Dcera odbojářky zjistila, že má pět sourozenců

Pavla Plachá (44) z Ústavu pro studium totalitních režimů se léta zabývá osudy českých žen vězněných za války v koncentračním táboře v Ravensbrücku.

„Na příběh Marie Pětrošové (matky Mileny Ručkové) jsem narazila poprvé před pěti lety, když jsem procházela materiály brněnského gestapa v Moravském zemském archivu,“ říká historička. „Tehdy mě zaujala její fotka, kterou pořídili na gestapu po jejím zatčení. Tvářila se na ní vzdorovitě a posměšně, jako by se vůbec nebála.“

Devatenáctiletá švadlena z Frýdku měla skutečně pro strach uděláno. Po okupaci českých zemí v březnu 1939 se zapojila spolu se svým přítelem, o rok starším Františkem Příborským, do ilegálního převádění lidí do Polska. Svou základnu měli v Morávce, která se po polském záboru Těšínska stala pohraniční obcí.

František Příborský, který před okupací narukoval na základní vojenskou službu, byl napojen na vojenskou odbojovou organizaci Obrana národa. Lidé, kteří prchali ze země – nejčastěji šlo o Židy, levicové aktivisty a důstojníky rozpuštěné Československé armády – přijížděli do Frýdku k Mariiným rodičům.

Ti je pak poslali dále do Morávky, odkud je František s Marií převáděli přes horskou samotu manželů Motyčkových a chatu Kotař do Komorní Lhotky, která tehdy jako Ligotka Kameralna ležela již na polském území.

Odtud pak uprchlíci pokračovali autobusem do Těšína a dále do Katovic, kde fungoval československý a britský konzulát, jejichž prostřednictvím se dalo dostat do Británie.

Kolik lidí František s Marií převedli, není známo, ale dá se odhadovat, že jich byly minimálně desítky. Před úřady a jinými nevítanými svědky mohli předstírat, že jsou milenci, kteří rádi jezdí do přírody.

Osudným se jim ale v létě 1939 stalo udání hostinské z chaty Kotař, které dlužili za noclehy. Příborskému se podařilo uprchnout do Polska, ale Pětrošovou zatklo v srpnu gestapo. První věznění bylo jen krátké, Marie hrála roli poněkud lehkomyslné dívky a nacistická policie jí uvěřila, že Příborského zná jen letmo.

Krátce před tím, než ji propustili, vypukla válka a polská cesta se uzavřela. Marie v té době zjistila, že je s Františkem těhotná.

Po obsazení Polska mohlo gestapo začít pracovat i na druhé straně hranice a podařilo se mu proti Marii Pětrošové získat další svědectví. Na počátku roku 1940 ji proto znovu zatklo, to byla již v pátém měsíci. Přes použití fyzického násilí odmítla Marie vypovídat.

Vyšetřující gestapák Gustav Langhans o ní v hlášení uvedl: „Není pochyb, že se jedná o nejznámější pašeračku lidí v rajonu naší služebny. Přes opakované výslechy se ji dosud nepodařilo přimět k doznání. Naopak předváděla svou aroganci a drzost.“

Podle Pavly Plaché neměla nacistická policie zřejmě dost důkazů, aby mohla Marii obžalovat u soudu. Proto se rozhodla, že ji pošle do koncentračního tábora, to ale nebylo možné kvůli jejímu těhotenství.

Marie Pětrošová byla koncem dubna 1940 propuštěna a 8. května se jí doma narodila dcera Milena. Po necelých sedmi týdnech, 25. června, byla však Marie znovu zadržena a umístěna do věznice okresního soudu v Moravské Ostravě.

Navzdory intervencím rodiny na ni byla na konci roku uvalena takzvaná ochranná vazba. Jako „česká šovinistka nejhoršího druhu a totálně zkažená osoba“, u níž „existuje obava, že by se v případě propuštění zapojila znovu do protiněmecké činnosti“, jak psal komisař gestapa Langhans, byla 7. prosince 1940 deportována do ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Starost o kojence zůstala na Mariiných rodičích.

V Ravensbrücku dokázala porodem zesláblá Marie přežít jen patnáct měsíců. Byla ubytována na prvním bloku, kde se seznámila s Milenou Jesenskou a spřátelila s komunistickou novinářkou Jožkou Jabůrkovou. Pracovala v krejčovské dílně, kde šila vojenské uniformy.

Na počátku roku 1942 onemocněla zánětem mozkových blan a 14. dubna nemoci podlehla. Její tělo bylo zpopelněno v nedalekém Fürstenbergu a popel byl zřejmě uložen v hromadném hrobě na místním hřbitově.

Mariina druha Františka Příborského potkalo v životě více štěstí. V Polsku vstoupil do řad formující se československé zahraniční armády. Po pádu země se mu podařilo dostat se do Rumunska a odtud přes Istanbul do Francie. Zde byl jako vojín zařazen ke spojovací rotě 2. pěšího pluku, s nímž absolvoval v červnu 1940 ústupové boje a evakuaci do Británie.

Jako četař tankového praporu se pak účastnil bojů u přístavu Dunkerk, kde byl 5. listopadu 1944 těžce zraněn.

V té době byl již dva roky ženat s Angličankou Elizabeth Robertsovou, s níž se seznámil na sobotní taneční zábavě ve Wellesbourne v hrabství Warwickshire, kde bylo výcvikové středisko Československé armády. V roce 1943 se jim narodil první syn – Frank –, k němuž v dalších letech přibyli ještě další čtyři sourozenci.

