Den, kdy nad Británií poprvé zasáhli do bojů českoslovenští piloti

Křest ohněm prožila 310. peruť 26. srpna 1940, kdy luftwaffe stupňovala bombardovací útoky na britská letiště.

Už dopoledne zaútočilo na letiště na jihu Anglie čtyřicet Heinkelů He 111 a dvanáct Dornierů Do 17 s doprovodem osmdesáti jednomotorových Messerschmittů Bf 109E. Odpoledne následovala další vlna 80 bombardovacích Dornierů Do 17 doprovázená stejným počtem dvoumotorových těžkých stíhacích Messerschmittů Bf 110 a čtyřicítkou jednomotorových stodevítek. Takový nápor nemohla 11. stíhací skupina, která měla na starosti obranu jihu Anglie, sama zvládnout, a tak byla požádána o podporu sousední 12. skupina, nacházející se severněji. Pod tu spadala i československá 310. peruť, která právě držela pohotovost.

Poplachová siréna se na letišti v Duxfordu rozhoukala v 15:10 a o několik minut později již bylo ve vzduchu dvanáct Hawkerů Hurrincane Mk. I.

V 15:40 spatřili jejich piloti patnáctičlennou skupinu dornierů z jednotky KG 2 Holzhammer mířící na jihovýchod. Jako první zaútočil britský velitel třistadesítky George Blackwood a sestřelil dornier letící v posledním roji. Obranná palba střelců bombardérů však zasáhla jeho hurricane, který začal hořet, a Blackwood ho musel opustit na padáku.

Na dalšího dorniera se zaměřil Eduard Prchal. Oddělil ho od zbytku formace a při čtvrtém útoku mu zapálil levý motor. Na Prchala se ale vrhl prudce stoupající Messerchmitt Bf 109, jehož pilot neminul. Střely zasáhly levé křídlo, kormidla a hlavně chladič s glykolem, který rychle unikal. Prchalovi nezbylo než s poškozeným letounem přistát na břichu u Upminsteru.

Další čtyři stodevítky se vrhly na hurricane Václava Bermana, který sestřelily. Pilotovi nezbylo než z hořícího stroje vyskočit.

Boj však ještě neskončil, jeden z dornierů pronásledoval Emil Fechtner. Německý pilot se odpoutal od formace, aby se pokusil zmizet v mracích. Když za ním Fechtner letěl, všiml si nad mraky dvoumotorového stíhacího Messerschmittu Bf 110 a dlouhou dávkou ho sestřelil.

Už v prvním lítém boji prokázala československá peruť své kvality – byly jí přiznány tři sestřely. Z nebe srazila dva Do 17 a jednu stodesítku, pravda, za cenu ztráty dvou letadel a dalších dvou poškozených.

Další úspěchy následovaly. Do konce října, kdy skončila bitva o Británii, jí bylo přiznáno 40,5 sestřeleného nepřátelského letadla, jedenáct pravděpodobně sestřelených a šest poškozených. Zaplatila za to ztrátou patnácti hurricanů, když bylo dalších deset poškozeno. Tři piloti padli a sedm utrpělo zranění.

Třistadesítka byla vůbec nejúspěšnější československou perutí v RAF. Do konce války uskutečnila 9027 operačních letů v celkové délce přes 15 tisíc hodin. Bylo jí přiznáno 55 jistých sestřelů, dvacet pravděpodobných, přičemž dalších 33 nepřátelských letadel poškodila. Za úspěch ale draze zaplatila, padlo 31 jejích pilotů, dalších 29 bylo zraněno a čtyři zajati.

K úspěchům třistadesítce pomohla právě účast v bitvě o Británii. Od počátku září navíc působila v rámci velkých formací tří až pěti perutí označovaných jako Big Wing nebo Bader Wing, podle jejího velitele, známého stíhacího letce Douglase Badera.

O ustavení perutě v době německých vzdušných útoků na lodě v kanálu La Manche rozhodlo britské velení 10. července, tedy v den, který britští historici považují za začátek bitvy o Británii. Vznikla ještě předtím, než byla 21. července uznána prozatímní exilová Benešova vláda. Tak moc byli potřeba vycvičení a zkušení českoslovenští stíhači k obraně Británie. Během bojů ve Francii totiž padlo 300 britských pilotů, když RAF přišla o 959 letadel včetně 509 stíhacích.

