Článek
Čas bujaré veselosti, kdy bylo povoleno takřka vše. Období požitků, vesnických zabijaček a tukem nasáklých, zlatavých koblih. Možnost schovat své jindy kontrolované já za masku a honem si užít, popustit uzdu všemu živelnému, až zvířecímu, co v člověku dříme. Tak lze chápat masopustní čas.
Kdy je masopust 2021
Masopustní období začíná 7. ledna, po svátku Tří králů. Jeho posledním dnem je Popeleční středa, přesné datum konce masopustu tak závisí na datu Velikonoc. V roce 2021 připadá tato středa na 17. února, kdy začíná období čtyřicetidenního předvelikonočního půstu.
Závěrečné dny masopustu, Tučným čtvrtkem počínaje a masopustním úterým konče, patří k nejdivočejším a mají různá krajová pojmenování: fašank, šibřinky, ostatky a další.
Čtyři jednoduché recepty na postní období
Významné dny masopustu v roce 2021
- Tučný čtvrtek: 11. února
- Masopustní neděle: 14. února
- Masopustní úterý: 16. února
Masopust: masky, tanec a zábava
Průvody v maskách se konají celá staletí, a protože nebylo města či vesnice, kde by se neslavilo, vzniklo i mnoho krajových odlišností a specialit, které si lidé vymysleli, ať už z pověrčivosti, nebo pro obveselení.
V poslední době zažívají masopustní veselice svou obrodu a můžeme se s nimi setkat nejen ve vybraných regionech, jako je třeba Chodsko či Doudlebsko, odkud nevymizely nikdy, ale dokonce i ve městech. Hoduje se, tancuje se, jen toho nevázaného a leckdy krutého veselí už není tolik…
Masopustní tradice jsou plné krutosti
K nejrozšířenějším tradicím patřilo stínání kohouta, jímž se na českém a moravském venkově bavila mládež až do druhé poloviny 19. století. V knize Český lidový a církevní rok popisuje tuto praktiku historička a etnografka Alena Vondrušková:
„Chlapci převlečení za vojáky přivedli na dlouhých tkanicích uvázaného kohouta, přečetli mu posměšný rozsudek plný obvinění za jeho hříchy a chlapec v masce kata mu usekl hlavu."
V Podkrkonoší postoupili v krutosti vůči nebohé drůbeži ještě dál: zavřeli kohouta do ohrady a k němu strčili mladíka se zavázanýma očima a cepem v ruce, který měl ubohé zvíře utlouct. Prvnímu se to obvykle nepovedlo, a tak ho střídali další ukrutníci a ukrutnice (dostalo se i na dívky!), dokud neposlali kohouta na věčnost.
Před pár hodinami byla ještě živá, teď je ozdobou na klobouku.
Jedna nelaskavá praktika s obětovanou drůbeží se podle etnografky Jiřiny Langhammerové dochovala na jihočeském Doudlebsku dodnes: takzvaní „rybníkáři" nosí klobouk, na němž je usazena čerstvě zabitá slepice! Celá i s hlavou, červeným hřebínkem a zlatým peřím coby oběš nebo dávný symbol plodnosti - možná obojího.
Titíž rybníkáři v průběhu masopustní obchůzky i v mrazu vstupují do polovypuštěného obecního rybníka a poválejí se v bahně - údajně proto, aby se v něm v příštím roce urodil dostatek ryb.
Zabijačkové hody doma v kuchyni
Mučení hus i psů
Z dnešního pohledu působí obzvlášť odpudivě někdejší zábavy řeznických tovaryšů. Na Slovensku na závěr masopustu pořádali zábavu, při níž se buď za chůze nebo při jízdě koňmo snažili utrhnout hlavu živé huse.
V knize etnografa Čeňka Zíbrta (Veselé chvíle v životě lidu českého) je tato nechutná kratochvíle popsána následovně:
„Mezi dvě staré vysoké lípy napjali provaz. Uprostřed přivázali za nohy živou husu. Mládenci běželi na koních pod provaz a pravou rukou snažili se uchopit husu za hlavu a utrhnout ji. Poněvadž husa bývala celá omotána motouzem, stávalo se často, že jezdec zůstal viset za provaz s husou v ruce a kůň pod ním uběhl. Kdo přece huse hlavu utrhl, byl jakoby kníže mezi ostatními, požíval všeliké úcty, například dostal za odměnu hedvábný šátek nebo stříbrné lžíce ozdobené stužkami, při tanci měl přednost a rozděloval ostatním tanečnice."
