodži a Laosu.

Vietnam dodnes vítězství slaví jako klíčové pro nezávislost země.

Katastrofální porážka u Điện Biên Phủ byla způsobena celou řadou vážných chyb. Po konci druhé světové války, kterou završila porážka Japonska, se Paříž podobně jako jiné koloniální mocnosti rozhodla uplatnit nárok na Francouzskou Indočínou, jenomže sever Vietnamu už ovládal osvobozenecký Viet Minh vedený Ho Či Minem. V listopadu 1946 proto zaútočilo francouzské námořnictvo na Haiphong a v listopadu vyhnali Ho Či Mina z Hanoje.

V roce 1947 Francie ustavila Vietnamský stát s hlavním městem Saigonem. V jeho čele stál císař Bảo Đại. V roce 1949 Francie uznala nezávislost Vietnamského státu i Laosu, které však byly součástí Francouzské unie a nemohly vést vlastní zahraniční politiku.

V roce 1949 přerostl konflikt v regulérní válku. Viet Minh otevřeně podporovala lidová Čína, která mu dodávala výzbroj, často ukořistěnou americkou, kterou získala po porážce Kuomintangu, jenž se stáhl na Tchaj-wan. Partyzánské jednotky se transformovaly v regulérní a generál Võ Nguyên Giáp zahájil ofenzívu od čínských hranic. Dobyl Lai Khe u Tonkinského zálivu. Při další ofenzívě zahájené v září 1949 dobyl Dong Khe, Cao Bang a Lang Son.

Viet Minh pokračoval v ofenzívě i na začátku roku 1951 s cílem dobýt Haiphong, ale ani opakované útoky mu nepřinesly úspěch. V následujícím roce však dokázali Vietnamci přerušit francouzské zásobovací linie a postupně ovládli většinu severu Tonkinského zálivu.

Historie válek v Indočíně

Francie proto zahájila operaci Lorraine, kde 30 tisíc vojáků mělo Viet Minh vytlačit. Dobyli Phu Yen, Phu Thop a Phu Doan. Používali taktiku silně opevněných míst zásobovaných ze vzduchu. Ta byla velmi úspěšná v bitvě u Nà Sản za Černou řekou 50 km od hranic s Laosem. Tam si tři divize Viet Minhu nedokázaly poradit s 15 tisíci francouzských vojáků a přišli o cca 1500 mužů. Giáp útočící ze tří směrů se musel stáhnout.

Francouzi, jimž chyběla jasná strategie a jejichž velitelé se neustále střídali, však úspěchu nevyužili, v létě 1953 Nà Sản opustili. Tehdy začalo být problémem, že Viet Minh ovládl rozsáhlá území Laosu až po Planinu džbánů.

Úspěšný model od Nà Sản chtěl Cogny zopakovat u Điện Biên Phủ, kde bylo opuštěné japonské letiště. Opět mělo vzniknout silně opevněné místo s 15 tisíci vojáků zásobovanými ze vzduchu, které mělo odříznout spojení mezi severem Laosu a severem Vietnamu.

Generál Henri Eugène Navarre velel operaci Castor zahájené 20. listopadu 1953. Výsadkáři letiště ovládli za tři dny a de Castries je změnil v pevnost.

Problémem však byla úplně odlišná topografie, zatímco Nà Sản se nacházel na kopci, Điện Biên Phủ ležel v údolí a Vietnamci mohli Francouze snadno ostřelovat. Letiště navíc bylo odlehlé, nacházelo se ve vzdálenosti 200 km od nejbližší základny, což komplikovalo zásobování. Během 167 dnů bojů bylo vzduchem přepraveno jen 4000 tun pomoci. Při plánování se navíc nepočítalo, že Vietnamci získají dostatek protiletadlových kulometů a děl.

Giáp také změnil taktiku. Opustil čínské pojetí, kdy se útočilo hned a čelně, což vedlo u Nà Sản k velkým ztrátám.

Giáp se rozhodl využít příznivé topografie terénu a během týdnů přisouval k Điện Biên Phủ vojáky a zbraně včetně těžkých. V husté džungli se jejich pohyb podařilo utajit. Zásoby se dopravovaly na plně naložených bicyklech, které nepotřebovaly široké cesty. Logistiku zajišťovalo Vietnamcům přes 15 tisíc osob.

Hlavním problémem bylo nepochopení politické situace - snaha obnovit předválečný status quo. Bývalé kolonie, které byly okupovány nebo ovládány Japonskem, netoužily, aby se po jeho porážce staly opět koloniemi nebo získávaly svobodu pomalu pod protektorátem původní koloniální země. Vidět to bylo na Malajsku, kde válka s Brity trvala od roku 1948 až do roku 1960, nebo v Indonésii, kde boje s Nizozemci probíhaly v letech 1945 až 1949. Tam situaci komplikoval fakt, že japonský premiér Kuniaki Koiso slíbil Indonésii už v roce 1944 formální nezávislost, kterou získala Barma a Filipíny už v roce 1943, i když jejich vlády byly loutkové.

Osvobozenecká hnutí proto vzhlížela k Sovětskému svahu a ČLR, které toho využívaly.

Ustanovení ženevské konference se nenaplnila. Celovietnamské volby, které se měly konat v roce 1956 a rozhodnout o vedení sjednocené země, se neuskutečnily. Po odchodu Francouzů pomáhaly jihovietnamskému režimu v boji s partyzány Spojené státy, které podporovaly už Francii v Indočíně, kde jí poskytovaly zbraně, zejména bojová letadla. Francouzské vojáky také zásobovali američtí piloti najatí CIA. Stále rostoucí americké angažmá kvůli rozhodnutí Ho Či Mina podporovat partyzány na jihu země vyústilo v propuknutí vietnamské války.

Vietnam zůstal rozdělen až do roku 1975, kdy dva roky po skončení vietnamské války severovietnamské jednotky ovládly jižní Vietnam.

Porážka otřásla i Francií. Za velkou vzpruhu ji považovala alžírská Národní fronta osvobození, která na konci roku 1954 zahájila osvobozeneckou válku za samostatnost Alžírska.

Francie se kvůli tomu dostala do krize, v roce 1956 se začali bouřit vojáci, kteří chtěli převzít moc, což vedlo v roce 1958 ke konci čtvrté republiky. Pátou prezidentskou ustavil v roce 1958 Charles de Gaulle.