K zapojení Čechoslováků do války proti nacistické říši přispěla aktivita generála Karla Janouška, který souhlasil s tím, že československé perutě budou součástí RAF, a tudíž podřízené britskému velení. To nejen usnadňovalo řízení operací, ale také řešilo zajištění letadel a jejich údržby. Nemluvě o tom, že pokud padli čeští piloti do zajetí, bylo s nimi zacházeno jako s příslušníky RAF a ne jako s vlastizrádci, protože protektorát Čechy a Morava byl součásti třetí říše.

První Hawkery Hurricane Mk. I dostala peruť 19. července. Okamžitě na nich začala výcvik, který byl ukončen 17. srpna. Tehdy absolvovala svůj první operační let, když šest hurricanů vzlétlo ve 14:10 chránit letiště. O den později už byla prohlášena za bojeschopnou, zpočátku však nebyla nasazována do tvrdých střetů na jihu Anglie, kde vrcholily nálety luftwaffe na britská letiště s cílem ochromit sílu RAF.

S nepřítelem se třistadesítka poprvé setkala ve vzduchu 20. srpna. V 18.45 vzlétl tříčlenný roj hurricanů, který tvořili britský člen perutě Jerrard Jefferies, Miloslav Kredba a Vilém Göth. O čtvrt hodiny později spatřili Dornier Do 17Z od německé jednotky KG 2 Holzhammer, který měl útočit na lodě u Aldenburghu. Trojice se ho jala pronásledovat, ale neúspěšně, dornier jim zmizel v mracích. Vetřelec ale neunikl, později ho napadl jiný hurricane od 257. perutě a zle ho pocuchal.

Po kapitulaci Francie 22. června zůstávala Velká Británie v boji s Německem osamocena. Hitler přitom mínil ovládnout celou západní Evropu. Na přelomu června a července proto podnikala luftwaffe stále četnější nálety na britské lodě a přístavy, které se stupňovaly, protože britský premiér Winston Churchill nereagoval na nabídky přijmout mír, který by de facto znamenal kapitulaci.

Držel se svých slov, která pronesl, když se v den útoku nacistického Německa na Francii stal 10. května premiérem: „Nemohu vám nabídnout nic než krev, pot a slzy. Před námi leží nejstrašnější utrpení, mnoho měsíců zápasů a strádání. Těm, kdož se mě tážou, jaká je naše politika, říkám vést válku. Válku na zemi, na moři i ve vzduchu.“

A 4. června, kdy končila evakuace britských expedičních sil z Dunkerquu, dal Churchill jasně najevo, že Spojené království neustoupí: „Budeme bránit náš ostrov za jakoukoliv cenu, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích i v ulicích, budeme bojovat v kopcích. Nikdy se nevzdáme.

Když Británie nereagovala na německé nabídky ukončit válku, zahájila luftwaffe 17. července boj o Kanál, v jehož rámci vystupňovala útoky na lodě, pobřeží a přístavy. Hitler ještě jednou 19. července zopakoval při projevu v Reichstagu nabídku míru a vyzval Brity, aby nebyli bláhoví. Protože se opět nedočkal odezvy, rozhodl se zahájit přípravy na invazi do Anglie, která dostala krycí jméno Seelöwe (Lvoun). Zahájena měla být 15. září, pokud se do té doby podaří zničit britské letectvo.

Führer 1. srpna upřesnil, že se bude útočit zejména na letadla, letiště a letecký průmysl. Civilní objekty neměly být terčem náletů z obav, že by Britové, kteří měli silné bombardovací letectvo, mohli odpovědět stejně.

Útoky na letiště prováděla luftwaffe od 8. srpna. Hlavní nápor přišel po 13. srpnu, kdy byla spuštěna operace Adler, jejímž cílem bylo smést z oblohy britskou RAF. Během Adlertagu (Dne orla) 13. srpna bombardéry luftwaffe zaútočily na dvacítku letišť RAF i na radarové stanice a přístavy. Do náletů se zapojilo 13 bombardovacích eskader a čtyři eskadry střemhlavých bombardérů, známých jako stuk. Nálety pokračovaly v dalších dnech.

Luftwaffe nasadila proti Británii ohromné síly. Tři letecké armády zapojené do operace měly k dispozici 3705 letadel (z toho 2751 bojeschopných). Bombardérů bylo skoro patnáct set (z toho tisíc bojeschopných), jednomotorových stíhacích Messerschmittů Bf 109 pak 976 (853 bojeschopných). RAF měla ve výzbroji 1963 letadel, ovšem proti útočníkovi mohla postavit jen 900 stíhaček v první linii (asi 650 bojeschopných), především Hawkerů Hurricane, méně bylo výkonnějších Supermarinů Spitfire, které doplňovalo menší množství Boulton Paul Defiantů a stíhacích verzí dvoumotorových Bristolů Blenheim Mk IF. Dalších 150 strojů bylo v záloze. RAF měla ve službě jedenáct set stíhacích pilotů, ovšem plně vycvičených bylo jen 830.

