Děsivý mord v Pekle. Našli jsme zapomenuté místo vraždy

Davy turistů, které dnes proudí údolím potoka Olešenky do známé výletní restaurace Bartoňova útulna Peklo, nemají ani zdání, že kousek odtud došlo k jedné z nejhorších vražd v historii regionu. Přestože se udála ještě za Rakouska-Uherska, v povědomí místních lidí zůstává dodnes. Dostala se dokonce do kramářské písně.

„Když jsem byl malý, tak mi babička píseň o děsivém mordu, ke kterému došlo v hlubokých lesích mezi Peklem a Sendraží, zpívala na dobrou noc. Já vždycky začal brečet a bál se usnout. Představoval jsem si vnitřnosti rozvěšené po smrčcích,“ vzpomíná s úsměvem starosta nedalekého Nového Hrádku Zdeněk Drašnar.

Proto ho potěšilo, když se na výzvu v místních novinách Frymburské ozvěny ozval čtenář, který poskytl kompletní text s příznačným názvem „Truchlivá píseň o hrozné vraždě, v ‚Pekle‘ u Náchoda“.

„Opět nevídaný zločin vraha / rozrušil teď celou veřejnost / hodných rodičů dceruška drahá / v lese spálena byla na kost,“ začíná a popisuje vraždu z vilnosti i zohavení ostatků oběti: „V lese si udělal oheň z dříví, / mrtvolu na místě spálit chtěl, / srdce z těla vyrval v malé chvíli, / aby prý u soudu štěstí měl. / / Ruce, nohy od trupu usekal, / v ohniště pak to vše naložil, / do noci u ohně klidně čekal, / srdce chvojem čistě obložil.“

Vraždu zaznamenaly kroniky obcí Nový Hrádek a Dlouhé-Rzy. Obsáhle o ní referovaly místní noviny Ratibor, a dokonce ji zmínily i Národní listy. Informace se však poněkud rozcházejí. Co se tedy ve skutečnosti událo?

To jsme zkusili zjistit ze zápisů krajského soudu v Hradci Králové. Jak shrnula později obžaloba, teprve patnáctiletá Marie Suchánková byla ve skutečnosti nemanželskou dcerou chudé tkadleny Amalie Ježkové z Mezilesí a v létě 1901 nastoupila do učení ke švadleně Anně Tajchmanové z Lipí.

V osudnou sobotu okolo čtvrt na pět odpoledne naložila paní mistrová Marušce do košíčku sukni, kterou měla odevzdat cestou, cíchu na vyprání a také pár čerstvých koláčů pro matku. Na druhý den se mělo v Lipí konat posvícení a Marie se těšila, že si ho s matkou a sestrou pěkně užijí.

Ve starém mlýně zvaném Pekelec – dnes už zmíněná výletní restaurace – v pořádku předala zákaznici sukni a přes křižovatku cest zamířila do kopce k domovu. Tam ale nedorazila, takže matka vyburcovala sousedy a lidé se ji vydali hledat. Po děvčeti však jako by se slehla zem.

Až v pondělí 23. září narazil hajný v houštinách u staré cesty vedoucí do Sendraže na „ohniště již vyhaslé a studené; v něm i kolem něho nalezeny části kostí, poblíž pak pařez osmahlý a mastnotou prosáklý; vedle leželo čerstvé srdce lidské – podle kronik srdce vyrvané z těla viselo či bylo přibito na nedalekém smrčku – a nedaleko nad ohništěm ukázaly se stopy krve do jehličí vsáklé“.

Jak dále popisuje žaloba, „v popelu na ohništi nalezeny různé úlomky menších i větších kostí buď zčásti, neb zcela spálených, opečené části měkké, část pravé čelisti horní, obě zuhelnatělá chodidla, část levé čelisti se čtyřmi zuby, pravá ledvina…“ Soudní komise vzápětí potvrdila, že jde o kosti a srdce lidské.

Poblíž četníci objevili pelech, v němž zřejmě někdo přespával. Nedaleko něj ležel jako pěst velký kámen se stopami krve a taktéž „zakrvená“ silná hůl pobitá hřebíky. Jak popsal list Ratibor, „na stromcích kol stojících pak visely kousky hadříků, podle nichž a dle křivého palce nalezené ruky matka Suchánkové poznala, že zavražděna tu dcera její“ .

„Dalším usilovným pátráním nalezen byl v řece Metuji ohořelý trup lidského těla, jemuž končetiny, vnitřnosti, jakož i hlava scházely,“ dodal autor článku.

Otřesné okolnosti nálezu těla vyvolaly pobouření veřejnosti a rozsáhlé vyšetřování. Napřed padlo podezření na místního opilce Jana Smrčka z Lipí, „muže na mysli chorého“, který náhle zmizel neznámo kam a v úterý 24. září byl nalezen utonulý ve Svojanově víru na Metuji.

