Dlouholetý premiér Lubomír Štrougal – krutý, bystrý pragmatik a normalizátor

Nezapadal do škatulek šedivých politických figur, těšil se pozitivnímu zájmu západních politiků, s oblibou se ukazoval na sportovních akcích a o jeho soukromí se leccos šuškalo. Několikrát unikl smrti i nepříznivému soudnímu verdiktu za mrtvé na státních hranicích. Lubomír Štrougal se narodil před sto lety, 19. října 1924, a zemřel vloni v únoru ve věku 98 let.

Štrougalova rodina se angažovala v barvách sociální demokracie a následně komunistické strany dlouhodobě. Otec Josef pocházel z Nezabudic na Rakovnicku, kde působil jako významný funkcionář, který se zapojil do protinacistického odboje. Byl zatčen stejně jako bratr Lubomíra Štrougala Přemysl a zahynul koncem války patrně při spojeneckém bombardování věznice. Do distribuce ilegálních tiskovin se zapojil i mladý Lubomír, který zatčení šťastně unikl a po absolvování třeboňského gymnázia byl totálně nasazen.

Hned po válce vstoupil do KSČ a sympatizoval s její vizí o přebudování společnosti. Ačkoliv původně toužil stát se lékařem, nakonec vystudoval pražskou právnickou fakultu. Současně se zapojil do politické činnosti a postupně stoupal v hierarchii stranického aparátu v jižních Čechách, kde se v pouhých třiatřiceti letech stal v roce 1957 vedoucím tajemníkem a kde si vybudoval politické zázemí. Následně povýšil do centrální politiky a postupně řídil ministerstvo zemědělství, vnitra a jako stranický tajemník ekonomiku.

Jako šéf vnitra z let 1961 až 1965 reorganizoval v duchu politického tání svěřený resort a nechal rovněž propustit kolem padesáti náčelníků bezpečnosti, čímž si dle vlastních slov dlouhodobě vytvořil vůči sobě nepřátelské ovzduší. Do toho prováděl dílčí revize politických procesů z let minulých, ačkoliv přibývaly kauzy nové, například monstrproces s katolickými intelektuály. Štrougal také vydal rozkaz k vytvoření jednotky Vlast, která měla za cíl v zahraničí likvidovat prominentní exulanty. Rok před koncem jeho působení na ministerstvu byl inscenován nález nacistických dokumentů v šumavském Černém jezeře, které tam nastrčila sama Státní bezpečnost a které pak byly využity k diskreditaci některých západních politiků.

V únoru 1962 se Štrougal přímo podílel na zatčení svého předchůdce a v té době místopředsedy vlády Rudolfa Baráka, který byl následně odsouzen za trestný čin sabotáže a obohacování ke čtrnácti letům kriminálu. „Ty jsi šéf strany, ty můžeš všechno,“ měl Štrougal údajně odvětit svému patronovi a tehdejšímu prvnímu muži Československa Antonínu Novotnému na otázku, zda mohou Baráka hned zadržet.

S pádem Novotného a liberalizací veřejného prostoru se ale v roce 1968 celý případ začal jevit v jiném světle. Barák byl prezentován jako politická oběť, reformátor, na kterého zastánci starých pořádků nastražili past. Jeho případ byl znovu otevřen a medializován. Na Štrougala, jenž byl v těchto časech politicky odsunut na pozici místopředsedy vlády, věc dolehla natolik, že přestal chodit do práce a zavřel se ve své vile na Hanspaulce, kde dokonce uvažoval o sebevraždě, jak alespoň dosvědčuje Valtr Komárek. Dění nakonec přebila sovětská vojenská invaze a Barákův politický comeback se i pro nesouhlas Štrougala nekonal.

Štrougal nevěřil, že Moskva kvůli své reputaci do Československa vstoupí, a přibývající nepříznivé signály považoval za psychologický nátlak. V noci na 21. srpna 1968 společně s dalšími pracovníky Úřadu předsednictva vlády ho Sověti krátkodobě zadrželi. Následující večer ho jako místopředsedu vlády prezident Svoboda pozval na Hrad a pověřil prozatímním řízením kabinetu. Následné pokusy nastolit prosovětskou „dělnicko-rolnickou“ vládu, do jejíhož čela byl Štrougal též zvažován, v rozhodujícím momentu odmítl, což ovlivnilo i prezidentův postoj.