Situace Velké Británie se ještě zkomplikovala po 24. srpnu, kdy se útoky rozšířily i na letecké továrny až k hranicím Londýna, zničena byla továrna firmy Bristol i výrobce pneumatik Dunlop. Británii přesto nikdy nechyběla stíhací letadla, protože Lord Beaverbrook, který měl na starosti organizaci výroby letadel, jejich výrobu decentralizoval do mnoha malých podniků. Navíc se soustředil jen na výrobu klíčových typů, tedy hurricanů a spitfirů.

Přesto byla na přelomu srpna a září 1940 RAF skoro zlomena, jenomže Hitler změnil taktiku. Protože se mu zdálo, že Britové vzdorují příliš dlouho, rozhodl se zahájit bombardování britských měst, k čemuž přispěly i odvetné nálety britské RAF. Poté, co 24. srpna zasáhly bomby střed Londýna, nařídil Churchill nálet na Berlín.

Když se změnila taktika, britská letiště si oddechla a stíhací perutě se mohly opět zkonsolidovat. Hitler nakonec musel 17. září odložit invazi na neurčito, vzdušné boje však dále pokračovaly.

Nacistická třetí říše utrpěla ve svém tažení první porážku. Blitzkrieg, během něhož za tři čtvrtě roku ovládla většinu západní Evropy, skončil. Göringova luftwaffe se musela sklonit před odvahou a schopnostmi pilotů Royal Air Force, jimž pomohli i piloti ze zemí porobených nacisty.

Královskému letectvu pomáhali po celou dobu války, během níž vzniklo 44 perutí s piloty z porobených zemí, ovšem bitvy o Británie se účastnily jen dvě československé (kromě 310. ještě 312.) a dvě polské (302. a 303).

Mnozí zahraniční piloti ale bojovali v britských perutích, což platilo i o Čechoslovácích. Protože 310. peruť měla přebytek pilotů, a to i poté, co byla ustavena 29. srpna 312. peruť, byli někteří přeřazeni do britských perutí. V 19. peruti mohli poprvé usednout do kokpitů spitfirů, další bojovali v řadách 1., 32., 43. a 111. perutě.

V 303. polské stíhací peruti bojoval nejúspěšnější československý pilot v bitvě o Británii Josef František, který sestřelil 17 letadel a byl čtvrtým nejúspěšnějším britským stíhačem v bitvě. Celkem se bitvy účastnilo 88 (někdy se uvádí 89) československých pilotů.

Jejich přínos ocenil Winston Churchill. K bitvě o Británii totiž padlo jeho známé vyjádření: „Nikdy nebylo tak mnoho lidí zavázáno za tak mnoho takové hrstce.“

Když v době bitvy o Británii britský premiér připomínal ostudné druhé výročí mnichovské dohody, tak řekl: „Zde v Británii jsme přivítali s pýchou a vděčností vaše vojáky a letce, kteří přišli nebezpečnými cestami, aby se účastnili s úspěchem stále větším této bitvy o Velkou Británii, která je také bojem o Československo.“ Už tehdy odsoudil mnichovskou dohodu, účast v bitvě o Británii otevřela cestu k uznání neokleštěného Československa v předmnichovských hranicích.

Britským pilotům bylo během bitvy přiznáno 2739 sestřelů nepřátelských letadel, piloti luftwaffe uváděli, že sestřelili 3198 nepřátelských letadel. Počty sestřelů byly na obou stranách nadsazené, což bylo vedeno jak propagandistickými důvody, tak k tomu přispíval chaos během velkých střetů, kdy bylo těžké ověřit každý sestřel, mnohdy na jedno letadlo útočilo více pilotů.

Stíhací letectvo RAF přišlo během bitvu o 1087 strojů včetně 53 dvoumotorových Bristolů Blenheim Mk. IF. Královské letectvo dále ztratilo 376 bombardérů a 148 strojů pobřežního letectva.

Luftwaffe na stejnou dobu ztratila 1977 letadel včetně 882 bombardérů, 243 dvoumotorových stíhaček a 569 Messerschmittů Bf-109.