Podobně líčila tuto zábavu Božena Němcová, přidávajíc ještě, že někdy řezničtí tovaryši sami běhali v řadě a snažili se hlavu huse utrhnout. Komu se to poštěstilo, dostal čestný dárek od dcery mistrovy - hedvábný šátek a květinu na klobouk. Jak ovšem etnograf Čeněk Zíbrt píše, „zvyk tento vymizel se vzrůstající kulturou z lidového podání".
O mnoho laskavější nebyla ani praktika shazování kozla z věže radnice. Kdo by předpokládal, že se podobné zábavy odehrávaly jen mezi prostým venkovským lidem, podivil by se nad údajným zvykem šlechty vyhazovat těsně po konci masopustu, na Popeleční středu, z oken svých zámků psy.
K tomuto obyčeji se ostatně váže pranostika: „Pes padá vždy na všechny čtyři nohy." Pokud tento proces pes nepřežil, byl údajně špatné krve.
Popeleční středa je začátkem křesťanského čtyřicetidenního půstu
Zabíjení zvířat se provozovalo i při jiných svátcích, třeba Velikonocích. Původní smysl měl být obětní, maso pak všichni společně snědli, případně využili krev k léčebné magii. V první polovině 19. století se přestala zabíjet živá zvířata a obětování se provádělo už jen symbolicky.
Jak se bavili řezníci o masopustě v Táboře, dovídáme se z deníku Bartoloměje Zelenky, tamního děkana z let 1680-1682: „Řezníci hned po polednách půl vola rohatého, ze sněhu zhotoveného, vodou zledovatělou politého, krví omalovaného, jak by skutečné maso bylo, na saních kolem náměstí vozili.”
Tyto obřady však byly později, ve vážných válečných dobách, zapovídány: hejtmané mají „ve své čtvrti oznámiti, aby sousedé a jiní lidé to v maškarádu se strojení zanechati hleděli pod pokutou a šatlavou”, píše se v etnografické studii Čeňka Zíbrta.
Další zajímavý doklad o masopustních zábavách řezníků lze najít v Komenského Moudrosti starých předků: „Vzali ho na pádlo. Pádlo jest kůže, na níž někoho vzhůru a dolů zmítají. Míní se tedy takové žertovné obírání, když jeden pustí, druhý chytí.”
Unikátní karnevalové oslavy: Pomerančová bitva nebo pohřeb sardinky
Sex k masce patří
Některé masky obrazně naznačují kopulaci, a to dodnes. Takové a podobné rejdy popisuje v knize Lidové tradice Jiřina Langhammerová. Na Hlinecku ve východních Čechách se tyto tradice odehrávají mezi maskami a civilně oblečenými obyvateli obce.
„Jó, hoho, hó!” zavolá masopustním pokřikem maska Žida, v podstatě figura představující plodnost, na souseda za plotem. Ten mu stejně odpoví: „Jó, hoho, hó!” Vyběhne z domu, popadne se s maškarou a společně se poválejí ve sněhu. Pro nezasvěceného diváka podivná legrace, ve skutečnosti symbol milostného objetí.
Maska Žida v roce 1974 na Prachaticku
Jinde jsou takové výpady směřovány obvykleji - ze strany mužů vůči ženskému pokolení. Vybrané masky mají v ruce „ježovku” - znak plodnosti. V podstatě jde o tyč nahoře obalenou červenou látkou, která kryje ježčí kůži. Tímto nástrojem muži „obtěžují” ženy - snaží se jim ježovku strčit pod sukně.
„Tyto motivy, byť operují erotikou, ji nepreferují jako cíl, ale jako přirozený symbol obecné plodnosti,” vysvětluje etnografka Langhammerová.
Slaměný a Chlupatý z roku 1968
Masopustní symboly mají zajistit i plodnost hospodářských zvířat. Z masky „Slaměného”, původně medvědí masky se slaměnou sukní, vytrhávaly ženy slámu, kterou dávaly drůbeži do posady, aby dobře nesla.
Mírněte se, postěte se
Mravokárci nejen z řad církevních hodnostářů neviděli lidový způsob masopustního rejdění rádi. Kněží se ve svých kázáních snažili od živelného řádění lid odvracet - povětšinou marně.
Pro představitele církve příznivější a duchovnější dny přišly až s Popeleční středou, kdy si jejich ovečky v kocovině a s břichy přecpanými tučným vepřovým přicházely do kostelů kajícně pro „popelec„ - kříž, jenž dělá kněz na čelo na znamení hříchu a pokání se slovy „prach jsi a v prach se obrátíš".
