Dechberoucí příběh sošky na Měsíci

Stojím před obyčejnou černobílou fotografií. Tedy já si myslím, že nejsem svědkem něčeho mimořádného. Ovšem jen do chvíle, než se zeptám kurátorky bruselské výstavy, proč vedle křiklavých popartových objektů a pláten, vedle Warhola a Lichtensteina prezentují jakousi nedbale zarámovanou starou fotku zachycující na povrchu asi nějaké planety stříbrný předmět ve tvaru lidské postavy. Na první pohled to vypadalo jako amatérská fotomontáž. Můj nechápavý dotaz odměnila vysoká tmavovláska ještě nechápavějším pohledem.

Náš krátký rozhovor vypadal asi takto:

Kurátorka: „Vy nevíte, co to je?“

Já: „Ne, co to je?“

Kurátorka: „To je socha na Měsíci!“

Já: „Skutečná?“

Kurátorka: „Ano.“

Já: „Jako vážně?!“

Kurátorka: „Ano, vytvořil ji jeden slavný belgický umělec. Vy jste o tom opravdu nikdy neslyšela?“

Neslyšela. A není to zjevně ani opožděný aprílový žertík. Na Měsíci, na tom tichém svědkovi našeho pachtění, zanechali astronauti před 45 lety umělecké dílo. Sošku. Dostala jméno Padlý astronaut (The Fallen Astronaut) a vytvořil ji Paul Van Hoeydonck – dosud asi jediný pozemšťan, který „vystavuje“ své umění mimo zemský povrch.

Když jsem tehdy po setmění z galerie odcházela, připadala jsem si trochu jako nevzdělanec, kterému ve škole nejspíš něco uniklo. Za chladného mrholení jsem místo pod nohy hleděla do kovově šedých mraků, za nimiž se zakřiknutě ukrývala tahle neobyčejná historka. Na kus ubrousku jsem si spěšně poznamenala Belgičanovo jméno a doufala, že ještě žije.

Štěstí stálo u mého počítače. Jak se ukázalo, jednadevadesátiletý Paul Van Hoeydonck, jeden z nejvýznamnějších žijících belgických výtvarníků, stále bydlí kousek od „diamantových“ Antverp. K rozhovoru jsem ho nemusela příliš dlouho přemlouvat.

„Nevěřím v boha, ale věřím ve vesmír. A věřím, že nás ovlivňuje a řídí naše životy. To je stejné jako s láskou. Jednoho dne potkáte ženu svého života, zamilujete se do ní, a nevíte přesně, proč to tak je, proč se ona zamilovala do starého chlapa (ukazuje na svou o 40 let mladší manželku). Prostě nedokážeme všechno vysvětlit. Věřím ve vyšší sílu i lidskou touhu přijít věcem na kloub,“ uvádí mě hned trošku do rozpaků, když vášnivě políbí svou Marleen. Objedná nám tmavé místní pivo a rozpovídá se skvělou angličtinou. Očividně rád poznává nové lidi.

Na vše, co změnilo jeho život, si pamatuje do sebemenšího detailu. Přesně ve 12.18 greenwichského času, 2. srpna 1971 umístil velitel posádky Apolla 15 David Scott drobnou hliníkovou sošku do prachu měsíční krajiny v kráteru Hadley Rille. Vedle ní položil pamětní plaketu se jmény osmi amerických astronautů a šesti sovětských kosmonautů, kteří zemřeli při letu do vesmíru nebo přípravě na něj během studené války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.

Bylo to tehdy počtvrté, kdy lidstvo úspěšně přistálo na Měsíci. Společně s plukovníkem Scottem vystoupil z lunárního modulu astronaut James Irwin. Ten z kapsy vytáhl kousek lávy a stříbrné medailóny s otisky prstů své manželky a svých dětí.

„Měl jsem několik úspěšných výstav v Evropě, a tak jsem se rozhodl odjet do Ameriky. Velice snadno jsem si v New Yorku našel galerii. Během mé druhé výstavy jednou slyším ředitelku galerie, jak s někým diskutuje o tom, že by mohli dát moji sochu na Měsíc. Tehdy jsem jim řekl, že se úplně zbláznili. A vidíte, za pár měsíců už tam skutečně ležela. To je celý příběh,“ tváří se skromně sochař, který ve své tvorbě zpracovává futuristická témata. O nich vám ale povím trošku později.

