Desetidenní válka o Slovinsko

Na rozpad sovětského bloku na konci roku 1989 reagovala v následujícím roce i Jugoslávie, kde už během osmdesátých let rostly nacionalistické tendence. Jednotlivé národy Jugoslávie dělila odlišná víra i minulost. Chorvatsko bylo za druhé světové války spojencem Hitlera, což ještě vyostřovalo napětí.

Na začátku roku 1990 chorvatská a slovinská delegace na protest proti srbské snaze o utužení federace opustily sjezd Svazu jugoslávských komunistů. Chorvati chtěli nahradit federaci volnější konfederací, ve které by každá republika mohla vést vlastní politiku, což stranické vedení odmítalo. Svaz však současně ustoupil od ideje vedoucí úlohy strany, což umožnilo uspořádání prvních voleb po padesáti letech, jichž se mohlo zúčastnit více stran.

Slovinské volby se konaly dubnu 1990 a vyhrála je s 54 procenty koalice DEMOS vedená disidentem Jožem Pučnikem, ten se ale nestal předsedou prezidia, tím byl zvolen 10. května nacionalista Milan Kučan. Slovinsko rychle směřovalo k samostatnosti, protože nebylo mnohonárodnostní.

V referendu se už 23. prosince 1990 vyslovilo 88,5 procenta Slovinců pro nezávislost. Chorvatsko a Slovinsko společně vyhlásily nezávislost 25. června 1991.

Bělehrad se s jejich odchodem nemínil smířit. Federální Jugoslávská národní armáda však byla zaskočena, že Slovinci vyhlásili nezávislost o 24 hodin dříve, než avizovali. Kučan v projevu 25. června řekl: „Dnešní sny jsou možné, zítra nastává nový den.“

Vojenský zásah federálních sil proto přišel pozdě a čelil ráznému odporu. Slovinci v roce 1990 odmítli podřídit jednotky teritoriální obrany Jugoslávské lidové armádě. Dodatek ke slovinské ústavě z 28. září 1990 podřizoval síly Teritoriální obrany (TO) slovinské vládě, přičemž bylo současně vytvořeno tajné alternativní velení, které řídilo operace během války o nezávislost.

Jednotky jugoslávské armády zahájily postup k hranicím Slovinska s Itálií 26. června 1991 ráno, aby Slovinsko odřízly od světa, ale Slovinci začali hned stavět barikády a slovinská vláda spustila plán obsadit pohraniční přechody a letiště v Brniku.

Zatím ani jedna strana nestřílela. První výstřel padl až následující den v Divači, kdy vypálil příslušník jugoslávské armády. To už slovinské hranice překročil 306. protiletadlový pluk JNA a o několik hodin později vyjely tanky a obrněné transportéry ze základny u Lublaně a zamířily na mezinárodní letitě Brnik, které ovládly.

Když se slovinská vláda dozvěděla, že by Jugoslávská armáda mohla použít vrtulníkové výsadky k ovládnutí strategických bodů, varovala její velení v Záhřebu, že helikoptéry budou sestřeleny. Velení JNA tomu nevěřilo, vyslalo je do akce. 27. června odpoledne slovinská Teritoriální obrana sestřelila dva jugoslávské vrtulníky.

Paradoxem bylo, že v sestřelené helikoptéře gazelle zahynul u Lublaně i slovinský pilot Toni Mrlak, protože v JNA byli zastoupeni příslušníci všech jugoslávských národů. Teritoriální obrana také zaujala pozice okolo několika kasáren jugoslávské armády. U Trzinu se po přestřelce vojáci JNA vzdali. Napadeny byly i kolony JNA a její pozice u letiště, lidové armádě se naopak podařilo ovládnout všechny přechody ze Slovinska do Itálie.

V noci na 28. června byl vydán rozkaz slovinské Teritoriální obraně zahájit generální ofenzívu. Slovinci zvolili asymetrický boj. Protože neměli těžké zbraně, sázeli především na protitankové zbraně, s nimiž zničili dva tanky T-55 u Nové Gorice a zmocnili se dalších tří, přičemž se vzdala stovka vojáků. Slovinci také využívali toho, že jugoslávská armáda sice měla srbské velitelské kádry, ale jednotky byly mnohonárodnostní a na území Slovinska v ní převažovali vojáci, kteří neměli zájem proti Slovincům bojovat, 30 procent jednotek tam tvořili Albánci, dvacet Chorvati. Srbů a Černohorců bylo jen mezi 15 a 20 procenty.

Federální armádě se sice podařilo udržet většinu klíčových pozic, ale příslušníci Teritoriální obrany postupovali, ovládli přechod do Itálie Holmec, napadli kasárna v Bukovje, zmocnili se skladu zbraní v Borovnici a přes noc na 29. června se jim podařilo obklíčit federální jednotky na Lublaňském letišti, které se vzdaly. V noci se do konfliktu už zapojilo Evropské společenství, tři západoevropští ministři zahraničních věcí se setkali v Záhřebu se zástupci jugoslávské federální vlády i slovinské vlády a domluvili příměří, které však nevstoupilo v platnost.

Jugoslávští vojáci se pokusili 29. června o námořní výsadek u Hrvatini, který byl odražen a Slovinci ovládli další dva přechody Vrtobja a Šentilj přičemž získali několik tanků. Slovinská vláda ten den odmítla ultimátum Bělehradu vzdát se od 30. června a vyzvala k mírovému řešení krize, které by neohrozilo slovinskou nezávislost.

Boje proto pokračovaly i 30. června, kdy Teritoriální obrana ovládla strategický alpský tunel do Rakouska Karawanken a vzdali se jí tři jugoslávské posádky. Následující den Slovinci ovládli tři sklady zbraní a munice, přičemž čtvrtý v Crnem vrhu vybuchl a zničil většinu města.

Jugoslávský ministr obrany, srbský generál Veljko Kadijevič informoval kabinet, že omezená operace s cílem ovládnout hraniční přechody neuspěla a volal po invazi. Tu ale odmítl jugoslávský prezident, jímž byl tehdy Srb Borisav Jović.

I tak se 2. července rozhořely nejprudší boje. Při náletu MiGů-21 byl poškozen slovinský rozhlasový vysílač Domžale, ale federální jednotky utrpěly několik dalších porážek a Slovinci získali další čtyři hraniční přechody. V devět večer Slovinsko vyhlásilo jednostranné příměří, které federální armáda odmítla. Ještě 3. července vyjel z Bělehradu velký vojenský konvoj, který však nikdy nedorazil, armáda souhlasila s příměřím.

Válku oficiálně ukončila dohoda z Brioni ze 7. července mezi jugoslávskými, slovinskými a chorvatskými představiteli domluvená pod patronací ES. Podle ní měla být platnost vyhlášení nezávislosti odložena o tři měsíce. V říjnu se stáhla ze Slovinska Jugoslávská lidová armáda, Slovinsko bylo od 8. října nezávislé, plnohodnotné členství v OSN získalo 22. května 1992.