„Náš lid v absolutní a neotřesitelné jednotě v souladu se stanovisky nového, legálním sjezdem 14. zvoleného ústředního výboru KSČ a v souladu se stanoviskem Národního shromáždění a vlády rozhodně odmítá okupaci jako nezákonnou, protiústavní a neopodstatněnou a požaduje odchod okupačních vojsk,“ píše se ve zprávě z 25. srpna 1968 určené prezidentu Svobodovi, kterému bylo doporučováno, aby zvážil přerušení právě probíhajících jednání v Moskvě a navrátil se do Československa. Pod textem byl mimo jiné podepsán právě Štrougal.

Odpor a neloajalitu vůči Sovětům, kteří přitom Štrougala o svých záměrech podle všeho předem informovali, Moskva nezapomínala. Současně si však všímala dalšího dění a chování jednotlivých politických aktérů. Štrougal se řadil mezi tzv. realisty – centristy a svými postoji pragmaticky, zároveň oportunisticky začal jednat v rámci sovětských zájmů, což mu částečně vylepšovalo skóre. Politicky šel nahoru.

Od podzimu 1968 nově patřil do nejužšího vedení KSČ, což si udržel dvacet let. Dubčeka považoval za politika, který na složitou situaci nestačí, neměli dobré vztahy.

Štrougal se podílel na postupném mocenském zvratu. Podobně jako v lednu 1968, i nyní podporoval přítele Oldřicha Černíka na vedoucí stranickou funkci, byť zákulisně zaznívalo i jeho jméno. Především pod sovětským vlivem nakonec podpořil v dubnu 1969 Gustáva Husáka a podílel se na utužování normalizačního procesu. V červenci 1969 se stal velitelem Lidových milic, které společně s armádou a bezpečností měsíc poté krvavě potlačily protisovětské manifestace k prvnímu výročí okupace. Hrozilo, že jinak Moskva zasáhne sama a nové politické vedení ztratí důvěru.

S novým šéfem komunistické strany Husákem vytvořil Štrougal tandem. Měli si slíbit, že společně zabrání nejhoršímu a realizují potřebné reformy. Jednalo se o paradoxní spojenectví, Štrougal v minulosti jako ministr vnitra sice podporoval politické rehabilitace, ovšem zároveň bývalého vězně Husáka nechal pro Novotného sledovat. Právě Husák pak i přes mnohé námitky prosadil v lednu 1970 Štrougala do křesla federálního premiéra namísto Černíka.

Dle Komárka Štrougal uplatňoval „bystrý, konkrétní, věcný přístup“, byť dokázal být i cynický. Ještě před zahájením stranických čistek, které Štrougal sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi iniciativně navrhoval již na podzim 1968, měl Komárkovi říct: „Počkej, až spolu budeme sedět v báni. Pak poznáš, co ty asiatský svině dokážou!“ Štrougal ty „svině“ však dobře znal, bez předchozích zkušeností a jejich podpory by se na politickém olympu sotva udržel.

Když se připravovala ideová mantra normalizace, známé Poučení z krizového vývoje, vyjádřil obavu, aby se nestalo do budoucna zátěží. Nakonec však disciplinovaně souhlasil, tak jako s odbouráváním reforem. Ačkoliv si již od šedesátých let uvědomoval, že ekonomický systém se přežil a je jej nutné změnit. To však nekorespondovalo s právě odsouhlasenými normalizačními východisky i postojem Moskvy, a ani většina politického vedení neprojevovala o radikálnější řešení zájem.

Na Štrougalovu hlavu se pak přesto snášela kritika, že špatně řídí ekonomiku – v tom vynikal jeho velký rival Vasil Biľak. S pocitem zmaru proto prý zvažoval, že z funkcí odstoupí, od čehož ho pokaždé odradil Husák s tím, aby měl trpělivost. Dostali se do situace jízdy na tygrovi, přičemž vítězily iluze o dočasnosti vládnoucích poměrů, kariérní důvody i vědomí, že mohou být lecčemu nápomocni.

Na Štrougala v dobrém vzpomínají některé osobnosti veřejného života. Jako na „velkého fandu sportu“, který dokázal nad rámec svých povinností pomoci, na něj vzpomínají hokejista Jiří Holík nebo tenista Jan Kodeš. Pozitivně se o jeho vlivu vyjadřuje i hudebník a divadelník Jiří Suchý, nad jehož divadlem Semafor se vznášela politická kletba.