Teď se vrátíme do roku 1969. Na Van Hoeydonckovu otázku, jak by asi chtěli zařídit výlet jeho sochy do vesmíru, odpověděla ředitelka newyorské galerie Louise Tolliver Deutschmanová upřímně, že zatím neví, ale že se pokusí vše vyjednat. Mezitím se ovšem podobný nápad zrodil v hlavě astronauta Davida Scotta. Myšlenku oživil, když se jednou osobně setkal s Van Hoeydonckem při soukromé večeři na kosmodromu Kennedyho vesmírného střediska. Do startu Apolla 15 přitom zbývalo pár měsíců a požadavky Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku byly velice přísné. Nakonec Scott přesvědčil vedení NASA, že půjde o hold odvážným americkým a sovětským mužům, kteří zahynuli při bezprostředním podílení se na kosmických misích. Jejich jména měla být uvedena na nevelké tabulce. „Soškou jsem chtěl symbolicky ztvárnit snahu lidstva dosáhnout hvězd,“ dodává Van Hoeydonck.

Finální rozhodnutí ovšem leželo na bedrech tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona: „Ano, on musel vydat povolení vyvézt umělecké dílo. Každý astronaut, který tehdy letěl na Měsíc, si mohl vzít s sebou do kapsy nějakou věc. Většinou potřebné vybavení. Astronauté se tedy prezidenta dotázali, jestli by mohli vzít s sebou i malou sošku. A on se jich jen zeptal, jestli je umělec republikán. Ne, je to Belgičan, odpověděli. Mávl prý rukou, že v tom případě je vše v pořádku,“ vrací se do minulosti a vesele se u toho směje.

Nejlepšímu umělci ve vesmíru, jak se Van Hoeydonckovi s nadsázkou přezdívá, Nixon údajně osobně věnoval kus luny v místech, kde socha a plaketa leží. Umělec přikyvuje, že legenda nelže – je skutečně papírovým majitelem části povrchu přirozené družice Země: „Před pár lety jsem v Americe šel na ambasádu, abych jako dárek věnoval ten kousek Měsíce zpátky Spojeným státům. Odpověděli mi, že to nejde, protože Měsíc nepatří Americe. A tak mi zůstal.“

S Richardem Nixonem se tváří v tvář potkal o trochu později, když po aféře Watergate už nebyl prezidentem. „Na 77th St. East v Upper East Side, jedné z nejlepších adres v centru New Yorku, jsem tehdy bydlel u svých přátel. Jednou večer jsem kousek od nás překvapivě zahlédl samotného Nixona. Navzdory jeho ochrance se mi podařilo jej oslovit. Poděkoval jsem mu, že mi umožnil udělat takovou sochu. Nixon na to nic neodpověděl, pouze se mě zeptal, jestli už jsem konečně Američanem?“ přibližuje výjimečný zážitek.

Pro kontroverzního republikána má viditelně slabost. „Víte, dneska má pověst takovou, jakou má. Ale Nixon byl kluk z chudého lidu a ve Washingtonu ho bohaté rodiny neuznávaly. I když už byl prezidentem, ohrnovala nad ním americká smetánka nos. Což bylo velmi zvláštní. Byl to dobrý člověk. Jak už to tak ale bývá, než vás zvolí, musíte být andělem, v takové funkci se však musíte převtělit v ďábla. Uvědomte si, že nebýt Nixona vypukla by válka mezi Čínou a Spojenými státy. Jako první americký prezident navštívil Čínu a podařilo se mu udržet mír. Hodně dobrých věcí udělal také pro Afroameričany, přitom novináři na něm nenechali nit suchou,“ pokračuje.

Pojďme zpátky k Padlému astronautovi. Kromě pozdějšího zájmu se Van Hoeydonckovi dostalo i slušné porce závisti. Z jeho sošky byla americká umělecká obec zklamaná hlavně proto, že ji pro NASA nevytvořil Američan, ale jakýsi outsider z Evropy. Tisk, včetně prestižních The New York Times, tehdy psal, že to byl nejdražší přesun nějakého díla v dějinách umění a že si takové privilegium nezaslouží cizinec.