Padlo 544 britských stíhačů, luftwaffe ztratila 2662 členů osádek.

K neúspěchu luftwaffe přispělo několik faktorů. I ona byla po bleskové válce oslabena, ztratila v ní 1284 letadel. Nad Británii navíc měla plnit jiné úkoly, než pro jaké byla vytvořena. Jejím úkolem bylo původně podporovat operace na frontě.

Neměla ve výzbroji strategické bombardéry a její stíhačky neměly dostatečný dolet pro operace nad Británií. Dálkové dvoumotorové Bf 110 selhaly, nedokázaly čelit ani hurricanům, takže je nakonec musely doprovázet stodevítky. Zcela zklamaly střemhlavé Junkersy Ju-87.

Neohrabané a pomalé stuky s pevným podvozkem byly snadnou kořistí spojeneckých pilotů a musely být rychle stahovány z první linie.

Komplikací pro luftwaffe bylo, že bojovala nad nepřátelským územím. Každý sestřel znamenal ztrátu posádky, zatímco sestřelení piloti RAF, kteří nebyli zraněni, se mohli rychle vrátit do kokpitů dalších strojů. Zničené a poškozené britské stroje se díky dobré organizaci výroby a její decentralizaci dařilo rychle nahrazovat, na konci bitvy už bylo měsíčně vyráběno na 450 stíhaček.

Británie také těžila z výhod radaru, který ji dokázal zavčas informovat o blížících se německých formacích, i dobře propracovaného řízení operací.

I když symbolem britského letectva byl spitfire, tíhu bojů nesly Hawkery Hurricane, které měly ještě příhradovou konstrukci a trup potažený plátnem, 7. září je mělo ve výzbroji 32 britských perutí, zatímco výkonnější spitfiry jen 19.

Za německými stodevítkami hurricany zaostávaly, dosahovaly maximální rychlosti 520 km/h, o 40 méně než Bf 109E. Esa luftwaffe hurricane považovala za snadnou kořist, podle nich stabilní nezáludný stroj nebyl ani stíhačka. Přesto většina z 1593 sestřelů v bitvě připadla na konto hurricanů, jichž se boje zúčastnilo 1715. Bylo to důsledkem promyšlené britské taktiky. Hurricany útočily na bombardéry, zatímco spitfiry létající rychlostí až 585 km/h vázaly v boji stíhací doprovod německých bombardérů.

Spitfire byl nejen rychlejší než stodevítka, ale také obratnější, messerchmitt ovšem těžil z přímého vstřikování paliva do válců, takže motor při obratech nevysazoval a měl navíc účinnější výzbroj dvou dvacetimilimetrových kanonů a dvou kulometů ráže 7,9 mm. Spitfiry i hurricany měly až na pár výjimek výzbroj osmi kulometů ráže 7,7 mm.

Eso Stanislav Fejfar ve svém Deníku stíhače napsal: „Bojový letoun hurricane, velmi pěkná anglická stíhačka, která má osm kulometů.“ Víc se o něm ve svých pamětech Česká odysea rozepsal mechanik Jidřich Prokop: „Hurricany jsou nové moderní letouny, dokonalejší než francouzské. Hurricane vyzbrojený kulomety v křídlech měl příhradovou konstrukci velmi vhodnou pro bojové použití, protože trup byl od kabiny k ocasu potažen plátnem, které se mohlo při průstřelech opravit záplatou. U celokovové stíhačky spitfire byla oprava průstřelů skořepinové konstrukce daleko složitější, zdlouhavější a ne vždy proveditelná u perutě. Hurricane měl také širší podvozek vhodnější pro tvrdá přistání na málo upravených letištích a hlavně i nižší přistávací rychlost.“

Důležitá však byla nejen kvalita letadel, ale i to, že dohoda o zřízení československé perutě umožnila pilotům namalovat na trup československé znaky.

„V několika dnech jsme pak dostali zbrusu nové hurricany, na něž jsme se dívali až do posledního mechanika přímo zbožně a s netajenou pýchou. Na přední část vedle britských výsostných znaků namalovali našeho lvíčka. Toto označení nám vždy připomínalo, že jsou to naše vlastní bojové letouny,“ uvedl první československý velitel 310. perutě Alexander Hess ve své knize Byli jsme v bitvě o Anglii a dodal: „V této válce potřebujeme nejen dravé zbraně, pumy, tanky a střely. Ale potřebujeme také symboly.“