Co se dělo před 80 lety v zákulisí Slovenského národního povstání

Potíž byla v tom, že zatímco u ostatních satelitů neohrožovalo svržení dosavadní vlády samotnou existenci těchto států, v případě Slovenska znamenal převrat likvidaci samostatnosti.

Nevíme, zda si skutečně většina Slováků návrat do Československa přála. Jenže ponechání Slovenska jako samostatného státu nepřicházelo v úvahu, protože samostatnost Slovenska Spojenci neuznávali. Nekomunistický odboj na Slovensku sice pokládal obnovu Československa za nutnou, ale pokud šlo o jeho státoprávní uspořádání, nebyl jednotný. Byla zde škála názorů od stoupenců pouhé decentralizace až po federativní uspořádání. Komunistický odboj prošel několika zvraty, které v zásadě odpovídaly změnám politiky SSSR ve vztahu ke Slovensku.

Exekutiva Komunistické internacionály se v lednu 1943 vyslovila pro obnovu Československa na federativní bázi. Federativní řešení vyhovovalo z odbojových složek na Slovensku mladé generaci národně orientovaných komunistů v čele s Gustávem Husákem a autonomistickému křídlu někdejší agrární strany, jehož neoficiálním představitelem se stal Ján Ursíny.

Jednání mezi autonomistickými agrárníky a komunisty se plně rozběhlo na podzim 1943. Karol Šmidke, který tajně přišel z Moskvy na Slovensko, zformoval V. ilegální vedení KSS, do něhož povolal vedle Gustáva Husáka i básníka Laca Novomeského, který stál do té doby zcela mimo odboj. Ursíny se rozhodl přibrat k vyjednávání svého švagra Mateje Joska, před válkou národního socialistu, a bratislavského advokáta agrárníka Jozefa Lettricha. Tato šestice pak zformulovala společný politický program, takzvanou vánoční dohodu. Ten hovořil o obnově Československa, avšak na nových zásadách formulovaných populárním heslem „rovný s rovným“, což znamenalo federativní spojení dvou národních států. K realizaci programu byl vytvořen zvláštní orgán pod názvem Slovenská národní rada (SNR), skládající se ze tří komunistů (Gustáv Husák, Ladislav Novomeský a Karol Šmidke) tvořících tzv. socialistický blok a tří příslušníků tzv. občanského bloku, především agrárníků (Jozef Lettrich, Ján Ursíny a Matej Josko).

Zašifrovaný text vánoční dohody dopravil kurýr 27. února 1944 do Švýcarska, odkud jej československý neoficiální zástupce v Ženevě Jaromír Kopecký poslal do Londýna. Edvard Beneš se spoluprací komunistů s agrárníky souhlasil, k programu rovněž neměl připomínky. Nevěděl ale, že ve Slovenské národní radě nejsou stoupenci obnovení předmnichovských poměrů, zejména pak ne skupina kolem Vavra Šrobára. Beneš sice výslovně nepověřil Šrobára vedením odbojové akce, avšak počítal s ním. Šrobár přistoupil k budování sítě místních národních výborů a v dubnu 1944 se pokusil vytvořit i ústřední národní výbor, který měl ve vhodném okamžiku převzít moc.

Čas ale pracoval pro Slovenskou národní radu: ve štábu velitelství pozemních vojsk v Banské Bystrici totiž vytvořili protirežimní důstojníci pod velením pplk. Jána Goliana tajné Vojenské ústředí s cílem provést ve vhodný okamžik převrat. Za tím účelem Golian začal rozmísťovat spolehlivé důstojníky do jednotlivých posádek na Slovensku. Golian sice udržoval styky se Šrobárem i se Slovenskou národní radou, ale nakonec se podřídil jí.