Zavraždil dívku a pak spáchal sebevraždu, hnán výčitkami svědomí? „Domněnka ta ukázala se lichou, neboť zjištěno, že týž byl již dne 19. září pohřešován a utonul z neznámých příčin zřejmě před vraždou,“ konstatoval Ratibor.

A tak byli dál zatýkáni tuláci, cikáni a vůbec všechna podezřelá individua v okolí – a zase propouštěni, protože měli alibi. Až počátkem listopadu dostali četníci tip, kde se skrývá Jan Jaroš, jenž „štítě se práce, toulá se krajem a živí se krádežemi, za čež mnohokráte již potrestán byl“ . Zradil ho kumpán z mokré čtvrti přezdívaný Mumrák výměnou za odpuštění drobné krádeže.

Počátkem listopadu si spravedlnost pro podezřelého přišla do opuštěné chalupy v Krahulci u Sněžného. „Jaroš četníka v poslední chvíli spatřil a skočil za dveře, které četník otevřel. Tento však poznal, že je někdo za dveřmi, protože mu pode dveřmi čouhaly boty, přimáčkl dveře a Jaroše zatknul,“ popsala kronika Nového Hrádku.

Jaroš putoval do vazby krajského soudu v Hradci Králové. „Četník dostal povýšení a Mumrák šel do basy, protože zakrátko byl dopaden při nové krádeži,“ doplnila kronika obce Dlouhé-Rzy.

Konečně to vypadalo, že byl zadržen pravý muž. Nešlo o žádné neviňátko. Pětačtyřicetiletý vyučený tkadlec Jan Jaroš znal vězení zvnitřku velmi dobře, naposledy ho odtud propustili v červnu 1901.

Od té doby se zdržoval v domácnosti janovského kováře Josefa Jablonského, vypomáhal v domácnosti a trochu tkal. Často však mizel do lesů, kde trávil celé dny v lesních doupatech a skalních brlozích. Spíš než tkaním se totiž živil krádežemi a pekelské údolí využíval k uschování lupu.

Navenek však Jaroš klamal tělem: muž slabé tělesné konstrukce, jehož vrásčitá tvář budila dojem nesmělého člověka, dokázal okouzlit matku tří dětí Františku Hamerskou, jíž nosil peníze a chléb. V sobotu 21. září dokonce přinesl čerstvé posvícenské koláče… A od té doby byl nezvěstný.

Soudní přelíčení bylo zahájeno v pondělí 26. května 1902. Obhájce Josef Scheidler přijel až z Prahy, v průběhu týdne vypovídalo sto třicet svědků. Jen samotné čtení obžaloby zabralo téměř dvě hodiny.

„Jaroš, nepatrný to, velmi sešlý mužík, hranatého obličeje, v němž mu oči nestále těkají, skoro žalobu ani neposlouchal. Teprve když otázán byl… je-li vinen, loudavě povstal a hlasem skuhravým odpověděl, že nikoli. Neví o zavraždění Suchánkové zcela ničeho, v den vraždy nebyl na místě činu, hůl s hřebíky nezná a také nedovede si vysvětlit, jak přišel k hadrům totožným s látkou sukně, již měla zavražděná na sobě,“ referoval ze soudní síně list Ratibor.

Záhy se však přihlásili svědkové, kteří obviněného viděli inkriminované době potulovat se poblíž místa činu se sekerou v ruce. A v neděli vzalo jednání náhlý obrat: Jaroš se přiznal. Druhého dne se lidé ani nevešli do soudní síně: všichni chtěli vidět zkroušeného, kajícího se vraha. A ten jim představení dopřál. „Postoupiv kupředu, vrhnul se před soudem na kolena, aby byl vzápětí odveden na své místo,“ popsal list Ratibor.

Vrah začal vypovídat. „Stalo se to náhodou. Šel jsem 21. září cestou přes Peklo a přišla na mě nějaká záležitost. Ta dívka mě předešla, já ji dohonil a beze všeho, aniž bych si byl při tom co zlého pomyslil, pohladil jsem ji po tváři. Na to ona mě však udeřila. Já jsem odskočil a uhodil jsem ji holí přes hlavu a nešťastnou náhodou ona klesla k zemi. Já se ulekl, vzal jsem ji do náručí a odnesl asi třicet kroků dále. Myslel jsem, že přijde k sobě, ale marně jsem čekal, ona se již nevzkřísila,“ tvrdil.

„Na to jsem ji poponesl o kousek dále v náručí, pomodlil jsem se a pak, abych pozůstatky její zničil, jsem ji rozsekal, ale při tom jsem si myslil, abych takové čisté srdce nezničil, tedy jsem ho vyřízl. Nasbíral jsem chvojí a tělo jsem spálil. Pak mě napadla velice tesklivá chvíle, vzal jsem tu dívku a šel jsem s ní padesát kroků dolů a vrhl jsem zbytky těla do Metuje,“ popsal zhanobení mrtvoly.