„Už tehdy se hodně v novinách řešilo, že nějaký Evropan dostal ‚miliónovou‘ zakázku. Američané jsou velcí vlastenci, my Belgičané to tak nemáme. Naše národní cítění je nepatrné. Vzdát se belgického občanství pro nás není takovou katastrofou jako pro Američany, a kdybych tehdy musel přijmout americké občanství, šel bych do toho. Spojené státy mám stále rád,“ vzpomíná na hořkou stránku celé věci a povzdechne si, že pro změnu jiný druh nevraživosti ho po návratu čekal v Belgii.

Vývoj modelu 8,5centimetrové sošky z hliníku byl nákladný. Van Hoeydonck na něm pracoval se svým synem, rovněž výjimečným umělcem, jehož úmrtí ho v roce 1984 hluboce zasáhlo. NASA měla hned několik podmínek. Plastika musela být lehká, a přitom pevná, z materiálu, který vydrží extrémní podmínky na Měsíci a zároveň neohrozí misi. Nesměla mít pohlavní ani etnické znaky, důležitá byla i její barva, aby nediskriminovala jediné etnikum anebo nevedla k dohadům o politické příslušnosti. A především musela být co nejmenší.

Sochař si původně přál, aby byla postava uložena ve vzpřímené poloze, aby neležela, protože toužil své dílo pojmenovat spíš pozitivně, jako třeba Man on the Moon (v překladu Člověk na Měsíci). Nakonec se dohodli na názvu Padlý astronaut.

Rok od přistání na Měsíci musel umělec stejně jako členové celého týmu o identitě autora mlčet. Sám astronaut David Scott už předtím požadoval, aby na skulpturce nebylo uvedeno tvůrcovo jméno, což mělo zabránit případnému komerčnímu zneužití. A v tom koneckonců nastal velký zádrhel, když majitel oné newyorské galerie Dick Waddell společně s Van Hoeydonckem v roce 1972 prohlásili, že by chtěli umožnit veřejnosti zakoupení 950 kopií Padlého astronauta po 750 dolarech za kus. Vedení NASA se postavilo ostře proti tomu s tím, že činnost národní agentury nelze spojovat s komerční akcí takového typu.

Nakonec bylo přece jen 50 replik vyrobeno. Údajně byly věnovány přátelům nebo ambasadorům, předány různým muzeím, jedna byla vynesena na Vesuv, další mimo jiné obdržel vlámský parlament – a například 40× zvětšená kopie leží před muzeem výtvarných umění v severofrancouzském Dunkerku.

Během našeho rozhovoru trvá Van Hoeydonck na tom, že jediný exemplář jeho výtvoru nebyl prodán, a zdůrazňuje, že on na celé akci nikdy nechtěl zbohatnout. Proti komercionalizaci měsíční sošky hlavně vystupoval velitel posádky Apolla 15 David Scott, což nejspíš vedlo k tomu, že se s Van Hoyedonckem nikdy nesblížili. Pikantní je, že Scott kázal vodu a sám chtěl popíjet šampaňské. Ukázalo se, že se namočil do nelegálního obchodu se známkami speciálně orazítkovanými přímo na Měsíci, které se dostaly do oběhu v mnoha kopiích. Astronauti tehdy stáli na piedestalu společenské váženosti, a tak byl plukovník Scott za svůj prohřešek exemplárně potrestán a kompletně vyřazen z přípravy na další kosmické lety.

Americké veřejně přístupné zdroje připouštějí variantu, že to byl právě Van Hoeydonck, který patrně neporozuměl domluvě s astronauty, a proto se rozhodl 950 kopií hliníkové plastiky dát do prodeje. Tuto verzi se mi nepodařilo potvrdit, belgický umělec se od toho maximálně distancoval s tím, že jej podrazil krachující americký galerista, kterého považoval za svého nejlepšího přítele.

„Vyrobit sošku znamenalo nemalé finanční nároky. I my jsme do toho dost investovali. Když jsem četl tehdejší americký tisk, novináři nás napadali, že jsme utratili příliš dolarů. Tehdy mi můj americký právník poradil, ať se vrátím raději do Evropy. Zpět domů jsem si odvezl jeden model sochy. Ale v Belgii to nebylo o moc lepší. Dost lidí mě nenávidělo. Mysleli si, že jsem tím vydělal spoustu peněz. Tehdy jsem se rozhodl, že nechci, aby bylo moje jméno s celou akcí spojováno,“ vysvětluje a přísahá na svého zemřelého syna, že nikdy ani jednu sošku neprodal za jediný cent.