Rovněž západní politici hodnotili Štrougala v rámci československé věrchušky jako umírněného politika, s nímž lze racionálně jednat. Svědectví o tom například zanechal americký velvyslanec v Praze William Luers nebo západoněmečtí politici Willy Brandt nebo Hans-Dietrich Genscher, který ve svých knižních memoárech vzpomíná, že se od Štrougala dozvídal i důvěrné informace o dění ve východním bloku.

Štrougalovu politickou kariéru provázely i neúnavné snahy jeho nepřátel o diskreditaci. Zpočátku byly vytahovány informace problematizující jeho minulost z dob, kdy působil na vnitru, a ze srpna 1968. Později se přidala další obvinění. Například v lednu 1979 se objevil anonym odeslaný stranickému vedení, který upozorňoval na machinace a rozkrádání socialistického majetku na úřadu předsednictva federální vlády.

Bezpečnostní kruhy také sondovaly majetkové poměry novináře Jiřího Janouška, manžela Štrougalovy dcery Evy. Ta také, když doprovázela svého otce, vzbudila šuškandu o jeho vztahu se zpěvačkou Helenou Vondráčkovou, s níž si byly podobné. Zprávy o údajně nemorálním chování federálního premiéra putovaly až do Moskvy a pikantnosti si nenechal ujít ani západoněmecký tisk.

Až nástup Michaila Gorbačova do čela sovětské věrchušky věstil naděje na hlubší změny, přičemž v průběhu roku 1987 se rozpoutal zápas o Husákovo nástupnictví. V sovětských záznamech se přitom dlouhodobě objevovaly informace o soubojích Štrougalova a Biľakova klanu. Premiér vycítil příležitost a zradikalizoval své proreformní projevy. Přesto platilo rčení, že když se dva silní perou, třetí – byť méně výrazný – se směje. Jako kompromisní kandidát uspěl Miloš Jakeš.

Husák se Štrougalem se snažili věc zvrátit, ale u Gorbačova nepochodili. Následovaly další personální rošády a i politické odchody s nimi svázaných lidí včetně samotného Štrougala, který viděl bezvýchodnost situace a v říjnu 1988 po devatenácti letech z premiérského i z nejvyšších stranických postů odstoupil. Stáhl se z veřejného života na chalupu v Jizerských horách.

Nadále do něho některé kruhy vkládaly naděje, že se na politické výsluní vrátí. Po pádu Jakeše během volby nového šéfa komunistické strany byl v listopadu 1989 Štrougal navržen, avšak neúspěšně. Proti se postavil Husák, který možná již tušil neslavný konec jejich epochy. Štrougal se během sametové revoluce nicméně vyjadřoval proti použití síly, rezignoval na mandát poslance a z rodné komunistické strany byl posléze po pětačtyřiceti letech vyloučen.

V nových časech uzavřel nové manželství a několikrát vyšel z ústraní, když za zájmu veřejnosti publikoval knižní paměti, a pak v souvislosti se svým táhlým vyšetřováním. Byl obviněn, že jako ministr vnitra překazil znovuotevření brutálních případů vražd z konce čtyřicátých let. Především se však nad ním vznášelo obvinění za mrtvé na státních hranicích, šetření ukončilo až Štrougalovo úmrtí.

Odpovědnost za stav věcí si Lubomír Štrougal přiznával, a to i dost sebekriticky, zejména si vyčítal, že nevyužil prostoru pro potřebné reformy a převzetí iniciativy v osmdesátých letech. Zároveň hovořil o politice jako o umění možného v rámci daného systému a neméně kriticky hleděl na polistopadové dění v souvislosti s privatizačním procesem a zadlužováním země. „To bych svedl taky,“ vyjádřil se s ironickým úsměvem.

Prameny i přímá svědectví vypovídají o enormní seberegulaci, kterou jako politik prodělával a s níž se společně s nakumulovanými problémy nelehce vyrovnával. „Přiznám se, že bych vše někdy rád vypustil z historie a zapomněl, že se něco takového stalo. To však nejde,“ konstatoval na sklonku života expremiér, který, když se hovor stočil k Sovětům, začal ve vlastním bytě šeptat.

(Autor je historik)