Do své vlasti se František Příborský vrátil po válce jen na dvě krátké návštěvy, v prosinci 1945 a červenci 1946. O tom, že má ve Frýdku dceru, se nějak dozvěděl, protože si pro ni během své druhé návštěvy přijel. Narazil však na odpor jejích prarodičů, kteří ho obviňovali, že může za smrt jejich dcery.

„Babička ho jedněmi dveřmi vyhazovala ven a děda ho druhými tahal zpátky,“ vzpomíná si na vyhrocenou tatínkovu návštěvu Milena, dnes příjmením Ručková, jíž bylo tehdy šest let. Dodnes neví, co všechno si otec s prarodiči řekl. Druhý den však odjel a už se nikdy neozval. Až do loňského roku si myslela, že v roce 1946 zahynul při dopravní nehodě, jak jí kdysi řekli prarodiče.

František udělal za svou českou minulostí tlustou čáru. Přestože měl velké problémy s anglickou výslovností – jeho dcera Anne vzpomíná, že její kamarádi mu pro silný akcent vůbec nerozuměli –, svou mateřštinu úplně odhodil.

Poangličtil si dokonce jména na Frank Priborsky, toto příjmení dnes nosí jeho angličtí potomci. O své české dceři nikdy nemluvil a připomínala mu ji pouze její fotografie, kterou po jeho smrti v roce 1984 našli pozůstalí mezi jeho dokumenty. Nikdo z nich ale netušil, že fotografie zobrazuje jeho dceru.

Když bylo Mileně třináct let, zemřela babička, která ji vychovala. Dědeček se o ni starat nemohl, takže byla nějaký čas v dětském domově a pak u různých příbuzných. Vyučila se tkadlenou, ale dlouhá léta se živila jako jeřábnice ve Třineckých železárnách.

Po rozvodu s prvním manželem odešla do Beskyd, kde pásla ovce. Od 90. let je v důchodu a se svým druhým mužem žije na horské chalupě u Starých Hamrů.

Dcera Franka Priborského Anne se zajímala o historii české větve rodiny, a v roce 1983 se dokonce vydala s manželem a dětmi do komunistického Československa pátrat po otcových příbuzných. Po řadě komplikací se jí podařilo najít jeho sourozence, ale ti jí žádné informace o Mileně neřekli – buď o ní sami nevěděli, nebo to považovali za příliš citlivé.

Do Anglie pak Anne přivezla otci dopisy od příbuzných. „Snažil se dopisy číst, ale nezatelefonoval jim. Asi to pro něj bylo těžké, svým rodným jazykem už s nikým nemluvil, zapomněl ho,“ uvažuje Anne. O rok později Frank zemřel. Jeho manželka Elizabeth pak české příbuzné navštěvovala od roku 1989 až do své smrti v roce 2011. Ani jí ale o Mileně nikdo neřekl.

Když pak Anne Priborsky v roce 2019 vydala pro rodinu malou knížku My Czech Book, v níž popisuje své české kořeny, zařadila do ní i fotografii pětileté holčičky nalezenou v otcově pozůstalosti s popiskem The unknown Czech girl who resembles a Priborska (neznámá česká dívka, která se podobá Příborským).

Osudy Mileny Ručkové a jejích britských sourozenců se protnuly až díky článku Pavly Plaché, který vyšel v roce 2019 v časopise Historie a vojenství. Historička v něm na základě archivních dokumentů rekonstruuje odbojovou činnost a věznění Marie Pětrošové. O její dceři Mileně věděla z archivních dokumentů, ale protože neznala její současné příjmení, nedokázala ji najít.

Štěstí se na ni usmálo teprve na počátku roku 2020, když se jí podařilo najít článek ve starém obecním zpravodaji ze Starých Hamrů, kde byla krátká zpráva o místní občance Mileně Ručkové, jejíž maminka zemřela za války v Ravensbrücku.

„Hned jsem jí zavolala,“ říká Pavla Plachá. „O článku už věděla a chtěla si se mnou osobně popovídat. Moji plánovanou cestu do Starých Hamrů v Beskydech ale oddálil první covidový lockdown. Nakonec jsme se sešly v květnu.“

O něco později pak dostala e-mail z Anglie od Anne Priborsky, kterou na článek upozornili čeští příbuzní. Pro Pavlu Plachou to nebylo tak velké překvapení: „Z dokumentů jsem věděla, že měl František Příborský v Anglii děti. Na internetu jsem našla i kontakt na nositele toho příjmení v Anglii, bylo pravděpodobné, že to budou jeho potomci, ale připadalo mi příliš troufalé konfrontovat je s tím příběhem, zasahovat jim takto do života. Řekla jsem si, že tomu nechám volný průběh.“

Anne Priborsky požádala Pavlu Plachou o zprostředkování kontaktu se svou českou sestrou. „Bušilo mi srdce a měla jsem smíšené pocity, když jsem vytáčela Milenino číslo,“ vzpomíná Pavla Plachá. „Neměla jsem tušení, jak bude reagovat, až se ve svých osmdesáti letech dozví, že má dva bratry a tři sestry. V telefonu bylo slyšet dojetí a pláč. Přijeďte, musíme si o tom promluvit, zopakovala po chvíli několikrát.“

Od jara minulého roku komunikuje Milena se svými sourozenci a na letošní léto plánují první setkání.

(Další podrobnosti k příběhu v článku Pavly Plaché, který vychází v aktuálním čísle časopisu Paměť a dějiny.)