Pro povstání vypracovalo Vojenské ústředí dva plány. První předpokládal, že dvě východoslovenské divize dislokované pod velením generála Augustina Malára na sever od Prešova a mající podle německých plánů tvořit součást obrany Karpat, v příhodném okamžiku otevřou karpatské průsmyky. Rudé armádě by se tím usnadnil přechod na Slovensko, odkud mohla rozvinout útok dále do uherské nížiny. Druhý, nouzový plán vycházel z předpokladu, že se nepodaří otevřít karpatské průsmyky, anebo že Němci začnou ještě před vypuknutím povstání Slovensko obsazovat. V takovém případě měla armáda po převzetí moci Slovenskou národní radou zaujmout na povstaleckém území kruhovou obranu a setrvat v ní do příchodu sovětské armády.

Sovětský generální štáb (stavka) plán na útok přes Karpaty odmítl. Dával přednost vysazování desantních skupin, které by na Slovensku prováděly sabotáže a rozrušovaly tak Němcům týl. K sovětským partyzánům se začalo z různých důvodů (ideových i zištných) připojovat i místní obyvatelstvo. Partyzánské skupiny mohly v letních měsících 1944 operovat na Slovensku celkem bez nebezpečí, protože mocenský aparát ľudáckého režimu se zcela rozložil, a to zčásti z ideových a zčásti z alibistických důvodů. Četníci proti partyzánům většinou nezasahovali a totéž platilo ještě ve větší míře o armádě.

Partyzáni se stali paradoxně hlavním nebezpečím pro úspěch povstání, protože hrozilo, že Němci Slovensko obsadí ještě dříve, než budou ukončeny přípravy na povstání. K tomu také nakonec došlo. Německý generál Alfred Hubicki v doprovodu vyslance Hanse Ludina navštívil 28. srpna 1944 prezidenta Jozefa Tisa a oznámil mu, že německé jednotky budou přemístěny na Slovensko. Současně žádal o odzbrojení nespolehlivých slovenských oddílů, s čímž Tiso vyslovil souhlas.

Dne 28. srpna vydalo Vojenské ústředí rozkaz k pohotovosti a smluvené heslo k obraně proti nastupujícím německým vojskům. Německá invaze byla plně zahájena 29. srpna. Týž den se povstalečtí důstojníci zmocnili velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici. Vojenské ústředí provedlo ve městě převrat a převzalo kontrolu nad správou města, okresním i župním úřadem.

Vojenský plán na využití východoslovenských divizí se nezdařil: do boje nezasáhly, byly Němci odzbrojeny. Rovněž posádky na západním Slovensku včetně Bratislavy a Pováží (oblast západního Slovenska) se k povstání nepřipojily. Povstání tak zůstalo omezeno na střední Slovensko. Na povstaleckém území byla ve dvou vlnách provedena mobilizace záložníků a podařilo se postavit armádu o síle 60 tisíc mužů. Mobilizace proběhla celkem úspěšně; zdaleka ne všichni záložníci sice nastupovali do kasáren s nadšením, ale nastupovali. Kromě toho na povstaleckém území působilo asi 18 tisíc partyzánů. Proti povstalcům byly nasazeny jednotky wehrmachtu a SS v síle asi 45 tisíc mužů; šlo ovšem o vojáky s bojovými zkušenostmi, navíc s těžkou vojenskou technikou, kterou povstalecká armáda neměla. Proto sváděla s německými jednotkami ústupové boje, přičemž povstalecké území se postupně zmenšovalo. Protože šlo vlastně o boj v kruhové obraně, neměli povstalci bez pomoci zvenčí šanci na úspěch.

Ve dnech 29. srpna až 1. září v Banské Bystrici skrytě probíhal boj o vedení povstání. Slovenská národní rada nemohla hned vystoupit, protože její čelní představitelé nebyli v Banské Bystrici přítomni. Naproti tomu Šrobár se v té době zdržoval v blízkých Donovalech. Rozhodl se využít určitého mocenského vakua a veřejně ustavit svůj „Revolučný národný výbor – oblasť I.“. Jeho ustavující zasedání bylo svoláno na 1. září 1944. Na schůzi se však nikým nezván dostavil i Gustáv Husák, který předešlý den po obědě dorazil spolu s Lettrichem, Joskem a některými dalšími členy Slovenské národní rady z Bratislavy. Husák kategoricky požadoval rozpuštění revolučního výboru, zároveň ale Šrobárovi nabídl funkci předsedy SNR, kterou měl vykonávat společně s komunistou Karolem Šmidkem.