Leccos však ve svém přiznání vynechal či zkreslil. „Bylo zjištěno, že Jaroš chtěl dívku znásilniti, ale ona se mu bránila, přičemž mu zub vyrazila. To rozzlobilo jej tolik, že udeřil děvče svojí kovanou těžkou holí ze strany do hlavy tak prudce, že je zabil a pak způsobem hrozným stopy svého činu zahladiti hleděl,“ vyplynulo z následného výslechu.

Proč se vrah nakonec přiznal? Slíbil mu snad obhájce shovívavější přístup? Pokud ano, tak se mýlil. V úterý 3. června 1902 uznala porota Jana Jaroše jednohlasně vinným z desítek krádeží a loupežné vraždy a odsoudila ho k trestu smrti provazem.

„Jaroš vyslechl ortel tento beze všeho vzrušení; věděl dobře, že jinak dopadnout nemůže,“ konstatoval Ratibor o čtyři dny později. S Františkou se vrah rozloučil dopisem, ve kterém prosil o odpuštění. Kněze odmítl. Byl popraven 20. srpna 1902. Svou oběť přežil o necelý rok.

Přestože se udála před pěti generacemi, místní lidé, zejména starší generace, si vraždu stále pamatují. „Byla totiž i na svou dobu hodně krutá,“ podotýká starosta Zdeněk Drašnar.

Nedalo mu to a rozhodl se po zapomenutém místě tragédie poohlédnout. „Poté, co jste volala, jsem pod záminkou procházky vytáhl manželku na výlet ze Sendraže do Pekla. Šli jsme asi sedmnáct kilometrů a pořád někde odbočovali, ale nic jsme nenašli,“ přiznal.

Zapojil do hledání také hajného z místního polesí, starostu sousední Sendraže a starší pamětníky. Marně. Až si vzpomněl na prvorepublikové zápisky Eduarda Štěpaře, uložené v archivu obce: kromě části kramářské písně v nich totiž je také ručně kreslená mapka s popisem místa činu.

„Napadlo mě porovnat ji se současnými mapami a s velkou pravděpodobností se mi podařilo určit, kde k vraždě došlo. Potvrzuje to i blízkost skalky: to bude nejspíš ta, které se po vraždě začalo říkat Jarošova, protože pod ní míval pelech,“ telefonoval mi nadšeně. A tak jsme se dohodli, že tentokrát vyrazíme hledat zapomenuté místo dávné tragédie společně. Najdeme ho?

Po modré turistické značce stoupáme od Bartoňovy útulny v Pekle do prudkého kopce k Sendraži. Touto cestou chodila Maruška do učení: tam a zpátky celkem dvanáct kilometrů, okolo čtyř set padesáti metrů převýšení, šest dní v týdnu. Ve strmém srázu pod námi šumí Metuje. „Tam někde se našel zbytek těla, který se vrahovi nepovedlo spálit,“ podotýká Zdeněk Drašnar.

„Tady bych to zkusil,“ zastavuje se pan starosta asi po půl kilometru stoupání v zatáčce cesty. Ukazuje vlevo do neprostupné spleti ostružiní, padlých kmenů a kamení. Porovnáme starou mapku s polohou GPS a ponoříme se do zarostlého lesa.

Prodíráme se trny, překračujeme pařezy, kloužeme po mechu a po několika desítkách metrů narážíme na nenápadnou jizvu v terénu: sto let nepoužívanou zkratku. „Jestli je tohle stará cesta, tak někde vlevo pod námi bude Jarošova skála. Tenhle pařez by ho mohl pamatovat,“ ukazuje starosta na vyvrácený strom, který má dobře metr v průměru.

Dereme se terénem, ve kterém by si i Rambo zlámal nohu – a opravdu nacházíme malou skalku. A hned pod ní druhou, větší: ideální skrýš a zároveň místo pro přepadení za zálohy. Je odtud skvělý výhled na ohyb cesty, po níž jsme před chvílí šli. Kroutí se pár desítek metrů pod námi jako na dlani. Snadno si lze představit, že odtud vrah děvče zahlédl a nadeběhl mu zkratkou do zatáčky.

Vracíme se na cestu a znovu porovnáváme ručně kreslenou mapu a skutečnost. Všechno sedí do puntíku. Věříme, že stojíme na místě vraždy a není nám moc do řeči. „Možná to tady označíme,“ napadne pana starostu. „Místo sice leží mimo naše katastrální území a les je v soukromých rukou, ale myslím, že vlastníci by se nebránili. Mohli bychom sem dát nějaký křížek a cedulku s popisem události,“ uzavírá Zdeněk Drašnar.

Ostatně podle dobových fotografií tu kdysi křížek býval: přibili ho na pařezu, kde hajný našel Maruščino srdce…

Může se vám hodit na Firmy.cz: Bartoňova útulna Peklo