Jeho žena Marleen ještě stihne nadhodit, že veškerá autorská práva nakonec vlastní její muž; a vzápětí mi ukazuje nejnovější projekt, na němž podle jejích slov spolupracovali velmi rádi – kolekci luxusních diamantových šperků.

To, co se po odtajnění detailů s uměleckým dílem na Měsíci strhlo, je nejspíš jeden z důvodů, proč Van Hoeydonckovo jméno a unikátní příběh Padlého astronauta zapadly v dějinných nánosech a netěší se ve světě všeobecné známosti. Překvapivé ovšem je, že samotní Belgičané a Vlámové zvlášť o sošce belgického umělce, kterou Američané vyvezli roku 1971 na Měsíc, vědí zoufale málo.

Jak se vlastně samouk Paul Van Hoeydonck stal matadorem belgické umělecké scény, jehož dílo je zastoupeno ve vyhlášených sbírkách? Cestu neměl zrovna jednoduchou. Jeho matka zůstala na syna sama a on se o sebe musel umět postarat. Nicméně pochází ze zajímavých poměrů, které docela dobře ilustrují rozpolcenost celé belgické společnosti: jedna část rodiny velmi bohatá buržoazie, druhá běžná dělnická třída. „Jsem obyčejný vlámský kluk,“ tvrdí.

Od malička navíc vyrůstal v dvojjazyčném prostředí, ale jak sám zmiňuje, nesnášel vlámskou literaturu, zato hodně četl francouzskou a anglickou, někdy italskou, které trochu rozuměl. „Byl jsem velkým fanouškem příběhů Julesa Verna. Když jsem vyrůstal v Antverpách, bylo město rozdělené na dva tábory – pracující Vlámové a frankofonní aristokracie. Já jsem už tehdy uměl číst ve francouzštině, protože moji rodiče pocházeli z obou světů,“ míní 91letý šťastný dobrodruh, jak sám sebe v žertu označí.

Jako dítě s nadšením kreslil a později navštěvoval večerní uměleckou školu. Už tehdy neměl akademie umění příliš v oblibě. Na jedné vydržel jen pár týdnů; nechal se vyhodit a šel raději pracovat do banky. Krátce po druhé světové válce se živil pašováním tabáku z Vídně.

Umění podle něj představuje nejsilnější projev lásky: „Musíte milovat to, co děláte. Stejně mocně jako svou ženu. Umění je můj život, umění je mentální dobrodružství.“

Především v 60. letech se pohyboval na trase Paříž–Londýn–Milán. Úspěch na benátském bienále mu vynesl letenku do New Yorku, renomé mu později přinesla výstava plastik vytvořených z odpadků, čímž do značné míry předběhl dobu. Na cestě vzhůru za světovým věhlasem si ovšem nadělal spoustu nepřátel. Belgie byla po válce převážně římskokatolickou zemí a jeho futuristické vize se moc nehodily. A když jeho skupinu nepozvali v roce 1958 na bruselské EXPO, na truc si založili skupinu G58, z níž se později vykrystalizovalo hnutí Zero (1958 až 1966).

Van Hoeydonck se vždy ve svém space artu, jak svůj styl označuje, zabýval městy a člověkem budoucnosti, robotikou, umělou inteligencí. Snažil se vytvořit silnějšího a odolnějšího člověka, schopného přežít v těch nejtěžších podmínkách. Fascinace vesmírem ho přivedla ke snaze sestrojit kyborga (kříženec člověka a elektronického stroje – pozn. red.).

Celý život fantazíroval o tom, že jednou do vesmíru skutečně poletí. „Už jako malý kluk jsem si povídal s Měsícem a říkal jsem si, jak je krásný. A to mi zůstalo dosud. Měsíc je můj velmi dobrý přítel. Nicméně v době, kdy se dějí taková zvěrstva na naší planetě, se sám sebe často ptám, zda je člověk opravdu hoden toho žít na planetě jiné. Teď míříme na Mars. Kdo bude mít první sochu tam? Já už se toho nedožiju, přesto stále rád vzhlížím ke hvězdám,“ podívá se na mě trochu zasněně a poctivě si lokne belgického moku.