Cyklon B. Nacisté jej poprvé použili před 80 lety v Osvětimi

Granulovaná křemelina nasycená kyanovodíkem, výrobek německého koncernu IG Farben, byla původně vyvinuta jako insekticid, do dějin však vstoupila jako jeden z nejvražednějších nástrojů německé politiky za 2. světové války. Pod obchodním názvem cyklon B sloužila Německu k masovému vraždění ve vyhlazovacích táborech.

Plyn, původně ve formě hrubé modré drti velikosti hrášku nasypané do utěsněného sklepa se zajatci, vnikl lidem do plic a ochromil jim centrum dýchání. Zemřeli asi za 15 minut.

Cyklon B přitom do Osvětimi dopravila dezinfekční firma – pozvaná kvůli epidemii skvrnitého tyfu – na hubení vší. Po onom prvním pokusu na lidech v září 1941 však byla v Osvětimi zřízena první plynová komora, ve které byli zabíjeni váleční zajatci.

O měsíc později pak začala výstavba tábora v Osvětimi-Březince, který byl otevřen v březnu 1942 a kde byly postaveny čtyři velké plynové komory maskované jako sprchy. V těch mohlo být denně zavražděno na šest tisíc lidí.

Ve všech táborech komplexu Auschwitz-Birkenau v Němci obsazené části Polska přišlo během války o život nejméně 1,3 milionu lidí, z toho drtivá většina Židů (téměř jeden milion). Zemřelo tam také na 70 tisíc Poláků, 20 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských zajatců a zhruba 15 tisíc příslušníků jiných národností včetně Čechů a Slováků.

Většina obětí našla smrt v plynových komorách, další zemřeli hladem či vysílením, dále při individuálních popravách. Při absenci lékařské péče zabíjely i nemoci. Za nepředstavitelného utrpení umírali vězni i při zrůdných „lékařských“ experimentech.

Od začátku roku 1942 byly plynové komory instalovány i v dalších nacistických vyhlazovacích táborech: v Treblince, Belzecu, Sobiboru a Majdanku.

V plynových komorách pak do roku 1945 zahynuly téměř tři miliony lidí, opět převážně Židů. Koncem roku 1944 nicméně Němci plynové komory a krematoria začali ničit, protože se snažili před postupující Rudou armádou skrýt stopy.

Nacistická likvidace „nepohodlných osob“ však začala úřadovat už od první poloviny 30. let minulého století.

Jak pro Novinky připomněl vědecký pracovník oddělení dějin 20. století Historického ústavu Akademie věd ČR Vojtěch Kyncl, během 12 let vlády nacistů v Německu se jejich plány na podmanění Evropy postupně vyvíjely a měnily. S tím se zostřovaly postupy vůči všem, kteří se do nacistického pojetí „nové Evropy“ nehodili.

Prvními oběťmi režimu byli političtí protivníci, emigranti, ale také členové vlastních nacistických organizací, jako kupříkladu Ernst Röhm (zavražděn v roce 1934 během čistky, nazývané noc dlouhých nožů), jehož oddíly SA přitom nejprve dopomohly Adolfu Hitlerovi k moci.

„Od září 1939, tedy bezprostředně po útoku na Polsko, zahájili nacisté vraždění zdravotně postižených Němců a Rakušanů, kteří byli hromadně zabíjeni ve vybraných psychiatrických léčebnách. Vůbec poprvé byl užit k jejich usmrcení plyn, uměle vyrobený oxid uhelnatý. Do léta 1941 tak bylo zavražděno na 70 tisíc lidí,“ sdělil Novinkám historik Kyncl.

Dodal, že od útoku na SSSR byli především Židé stříleni hromadně, ale to znamenalo přílišnou psychickou zátěž pro členy popravčí čety a logistickou náročnost, takže Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich hledali jiné řešení.

A nalezli je právě v použití pojízdných plynových komor, tedy automobilů, jejichž výfukové plyny směřovaly dovnitř nákladového prostoru, a plynových komor s využitím kyanovodíku, tedy cyklonu B.

„Experimenty probíhaly nejen v Osvětimi, ale také ve vzorovém táboře SS v Oranienburgu-Sachsenhausenu, jen kousek od Berlína. Zavrženou, ale vyzkoušenou metodou bylo též vraždění obětí trhavinami,“ pokračoval Kyncl.

S blížícím se koncem války se zabíjení pomocí cyklonu B přesunulo z Osvětimi i do dalších kmenových koncentračních táborů v Německu a Rakousku, tedy např. do Ravensbrücku, Bergen-Belsenu či Mauthausenu.

Počty obětí zavražděných plynem lze ale podle Kyncla odhadovat pouze v Osvětimi. „Ostatní tábory měly smíšené statistiky úmrtí, navíc úmrtní listy, které byly zasílány rodině nebo úřadům do protektorátu v případě především politických vězňů, byly v příčině úmrtí falšovány, aby zakryly vraždu. Nelze se na ně tedy spoléhat,“ upozornil.

Pro Československou republiku existuje podle Kyncla oficiální statistika pouze v hrubé podobě. Z výsledků rozsáhlého šetření československého Státního úřadu statistického v letech 1948–1950 vyplývá, že v koncentračních táborech zahynulo 195 tisíc československých občanů (tj. 88,5 procenta všech čs. obětí), v přímých bojových akcích padlo 12 100 osob (5,5 procenta), represím a leteckým útokům podlehlo 12 900 osob (šest procent).

„Na české země připadlo 46 procent, na Slovensko 54 procent celkového počtu obětí,“ doplnil. Obětí židovského původu z území dnešní ČR je přibližně 80 tisíc, návratu se dočkaly necelé tři tisíce.

„To vše jsou jen přímé ztráty, ve kterých nejsou zohledněny oběti v důsledku podvýživy, nižší porodnosti, nedostatku léčiv, různých forem epidemií apod.,“ vysvětlil historik.

Repatriováno bylo téměř 690 tisíc lidí, většinou nuceně pracujících v programu totálního nasazení. Z koncentračních a zajateckých táborů se navrátilo zhruba 75 tisíc vězňů. V letech 1946 až 1951 bylo z těchto skupin uznáno v celé ČSR za invalidní 27 700 osob (17 000 přeživších z koncentračních táborů, 10 700 bojovníků) a dalších 19 600 osob pobíralo důchod jako pozůstalí po přeživších z koncentračních táborů (14 000) a po bojovnících (5600).

A jaký je celkový počet obětí tohoto světového válečného konfliktu? „Dnešní odhady celkových ztrát druhé světové války na obou stranách jsou okolo 62 milionů obětí, z toho je odhadem 12 milionů dětí,“ uzavřel Kyncl.