Nařízením č. 1/1944 se SNR prohlásila za nositelku veškeré zákonodárné, výkonné a vládní moci na Slovensku. Počet členů byl kooptacemi zvýšen na padesát a bylo vytvořeno užší předsednictvo představující jakousi kolektivní hlavu povstaleckého státu. Plénum SNR naproti tomu tvořilo revoluční parlament. Z řad členů SNR byli jmenováni pověřenci, tedy fakticky ministři.

I když se povstalecká SNR oháněla svobodou a demokracií, realita byla odlišná. V praxi mohly fungovat jen Komunistická strana Slovenska (KSS) a Občanský blok, budoucí Demokratická strana (DS). Činnost zahájila i sociálnědemokratická strana, ale ne nadlouho, protože do vedení se dostalo levicové křídlo usilující o sjednocení s komunisty. K tomu skutečně došlo na sjednocovacím sjezdu v Banské Bystrici 17. září 1944. Ve skutečnosti šlo o sjezd KSS, která zde sociální demokraty pohltila.

Předsednictvo SNR se rozhodlo vyslat 24. září do Londýna k jednáním s exilovou vládou delegaci ve složení Ladislav Novomeský, Ján Ursíny a Mirko Vesel. K cestě byla využita americká letadla, která přiletěla 7. října na povstalecké území, aby odtud odvezla zajaté americké letce. Shodou okolností odletěla delegace Slovenské národní rady ve stejný den, kdy do Banské Bystrice sovětským letadlem dorazil ministr František Němec s vládní delegací. S ním přiletěl také generál Rudolf Viest, který převzal vojenské velení od Jána Goliana, povýšeného na brigádního generála. Němec byl v Banské Bystrici přijat sice velmi srdečně, ale SNR mu odmítla předat moc.

Delegace SNR se do Londýna dostala teprve 13. října. Její požadavky vůči exilové vládě, jak je delegace tlumočila 15. října, byly tyto: Beneš a československá vláda měli uznat existenci svébytného slovenského národa a souhlasit s uspořádáním nového státu na zásadě federace („na principu rovný s rovným“). SNR měla zůstat trvale nositelkou zákonodárné i výkonné moci na Slovensku.

O požadavcích SNR jednala vláda 23. října. Obě strany se nakonec dohodly takto: na území, které bude osvobozeno sovětskou armádou, měl formálně moc převzít František Němec a pak ji ihned odevzdat Slovenské národní radě. Otázka postavení Slovenska měla být definitivně upravena po válce.

Až do poloviny října se povstalecké armádě dařilo odrážet německé útoky. Velitelství v Banské Bystrici i SNR doufala, že Rudá armáda rychle překoná karpatské průsmyky a udeří na postupující německou armádu od východu. Sovětské vrchní velení se na Stalinův rozkaz rozhodlo uskutečnit útok přes Karpaty. Karpatsko-dukelská operace se ale nezdařila a fronta se zastavila na konci října u Svidníku.

Masový německý útok z několika stran začal 18. října a 26. října armádní velení stáhlo zbytky vojska z Banské Bystrice na Donovaly. Zde generál Viest armádu rozpustil a doporučil vojákům, aby – pokud mohou – přešli k partyzánům. Banská Bystrica padla 27. října bez boje do rukou německé armády. Tím bylo Slovenské povstání vojensky poraženo. Generálové Viest a Golian byli počátkem listopadu v Nízkých Tatrách zajati, odvezeni do Berlína a krátce před koncem války zavražděni v koncentračním táboře Flossenbürg.

Slovenské národní povstání bylo jedním z největších aktů rezistence v nacisty ovládané Evropě. Na tom nic nemění fakt, že bylo vojensky poraženo. Právem je proto 29. srpen státním svátkem Slovenské republiky, na který jsou slovenští občané hrdi.

(Autor je historik, specializuje se na moderní české a slovenské dějiny)