Čtyřicet dní zbývá na to, aby hříšníci zpytovali svá svědomí, zřekli se masa i duševních požitků, než přijde zase rozverný čas Velikonoc.
| Kde všude se slaví? |
|---|
| Masopust ctí celá Evropa a značná část křesťanského světa. Spolu s kolonizací se zanesl do zámoří, především na americký kontinent, kde se rozvinul pod svým původním názvem odvozeným z italštiny - karneval (z carne valere neboli zanechat masa). Okázalé karnevalové průvody se pořádají hlavně v katolických zemích. Světoznámý je brazilský karneval v Rio de Janeiru nebo Evropany hojně navštěvovaný karneval v Benátkách. |
Hledejte v masopustním průvodu
Maska propůjčuje anonymitu a svému nositeli usnadňuje podlehnout nevázané zábavě. Každá z maškar má přitom svou funkci a symboliku.
Přinášíme výběr těch, které by ve správném masopustním průvodu rozhodně neměly chybět.
- Laufr je postava vůdčí, představovat by ho měl sošný mládenec. Na sobě má cosi jako bílou plátěnou kombinézu pošitou ústřižky barevných látek, i proto se v některých krajích nazývá Odstřižek nebo také Strakatej. Na hlavě má vysokou čepici a v ruce bič - svérázně dohlíží na ostatní maškary. S Laufrem někdy chodí Ženuška, muž přestrojený za ženu v komickém černém klobouku tvrďáku s barevnou pentlí a přehnaně nalíčený.
- Kobylka a ras patří k dalším veledůležitým členům průvodu. Kobylka skončí v závěru dne neslavně - je „poražena rasem, když jí sudí přečte seznam lotrovin, které celý rok prováděla”. Často se do anonymních prohřešků promítly skutečné přečiny obyvatel obce. Ačkoli pachatelé poklesků nejsou jmenováni, sousedé vědí své.
- Medvěd s medvědářem jsou variací předchozího. Po skončení maškarní obchůzky bývá medvěd zastřelen a stejně jako v případě kobylky je mu před tím dáváno za vinu vše, co se v dané vsi za celý rok napáchalo. Po jeho popravě rozdělí rychtář symbolicky „medvědí” maso mezi občany.
- Slamák neboli Slaměný má jeden z nejnáročnějších kostýmů. Jeho oděv je, jak jinak, z dlouhé žitné slámy, ozdobený barevnými papírovými růžemi. Sláma z jeho sukně symbolizuje plodnost a hojnost - proto mu ji na konci masopustu hospodyně oškubou a přidají k podestýlce slípkám, aby dobře nesly.
- Bába s nůší představuje důmyslně vystrojenou figuru využívající nůše beze dna - do ní vleze muž a připevní si ji popruhy k pasu a přes ramena. Kolem spodku nůše je přišitá ženská sukně a zástěra, na její přední části připevněná loutka „báby”.
- Žid patří k maskám z výtvarného hlediska nejzajímavějším. Oblečený má dlouhý kabát pošitý barevnými hadříky, pruhy kůží a kožešin, peřím, penízky, plíšky a jinými cetkami. Na obličeji má nasazenou plstěnou masku s obrovským červeným nosem. V ruce nosívají masky Židů tyč - takzvanou ježovku, s níž se snaží dostat ženám pod sukně.
- Kominík je spíš novodobější figura, která se mezi ostatními maskami začala objevovat až v 18. století spolu s nařízením pečovat o komíny. Má na sobě klasické černé oblečení a na rameni štětku. Zvláštností, s jejímž původem a významem si i etnografové marně lámou hlavu, jsou hodiny vyobrazené na zádech kostýmu. Když se rozdivočí, prohání kominík dívky a černí jim tváře směsí sazí a sádla.
- Klibny, brůny a kozlíci jsou zvířecí masky doprovázející snad každý průvod. Na jejich předvedení stačí málo - bílé prostěradlo a hlava s obludnými rohy.
Klibny a kozlíci doprovázejí průvody po staletí.
Kominíci z Uherskohradišťska
Slovenská maska Turoně
| Do břicha maso a koblihy |
|---|
| Žádné období v roce nehýří tučnými pokrmy tolik jako masopust. Právě v této době se nejčastěji pořádají vesnické zabijačky se specialitami z prorostlého pašíka - jitrnicemi, jelítky či tlačenkou. Krom toho se právě v lednu a únoru lisoval olej v olejnách - nejčastěji ze semen lnu, máku či slunečnic, nověji se přidala i řepka olejka. Protože surový olej podléhal rychle zkáze a žluknul, musel se co nejrychleji spotřebovat. A tak se hojně smažily koblížky, šišky, boží milosti a další sladké a mastné dobroty. |
